Já své děti neopustím, řekl učitel Janusz. Následoval 192 malých žáčků do plynové komory v Treblince

„Toto nebyl pochod k transportu – toto byl organizovaný a bezeslovný protest proti vraždě. Děti kráčely v řadách po čtyřech. Vedl je Korczak, který hleděl kupředu, držíc batole v náručí a dítě za ruku. Když na náměstí dorazili, přihlížející německý důstojník v Korczakovi poznal autora své oblíbené dětské knihy. Přál si jeho vyřazení z transportu. Janusz Korczak se na Němce podíval a jasně řekl: Zcela odmítám tuto smlouvu s ďáblem. Své děti neopustím! Nastoupil do vlaku s dětmi. Měly modré batohy a sváteční šatičky…“ Emanuel Ringelblum.

„Už tehdy byl velmi sešlý a ztrhaný, a přesto kráčel vzpřímeně, s tváří připomínající masku, zdánlivě klidný. Šel před tímto tragickým průvodem. Nejmladší dítě držel v náručí a druhé vedl za ruku. Různí lidé popisují tento pochod jinak - že sirotci zděšeně plakali. Neznamená to, že se někdo mýlí! Musíte si uvědomit, že cesta od Domu Sierot (Domu sirotků) k Umschlagplatzu byla dlouhá, přes tři hodiny. Viděla jsem je, když odbočovali z ulice Zelazna na Leszno. Věděli, kam jdou. Věděli, co je čeká. Takové krásné děti to byly!“ Irena Sendler.

„Náhodou jsem se stal svědkem pochodu Janusze Korczaka a jeho sirotků z ghetta na shromaždiště, odkud vedla jen jedna cesta. Ta do pekel. Strávil s nimi mnoho let svého života a teď, na jejich poslední cestě, je nechtěl nechat samotné. Chtěl jim tuto cestu usnadnit. Vysvětlil dětem, že mají důvod se radovat, protože jedou na venkov, do přírody, na vzduch. Když jsem je potkal na ulici Gęsia, děti sborem zpívaly a zářivě se usmívaly, Korczak nesl v náručí dvě nejmladší děti, také se usmívající, a řekl jim něco vtipného. Zástup vedl esesák…“ Władysław Szpilman.

Tři proslulé židovské osobnosti viděly (mimo mnoha jiných) srdceryvnou poslední cestu Janusze Korczaka a „jeho“ dětí, židovských sirotků, které zachránil, pečoval o ně, léčil je, vzdělával - a odmítl je opustit i v okamžiku, kdy šlo cca 192 dětí na jistou smrt. Sochy a památníky tohoto nevšedního muže najdeme takřka po celém Polsku. Jeho knihy se čtou dodnes, proslavená je také Korczakova teorie dětské psychologie.

„Hrdiny je třeba si připomínat. Zvláště v dnešní době. Gesto nesmírné lásky a obětavosti Janusze Korczaka je pro mnoho lidí nepochopitelné. Mohl se zachránit - dokonce několikrát. On moc dobře věděl, kam jedou. A jak skončí. Odmítl to. Jeho přátelé a známí se tomu ale vůbec nedivili. Byl tak zásadový, že by svůj další život na svobodě pošpinil hanbou a studem; vykoupen v krvi nevinných dětí, kterým zasvětil celé své bytí, by nepřežil ani pár měsíců. Zabil by se sám, utrápil se.“ uvádí historička washingtonského Holocaust Memorial Museum (HMM).

Jaký je příběh života a smrti „Starého doktora“ Janusze Korczaka?

Budoucí lékař, pedagog, spisovatel, psycholog, publicista, průkopník lidských práv a sociální aktivista (a ještě mnoho dalšího) se narodil ve Varšavě v tehdejším Polském království do polsko-židovské rodiny. O přesném datu narození Janusze Korczaka se vedou spory, dle všeho správné datum zní 22. července 1878. Původně se jmenoval Henryk Goldszmit - pseudonym Janusz Korczak poprvé použil v roce 1898 kvůli literární tvorbě.

Jeho otec Józef byl uznávaný právník, matka Cecylie pocházela z prominentní židovské rodiny a Goldszmitovi se plně začlenili do polské společnosti: „Rodina byla asimilovaná do polské kultury, mluvili polsky a Korczak sám sebe vnímal jako člověka, který má dvě národnosti – polskou a židovskou.“ říká HMM. Dětství v rodině pokrokových vzdělanců by mohlo být idylické, nebýt nemoci otce. Slavný právník totiž trpěl syfilidou.

