Jan Zelenka-Hajský: hrdina odboje pomáhal Gabčíkovi s Kubišem, před zatčením se otrávil v koupelně

Období protektorátu a heydrichiády znamenalo temnou kapitolu v historii naší země. V oněch neblahých časech, kdy si nikdo nebyl jistý svým životem, se naplno projevily charaktery lidí. Někteří plynuli s davem, jiní kolaborovali s okupanty, hrstka našich spoluobčanů se stala hrdiny. Někdy proti své vůli, někdy zištně, někdy z prosté touhy pomáhat, zapojit se do běhu dějin a statečně vystoupit proti tehdejší německé zvůli. Navenek spořádaní a s davem jdoucí lidé projevili nesmírnou statečnost zejména svou pomocí parašutistům, kteří byli vysláni k provedení věci, která vešla do dějin.

Atentát na Reinharda Heydricha byl největší akcí československého odboje a bylo o něm napsáno již mnoho knih i článků. Osudy lidí, kteří parašutistům pomáhali, jsou méně známé, ale bez jejich nezištné pomoci by zřejmě žádný atentát neproběhl. Naši spoluobčané neváhali riskovat své vlastní životy pro vyšší věc. Vzletná slova, jistě. Dnešní doba hrdinům nepřeje. Nicméně není od věci si připomenout, jaký nesmírný heroismus prokázali naši předci.

Pražané, kteří jezdí tramvají přes Žižkov, často minou zastávku Biskupcova bez povšimnutí. Neutuší, že v této ulici bydlel jeden z výše popisovaných statečných lidí. Je po něm pojmenována žižkovská ulice, ale jak mezi řečí prohodila paní Nováková, která v ní bydlí: „Je to děsivé. Nedávno jsem vyslechla rozhovor mladé matky, která za sebou táhla dvě děti. Kluk si přečetl uliční ceduli se jménem Zelenky Hajského a ptal se jí: ,Mami, co to je za jméno, to jsem ještě nikdy neslyšel, Helenky Hajského?´ Špatně si to přečetl. A ta matka, místo aby ho opravila, nebo si to vyhledala, tak mu řekla: ,Tady asi bydlela nějaká Helenka a nezdržuj a koukej mazat!´ Kdepak. Dnešní lidé o panu učiteli už nevědí vůbec nic. Až se z toho chce člověku brečet. Přitom to byl takový nezištný a statečný člověk! Ten osud! A jeho syn a žena, to byla tragédie!“

Jaký byl tedy životní osud Jana Zelenky?

Budoucí pan učitel se narodil 3. března 1895 v obci Kamenný Újezd u Českých Budějovic. Byl nejstarší z pěti dětí, po Janovi následovali ještě dva bratři a dvě sestry. Kantorskou kariéru měl zřejmě danou rovnou do kolébky - tatínek Jana Zelenky byl velice oblíbený řídící učitel, maminka Terezie byla v domácnosti. Jan Zelenka se dobře učil, byl oblíbený kamarád a po studiích ho zlákalo hlavní město. Přestěhoval se tedy do Prahy, kde v Liboci našel zaměstnání jako učitel v obecné škole. Měl velkou partu přátel, obratný a hbitý mladý muž hrál například fotbal za Hvězdu Liboc. Ale Zelenka byl hlavně sokol, tělem i duší.

Předcvičoval, šířil ideály Sokola i mezi dětmi a pod jeho laskavým vedením i ti nejmenší žáčci propadli kouzlu cvičení. Místní Sokol získal v osobě Jana Zelenky skutečného vůdce a lidé mladého a nadšeného učitele měli velice rádi. Byl skromný, vtipný a inteligentní. Kouzlu Jana Zelenky propadla krásná Františka Hoffmannová, se kterou se seznámil na plese v libockém Lidovém domě. Následovala svatba (v kostele sv. Markéty na Břevnově) a 12. srpna 1923 se manželům narodil jediný syn Jan Radovan Milíč Zelenka. Potud vše vypadá jako idylka vlastenecky založeného muže, který našel životní partnerku, oženil se, usadil se. Jenže vše mělo teprve přijít.

Od roku 1925 Jan Zelenka působil v severních Čechách. Nejprve v Brandově na Mostecku, aby pak v roce 1927 rodina Zelenkových opět změnila působiště - tentokrát se usadili v Dolním Háji u Duchcova, kde byla právě dostavěna česká škola. Od názvu této obce pak Zelenka odvodil své krycí jméno, které se stalo součástí vžitého označení jeho příjmení - Hajský či Hájský (vystupoval také s krycími jmény Strejda, Řehoř či Říha). Mladý učitel do osady vtrhl jako čerstvý vítr, vše organizoval, neustále zakládal nějaké spolky a v jeho milovaném Sokole dosáhl funkce starosty sokolské župy Krušnohorské-Kukaňovy.

