Článek
Měnila jsem žárovku. Skládací schůdky, vybalit novou, tááák… Vše jsem si připravila, vylezla na první stupínek - a zatuhla jsem. Jako špatně vyřezaný svatý! „Manželka elektromontéra - a vona se bojí na deseti číslech! Já lezu na sloupy a stříhám větve z drátů z velký plošiny! To bych tě chtěl vidět!“ smál se mi manžel. „To bych se radši na místě utopila, voběsila a votrávila,“ nechala jsem se snést z výšky asi dvou centimetrů a radši si zase sedla. „To máš po svý mámě. Pamatuješ, jak to s ní šlehlo, když jsem čistil komín?“ řehtal se. Aby ne! To bylo divadlo! Mámina psychika totiž nezvládla pohled na zeťáka, který se zjevil na střeše babiččina baráku!
Bum! padla naznak jako Škopková, když roztrhala svatební oznámení. Ještě měla zařvat Jen přes mou mrtvolu! komedie stará! Ne, vážně. Já nemám strach z výšek. Jen se mi občas zamotá hlava. Vylezla jsem i na Kurzovku na Čerchově, tak co! Máma měla ale skutečnou a těžkou akrofobii. Měla závrať i vleže v posteli, to bez legrace. Když táta dostal dekret na byt v pražském paneláku a hrdě ho své novomanželce vložil do ruky, máma se začala třást strachy. Místo dojatého štkaní a radosti, že se odstěhují z babiččiny péče, se zděšeně křižovala a zajímalo ji jen, v kolikátém je to patře!
Tím vzala babičce z úst veškerá lamenta, která v bohaté chodské slovní zásobě existují, takže se prvotní šok z toho, jak strašně moc ji „oblíbený“ zeť převezl, obešel bez výčitek. Ty přišly až pak a pokračovaly celý celý celý celý život… No jo, ale máma se svou závratí fakt nepatřila do paneláku! Bylo to sice třetí patro, takže to docela šlo, nicméně… Myla okna jen jednou. Tehdy byla v bytě taková ta otočná, vyklápěcí. Uprostřed skla bylo dřevěné prkno a okna se točila dokola kolem své osy. Máma umyla vnitřek, obrnila se, otočila okno - a bum!
Vzdechla, chytila se za hruď, podívala se dolů, zvedl se jí tlak, zrudla, zpotila se, udělala „Ííí!“- a omdlela. Těmito písmenky jsme pak její záchvaty strachu z výšek nazývali. „Dostala ííí,“ pokrčil rameny táta, když přišli nečekaně brzy z návštěvy od sousedů z protějšího baráku, kteří se chtěli pochlubit novou obývací stěnou. Jenže bydleli v devátém patře a paní bytu mámě omylem ukázala balkon, takže to s ní šlehlo. Svou nemohoucí manželku s ííí musel pak táta v polomrákotách transportovat nákladním výtahem na pevnou zemi.
Naše dvě okna pak zvnějšku myl táta, přičemž se zprvu tak styděl, že si bral máminu zástěru a šátek na hlavu, čímž uváděl v závistivý úžas sídlištní sousedy. „Vy máte hospodyni, no jó, honorace!“ brumlali. Táta pak doma povídal: „Pochop, mně to nevadí, mně ne. Já ty vokna klidně umeju. Ale já ji slyším. Tady!“ klepal si na hlavu, ve které se mu jeho drahá tchyně úspěšně zabydlela, „Copa tuto je práce pro chlapa? Myjt vokna! Tleto sem nidýž neviděla!“ předváděl mistrně babiččino hudrování.
