Článek
Když se řekne „tchyně“ (lidověji tchýně), mnohým se vybaví hrůzostrašná postava z anekdot: žena s ostrým jazykem a neomylným názorem na výchovu dětí, úklid domácnosti (mytí oken included) a hlavně výběr manžela.
Ale co když se tato hororová postava najednou sakumprásk vytratí z našeho života? Zůstane po ní prázdné křeslo u stolu, ale také prázdno v srdci.
Autorka článku Petra P. trefně popisuje, jak její nebohý (avšak správný) otec, zvyklý na pravidelné slovní přestřelky se svou tchyní, náhle ztratil sparing partnera.
A tak si (asi nejen já pranepatrný medvědí bloger) kladu otázku: nebyly tyto hádky vlastně projevem vzájemné náklonnosti? Vždyť,kdo jiný vám věnuje tolik pozornosti jako ten, kdo se s vámi pravidelně přetahuje o poslední slovo?
Možná bychom měli přehodnotit svůj pohled na tchyně. Ne jako na protivníky, ale jako na důležité postavy rodinného divadla, které dodávají našim dnům špetku dramatu a humoru.
A když odejdou, zůstane po nich ticho, které ani ta nejvtipnější anekdota nedokáže zaplnit.
Tak tedy, až příště uslyšíte známé „Ale já bych to udělala jinak…“, usmějte se a poděkujte. Protože jednoho dne může být právě tato věta tím, co vám bude nejvíce chybět.
V duchu fejetonistického stylu Petry Pavlíčkové Seznamové , který s nadhledem a porozuměním zachycoval lidské osudy, bychom měli i my hledět na své blízké s laskavostí a oceněním, i když nám občas lezou na nervy.
A pozor - tchyně se píše s krátkým „y“, i když si většina Čechů myslí, že se tam dává „ý“. Inu, tchyně jsou zákeřné i v gramatice! Vážně bacha a pozor, na ně!
