Svázali je drátem a nechali utopit v Dunaji: hnutí Šípových křížů téměř vyvraždilo budapešťské Židy

Pomníky různých tragických historických událostí bývají obří, co největší, výstražné, nepřehlédnutelné. Takových monumentů najdeme po celém světě více než dost. Tyčí se v krajině, jako kdyby říkaly: „Tady se to stalo! Abyste to nemuseli hledat!“ Památník s názvem Boty na břehu Dunaje (Shoes on the Danube Bank, Cipők a Duna-parton) se tomuto stereotypu vymyká. Je naprosto nenápadný.

Právě tato nenápadnost z něj činí jednu z nejvýmluvnějších připomínek obětí bezuzdné nenávisti na světě. Šedesát párů bot je rozeseto po nábřeží Dunaje, za nimi je čtyřicet metrů dlouhá kamenná lavice. Boty jsou detailně provedené - dětské, dámské i pánské. Autorem památníku je filmový režisér Can Togay a sochař Gyula Pauer. Na třech místech podél bot jsou litinové cedule s následujícím textem v maďarštině, angličtině a hebrejštině:

„Památce obětí zastřelených do Dunaje milicionáři Šípových křížů v letech 1944–1945. Vztyčeno 16. dubna 2005.“

Jaký příběh skrývají boty na dunajském nábřeží v Budapešti? Jeden z těch, o kterých se špatně píše i čte, ale který nesmí být zapomenut.

Strana Šípových křížů byla krajně pravicová maďarská ultranacionalistická strana, jejíž vznik se datuje do roku 1935. Zakladatelem byl Ferenc Szálasi. K moci se Šípové kříže dostaly během převratu, kdy byl 15. října 1944 sesazen Miklós Horty. Hlavou státu se tehdy stal Ferenc Szálasi, který si nechal přezdívat „Vůdce národa“ a jmenoval svou vlastní Vládu národní jednoty. Název strany Šípové kříže vznikl podle znaku strany, na němž byl kříž protnutý šípem; ideologie strany byla podobná nacismu a fašismu.

„Ačkoliv byla Strana Šípových křížů jistě mnohem rasističtější než Horthyho režim, lišila se od německé nacistické strany. Byla také ekonomicky radikálnější než jiná fašistická hnutí a obhajovala některá dělnická práva a pozemkové reformy.“ zmiňuje ČT24. Strana Šípových křížů se připojila ke Třetí Říši a v Maďarsku byla vyhlášena totální mobilizace, která se týkala mužů i žen ve věku 14-70 let. Hitler v obavě před postupující Rudou armádou nakázal bránit Budapešť „do posledního muže“.

Výsledek Budapešťské operace byl zoufalý: téměř sto dní bombardování a obléhání si vyžádalo drastickou daň, Budapešť byla téměř zbořená, v ulicích se válela těla zabitých lidí. 13. února 1945 byla maďarská metropole dobyta vojsky Rudé armády. Szálasi a jeho věrní byli zajati v Německu a většina z nich byla předána lidovému soudu do Maďarska. Dva ministři byli odsouzeni k doživotním nuceným pracím, zatímco všichni zbývající k trestu smrti oběšením. Samotný vůdce Ferenc Szálasi byl souzen za zločiny proti státu, proti lidskosti a válečné zločiny.

Popraven byl dne 12. března 1946. U procesů také vyšlo najevo to, co každý obyvatel Budapešti věděl, ale ze strachu o život o tom nemluvil: o krutém vraždění občanů města a Židů, které probíhalo v měřítku až masovém. Horliví členové strany, často mladí kluci, kteří hrdě nosili na polovojenské uniformě nášivku se znakem šípového kříže, neskutečně krutým způsobem likvidovali lidi. Obětmi byly i maličké děti.

V roce 1944 Hitler usoudil, že Horty a jeho premiér Miklós Kállay jsou příliš mírní. Nechtěli se zcela podřídit nacistické tezi, že všichni Židé musí být vyhlazeni. Když v březnu 1944 začala okupace Maďarska, Kállaye nahradil Döme Sztójay, který Němcům „vyhovoval“ daleko více. Právě tento muž vytáhl Šípové kříže z ilegality a vypukl doslovný hon na Židy. I když byla vláda Šípových křížů krátká, stala se jednou z nejbrutálnějších kapitol v historii Maďarska vůbec.

Strana totiž pomohla obnovit deportace Židů z celé země. Maďarské ministerstvo vnitra a jeho četnictvo, které mělo úzkou vazbu na Šípové kříže, provedlo vyhnání více než 400 000 Židů do ghett, ze kterých odjížděly transporty do koncentračních táborů po celém území Třetí říše. S venkovany si tehdejší státní moc poradila - horší „problém“ představovali Židé, kteří bydleli přímo v Budapešti. Bylo jich asi 200 000 - a to znamenalo krutou výzvu pro jejich budoucí katy.