No jo, babička a táta, ti dva se k sobě měli jako vzteklý pes a uvřískaná kočka. Nejenže mu nikdy neodpustila, že mámu a mě přestěhoval, nejenže ji musel vozit na výlety, nejenže si ji pletl s mámou, nejenže se mu po ní stejskalo, když umřela - musel také přežít její návštěvy v našem panelákovém dva plus káká. Babička totiž navenek nadávala a bědovala a lomila rukama a teatrálně se urážela kvůli máminu „trhnutí se“, ale v duchu velmi uvítala, že má íčko céru v Praze, takže tám může jezdít dy chce! jak hrdě hlásila bábám v kostele. Takový terno! Dneska utíkají lidi z Prahy, tehdy utíkali do Prahy. Babička také.
Tátu její návštěvy tak deptaly, že dokonce přitáhl domů křečka, kterého babička považovala za myš a odmítla k nám jezdit. Jenže křeček spáchal sebevraždu - a byla tam zase! Pak ale babička na čas jezdit přestala - to když se mámin bratr stal otcem dvou děvčátek, takže babi svou láskyplnou péči nasměrovala zase jinam. To byl klid! A nebyla jsem už KONEČNĚ jediná vnučka!
No jo, jenže… Sestřenky rostly, rozum braly, a babi usoudila: „Máme v Praze byt! (Máme byt! Najednou! Její duševní pochody byly občas skutečně na hraně smíchu a pláče!) Tutoho mušíme využít. JÁ budu holky vodmalička brát do Prahy. A vodit je tále a tále, na vorloj a radnici a židovskyj řbítov…“ mlaskala.
„A kde budete bydlet?“ otázal se naprosto scestně můj otec! Babička jen zasyčela. Něco jako: „Jak může byjt tak blbyj?“ No! Táta nebyl blbyj, byl jen vytočenyj a naštvanyj! Pak povídal doma mámě: „Jano, to přece nemyslí vážně? Sem? Do DVA PLUS KÁKÁ?“ vrtěl hlavou. Svoje neteře měl strašně moc rád, byl jim nejlepším strejdou na světě, dělal s nimi nepředstavitelné srandy, až babička pohoršeně vzdychala - ale ten byt fakt nebyl nafukovací!
„Jenom na víkend!“ pípla máma, která právě prožívala ííí, protože se dívala vleže na Skleněné peklo (To jí k nastartování ííí bohatě stačilo - dívala se jen kvůli McQueenovi, kterého milovala - já taky, já taky!), „Na víkend to vydržíme, ííí,“ zakousla se rudá maminka do peřiny, protože na obrazovce zrovna jela filmová paní v sedačce na laně mezi mrakodrapy a ječela jako kráva. Ehm. „No. Ale počítej: Já, ty, Peťa,“ skoro si zlomil prsty táta, „Dvě holky. A ba… babička..,“ zapraštěl palec u druhé ruky. „Mami, teď se nedívej, teď spadne,“ upozorňovala jsem tiše zkroucenou hromádku v peřinách, která vyluzovala jen ííí, ale co by pro McQueena nevydržela!
„Já to mám spočítaný,“ vydechla si máma, když naskočila reklama. To byly reklamy! Vy zíráte, my zíráme! Měří skoro dva metry, takže si můžu utrhnout, kolik chci. Když mám hlad, utrhnu si malej kousek. Maminko, až to budu natírat příště, vy už tady nebudete! „Jachachaááá!“ rozchechtal se otec, až mu vystříkly slzy. No jo, měla jsem hlad, tak jsem si místo Jágrovy žvejkačky utrhla malej kousek klobásy a nenápadně sledovala McQueena a zajímavou rodičovskou debatu. Jak to chtějí vyřešit?
Můj pokojík byla úzká nudle v přibližné velikosti složeného kapesníku. Sestřenky jsou malé, můžou spát na matraci, ale babička bude spát kde? Mezi mámou a tátou na rozloženém gauči? smála jsem se. Nebo… Skříň, taková ta hnusná paneláková vestavěná… Lezly z ní třísky a babička by se tam musela zavěsit hlavou dolů jako netopýr (Já jsem švagrová Děda Vševěda! Fakt? Já jsem původně čarodějnice. Váš otec je taky netopýr? No, vidim, že si budete rozumět)!