Bohužel, u Józefa tato pohlavní nemoc došla až do stádia „Skákavého lajtnanta“ - Goldszmit měl progresivní paralýzu, na těle mu naskákaly vředy, byl pronásledován bludy a halucinacemi, až skončil v psychiatrické léčebně, kde po měsících trápení zemřel jako blábolící troska bez vlastního rozumu a vůle. Rodina se ocitla bez živitele. Janusz se sestrou Annou museli pomáhat matce, aby vůbec měli co jíst. Matka nikdy nepracovala, teď jí nic jiného nezbývalo - stala se správkyní dívčího internátu, kde musela drhnout podlahy na kolenou.

„Korczak několikrát zmínil, že jej hluboce poznamenal pohled na otcovo postupné chátrání a celkovou změnu osobnosti. Od té doby chtěl jen pomáhat lidem. Léčit je, uklidňovat. Začal vymýšlet své psychologické poznatky v oblasti výchovy dětí. Popisoval i náhlé onemocnění sestry Anny, která omdlela hlady. Janusz se rozčílil, bál se o život svých blízkých.“ zmiňuje Korczakovo rozhodnutí stát se lékařem HMM.

Mladý Goldszmit si přivydělával doučováním studentů, odmaturoval a nastoupil na Lékařskou fakultu Císařské univerzity ve Varšavě. V době studia už se Janusz zajímal o vše možné. O politiku, publicistiku; inteligentního a výřečného Žida zvali na přednášky o sionismu, zároveň také rozjížděl svou literární kariéru. Po promoci pracoval v Nemocnici pro židovské děti. Okamžitě si získal pověst skvělého diagnostika.

„Měl obrovský soucit i s tím nejmenším a nejchudším pacientem. Velice často jim sám kupoval léky a nebral si žádné peníze. Jeho sláva rostla, roku 1906 vydal Korczak dodnes známý bestseller Dítě salonu (Dítě z přijímacího pokoje), ale rozhodl se, že v nemocnici se nemůže plně věnovat svému poslání. Tim pro něj byly děti.“ zmiňuje nevšední chování mladého lékaře HMM. Korczak opustil špitál a vydal se na velice nejistou dráhu: stal se ředitelem židovského sirotčince Dom Sierot (Dům sirotků) na Krochmalné ulici.

Děti ho milovaly. Nemohl ani odejít domů, bez jeho přítomnosti plakaly. Říkaly mu Starý učitel nebo Starý doktor. „Nemohu se oženit a mít děti. Moje místo je tady. Neměl bych kvůli rodině čas na sirotky. A kdybych měl rodinu, okrádal bych ji, neměl bych čas zase na ni. Bezdětnost je mé rozhodnutí,“ komentoval Janusz zlé jazyky, které reptaly: „Ten o tom tak něco ví! Když nemá vlastní děti!“ Část veřejnosti byla totiž docela pobouřena jeho výchovnými metodami.

V sirotčinci aplikoval až revoluční pedagogické myšlenky. Děti měly například samosoud, parlament, vlastní noviny… Bylo mu vyčítáno, že chovancům dává až moc svobody. Vlastní názor malých dětí se v té době prostě nenosil. Korczak na to nedbal a věnoval se milovaným dětem po svém. Navázal velké přátelství s blízkou spolupracovnicí, pedagožkou Stefanií (Stefiou, Steffou) Wilczyńskou - a pod jejich vedením Dům sirotků doslova vzkvétal. Na Korczaka ale bohužel čekala další rodinná tragédie.

V první světové válce sloužil jako vojenský lékař, „doktoroval“ i v tzv. polsko-sovětské válce. Janusz velice trpěl odloučením od dětí, psal z fronty i z lazaretů, kde pečoval o zraněné vojáky, sáhodlouhé dopisy plné pedagogických pouček a psychologických statí. Získal hodnost majora a převeleli jej do vojenské nemocnice ve Varšavě. Jenže tam vypukla epidemie tyfu. Janusz Korczak jako vždy obětavě ošetřoval nakažené, až se nakazil sám. O nemocného syna se starala matka Cecylie.

A Janusz zažil další velkou ránu: maminka se nakazila a za pár dní zemřela. Korczak se nervově zhroutil, protože si její smrt kladl za vinu. Zhubnul, měl noční můry, bral léky; před pobytem v psychiatrické léčebně ho zachránila jen práce s dětmi. Věnoval se jim s horlivostí až děsivou. Dal sirotčinci všechny své peníze. „Já nic nepotřebuji,“ vrtěl se smutným úsměvem hlavou, když mu Stefia říkala, aby myslel alespoň trochu na sebe!

