Článek
O tom, že můj tatínek s matkou své milované ženy mírně řečeno (velice mírně!) nevycházel, jsem tu už několikrát psala. Inu, ve zkratce: babička nikdy tátovi neodpustila, že si mámu vzal a dovolil si nás proti její vůli ODSTĚHOVAT z její milující (rozumějte: dusící) náruče do Prahy. To ale nebylo stěhování, to byl útěk ve snaze zachránit si zbytky duševního zdraví!
Babi byla svérázná chodská tvrdohlavá ženská, která měla všechno na povel. A když se někdo z jejího řetězu urval, bylo zle. Takže jsem žila v takové schizofrenii: moje úžasná máma v Praze ožívala, rozkvétala jako kytka, byla veselá, rozesmátá, šťastná. Ale pouze od neděle večer do čtvrtka ráno.
Protože v pátek jsme jezdili za babičkou přes půl republiky. Nesměli jsme vynechat, jinak bylo zle. Jak? Bylo. Mlčení, uštěpačné poznámky… Takže ve čtvrtek večer se máma začala třást a prosit tátu, aby ji pozdravil a choval se slušně a posekal trávu, shrabal listí, uklidil sníh, natřel celý barák, vybagroval bazén, vyčaroval své tchyni zámek a hodinky s vodotryskem… „Dej mi pokoj, copak jsem úplně blbej?!“ vrtěl hlavou táta, který se „těšil“ přibližně stejně jako ona. Mně to bylo jedno, já byla dítě, jen jsem pak s úžasem pozorovala, jak máma zase v neděli večer po návratu do Prahy ožívá jako kytička na slunci.
Tyto psychologické kejkle jsem pochopila samozřejmě až časem. A s babi jsem se uměla pěkně chytit, protože někdy se to skutečně nedalo. A byl klid, kupodivu. Alepoň u mě. U nich ne. Tam to jelo od rána do večera. Táta ji nesnášel takovým stylem, že to bylo až k smíchu. A tato averze byla naprosto vzájemná. Když jsem před pár týdny byla na hřbitově, jelikož babi měla „smrtozeniny“, stála jsem nad hrobem a najednou se začala smát. Protože jsem si vzpomněla, jak táta po její smrti nejprve euforicky vyváděl takový kraviny, že to sem nemohu ani napsat (no, možná něco jo!), aby pak zjistil, že mu tchyně vlastně strašně chybí!
Babi mu neřekla jinak než VON, on jí neřekl jinak než… ááále, radši nic. Postupem času si vypěstoval alergii na všechno, co jeho tchyně dělala. I na kýchání. Babička kýchala zvláštním způsobem, zakokrhala jako kohout a ozvalo se mohutné „HUE…CHÍÍÍ!“ „Huechí, huechí!“ krákoral nahoře v jejich pokoji v baráku táta. „HUECHÍ!“ řval dolů v ozvěně, sotva babička kýchla. Když kýchla venku, řval z okna: „Kykyrykýýýý HUECHÍ!“ jako totální blázen, až se kolemjdoucí vesničané zastavovali. Byl jako Boba z Léta s kovbojem, když nahoře byl jako on a dole byl jako vůl (Dorka, já ty skripta žral!). S největší pravděpodobností táta pod oknem také viděl Cecilku v celé své kráse (tedy babičku).
„Marneči slavenyj!“ lamentovala pak babi, když zjistila, že se jí táta posmívá. „VON mi to dělá naschvál, tuto sem eště nezažíla! Von kyjchá teký jako postřelenyj!“ křičela na celé kolo. A když se táta rozkejchal, začala mu odpovídat. Táta vydával podobný zvuk (oni si totiž byli velice podobní celkově, proto ta nesmiřitelná rivalita!), jen místo Huechí vykýchal rázné a hlasité: „HUCHŮ!“ „Kam jdeš?“ oslovila jsem jednou mámu, která si brala igelitku a boty a zdrhala z baráku pryč.
„Do krámu pro… pro něco. To je jak ve cvokárně! Vůbec tam snad ani nechoď!“ vrtěla hlavou a metelila si pro tajnou flašku vína, kterou si schovávala ve štosu dřeva. Ostatně tam si flašky schovávali oba nezávisle na sobě, ehm. Já pokrčila rameny, už jsem tehdy byla vdaná, bydlela ve vedlejší vesnici a přišla za rodiči i babičkou na návštěvu. Jó, to jsem si dala!
Sotva jsem vlezla do dveří, bylo to tam jako v psychiatrické léčebně: „HUECHÍ!“ kýchla babi, shora se ozvalo „Kykyrykýýýý HUECHÍÍÍ!“ A vzápětí shora tlumené a potlačované „Huchů!“ „Chacháááá!“ zasmála se vítězoslavně babička, stoupla si pod schody a vyrazila ze sebe: „HUCHŮŮŮŮ!“ „HUECHÍ!“ „HUCHŮ!“ „HUECHÍÍÍ!“ „HUCHŮ!“ bavilo je to celé dlouhé hodiny a lidé sebou trhali, když šli od zastávky autobusu.
