Střelila Mussoliniho do nosu, zemřela v blázinci. Zmatená irská atentátnice o fous minula jeho hlavu

Středa, 7. dubna 1926. Italský diktátor Benito Mussolini (1883-1945) právě kráčí na římské náměstí Piazza del Campidoglio. Chvíli před tím vystoupil italský premiér a vůdce Národní fašistické strany na Mezinárodním kongresu chirurgů. Tam pronesl hojně citovaný projev o pokroku a zázracích moderní medicíny, rozloučil se velikášským gestem s aplaudujícími lékaři a vydal se mezi své přívržence.

Tisíce lidí se tlačily podél ulice i na ploše náměstí, aby tehdy třiačtyřicetiletého Duceho pozdravily. Dav freneticky tleskal, jásal, řval a dupal. Mussolini s blazeovaným úsměvem kynul rozvášněným Italům, měl namířeno ke Kapitolu - a nikdo si nevšiml, že z davu pomaličku vystupuje shrbená šedovlasá žena v černých prostých šatech.

V ruce měla smotaný tmavý šátek, druhou ruku držela přitisknutou k širokým záhybům sukně. Vrásčité paní s drdůlkem nevěnoval nikdo pozornost - vypadala jako nějaká venkovská Italka, která přijela z velké dálky, aby spatřila svého „hrdinu“ in natura…

Jaké však zavládlo zděšení, když madam vytasila revolver Modèle 1892 a vystřelila, to si lze jen těžko představit. Duce ve chvíli výstřelu nepatrně pohnul hlavou a tím si zachránil život. Tedy prozatím! Žena mu „jen“ ustřelila kus nosu. Možná kdyby měl křišťálovou kouli a věděl, že jeho pomočená mrtvola skončí pověšená hlavou dolů na benzínce v Miláně, neuhnul by - a Violet Gibson by vešla do dějin. Jenže to je právě ono kdyby, které zmiňovala v úvodní citaci historička Nora!

Violet Gibson neskončila pověšená za nohy na čerpačce, i když k tomu neměla daleko: lidé na náměstí ji okamžitě po neúspěšném pokusu o atentát téměř zlynčovali k smrti! Skončila v ústavu pro choromyslné v Anglii, kde byla mezi nevyléčitelnými blázny internována na doživotí. Proč irská aristokratka střílela na Mussoliniho? Prý jí to poručili andělé!

Příběh atentátnice Violet je těžkou uvěřitelný a skoro zapomenutý. Co Ducemu zachránilo život? Jak to celé proběhlo? A jaký byl život a další osud Violet Gibson?

Prominentní rodina Gibsonových přivítala 31. srpna 1876 v Dalkey u Dublinu první dceru - Violet Albina se narodila jako druhá z osmi dětí irského právníka a politika Edwarda Gibsona, který byl později jmenován prvním baronem Ashbournem - tato funkce (titul) byla vytvořena v roce 1886 přímo pro něj a Edward se tak stal Lordem kancléřem Irska. Matka malé Violet se jmenovala Frances Marie Adelaide a byla to nadmíru vzdělaná vědkyně v oblasti teologie se specializací na křesťanství. V té době a při mizivém právu žen na jakékoli postavení něco nevídaného!

Do první dcery byly vkládány velké naděje. Violet měla od narození všechno. Zástupy chův a guvernantek, bohatství, vzdělání, výchovu, zajištěnou budoucnost… Jenže se to celé nějak zvrtlo. Violet byla sice velice inteligentní, ale slaboučká holčička, která chytila snad všechny dětské nemoci, které existují. Navíc už od dětství propadala záchvatům melancholie, úzkostí a depresí. Vždy se na chvíli zotavila, studovala hudbu, zpěv, umění a jazyky, jenže najednou bác - a už ležela s horečkou.

Violet několikrát málem zemřela - prodělala zánět pohrudnice, spálu, choleru, zarděnky; byla bledá a hubená. Se zrzavými vlasy a smetanově bílou pletí se ale stala proslulou kráskou. Ctihodná Violet Gibson se v osmnácti letech dostala na dvůr královny Viktorie jako debutantka, čímž byl nyní každý její krok pod bedlivým dozorem. Byla ve společenských rubrikách, chodila na plesy, dostihy nebo kulturní akce, jenže byla tak trochu jiná. No - trochu více!

Tajuplná Violet měla plnou hlavu všemožných vidin, neustále rozebírala otázky filozofie, bytí a nebytí, až si začala tehdejší škrobená společnost ťukat na čelo: „Ta Gibsonovic holka je opravdu divná. Je hezká, to ano, má skvělý původ, ale slyšely jste ty nesmysly, co vypráví? Tančí sice jako pírko, náš Graham je z ní unešený, jenže pak zase omdlela, zase ji museli odnést, zase pak popisovala nějaké životy svatých - jako kdyby do transu upadala!“ šuškaly si mezi sebou britské šlechtičny se syny na ženění.

Violet opravdu propadla náboženství. Místo, aby se stala seriózní a slušně vychovanou nevěstou nějakého vysoce postaveného mladého aristokrata, začala studovat teosofii. Tato podivná směsice mystiky, esoteriky, okultismu, antiky a různých dalších proudů duchovního života byla tehdy velice populární - jenže teosofisté patřili mezi podivíny a šarlatány. Violet se dokonce kvůli tomu všemu rozhádala s matkou a otcem.