Domy, ve kterých Židé bydleli, byly označovány a vypalovány; celé rodiny prchaly ve snaze zachránit si holý život, ale ve většině případů už marně: stavidla děsivého bezpráví a tragického násilí se zvedla a nebylo cesty zpátky. „Asi polovina z celkového počtu 200 000 členů budapešťské židovské komunity přišla o život během akcí Šípových křížů a víc než osmdesát tisíc místních Židů, včetně žen, dětí a starců, bylo deportováno do koncentračních táborů,“ uvádí zdrcující statistiku článek Světového centra pro památku obětí holokaustu.

Židé byli sbíráni rovnou na ulicích a bezprecedentně týráni, naprostým standardem milicionářů hnutí Šípových křížů se stalo násilné odebírání dětí od matek: tyto šílené scény se odehrávaly neustále. Dvojčlenné hlídky si rozdělily úkoly - jeden chytil a držel matku, druhý vyrval z její náruče dítě. Pokud hlasitě brečelo (což samozřejmě brečelo), bylo ihned zabito. Poté hnali dospělé s namířenou zbraní do ghetta nebo do transportu. Pokud matka odmítla opustit své dítě, zůstala v tratolišti krve i ona. Každý obyvatel Budapešti pak viděl jen zabité Židy, kteří se povalovali v příkopech, což vyvolávalo naprostý chaos. Brzy bylo jasné, že „čistky“ musí být prováděny tišeji a nenápadněji.

Sám Szálasi byl informován, že jsou z povalujících se mrtvých znechuceni i Němci. Nařídil proto, aby se zabíjení provádělo „bez zbytečného vystavování těl na odiv.“ Komisař národní policie Pál Hódosy dokonce řekl: „Problém není v tom, že jsou Židé vražděni… Potíž je v metodě. Těla musí zmizet, ne být vyhozena na ulici.“ Na to kývl i poslanec Károlyl Maróthy: „Něco se musí udělat, aby bylo zastaveno rachocení kulek a řev. Ve dne v noci se to ozývá v příkopech, v ulicích. Civilní obyvatelstvo je nesmí vidět umírat!“ Padlo rozhodnutí o „inovaci“ vražd a hlídky Šípových křížů byly poučeny o novém způsobu likvidace Židů.

Oním „novým způsobem likvidace“ byla naprosto příšerná věc, která vešla do všeobecného povědomí pod názvem Vraždy na břehu Dunaje. Nejvíce se jich odehrálo na začátku roku 1945, odhaduje se, že z nově zbudovaného Budapešťského ghetta, kam byli nahnáni zbylí Židé z města, bylo u řeky zavražděno až 20 000 lidí! Místní o zabíjení samozřejmě věděli, něco takového se utajit nedá. Je to vlastně až neuvěřitelné - Šípové kříže v počtu odhadem 4 000 členů zcela paralyzovaly a terorizovaly město, které mělo přes jeden milion obyvatel!

Způsob „dunajských poprav“ byl naprosto srdceryvný a krutý. Masové vraždy se odehrávaly na nábřežích Dunaje. Dav lidí hnaných na smrt byl seřazen do dvoj-trojstupů a vyděšeným lidem a dětem bylo poručeno, aby se vyzuli. Boty byly za války znamenitou obchodní komoditou. „Taková škoda, přece je nenecháme utopit s nima, to se prodá,“ mnuli si ruce příslušníci Šípových křížů a jejich pomocníci, členové policie Nyilas. Poté byli lidé stříleni do hlavy a těla padala rovnou do Dunaje. Vynalezl se i nechutný zlepšovák: aby se ušetřilo na střelivu, popravčí svázali obětem tkaničkami nebo drátem ruce dohromady, přičemž zastřelen byl jen člověk na kraji (uprostřed).

Sotva mrtvý spadl do vody, strhl s sebou i přivázané nebožáky, kteří se utopili. A další dvojice, další trojice, děti, ženy, starci. Jedno za druhým. Těla mizela v Dunaji, která se barvila na červeno. Budiž řečeno, že tohle bylo moc i na otrlé německé vojáky. „Jejich metody (Šípových křížů) se nakonec staly příliš odpornými i pro německou armádu, jejíž velitel generál Karl Pfeffer-Wildenbruch nařídil svým vojákům, aby se na zabíjení nepodíleli. Naproti tomu německý vyslanec v Maďarsku Edmund Veesenmayer dostal rozkaz z Berlína, aby (jim) poskytl co největší pomoc při zabíjení Židů,“ zmiňuje jeruzalémská organizace Jad Vašem.

Šípové kříže byly v rozbouřené Budapešti čím dál zběsilejší. Koncem ledna a začátkem února 1945, těsně před osvobozením města Rudou armádou, ztrácely kontrolu nad vším, ale vraždy masově pokračovaly dál. „Jako kdybych to nebyl já. Prostě jsem střílel. Můj kamarád se zbláznil, střílel do dětí, nenechal je ani dopadnout do vody, pak střílel zas a zas, i po nás, musel jsem ho zastřelit taky, zešílel,“ vrtěl hlavou u poválečného soudu jeden z členů komanda.