No jo, měli se rádi. Natolik, že když si babička zlomila nohu v krčku, táta začal do telefonu řvát, když jsem mu to volala. Posléze tvrdil, že řval hrůzou, ale známe svý lidi, že jo? Škodolibý smích snad ještě poznám! A bylo vymalováno. Babička ležela v nemocnici, když jsme přijeli, museli jsme okamžitě letět na návštěvu - nejlépe se schovat do skříně nebo pod postel - a zůstat tam s ní co nejdéle, dokud nás nevyrazili. Táta se v nemocnici choval důstojně až do chvíle, než babička vyprávěla okolnosti svého úrazu. Užila si své, chudinka, než ji našli, trvalo to dvě hodiny. Jenže! Bylo to v jedné zimě, kdy bylo příšerné náledí. Příšerné.
V televizi varovali neustále dokola, aby nikdo nevycházel, ledovka jako bič, máma jí volala: „Mámo, prosím tě, nikam nechoď!“ „Co mi budeš povídat, abych nikám nechodíla? Si chodím dycky kam chci!“ odsekla babi. A taky jo. Šla se projít a bylo to. A ležíc na smrtelné posteli (ještě zdaleka ne, ale pro ní byla každá postel smrtelná) řekla mámě: „A můžeš za to ty. Dyby ses nevodstěhovála do Prahy, bla bys se mnou, ZAKÁZALA mi jít ven a já bych neupadla.“ vyhodila do dusného ticha svůj netradiční myšlenkový pochod a táta naprosto zcepeněl. „Tos si snad děláte…“ hulákal, až ho můj manžel musel vyvést před nemocniční vchod.
Tam jen nervózně kouřil jednu za druhou a plačtivě mu svěřoval: „No nezabil bys ji? Ty máš tchyni snů, ty jsi vyhrál džekpot, ty… ty… Ale co já? Todle je…“ následovala kakofonie tak sprostých slov, že bylo až kupodivu, kde je táta mohl všechny posbírat. Ale není divu. Babi dávala zabrat. Fakt to bylo někdy skutečné psycho. Další hrozivá věc nastala, když ji pouštěli s tím, že tak měsíc nemůže být doma sama, dokud se nějak nerozchodí. Ona tehdy ještě nebyla tak stará, nepředstavujte si vetchou stařenku nad hrobem, kdepak!
Hřmotná ženská krev a mlíko se zotavováním problémy neměla, ale sama taky zůstat nemohla. „No jo ale… To já v práci nedostanu měsíc dva dovolený, neplacený volno mi nedají, vždyť mě vyhodí… Nemůžu bejt u ní, tak leda ona k…“ Táta mámu sledoval s vytřeštěnýma očima: „K nám??? K nám??? Do DVA PLUS KÁKÁ???“ artikuloval a začal být zeleno fialovo modrý.
„Klídek, k nám půjde,“ hodila jsem do pléna netradiční, ale naprosto logické řešení. „Máme velký byt, to půjde. Já si s ní poradím,“ byla jsem rozhodnutá. Táta na mě civěl jako chleba z tašky, načež to rezolutně zatrhl: „My už jsme vo nervy přišli dávno, tebe nedám!“ přitáhl si mě k sobě, jako kdybych byla právě prodávána do otroctví. Ale co. Babi byla vděčná, uklidnila se, já jí vyvářela, manžel vozil na rehabilitace. Na mě si nedovolila, což je zajímavé. Táta volal z Prahy každý den snad pětaosmdesátkrát, aby se dopátral, jestli už konečně něco vyvedla. On doslova čekal, až začnu štkát, jak je ta baba hrozná a na co jsem myslela! Jenže čekal marně.
„Představ si, dneska pohladila Madlenku,“ hlásila jsem mu spiklenecky. „COŽE?“ nevěřil svým uším. Babi nenáviděla zvířata, nesnášela je, a moje kočky byly soustem, které musela chtě nechtě spolknout. Musela. Dusila se tím, viděla jsem to na ní, četla jsem jí v tváři jako v knize. Černá dlouhosrstá Madla vypadala jako sám ďábel a babička se musela děsivým způsobem zapřít, když ji skutečně pohladila. To jsem čučela i já. Pak mi vyšla krásná fotka: babička chrápající, hubu dokořán, vedle ní sklenička se zuby - a na prsou jí trůnila Madlenka, stočená do klubíčka. A babi ze spánku nepřítomně kočku hladila.
Táta byl z tohoto „neúspěchu“ velice zklamán a když se uzdravila, vše vesele pokračovalo dál. Moji tři nejmilovanější lidé na světě (mimo manžela, druhé babičky a dědy a strejdů) se navzájem trápili a trápili, až by se skoro utrápili, dokud do toho psychomarastu nehodila babička vidle a neumřela. Bác! A bylo to.
