Článek
Na dceřiny žádosti stran domácího mazlíčka nekroutím hlavou. Nejsem proti. Vím, že dítě zvíře potřebuje, aby se pořádně naučilo zacházet nejen se čtyřnohými kamarády, ale také s těmi dvounohými. Ono to spolu souvisí a ne nadarmo se říká, že kdo má rád zvířata, má rád lidi. A naopak, bohužel. Jenže! Budou nám měnit okna. V celém bytě. Nyní se nacházím v akutním záchvatu „okenitidy“ - nemohu vidět okno, protože si okamžitě vybavím ten bordel, který tu bude… Kdo někdy měnil všechna okna (a máme jich hodně, byt velký jako kráva, já chci garsonku, nejlépe sklepní, krucinál!!!), možná mi dá za pravdu - bude to síla, co? No.
A do tohoto marastu přivést nějaké maličké vyděšené koťátko, které se bude bát vrtaček a sekaček a demoliční koule (vidíte, vidíte? mně se normálně zvedá kufr!), to přece nemohu! Ublížila bych mu. Takže si hezky počkáme. Až pominou akutní příznaky mojí okenitidy, nová okénečka budou vzorně usazena a opatřena venkovními roletami (já se strašně těším!), budiž. Vidím to na kotě. Nic proti psům, ale nikdy jsem osobně žádného neměla. Zato koček se u nás prostřídalo hafo a já tyto čtyřnohé madam miluji. Láska jako trám začala nálezem Madlenky z popelnice - a nikdy neskončila, ač už se u nás vrnící a svéhlavé chlupaté bestie nenacházejí. Tedy zatím.
Dceři je to vesměs šumák, starat se o kočičku budu stejně já, tak co. Chci ji taky. „A jakou barvu?“ zajímá ji nejvíc. Tak jsem jí tu vyprávěla, jak jsem u své babičky a dědy pásla kozy, krmila prasata, ukazovala jí fotky srnečka Lojzíka a divočáka Pepinky… „A doma jsi měla co?“ zněl další dotaz, když tu projela ve šlapacím autě, na jehož korbě byly přivázány motouzem z její staré zavinovačky všechny plyšové kočky, které tu našla (asi 895 kusů, prokristapána, tuším, že brzy poletí z nových oken. Z nových!). Tak jsem popisovala, jak babička a dědeček z nebíčka, jak říkáme mým rodičům, mi chtěli zprostředkovat kus přírody v panelákovém dva plus káká, kam jsme se museli vejít tři - a ještě nějaký zvířecí kamarád.
Táta to nesnášel, ale toleroval. Dokonce tak moc, že když umřel andulák Pepa (klepla ho mrtvice), zoufalý tatínek dával ptáčkovi dýchání z úst do zobáku. Brčkem. To také popisuji v článku o Madlence z popelnice, ale to se nedá popsat, to by se muselo vidět. Truchlil tak strašně moc, až si ho máma podezřele měřila, jestli se náhodou nezbláznil. „Hele, to stačí, nic jinýho už mít nebudeme. Peťa už je velká (to byla pravda, když Pepíček natáhl křidélka, už jsem chodila do práce, ehm), bude se vdávat, ať si chová třeba ptakopyska, my už chceme mít klid,“ oznámila tátovi máma, když bulel do prázdné klece a obvolával kamaráda, který měl andulky ve voliéře „na chov“.
Když významně dodala: „Vzpomeň si na křečka!“, táta si vzpomněl a vytřeštil oči. „No to ne! Toho vola mi ani nepřipomínej! Nemluv o něm!“ zaburácel a zbrunátněl. Měli jsme totiž i křečka, který byl mentálně nevyrovnaný, byl to psychopat, trpěl plejádou duševních poruch, načež mu hráblo a málem nás všechny zabil. A táta musel u veterináře podepsat papír, že ho nezabije! Dodnes ten list mám! Na kusu papíru je strojem s překlepy nacvakáno: „Níže podepsaný se ZAVAZUJE, že vyšetřované zvíře (křeček) do dne toho a toho NEPŘIPRAVÍ O ŽIVOT.“ A pod tímto zlověstným zápisem je roztřesenou rukou načmáraný podpis mého táty, který tak strašně zuřil, až mu propiska ujížděla přes zpocené prsty. To bylo strašný!