Zmínil i frustraci zúčastněných Šípových křížů - začali jim totiž „docházet“ Židé. Byla to hlavně zásluha heroické snahy členů odboje, kteří zachránili spoustu budapešťských Židů, jsou to známá jména z vysokých kruhů společnosti i úplně obyčejní lidé - například švédský zvláštní vyslanec Raoul Wallenberg, papežský nuncius Monsignor Angelo Rotta, švýcarský konzul Carl Lutz, španělský konzul Ángel Sanz Briz či obchodník s dobytkem Giorgio Perlasca.

Rebelové se objevili i uvnitř hnutí samotného: příslušníci policie Šípových křížů Károly Szabó a Pal Szalai byli dokonce jmenováni Spravedlivým mezi národy, což je nejvyšší možné ocenění lidí bojujících za záchranu Židů během holokaustu. Jak atmosféra v Budapešti houstla, milicionáři se neštítili zavraždit i ty nejbezbrannější ze všech: vytáhli na břeh Dunaje staré pacienty z židovské nemocnice, která byla chráněna záštitou Červeného kříže. Bylo jim to jedno. Vyvražděni byli pacienti z nemocnic na Marošově ulici a Bethenově náměstí; v ledových a zčásti zmrzlých vodách Dunaje také skončily ženy a děti z chudobince.

Situace byla naprosto neúnosná, v řece plavala mrtvá těla, vše bylo otrávené a zoufalí obyvatelé se často zbláznili jen při pohledu na zmar, který kolem panoval. Konec řádění Šípových křížů přineslo osvobození Budapešti Rudou armádou. Jen pro zajímavost, v roce 2006 byl v Austrálii nalezen bývalý vysoce postavený člen hnutí Lajos Polgár, zemřel ale dříve, než proti němu bylo vzneseno obvinění. Kolik maďarských vrahů v chaosu pětačtyřicátého roku uprchlo a dožilo někde na druhém konci zeměkoule, o tom lze jen těžko spekulovat. Bohužel, ne všichni se dočkali zaslouženého trestu za zrůdné vraždy židovských i nežidovských obyvatel Budapešti.

Budapešť se alespoň dočkala památníku, který připomíná toto bezbřehé utrpení. Když přišel Can Togay s myšlenkou na pomník obětem Vražd na břehu Dunaje, oslovil sochaře Gyulu Pauera. „Já ale nevím, jak to mám pojmout,“ pokrčil rameny umělec. „Sochu, velký pomník, nevím. Čím toto uctít a zároveň být co nejvíce citlivý? Jak mám připomenout oběti neuvěřitelné brutality, aby to bylo vhodné?“ kladl si otázku. Začal črtat různé návrhy, ale nelíbilo se mu to.

Can Togay si četl dobové protokoly a najednou to měl: „Vyzouvali je, podívej. Boty byly drahé, nenechali jim je. To je nápad,“ vstal zaujatě od stolu, sochař okamžitě pochopil - a dal se do práce. Každá bota sama o sobě je uměleckým dílem. Pauer musel myslet na osobu, která botu nosila, okopala; tvaroval materiál, aby odrážel jednotlivou lidskou bytost. Musela to být nesmírně náročná práce, což potvrzoval i sám sochař.

„Hodiny, dny a týdny jsem v ateliéru přemýšlel. Jakou botu nosila tato lidská bytost? Chodila rychle, byla plná života, těšila se z lásky, z dětí, z manžela? Byl to malý kluk, co kopal do míče. Malá holčička, která měla pořád vyklubané palce. Elegantní lodičky na elegantní ženě, která měla hlavu plnou snů. Velké boty starého muže, který byl z venkova a těžkopádné městské boty mu neseděly. A pak tihle všichni skončili vyzutí s kulkou v hlavě, utopení ve své milované Dunaji.“ uvedl Pauer v rozhovoru pohnutě.

Památník je velice intimní. Každá bota bývala člověkem, botičky malých dětí vyvolají mrazení v zádech.

„Pomník je šokující, protože hmatatelné, hmotné boty podél řeky, které tu zůstaly prázdné a bez svých majitelů, nás nutí čelit otázce: čí to byly boty? Kdo byli ti lidé, kteří chybí? Pohled na boty vyvolává počáteční pocit šoku z jejich prázdnoty a vakua, které po nich zůstalo, a poté hluboký smutek nad osudem lidí, kteří byli nuceni je sundat, stojící na okraji ledové řeky, vyděšení a čelící mužům se zbraněmi.“ shrnuje historička Sheryl Ochayon. A dodává:

„Připomínají nám, že to byli lidé. Mohli žít dlouhé životy, naplněné životy, bohaté životy nebo obyčejné životy, ale žili, dokud nebyli zavražděni,“ shrnuje Sheryl dojem, který nevšední instalace na břehu Dunaje v Budapešti vyvolá v každém, kdo si boty prohlédne.

Zpracováno podle: Boty na břehu Dunaje, CoJeCo.cz, Shoes on the Danube Promenade, Památník nesmyslného vraždění, YadVashem.com, ČT24, Bojan Vařečka rozhovor, odkazy v textu.