„To musíme vydržet,“ lokla si máma vína, „To dáme. Vzpomeň si na Kotlára!“ zazubila se, protože McQueen zrovna říkal: „On už se nějakej blbec najde,“ a nahoře se poutal k nádrži s vodou, čímž už nehrozilo lanovkové, výtahové, schodišťové a vrtulníkové ííí. Kotlárovi! To byli svého času naši sousedé. Vrátili se z Anglie, v totožném bytě jako byl náš jich „bydlelo“ asi padesát osm tisíc a tátovi v jednu dobu zničili život. Otec totiž neustále spal. Ne, že by měl spavou nemoc jako starosta z Ouběnic. Ale spal po noční, po dvou nočních, po ranní, po celodenní, po odpolední, po dvou odpoledních…
„Já jsem po noční!“ řval, když se od Kotlárů ozýval takový randál, že se třásl celý panelák. Hráli tam dokonce na cimbál a dodnes nikdo neví, jak ho dostali dovnitř. Z oken hrdě vlály erární prostěradla a ručníky s obrovským výstražným nápisem FN MOTOL a táta třískal francouzákem do topení (jeho forma prosby o ztišení se), načež mu pan Kotlár stejně tak odpovídal. „BIM BIM BIM!“ rozléhalo se panelákem zvonivé staccato z našeho bytu. „BAM BAM BAM!“ odpovídal Kotlár, tloukl do radiátoru nějakou železnou tyčí v kánonu a do toho strašidelným hlasem hulákal: „ÉJ ZOMRELA MI ŽENAÁÁ UŽ SOM VDOVEC EJ ZAKOPALI MI JŮ POD JALOVÉÉÉÉC!“
To byly koncerty, to si neumíte představit! Pak nás vytopili, táta tam naběhl (máma mu v poslední chvíli vyrvala z ruky zbraň, neptejte se mě jakou!) a pan Kotlár ho za dva dny přinesl na zádech ožralého tak, že jsme ho v takovém stavu ještě nikdy neviděly. Pak se ze dne na den odstěhovali a zbylo po nich jen hrobové ticho, až táta div nebrečel: chyběl mu radiátorový orchestr! No jo, ale pořád tu zůstávala naše otázka: Kam s nimi? Ani Neruda to nevěděl, natož my!
„Tak já pojedu na ryby,“ dostal táta epochální nápad, vyskočil a začal si chystat vercajk, aby se tiše vzdálil na Záplavy. „To jsi uhodl,“ utřela si slzy máma, protože Fred Astaire dostal kočku a chlapácký Steve byl konečně na pevné zemi. „Hele, stejně tady moc nebudou. Máma chce do centra, já půjdu s nima, Peťa TAKY!“ podívala se na mě výhružně, protože jsem byla předpubertální drzý fracek, který měl na všechno jen vzteklé odpovědi typu NE! NIKDY! TO URČITĚ!, případně COO JÉÉÉ?, což dohánělo k šílenství mého tátu. „A dvě noci vydržíme. Petra může být tady s náma. A babi a holky vedle.“ podívala se mroucíma očima na otce, ten povzdychl a souhlasil. Máma měla kouzlo!
Pak uklízela celý týden jako šílenec, protože babička byla nemožná všetečka. Div nenosila bílé rukavičky, aby kontrolovala stav prachu! „Nevotáčej furt ty skleničky, hergot!“ zlobil se táta na mámu, protože babi trpěla utkvělou představou, že skleničky musí stát dnem nahoru, aby se do nich neprášilo, zatímco máma preferovala dnem dolů. Otáčely je pak střídavě sem tam jako u blbých na dvorečku. „Ale dyť by je stejně obrátila,“ kontrovala mu. A obrátila! Jen aby udělala „něco“, tak obrátila mámou již obrácené skleničky dnem nahoru dnem dolů. Až takové to bylo! To se pak na návštěvu člověk vysloveně těší, že jo?