Jako jednatel do této ve své době největší a nejpočetnější župy nastoupil také Bedřich Kubice, který se stal Zelenkovým blízkým přítelem a budoucím hrdinou protinacistického odboje. Přiblížila se totiž temná kapitola historie naší země. Osud Jana Zelenky-Hajského se začal naplňovat, i když o tom ještě nikdo nevěděl. V pohraničí bylo zle, sám Jan Zelenka se aktivně zúčastnil několika bitek s henleinovci, kterým šlo o vyhnání Čechů z pohraničí. Sudety se staly pro Čechy horkou půdou. Jan Zelenka-Hajský musel po mnichovské zradě utéct, protože následovalo zabrání Sudet Hitlerem a rodina pana učitele si tak tak zachránila holé životy.

Po Mnichovu Zelenkovi utekli ze sudetského pohraničí zpátky do Prahy. Nejprve bydleli ve Všehrdově ulici na ubytovně a od 9. ledna 1939 se začala psát žižkovská kapitola života jejich rodiny - nastěhovali se do bytu v Biskupcově ulici. Tam se Jan seznámil s dalším manželským párem, který sehrál nesmírně důležitou úlohu v soukolí našich dějin, byť se strašlivým koncem. Sousedy Zelenkových byli totiž Moravcovi. Jan Zelenka-Hajský ze Žižkova organizoval rozsáhlou síť pomoci Čechům, kteří utíkali z obsazeného pohraničí.

Pomáhal při útěku a skrývání také německým antifašistům, Židům a Slovákům. V roce 1940 už Jan Zelenka věděl, že jde do tuhého a rozhodl se, že se stane plnohodnotným členem odboje. Statečný a schopný muž patřil k zakládajícím členům odbojové skupiny Jindra (součást Obce sokolské v odboji). Jakousi pobočkou Jindry byla ilegální organizace Říjen, tuto radikálnější a skrytější odnož odboje vedl právě Zelenka, který začal používat ono krycí jméno Hajský. 12. dubna 1941 nechal Konstantin von Neurath pozastavit činnost Sokola, protože v hnutí bylo až moc „nepřátel Říše“.

Hitlerovi se to nelíbilo, von Neurath byl příliš „mírný“, takže ho nechal vyměnit za kata českého národa, neblaze proslulého Reinharda Heydricha. Sotva se Heydrich ujal funkce zastupujícího říšského protektora, nastala likvidace českých elit, inteligence a důstojníků. A také sokolů. Heydrich během Akce Sokol, která proběhla ze 7. na 8. října 1941 nechal zatknout a přepravit do koncentračních táborů asi 1500 sokolů. Sokol byl pak oficiálně rozpuštěn 11. října 1941.

Zelenka unikl, zůstal na svobodě. Spolu se zbylou hrstkou sokolů a spolupracovníků působili v organizaci Říjen. To už se v Anglii formovala výsadkářská skupina a Zelenka-Hajský nelenil - podával zprávy do Londýna z Vinohrad, Zbraslavi i ze svého bytu. Jeho Říjen „lifroval“ do Anglie všechny potřebné údaje, které si od nich vyžádali. A také bylo oznámeno, že se chystá něco velkého. Výsadek vycvičených českých parašutistů, kteří mají jeden velký úkol. Jan Zelenka-Hajský se rozhodl, že si „kluky“ vezme pod svá ochranná křídla, i když historikům dodnes není příliš jasné, jak se Gabčík a Kubiš dostali právě k němu.

29. prosince 1941 seskočil výsadek Anthropoid poblíž Nehvizd u Prahy. Bylo to jinde než původně plánované Ejpovice u Plzně, muselo se improvizovat. Zprávu o seskoku rychle obdržela Jindra a Gabčík s Kubišem se dostali do Prahy, kde proběhlo první setkání parašutistů s odbojáři. Jan Zelenka s nimi navázal velice důvěrný vztah. Připravil jim pár úkrytů (Karlín, Vysočany, Libeň, Dejvice) a neustále dokola s nimi debatoval. Nadšený vlastenec do všeho zasvětil i další osoby, ale to, že jsou zde vysazeni s úkolem zabít Heydricha, věděl podle historiků zpočátku skutečně jen Zelenka. Myšlenka likvidace prominentního nacisty Jana Zelenku-Hajského naprosto nadchla.

Jen díky němu se podařilo zjistit všechny zvyklosti a denní režim zastupujícího říšského protektora. Jan Zelenka-Hajský měl spoustu známých, kamarádů i bývalých žáků, kteří by pro svého milovaného kantora udělali všechno. Jako František Šafařík, který byl zaměstnán u hospodářské správy Pražského hradu. Zelenka dal Gabčíkovi a Kubišovi kontakt na tohoto svého bývalého studenta, který nelenil a z blízkosti sledoval Heydrichův denní program.

Byl to právě Šafařík, kdo předal parašutistům informaci o pravidelných příjezdech a odjezdech protektora z Hradu i Panenských Břežan. Den před atentátem samotným přišel Jan Zelenka do kostela svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde osobně hovořil s kaplanem Petřekem a prohlédl si vnitřek chrámu i kryptu. Věděl, co by se mohlo stát, hledal nějaký úkryt pro výsadkáře. Nastal 27. květen 1942 a všeobecně známý průběh atentátu na Reinharda Heydricha zamíchal osudy desetitisíců Čechů. Můžeme už jen polemizovat o tom, jestli to bylo nebo nebylo nezbytné. Jestli to stálo za všechny ty mrtvé při heydrichiádě.