Jednoho dne totiž zcela uchvácený přitáhl z letiště bednu s pilinami. „Mámo!“ řval maniakálně, „Koukej, co nesu!“ Máma byla zvyklá, že občas přinesl něco z duťáku nebo produkty, které zůstaly někomu někde pod rukou - měli jsme doma Chanel 5 nebo různé „pitinky“ západní provenience, jak říkal jeden jeho známý pilot. Neptejte se mě odkud, já to nevím, nedozvím se to a ani to nechci vědět! „A co to je?“ nakoukla maminka zvědavě do bedny, když se tam něco pohnulo. „Myš!“ ječela a utíkala, zatímco táta se smál.
„Sedni si. Křeček! Jardovo kluk je doma chová, měl mladý, tak to Jarda prodává, prej speciální plemeno…“ svítily mu oči. Speciální plemeno křečka zatím dřepělo zahrabané v pilinách a ven mu koukaly jen kulaté černé (potměšilé a zlé) pichlavé oči. „No to snad nemyslíš vážně? Jaký plemeno! Doma se jim to přemnožilo, tak to strkají od sebe, ty taky na všechno naletíš!“ nadávala mu máma a zřejmě měla pravdu! Pan pilot se určitě chtěl zbavit nevítaného vrhu sociopatických křeččích mláďat. A asi dobře věděl proč!
Táta ale nebyl žádný vrah ani zabiják drobných domácích zvířat, nebojte. Pižla, jak ho láskyplně a protestně pojmenoval (protože pochopil, že máma nejspíš měla recht, ale přiznat to už nechtěl!), se stal asi na měsíc právoplatným členem naší rodiny. A kdyby mu nepřeskočilo v hlavě a celé si to nepodělal, mohl jím zůstat i nadále. Jenže byl to vrah. Co vrah, sebevrah bez pudu sebezáchovy! Zprvu vypadal docela spokojeně. Byl umístěn ve skleněném akvárku, dostal jablíčka, žrádlo, ze speciálně zakoupené napáječky, pro kterou táta letěl do zverimexu jako postřelený (div nepřitáhl ještě jednoho křečka) ucucával vodu a různě chrastil a lezl.
Džungarák to byl hezký, což o to. Ale příznaky jeho duševní choroby se začaly projevovat. Když jsme ho vyndali, narážel hlavou do stěn, klepal se. „Vypadá nějak nemocně, Pavle, tohle se mi nelíbí,“ prohlížela si Pižlu máma. Ten už seděl ve svém skleněném království, nezúčastněně si hryzal nohu a usmíval se. Fakt! „Je dobrej, mně se líbí,“ žehlil si to pořád táta. „Jsi kamarád, no, že jsi kamarád?“ muckal se s Pižlou. „No ty jsi ale krásnej, to já ti nakrájím ááÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zavyl znenadání nestor rodu a z plynulého láskyplného monologu se stala kakofonie sprostých nadávek: „Ten šmejd mě kousl do nosu!“ utíkal do koupelny. Fakt! Pižla se trefil do špičky, odkud tátovi crčela krev.
„Já ho zabiju, to je strašný! Cos to udělal? No, cos to udělal?“ A Pižla nic. Jen potměšile mrkal. Táta se ho začal bát. „Ten je divnej. Podívej, jak kouká…“ šeptal paranoidně a nepřítomně se drbal na náplasti, která mu seděla na nose. Pižla koukal skutečně divně. Chvíli byl veselý, skákal si, točil se v kole, honil plastové míčky, cpal se, chrápal nahlas, dělal bobky. A pak dostal amok. Honil nás po bytě jako nějaká záhrobní krysa, máma pištěla, táta ho chtěl polapit, ale bál se ho. „On je úplně ujetej…“ mumlal, když křeček šplhal po zdi, po záclonách, po tapetě. Byl to zcela evidentní pošuk, což vygradovalo tím, že když jsem mu já, nevinná malá holčička, nesla kus mrkve, ohnal se tlamou a kousl i mě. Mezi prsty do té blány.
Krvácelo to tak strašně, že to vypadalo, jako kdyby u nás někdo píchl podsvinče. Začala jsem řvát, pamatuji si, že zvonila Průchová ze čtvrtého: „To už má ZASE ty záchvaty při MYTÍ HLAVY, jestli se to bude VOPAKOVAT, tak se VODSTĚHUJU, tadle rodina je něco ŠÍLENÝHO…“ slyšela jsem sousedku, která nenápadně narážela na období, kdy jsem při mytí hlavy vyváděla jako kdyby mě drhli terpentýnem. Když to teď píšu, tak uznávám, že jsme s Pižlou měli mnoho společných psychotických epizod!