Táta nasmažil řízky, máma udělala svůj vyhlášený salát (naštěstí ne svíčkovou, aby to nedopadlo jako pár let předtím), pro neteřinky nakoupila spoustu dobrot a dobrůtek. Holky mohly mít tehdy tak šest a čtyři roky, to už si nevybavím, ale měly jako všechny děti dar trochu obrousit hrany. Tedy - to jsme si mysleli! Když nastal den dé, vypravily jsme se s mámou ze vzorně naklizeného bytu na nádraží.
Všechny tři Chodky měly přijet „Mnichovákem“, i když babička do telefonu brblala, že se nechce harcovat vlakem přes pole jako ňáká hadrnice, dyž má VON (opovržlivé odfrknutí) auto a moch by pro ně teký na votočku zajet, nu jou? Nu né! Sestřenky žadonily, že chtějí jet vláčkem, tak se jelo vláčkem. Na děti byla babička moc hodná, to všechna čest!
Máma ještě nervózně kouřila na peróně jako uličník na školním záchodku, když přisupěla souprava a nadšené sestřenky se vyklonily z otevřeného okénka. „Ahoj teto!“ „Mami, prosím tě, ať se nevyklání, ííí!“ zaječela teta a chytila se lavičky. Jojo, i tohle stačilo! Vidět někoho, jak má část těla v prostoru - a mámu to draplo. Mělo nás to varovat, mělo!
„Nehryj tu tyjátr, vostudo. Furt s tou závratí! A uklidni se. Tuto není možný, každyj na tebe íčko čumí!“ přivítala babička svou jedinou dceru srdečně, až se kolemjdoucí polekaně otočili. Její osoba budila respekt, velice jí to slušelo, byla v hodobožovém kostýmku - táta sice tipoval, že tutově přijede v kroji s husou v košíku, ale kroj nechala doma, husu také, nicméně košík měla. V něm byl proviant: povidla, okurky a stažený králík.
Sestřenice zvědavě vlezly do metra, dojely jsme na Dejvickou a nechaly se dvěstěosmnáctkou za stálého babiččina brblání (samý šedivý tu to je, jede s tim vehiklem jako vožralyj trambusák, dyjchat se tu nedá, že já nevostála na vsi…) odvézt na sídliště. „Dobrý den, maminko!“ uvítal delegaci z Chodska ironicky táta. „Nech si toho!“ pozdravila ho babička neméně láskyplně, vybalila naturálie a začala okamžitě vyprávět: Co kdo kde kdy s kým kolik za kolik komu jak proč…
Holky secpaly asi miliardu řízků, zatímco babička kritizovala salát, který její dcera dělala do puntíku přesně jako ona! „Vostryj ňákyj. Nu jou, to sou tuty móresy, Pražko… To je žížeň,“ šla si jako doma nalít vodu, obrátila skleničky a naplánovala do detailů zítřejší vejlet.
Už si nepamatuji, jak jsme se tam poskládali, asi jsem to (jako mnoho jiných věcí) vytěsnila z hlavy, ale výlet to byl tedy strašidelný. Bylo vedro, Praha byla plná Japonců s foťáky a my jsme se upoceně ploužili po kočičích hlavách na Staromák. Holčičky poskakovaly a všemu se divily, babička je měla na povel a vykračovala si jako generál na přehlídce. A jak se na slušně vychovanou venkovanku v Praze slušelo, velice důstojně čuměla do výloh a komentovala ceny vystavených produktů s hubou dokořán jako Kelišová:
„Marneči slavenyj, tůlik peněz za takovyj elent?!“ jevila se nějaké podprsence. „Nechtěla jste se dívat na orloj? Hele, pozdě, akorát byla celá,“ ťukl táta do hodinek, když se ozvalo kokrhání. Jé, to si naběhl! Upozornil ji na chybu! To se neodpouštělo! Babička zbrunátněla a zavelela pochodééém v chod směr Petřín. „Ježišikriste, mámo, to nemyslíš vážně,“ šeptala maminka. „A co? Vorloj je… vohranyj. Nemušíme vidět všecko. My pudem na Máchu,“ rozhodla matka rodu a do očí se jí vloudil nebývale zasněný výraz. To se normálně nestávalo, i táta se na tchyni upřeně díval, protože měla vždy oči jako trnky. Sice velmi krásné, zelené, ale pichlavé a tvrdé.