Postupem doby se vzpamatoval. Přednášel, byl členem několika literárních sdružení, přispíval do časopisů, psal knihy pro děti a neustále vymýšlel nové pedagogicko-psychologické poučky. Jeho celonárodní popularita ještě vzrostla, když začal pravidelně vystupovat v rádiu. Každé úterý vysílal dvouhodinové pásmo. „Jsem Starý doktor!“ zněl jeho hlas ve všech polských domácnostech. V pořadu dělal rozhovory s dětmi, přednášel, poučoval - a také působil na vlastenecké city Poláků.

Doba neúprosně pokračovala, v Polsku byl na vzestupu antisemitismus a lidé najednou „Starýho Žida“ nechtěli poslouchat. Svůj vyhazov z rozhlasu nesl Korczak velice těžce. Navíc byl inteligentní a věděl, že se se chystá něco strašného - i proto navázal kontakt s nově vznikajícím odbojem, s židovskými společnostmi a zednáři. V bouřlivé době před německou invazí varoval z rádia naposledy: „Lidé, nezapomínejte na lidskost, na zásady, na soucit a lásku. Tu nám žádný Hitler vzít nemůže!“

Přišlo 1. září 1939 a Polsko bylo napadeno Němci. Korczak byl Žid, osiřelé děti byly židovské - a rázem se vše převrátilo vzhůru nohama. Korczak se oblékl do polské uniformy a přihlásil se jako dobrovolník do armády. „Chci bojovat proti Hitlerovi!“ stál drobný muž před mladým důstojníkem. „Ale je vám 61 let, majore, mějte rozum. Vraťte se domů!“ řekl mu. Z Korczaka čišela taková autorita, že chybělo málo a skutečně by ho vzali! Ale objevil se jeho kamarád z první světové, poznal ho a rozmluvil mu to:

„Ty máš přece děti, sirotčinec. Co jim budeš platný bradou vzhůru. Je zle kamaráde. A bude hůř, daleko hůř. A pro vás, Židy, nejhůř. Jdi k nim, ještě jdi k nim!“ vyprovodil ho bývalý spolubojovník. Polskou uniformu ale Korzcak nesundal. Chodil v ní místo civilu. A od samého začátku okupace se vrhl na organizaci plánu na záchranu dětí. Jenže nevěděl jak. Oslovil každého, kdo by mu mohl pomoct. „Neblázni! Staví ghetto!“ říkal mu jeden z kolegů lékařů.

„Seber se a odjeď z Evropy. Zachraň si život. Ty děti tu nech, se Židy je amen. Mám kontakty, pomůžu ti!“ nabízeli mu další přátelé. Na to Korczak odpověděl: „Copak ty bys opustil své dítě v nemoci, nebezpečí nebo neštěstí? Ne? Tak vidíš. Jak já bych jich mohl opustit dvě stě!?“ Na podzim roku 1940, když Němci zakládali neblaze proslulé Varšavské ghetto, došlo i na dětský domov Janusze Korczaka. „Samý Židi. Jsou všude!“ řval na ulici okupant, když držel v ruce rozkaz o vystěhování dětí na novou adresu.

Postupně byl sirotčinec stěhován asi třikrát - vždy do naprosto nevyhovujících domů bez vody a tepla. Janusze navíc zavřeli na pár týdnů do vězení na to, že nenosil na oděvu Davidovu hvězdu. To nejhorší ale na dětský domov čekalo v ghettu. O podmínkách v tomto varšavském pekle na zemi bylo napsáno mnoho, nedají se ani vylíčit. Nedostatek potravin, všudypřítomný hlad, špína, nulové hygienické zázemí, krysy, parazité, epidemie - lidé padali jako mouchy, často zemřeli hlady, při velké epidemii tyfu zahynulo odhadem 85 000 lidí!

Januzs Korczak se snažil držet svůj Dům sirotků nad vším tím zmarem. Začal si vést tzv. Deník z ghetta, který vyšel v roce 1958 a Janusz do něj zaznamenával všechny své pocity, touhy, naději, lásku i zoufalství. S dětmi secvičoval divadlo, koncerty, založil kapelu: „Jak jsou talentovaní! Maličký pětiletý Aron hraje na housle jako Paganini! Kdyby žil v jiné době, v jiné zemi, mohl by ho i předčit! Jsem na pokraji zoufalství. Co s nimi bude. A chodí další a další,“ stýskal si Korczak.