No jo, ale já krvácela opravdu hrozně. Zkrvavený Pižla byl polapen a zase se nám vysmíval ze svého akvárka. Byl přivolán tátův známý lékař. Musím se smát, byl to soudní patolog, takže opravdu člověk na svém místě! Došlo mi to vlastně až teď, tento strejda mě vyšetřoval celé dětství a přitom trávil pracovní dobu pitváním obětí vražd, ehm… A strejda lékař obhlédl situaci a konstatoval, že by bylo nejlepší odvézt křečka na veterinu. „Co když má vzteklinu, proboha svatýho, ty jsi vůl. Přineseš to domů a…“ vrtěl hlavou.
„Vzteklinu, tu nemá. Je to blázen, ale tohle se mi nezdá…“ brlal táta a volal pilotovi, který ho ujistil, že žádný z jejich křečků není vzteklý, ba ani oni nevykazují žádné známky vzteku, když pomine vztek z toho, že si to vůbec táta může myslet! No ale červík hlodal. Táta zuřil. Jeho jediné dítě raflo zvíře, které přinesl domů on! Strejda doktor mi zalepil ruku a doslova tátu dostrkal do svého vozu. Táta usedl na sedadlo spolujezdce, byl modrozelenofialový, kouřilo se mu z uší, na klíně choval akvárko s Pižlou, který se opřel packama o sklo a zvědavě si užíval výlet na Petřiny, kde byla veterinární pohotovost.
Táta pak vyprávěl, že musel podepsat výše zmíněný papír, protože veterinář se oprávněně obával, že „ten cholerický pán“ Pižlovi zakroutí krkem. Vzal mu nějaké stěry nebo krev, to opravdu nevím. Křečkovi jako! I když - táta by s největší pravděpodobností také potřeboval udělat nějaký rozbor! Na vzteklinu to asi nebylo, to by byly jinačí manévry, nicméně táta se vrátil s křečkem. Sice přemlouval zvěrolékaře, aby si ho tam nechal, ale nenechal. „Podivej. Podivej, co jsem musel podepsat! Jako blbec!“ vrtěl hlavou.
Pižla byl i s akvárkem umístěn na pokojovou stěnu „aby na něj neviděl“, máma ho krmila a napájela a potutelně se usmívala, zatímco potenciální křeččí vrah dřepěl v trenkách v křesle, kouřil jedno cigáro za druhým a nenápadně načuhoval do Pižlova smrdutého bytečku. „Nezabiju ho, ale jestli je nemocnej nebo tě něčím nakazil, co pak?“ přemýšlel pořád dokola. „Přece ho nemůžu…“ vrtěl hlavou.
Duševně chorý křeček však tuto nerudovskou otázku Kam s ním? vyřešil za nás s velkým finále, které si zřejmě dlouho ve své pidimakovici plánoval. Divím se, že nenapsal dopis na rozloučenou! Vlastně ne, nedivím. Měl totiž zcela jasnou ideu rozšířené sebevraždy, tzv. domácí zabijačky. Chtěl vzít nás všechny sebou do křeččího nebe a málem se mu to povedlo!
Druhý den svého hájení totiž v noci vylezl ven a zalezl za pokojovou stěnu. Ta pocházela z novomanželské půjčky, byla to klasická paneláková stará sektorovka, kterou už nikdy nikdo nemohl po sestavení rozmontovat; měla ten obrovský skleník, kde máma přechovávala růžový porcelán a různé lapače prachu, uprostřed v mezeře trůnila naše drahá a opečovávaná televize - verze s označením Rubín – Tesla, která vznikla ve spolupráci těchto dvou podniků. Vylepšení spočívá v možnosti přijímat barevný signál v normě jak SECAM, tak PAL - tááááák! To jsem si schválně vyhledala, abych předešla technickým debatám o tom, že Tesla Rubín neexistovala! Existovala! A jak hrála!
Byli jsme tehdy na patře jediní s barevnou telkou, pak s přehrávačem VHS, takže u nás byly pořádány televizní videovečery - ale to bylo až po akci křeček, neboť ta malá bestie si zalezla do mezery, kde byly natažené kabely od Tesly- Rubín. Když táta zjistil, že podmínečně odsouzený Pižla chybí, bylo mu naprosto jasné, kde je. Nemohli jsme ho dostat ven, byť mu bylo vyhrožováno, spíláno, přemlouvali jsme ho, lákali na cukr i bič. Nic. A pak se náš kamikadze rozhodl. A hryzl. Bylo to jak v animáčích. Táta zařval, světla blikla a zhasla, prskalo to, křeček měl naježenou srst, nohy v prostoru, z televize se ozvalo cvakání a najednou vyšlehl zpoza stěny plamen.