Vzpomněla si totiž, jak se u sochy literáta s dědou zamlada muchlovali! „Nu vidíš to. Íčko je děda mrtvyj.“ vysvětlovala malinkým vnučkám důležitě, „Proto chci vidět Máchu.“ „Jó, strejdo, my taky chceme vidět Háchu,“ prosily sestřenky. „Máchu!“ křikl otec a naše stádečko se vydalo na asi půlhodinovou štrapáci, kdy propocený táta zuřivě kouřil a máma mu neustále šeptala: „Neboj, tam jsou stánky, u lanovky. Tam mají pivo! A až odjedou, tak mám pro tebe překvapení,“ slibovala manželovi, jehož sebezapření bylo až nevšední!
No, však to také mělo všechno brzy prasknout, nicméně táta si nechal pošeptat, co ho v pondělí čeká (nebyl to sex, byl to onen králík, kterého mu máma pak upekla na česneku a slanině, přičemž se u toho dvakrát poblinkala, protože stažené ušáky nenáviděla - připomínali jí totiž lidská mimina!), narovnal se a vykračoval směr Petřín. Dokonce si poposkočil! Zvláštní je, že dosud nepadlo ono mýtické slovo ROZHLEDNA - to jsem totiž musela jako naprosté tele říct JÁ! Kdybych nebyla pitomá puberťačka, mohla jsem mámu uchránit! A tátu taky!
Jenže jsem jí byla, takže ze mě vypadlo: „A půjdeme na rozhlednu?“ V tu chvíli holky zatleskaly, táta zbrunátněl, babička se urazila, jelikož tento skvělý nápad nenapadl JI - a maminka se před našima očima zmenšila. Měla ani ne půl metru. Stala se z ní scvrklá stařenka s tváří staženou do grimasy takového žalu, že jsem se úplně otřásla! Já pitomá koza! Moje maminka a její ííí! Krucinál! „Hihihi,“ chichotala se máma jako blázen, když jsme se blížili k Petřínu.
Babička se „odurazila“ a plánovala: „VON to všecko vyfotí, vet? Máš foťák? Máš. Nu, to je div, žes ho nezapomněl! Depa, na všecko abych myslíla já. A pak vokážu fotky ženckým, aby blo vidět, jak ste mi vytáhli na Petřín!“ libovala si. Budiž řečeno, že vokázala ona nám. Ale ne fotky! Máma šla čím dál pomaleji a něco lovila v kabelce. Táta už měl v ruce kelímek piva, spokojeně usrkával a říkal si v duchu: „Už bude konec. Už jen tohle a jedem domů. A v neděli ráno potáh… ééééh… odjede. Holky tu klidně může nechat, ale já ji OSOBNĚ posadím do vlaku. Přivážu ji k lokomotivě!“ přímo jsem slyšela jeho myšlenky.
„Co tam furt hledáš?“ oslovil mámu, která při přebírání obsahu své velké černé tašky slzela a vztekala se zároveň. „Prášky!“ odsekla mu. „Prášky na vejšku. Nějaký uklidňovací,“ mumlala. „Přece tam nepolezeš, neblbni!“ „Ale jo. Budu muset, uvidíš! Já mám prášek. Mi ho předepsala, prej zabírá, uklidním se a nebudu se tak bát,“ řekla máma. „Kdo ti ho předepsal?“ vyhrkl táta. Když slyšel jméno naší paní doktorky, div se nepokřižoval: „No těpic! Prosím tě, vopovaž se to jíst! Znáš ji! Buhví, co to bude za klepky!“ bědoval.