Dětí bez rodičů totiž přibývalo - při každém zatlučení na dveře sebou Janusz s hrůzou trhl. „Zoufalí lidé jim dávali před dveře miminka, osiřelá nemluvňata, která našli někde v náručí mrtvé matky. Nebo samotné matky, které neměly mléko, věděly, že nepřežijí - ty prosily, aby se jejich dětí či dítěte Janusz ujal. To vždy udělal. Ale každé nové dítě znamenalo nový hladový krk. Personál dětského domu, který čítal asi dvanáct lidí, se brzy vzepřel. Ale Korzcak rozdal jasné instrukce - každé dítě!“ popisuje HMM.

Janusz byl touhou zachránit děti tak posedlý, že se nebál oslovit i kolaboranty! Byl ale ve spojení s odbojem i Żegotou. Vytrácel se na celé noci, tajně opouštěl ghetto a s nasazením vlastního života obíhal všemožné známé a kamarády z odboje: „Jak chceš odvézt dvě stovky dětí!? Němcům pod nosem? Tohle nejde. Odjeď ty! Podívej…“ ukazovali mu doklady, jízdenky, cokoliv, na co by mohl odejít on sám. „Nikdy. Bez nich nejdu!“ zněla vždy rázná odpověď. Odbojáři už měli neústupného pedagoga plné zuby. „Tak si umři,“ mávli frustrovaně rukou.

Nabídky na odchod dostával Janusz Korczak i od svých bývalých nežidovských kolegů a spolužáků. Měli ho rádi, pamatovali si na něj, chtěli jej z ghetta dostat. Byl už dokonce hotový plán na jeho propašování a umístění na jistou varšavskou adresu, odkud měl utéct do USA. Vše bylo naplánováno, chybělo jen jedno jediné: Janusz Korczak. „Bez dětí neodejdu!“ znělo jeho poslední slovo. Asi není divu, že nad ním postupem týdnů všichni zlomili hůl. Bohužel.

Koncem července 1942 zahájili Němci v rámci Akce Reinhard tajnou operaci Großaktion Warschau, jejímž cílem byla likvidace Židů z Varšavského ghetta. Začaly se organizovat transporty, na poslední cestu do koncentračních táborů vyjíždělo v dobytčácích každý den cca 6 tisíc Židů. Mužů, žen i dětí. První z vlaků vyrazil 22. července 1942 a jeho cílem byl nově zřízený likvidační tábor Treblinka (asi 100 km od Varšavy). Šestého srpna (někdy se uvádí pátý srpen) došlo i na sirotčinec. Ráno byla polorozpadlá budova plná dětí obklíčena příslušníky SS.

„Tak, jedete. Sirotčinec bude zlikvidován, vy pojedete… Kam vám řekneme. Připravte ty děti. A ať nejsou žádné scény!“ poručil šokovanému Korczakovi německý důstojník. Personál se snažil nedat na sobě nic znát, i když všem bylo jasné, že je konec. Korczak dostal další možnost záchrany, opět zaznělo rezolutní NE. Místo nějakých pokusů o útěk svolal věrné zaměstnance. Asi dvanáct lidí poslouchalo, jak jim vysvětluje, že musí být v klidu. A děti doprovodit. Až na konec. Všichni kývli.

„Oblečte se do nejlepších šatů, sbalte si batůžek, jedeme na výlet!“ hlaholili pak se skrývaným pláčem pečovatelé. Venku se shromáždilo cca 192 dětí od asi ročního miminka po čtrnáctiletá dvojčata. Vesele se smály, hrály na flétnu a bubínek. Janusz Korczak je nasměroval do dvojic a trojic, nechal děti zpívat do kroku - a vyrazili. Je velice těžké číst výpovědi očitých svědků, kteří vyhlazení přežili nebo byli schopni o tomto podat zprávu, než sami zahynuli v plynu, jako například Emanuel Ringelblum.

„Museli jít velice dlouho, malé děti byly brzo unavené. Pečovatelé je nesli, zpívali, Korczak šel s hlavou vztyčenou. Máme dokonce očité svědectví, že před tímto srdceryvným průvodem se tvořily ve změti lidí jakési brázdy - Židé jim udělali místo, plakali; trasu ke shromaždišti lemovali mávající lidé. Heroický výkon to musel být pro Korczaka. Byl už velice sešlý, hubený a podvyživený, přesto na sobě nedal nic znát,“ uvádí Holocaust Memorial Museum. Došlo i k tomu, že před zástupem nevinných dětí podvědomě couvali i němečtí vojáci. Někteří se prý pokřižovali.