„Ježišikriste, hoří!“ řvala máma a táta nadlidskou silou ve snaze uhasit doutnající zvířátko pohnul tím obrovským skleníkem. Bác! Křach! Mámin růžový porcelán se válel na zemi, mezi střepy se válel táta, bytem se čmoudilo, smrad jako když někde hoří křeček, co vám budu povídat! Těsně před tím, než chytil koberec, hodil táta potah z křesla na nebohé zvířátko a uhasil to. Pak se sbíral ze střepů, všude mu crčela krev, máma v šoku brečela, do toho zvonila Průchová: „Já uspávám DĚTI a vy tady snad MÁTE MEJDAN, já zavolám ESENBÉ, to nebohý dítě v TOMDLE vyrůstá, že se NESTYDÍTE!“
A já se začala smát. Bohužel. Bylo mi Pižly líto, ale co můžete dělat? Nic. Smích je nakažlivý, začala i máma. A táta ne. Ten nahodil pojistky, oklepal krev a přemlouval televizi, aby „probohasvatýho hrála víc barev než zelenou a modrou!“ Nehrála, museli jsme ji vyhodit. I Pižlu. Nedůstojný konec, uznávám.
Dozvuky „akce křeček“ byly dlouhé. Našetřit na novou televizi, vynadat pilotovi Jardovi, zlikvidovat zbytky porcelánu, zasklít dveře od skleníku, vyhodit koberec, vyvětrat byt… Stejně tam byl dlouho cítit pečený křeček. Ten blbec! Co ho to napadlo! Je mi to líto, ale kdybyste viděli ten kabaret! Jen nám vrtalo hlavou, PROČ si ho tam veterinář nenechal. Přece jen podezření - to se nevrací, omílal pořád dokola táta. Výsledky byly samozřejmě dobré, když tam volal, tak hlásil: „Sokol. Ten s křečkem. Ne, nezabil. On se zabil. Věřte mi to! Co? No neřikejte mi, že jsem ho zabil, když jsem ho nezabil! Zabil se sám. Kousl do kabelu a málem nás zabil všechny! Co to melete!? Jak dobrý? Jo výsledky! A proč se smějete? Halooo? HALOOOO!“ řval do telefonu jako Ducháček, když sháněl peníze na palmární konto.
No proč si ho nenechal. Protože pilota Jardu znal a věděl, že tyhle džungaráky na Praze 6 chová jen on. Skutečně měl oficiální kšeft s křečky a tento lékař mu o ně pečoval. A jelikož se táta choval jako pitomec a hulvát, tak si ho veterinář pěkně vychutnal.
Táta potom seděl a čučel na novou televizi (značku nevím), protože na dvojbarevný Rubín (zelené postavy, modré okolí) se nedalo dívat a musela být zakoupen přístoj jiný, a rozjímal: „Hm, to měl blbý, co, ten křeček. Co ho to napadlo?“ ptal se pořád sám sebe. Bylo mu ho taky líto. Ale nejvíc Pižlova děsivého skonu litoval kvůli jedné věci: Začala k nám zase jezdit babička, jeho drahá tchýně. Když se totiž tehdy dozvěděla, že máme křečka, řekla, že ji k nám nikdo nedostane: „V tutom malym bytě eště s myší, nikdýž! Nikdýž mi tu neuvidíte, co živa budu!“ hulákala.
A ve finále jsem byla za sojku bonzačku, protože jsem babičce překotně dětsky a dramaticky líčila, jak se nám upekl křeček. A bylo vymalováno. Táta se scvrkával, babička po něm hodila vítězoslavný pohled a řekla: „Nu jou. Eště máte chvíli, vet, než pojedete do Prahy, tak já si sbalim takovyj kufírek, na pár dnů, vemeš mi do Máje a na Vorloj…“ Zcela jasně jsem slyšela, jak se tátovi honí hlavou: „Pižlo! Ty vole! Prooooč!?“
Tak pozor na duševně nemocné křečky a mstivé veterináře! A já jdu rozhodit sítě na to koťátko. Májová už byla, tak třeba to vyjde v létě po oknech. Pokud to tedy přežiju a nedopadnu jako Pižla. Hezký večer!