Rozumějte, nic proti paní doktorce! Když rodiče náhle zemřeli, pomáhala mi rozluštit jejich pitevní zprávy, abych se konečně dozvěděla, proč vlastně odešli! Ale svého času to byla velká experimentátorka. S čímkoliv. „Paní Sokolová paní Sokolová paní Sokolová paní Sokolová…!“ mlela při jedné mámině návštěvě v ordinaci jako zamilovaný flašinetář a uslzeně mrkala. „Já be be beru zlatý vajíčka! Já hub hub nu!“ blekotala lékařka a máma si zděšeně všimla, že jí ujíždí oči doleva i doprava. Nad nimi měla devadesátkové sytě barevné stíny, přičemž jedno oko měla namalované modře a druhé zelenorůžově.
Nebo sama sobě ordinovala různé léky, aby pak chodila v bílém plášti po sídlišti a zpívala sprosté písničky, na což dodnes s oblibou vzpomínám! Vzít si od ní nějakou „zaručenou“ medikaci byla sebevražda! Ale máma by se beztak oběsila, takže to riskla. Lup! vyloupla dva malý zelený, zapila je tátovým pivem a čekali jsme, co to s ní udělá. Už pod rozhlednou. Babi koupila lístky a pyšně vodila krásné vnučky (kromě mě teda!) kolem dokola. Mamince mezitím najížděl její koktejl - a ono to fungovalo!
Uklidnila se, přestala se hihňat, na tváři se jí usadil blažený výraz a táta na ni čučel jako hrábě z kopřiv: „Dobrý?“ „Asi jo… já se neklepu, já nevím. Asi to funguje,“ tetelila se máma. „Deme!“ ozvala se z buzeráku paní velitelová a zahájili jsme výstup. Táta dokonce propadl nějaké euforii z toho, že jeho žena s ííí nemá ííí a laškovně ji před sebou mačkal na zadku! „Hihihi! Nech toho!“ řehtala se máma, až si babička dceru podezřele měřila. My jsme se totiž nesměli ani smát. Babička postrádala jakýkoliv smysl pro nadsázku i humor, takže byla přesvědčená, že se smějeme jí!
Když jsme se doplazili nahoru, babička v podřepu něco vysvětlovala jedné sestřence, táta měl v náručí druhou a ukazoval jí Prahu, já byla naštvaná, protože jsem chtěla být úplně někde jinde. A máma si stoupla opodál a začala zjišťovat, že prášky od paní doktorky jaksi nefungují. Ba naopak! Její ííí mělo nástup sice pozvolný, zato úplně nejvíc největší, jak by řekl Forrest Gump! „Mami?“ chytila jsem ji za rameno. Ta byla úplně mimo! Lidí přibývalo, dav jí také nedělal dobře…
„Tati, hele, mámě je blbě,“ šeptala jsem otci tlumeně. „Já se na to!“ zaklel, protože věděl, že je zle. V šedesáti metrech nad zemí! „Ííí?“ kvíkla máma tázavě jako osel s ledvinovou kolikou a sesunula se k zemi, kde zůstala sedět s roztaženýma nohama jako holka z Perlovky po noční! „No, hele, já ji vezmu a pomalu ji zkusím dostat dolů. Ať to baba nevidí,“ šeptal mi táta, protože babička by mámě jen vynadala a celé by to zhoršila! Jenže to zhoršila i tak. To jste neviděli!