Úředník Judenratu Nachum Remba po válce poskytl cenné svědectví o životě v ghettu a transportech, včetně detailního popisu posledních chvil Janusze Korczaka a dětí na Umschlagplatzu. Nachum zmiňoval šokující okamžiky plné neskutečné odvahy a lásky, kterou ti lidé chovali k osiřelým dětem: „Ten den bylo vedro. Lidé kolabovali, padali na zem. Němci je s nadávkami kopali, musel jsem je tahat do vlaku. Pak přišel ten průvod dětí. Napily se čisté vody, byla zvenčí, nesmrděla,“ vypovídal.

A pokračoval: „Posadil jsem děti na konec náměstí ke zdi. Tady si sedněte, říkám jim. Zvedly ke mně oči. Ty mladé oči, ale zároveň tak staré! Myslel jsem, že by možná bylo možné je ještě nechat ve Varšavě, protahovat to - a o něco se pokusit. Udržet je tam do dalšího dne! Navrhl jsem Korczakovi, aby šel se mnou do Komuny v naději, že bychom mohli něco podniknout. Cokoliv! Korczak ale odmítl. Byl zemdlený, ale v očích mu blýskalo jakési vyrovnání… Takové oči jsem už viděl u umírajících, na smrt nemocných.“

Janusz Korczak si poté stoupl a pozoroval, jak Němci strkají ostatní do vagónů. Nevšiml si, že si ho dlouho prohlíží vyšší německý důstojník. Ten se podíval do nějakých listin a namířil si to přímo k němu. Pokračuje Nachum Remba: „Přišel k němu a podával mu ruku. Korczak se ani nehnul. Řekl mu (Němec), že ho poznal podle jména a fotografie. Jeho nejoblíbenější dětská kniha prý byla Bankructwo małego Dżeka (Bankrot malého Jacka). A nabídl mu, aby ustoupil stranou. To znamenalo jít pryč, ven z transportu.“

Tuto lákavou, ale ďábelskou nabídku neviděl jen Remba, ale i Ringelblum. Januzs Korczak odmítl. „Nechtěl své děti opustit. Ani na okamžik. Stál jsem u kordonu Bezpečnostní služby. Pan Szmerling nařídil, aby vyšly skupiny dětí z domovů. Korczakův nebyl toho dne jediný. Vlaky byly plné dětí. Korczak si stoupl dopředu s hlavou vztyčenou, za ním Wilczyńska a další personál. Děti šly klidně, nastupovaly klidně. I Němci je nechali být. Odvrátili tvář, tak kruté to bylo, tak špatné a otřesné…“ vyprávěl Remba.

Vlak vyrazil směr Treblinka. Mnoho lidí i dětí zemřelo cestou - v úmorném vedru bez kapky vody natěsnaní do malých prostor neměli nejmenší šanci. A nejmenší šanci jim nedali ani jejich kati po příjezdu do Treblinky - neprobíhala tam žádná selekce (výběr) jako tomu bylo třeba později v Osvětimi-Březince. Všichni, kdo přijeli v těchto transportech, byli okamžitě odvedeni přímo do plynových komor a zavražděni oxidem uhelnatým.

Podle dochovaných záznamů a výslechů válečných zločinců bylo 192 dětí a 12 zaměstnanců z Domu sirotků ihned po příjezdu zavražděno. Nevíme přesné datum, ale historici spočítali, že se tak stalo 7. srpna 1942 - čili hned den po nástupu do transportu. Jako poslední šel do plynové komory Janusz Korczak - navenek nenápadný muž, ve kterém ale dřímalo hrdinství a obětování, které snad ani nemá v historii obdoby. Bylo mu 64 let. Jeho tělo i těla dětí a ostatních zůstala v Treblince.

Závěrečné slovo můžeme dát historičce Lauře z Památníku Holokaustu: „Janusz Korczak byl renesanční osobnost. Tehdy byl ale jen otcem, učitelem, za kterým šla třída jeho žáčků, kteří ho milovali a kteří mu věřili. Snažil se je zachránit ze všech sil. Když se to nepovedlo, rozhodl se zemřít s nimi.“

„A takoví lidé, hrdinové všedních dní, čestní a zásadoví lidé, byli vyvražděni jen proto, že jeden pán chtěl ovládnout svět. Paralela s dneškem se přímo nabízí. Nenechme to dojít tak daleko - dalších Korczaků asi mnoho nebude. Ale chtivých moci je více než dost…“

Zpracováno podle: HMM.com, Prima Zoom, Janusz Korczak, Janusz Korczak (2) a prokliky v textu.

Děkuji Lauře Fischer z United States Holocaust Memorial Museum za mailovou konverzaci a doplnění potřebných informací ke vzniku textu.