Táta byl tehdy v Praze, máma tady na dovolené, když jí volali z nemocnice, kam babi večer předtím převezli s podezřením na nevím co. Udělalo se jí prostě blbě, motala se. A najednou telefon, který oznamoval, že babička umřela. Tátovi přeskočilo. Fakt. Úplně mu hráblo. Truchlící zeť vyváděl takové nesmysly, že by to vydalo na samostatnou knihu. Bylo po všem, po dusném tichu, po hádkách - a on to nemohl zpracovat. Nemyslete si, to není neuctivé, to byly jednoduše nervy. Nic jiného. On nevěděl, jak se s tou informací popasovat. Byl v nějakém rauši, který mu způsoboval záchvaty maniakálního smíchu.
Vymýšlel blbiny, kousl do másla nebo do mýdla - jen tak! Prostě tak! „Proč to děláš?“ „Protože MŮŽU!“ zněla odpověď! Když přijel za mámou, aby spolu zařídili pohřeb, na což se nezmohl ani jeden, tak vymyslel další kravinu, bohapustou totální volovinu, které se dodnes směju na celé kolo - a opět, není to neúcta! Holý fakt! Neváhal snést z půdy starý magneťák kotoučák s mikrofonem a na DVD si pustil Noc na Karlštejně.
A jak tam pan Brodský říká: „Konečně zase volně dýši,“ (doufám, že to píši správně), tak táta si dal nesmírně záležet, aby finále jeho dechberoucího (sic!) projektu udivilo zástupy užaslých posluchačů (mě a mámu). DVD točil pořád dokola, pauzoval a nahrával to mikrofonem na kotouč magnetofonu. A pak to nahoře ze starých repráků pustil. Celým barákem se neslo KONEČNĚ ZASE VOLNĚ DÝŠI! KONEČNĚ ZASE VOLNĚ DÝŠI! KONEČNĚ ZASE VOLNĚ DÝŠI! asi tisíckrát dokola. „Ty jsi ale blbej!“ řekla mu jen máma. Když o tom tak přemýšlím, mohl se skutečně tak trochu zbláznit. Fakt tomu věřím. Všechny ty roky - a najednou NIC. A ono NIC si kompenzoval právě tímhle.
Na pohřbu se choval slušně, nesmál se… Tedy až na to, že poprvé v životě absolvoval mši svatou v kostele a absolutně nechápal vstávání a klekání a sedání si; na faráře se díval, jako kdyby to byl estrádní komik v kabaretu (nebo Feldkurát Katz), ale dovedl to zadusit. Papírový kapesník nacpaný v puse to jistil, ehm.
A bylo to. Babička byla pryč, třecí a hádací plocha byla pryč. Máma byla dlouhou dobu jako zkamenělá, spíš se uzamkla v sobě. Ale táta každému vykládal, jaký je to klid a pohoda, až jsme jednou přijeli a máma se řehtala: „Pojď se honem podívat, to jsi ještě neviděla!“ Tak jdu dovnitř a vidím tátu, jak sedí v křesle a slzí mu oči. „Co je?“ „Brečí!“ tlemila se maminka. „A kdo mu umřel?“ vypadlo ze mě naprosto, ale naprosto nemístně. „Teď jsi na to kápla! Babička!“ řehtala se. „No jo, se mi nesměj!“ otíral si slzy táta. „Nějak to na mě tooo, padlo… frrrk smrrrk…“ „Je tu moc velkej klid, co?“ „To už zkoušel. Chtěl se se mnou hádat. Ono mu to chybí!“ kývla máma.
Chybělo! Strašně! Pak už o babi mluvil tak, že na něj jeho známí koukali poněkud prapodivně. Ono když celá desetiletí slýcháte, jakou má ten člověk příšernou tchyni - a pak z něj vylézají obraty typu Vzácná žena, Svérázná paní nebo Ale byla to baba princemetálová, to se musí nechat!, nutí to k zamyšlení nad jeho psychickým stavem!
Teď už jsou všichni tři tam, odkud se ještě nikdy nikdo nevrátil. Vím, že kdyby bylo zle, tak táta už by tu byl, nevydržel by to, přepral by stráže u brány a slanil zpátky na Zemi, jen aby od ní utekl. Takže to snad jde. Až na to kýchání. Tuším, že se tam od rána do večera ozývá HUECHÍ a ozvěnou HUCHŮ, což by nevydržel ani svatej!
Tak hezký den všem a nehádejte se, život je strašně krátký na to, abychom si ho navzájem ničili a ve finále všeho zjistili, že nám ten druhý strašně chybí. A když to teď píšu, trochu mě štípe v nose. Asi rýma. HUECHÍ!
„…Huchůůůů…!“