Jeho tchyně se totiž z podivného pokleku narovnala, vztyčila se, letmo pohlédla z okna Petřínské rozhledny, udělala ÍÍÍ, zapotácela se a pomaličku sjela k zemi, kde zůstala sedět v naprosto stejné figuře jako její dcera! Tátovi to celé okamžitě došlo: „Ježišmarjá! Vy máte taky závrať?“ zařval. „Ííí,“ potvrdila mu babička hýkavě jeho otřesný předpoklad. „A ste vůbec normální? Vy to víte? Celou dobu to víte a lezete na rozhlednu? Ste vobě normální?“ řval. „Nejste! Nemůžete bejt!“ vrtěl hlavou a díval se na ty své ženské, které si byly nesmírně podobné i v běžných situacích, natož nyní, zrudlé, funící a totálně zhroucené!
Babiččino ego totiž nepřipustilo jakoukoliv známku slabosti. Přece by nepřiznala, že se bojí vejšek! A rázem mi začaly docházet různé situace: „Vlez na tutu židli a narovnyj ten vobrázek, mi bolí noha. Petruš, podyj mi shora ten hrachovec, je v něm měchačka, já tám nedošáhnu, bolí mi… ruka! Hej! Ty! Pocem! Tále je červený jabko, utrhni pro holky, tám došáhneš, takovyj vysokyj chlap. Já bych si stoupla na kamen, ale bolí mi zub! Peťo! Vem tu vosušku a hoď ji tále přes balkon na voschnutí, mi bolí… ucho! Petruš, s tutěma voknama ti přijde pomoct Libuše, já je neumeju, mi bolí… éééh… necht na palci!“
No ty bláho! Celou dobu jsme to měli před očima! Mámě za závratě pořád nadávala a vyčítala jí je - a teď tohle?! Inu, kdo s čím zachází… A co teď? Dvě malé holky, puberťačka, vzteky šílený cholerik a dvě Chodky se záchvatem! Táta byl úplně nepříčetný. Ale úplně. Ten měl obličej tak zrůzněný, že vypadal jako Gorgona Medúza!
Na prsou se mu pořád bimbal foťák, s úšklebkem ho vzal, několikrát ty dvě vyblejskl (fotky jsem nikdy neviděla, pravděpodobně je jedna z nich musela roztrhat!), podal mi ho a nahlas řekl: „Tak co myslíš? Necháme si mámu, ne? Jo, tu si necháme. Ale co s TÍMHLE?“ ukázal na tchyni, „No. Tak se proletí, holubička! Nahoru nepoletí a dole ji najdou!“
„Ííí!“ vypískla babička - a já se zlomila smíchy v pase. To nešlo vydržet, prostě nešlo! Štrosmajer hadr! Z táty byl rázem hrdina dne. Došmejkal mámu dolů, složil ji jako pytel brambor do přilehlého křoví, v klídku a pohodě s úsměškem doslova jagovským si zapálil cigaretku, dával si pěkně načas… Pak se vrátil pro svou tchyni a opravdu si to vychutnal. Opravdu.
„Pavle! Já myslíla, žes mi tu nechál…“ supěla. „Najednou! Už jsem Pavel a ne VON!“ smál se, „Tak co. Poletíme? Nebo půjdeme?"„Ííí… íčko… íčko si mi dostál!“ přiznala mu babi bod. Ti dva si neměli co vyčítat! A oba to moc dobře věděli! Byl to boj „kdo z koho“ a táta v tomhle kole vyhrál stylem K.O.! Pomohl jí dolů, chytil tágo, do kterého nás všechny našlapal, strčil taxikáři nějaké to všimné a řítili jsme se na Dědinu. To byl výlet za všechny prachy! Babička na to nikdy nezapomněla.
Od té doby se dívala na zeťáka s novým výrazem v očích: respektem! Dlouho jí to sice nevydrželo, po měsíci zase začalo vše nanovo, ale když něco fakt přehnala, stačilo jen zašeptat „Petřín!“ a zmlkla.
No jo. Tak pozor na závratě, rozhledny, tchyně a výlety! A tradičně se omlouvám za délku! Jinak psát neumím! Pěkný den všem!