O tom lidé debatují dodnes, ale stejně se nikdo nedobere konečné odpovědi. Stalo se a nedá se to změnit. 28. května v Praze vypuklo stanné právo, Heydrich ležel na Bulovce, každý člověk, který jen šel po ulici, byl v nebezpečí života. Jan Zelenka-Hajský riskoval neskutečným způsobem. S takovou povahou se asi člověk opravdu musí narodit. Zelenka totiž začal vodit parašutisty do kostela. Zuřivým hlídkám a běsnícím Němcům přímo pod nosem.

Janu Zelenkovi se dařilo gestapu poměrně dlouho unikat. Nikdo ho totiž neprozradil. Přitom byl Hajský snad nejvíce zainteresovanou osobou mimo parašutistů samotných. Dokonce navštěvoval sedm ukrytých mužů v kostele a s kaplanem Petřekem vedl dlouhé debaty, při kterých vymýšleli, jak by nejlépe pomohli výsadkářům uniknout. Podle historiků vznikl dokonce hotový plán na útěk. Ale dějiny tvoří činy jednotlivců, jejich rozhodnutí obrací jazýček dějinných vah na různé strany. Jednou z hybných sil proudu, kam se osudové události budou ubírat, je vždy zrada.

Karel Čurda psychicky nevydržel a šel vypovídat (někteří novodobí historici přišli s teorií, že zásluhu na prozrazení úkrytu v Resslově ulici měl mít mimo Čurdy i Viliam Gerik). Čurda sice neznal přesnou polohu svých skrývajících se kolegů, měl ale jména lidí, kteří věděli víc. Kvůli němu šli Němci najisto. Odhalili nejen kostelní úkryt, ale i další spojence. Mezi nimi rodinu pana učitele Zelenky.

Den před útokem na kostel svatých Cyrila a Metoděje, 17. červa 1942, naběhlo gestapo k Moravcovým do bytu, což Jan viděl. Z okna se mu také naskytl pohled na ona neblahá černá auta a stráž, která stála u vchodu domu, aby nikdo nemohl ven ani dovnitř. Bylo mu vše rázem jasné. Je konec. Františka byla doma, syn Jan Milíč byl ve škole. Manželé Zelenkovi se na sebe podívali a rány na dveře ohlásily příchozí katy. Jan Zelenka-Hajský se zavřel do koupelny, gestapo vyrazilo dveře, zadrželo Františku a spustilo palbu pistolí na dveře koupelny. Údajná poslední slova nebojácného Jana Zelenky zněla: „Pánové, nestřílejte! Vycházím ven. Jsem neozbrojen.“ Když otevřel dveře, už bylo pozdě na všechno.

Hajský v koupelně rozkousl kapsli s kyanidem, kterou dostali všichni členové rodiny od parašutistů, „kdyby náhodou“. Františka svou ampuli s jedem rozkousnout nestačila. Manžel se usmál a pak padl překvapeným gestapákům mrtev k nohám. Vypukla zuřivá vřava, Němci nemohli pochopit, že jim tak snadno proklouzla tak „velká ryba“. Ztýrali tedy Františku, která upadla do traumatického šoku, přestala mluvit a z nebohé ženy nedostali vůbec nic. Ani slovo. Syn Milíč se ve škole dozvěděl od spolužáka, že v Biskupcově řádí gestapo. Hoch byl zcela po svém otci, neváhal ani vteřinu.

Nečekal, až si pro něj přijdou, vylovil z kapsy „svou“ kapsli s kyanidem a v budově školy na WC (jiné prameny uvádějí Krčský les, kam měl Jan Milíč doběhnout) se otrávil. Františka Zelenková byla krutě a tvrdě vyslýchána, aby ji pak 24. října 1942 nacisté popravili zastřelením v koncentračním táboře Mauthausen.

Životní příběh rodiny Zelenkových skončil. Nenápadné hrdiny všedního dne je ale třeba si připomínat. Už jen pro nesmírnou statečnost, kterou prokázali tváří v tvář jisté smrti.

(Příjmení pana učitele s přízviskem je možno psát s pomlčkou, Zelenky-Hajského, i bez ní čili Zelenky Hajského, pozn. aut.)

Zpracováno podle:

Tenká linie mezi hrdinstvím a zradou: Parašutista Viliam Gerik byl po válce popraven za spolupráci s gestapem – G.cz, časopis Epocha, Operace Anthropoid – Wikipedie, Jan Zelenka-Hajský – Wikipedie, Říkal si Hajský, jmenoval se Jan Zelenka z Kamenného Újezda a také díky němu zemřel Heydrich | České Budějovice, „Pánové, nestřílejte!“ zvolal odbojář | Místa Paměti národa, Paměť národa, Pomáhal Gabčíkovi i Kubišovi. Jan Zelenka Hajský, sokol, který se raději otrávil | Lidé | Lidovky.cz, Jan Zelenka-Hajský – Pražský pantheon