Frances dceru chtěla zapojit do své vědy, otec vrtěl hlavou a dceři všechny tyto bláznivé myšlenky jednoznačně zakázal. Jenže Violet Gibson byla už od malička založená úplně jinak. Evidentně trpěla nějakou duševní chorobou, která se tehdy nedala diagnostikovat, pronásledovaly ji různé utkvělé představy a bludy. Rozjela se do Švýcarska, Francie i Německa, kde se setkala s Madame Blavatskou, prožívala transy, omdlévala, třásla se v křečích… Na Violet bylo zkrátka něco divného.

„Dlela ve sférách, kde podle ní žili svatí, mluvila s nimi. Když studovala jejich životopisy, stala se jimi. Byla jako posedlá,“ zmiňuje Violetino náboženské vytržení web Dictionary of Irish Biography (DIB). Po měsících usilovného studia, kdy se hrabala ve starých náboženských traktátech, zhubla na kost a měla prudké horečky, najednou vstala a řekla: „Už to mám.“ Asi jí to v hlavě „secvaklo“ - a stala se zarytou katoličkou. Její nejstarší bratr William ji v tom podporoval, sám prožíval náboženství až fanaticky - podle všeho byl také duševně chorý.

Violet svou víru vyhnala ad absurdum - mrskala se, přestala o sebe dbát, vše bylo najednou „pozlátkem“ a ona musela činit pokání! Za co? To sama nevěděla. „Jestli se jednalo o nějaké dědičné zatížení, o tom lze jen spekulovat. Jisté je, že se Violet Gibson opravdu trýznila, lidé si o ní šeptali jako o „té pomatené“. Otec i bratři ji neustále přemlouvali, aby se vrátila do Dublinu, protože Violet si udělala hotové turné po evropských chrámech. Lezla do kostelů, fanaticky tloukla hlavou o oltáře, modlila se… Tohle prováděla v Paříži, v Praze nebo Madridu…“ popisuje začátek Violetina duševního zhroucení DIB.

Violet Gibson byla tak oddaná víře, že řadu neblahých tragédií, které ji v rychlém sledu potkaly, považovala za zásah Boží. Nejdřív zemřela její švagrová, pak bratr, následně snoubenec, jehož jméno se nepodařilo dohledat, ale měl to být mladý muž se stejnou zálibou v náboženství. Violet už si myslela, že se vdá, že se budou sebetrýznit bok po boku… Sotva snoubenec zemřel, odjela do Itálie, kde opět prolézala kostely. Nakonec chytila nějakou strašnou horečnatou nemoc a musela se o ni starat sestra Konstancie. „Vrať se do Anglie,“ přemlouvala ji Konstancie. Violet kývla. Jenže…

Otec Edward spadl v roce 1913 v Hyde Parku z koně a zemřel. Do toho vypukla první světová válka, zběsilá Violet se jako posedlá účastnila odboje - a do toho všeho onemocněla zhoubnou nemocí - musel jí být uříznut levý prs. V roce 1916 pro změnu málem zemřela na akutní zánět slepého střeva a pobřišnice. Z toho všeho by se asi zbláznil každý, natož už beztak „chycená“ Violet! Také jí přeskočilo ještě více - nosila jen žíněné košile, aby do jejího hříšného těla pěkně kousaly, mrskala se, postila se… Ještě relativně mladé ženě v té době úplně zbělely vlasy!

Pak zemřel další z jejích bratrů. To už se Violet stala hotovým postrachem - chodila v noci nahá po ulicích, útočila nožem na svou hospodyni… Není divu, že ji rodina nechala zavřít do sanatoria Holloway v Surrey. Bezpochyby velice nešťastná a duševně nemocná žena tam asi měla zůstat natrvalo… Jenže ji pustili. Violet odjela do Říma, kde hodlala zabít papeže Pia XI., protože jí vadil jeho údajně laxní postoj ve víře! Ale nedostala se k němu (ještě to tak), tudíž usoudila, že je na světě zbytečně.

Vrátila se do svého římského bytu, kde se v pátek 27. února 1925 střelila do hrudi. Kulka vstoupila do jejího těla nad srdcem a uvízla v rameni. „Chci zemřít za Boží slávu!“ mumlala v nemocnici. Zatím je to docela slušná „jízda“, to musíme uznat! Violet Gibson ale ještě zdaleka neřekla poslední slovo. Další epochální vnuknutí dostala od bytostí z vyšších sfér - od andělů samotných! V hlavní roli měl být Benito Mussolini a bělovlasá irská šlechtična s rukou vedenou anděly!

Violet Gibson prý hltala politické zprávy a sledovala vývoj fašistického hnutí v Itálii. V listopadu 1925 se objevily zprávy o zmařeném mezinárodním spiknutí s cílem zavraždit Mussoliniho - a začátkem dubna 1926 přišli za Violet andělé. Později to popisovala ve svých zoufalých dopisech. Měl to být nějaký hlas, který naléhal: „Zabij ho ty. Je to tvé poslání. Anděl ti bude pevně držet ruku!“ Violet poslechla, opatřila si (neznámo kde) už druhý revolver (prvním se pokusila o sebevraždu) a vydala se splnit andělskou misi.

A nyní se přenášíme do osudného dne, jímž byl 7. duben 1926. Violet zrovna vystoupila z davu lidí, napřáhla ruku s revolverem, v šátku měla připravený „pro sichr“ velký kámen - hodlala případně rozbít okno Duceho vozu! Benito Mussolini v okamžiku výstřelu natočil hlavu, protože poslouchal zpívající studenty. Kulka tudíž o pověstný vlásek minula cíl - místo mezi oči, kam Violet mířila, to diktátor schytal do nosu. Violet mu odstřelila kus kůže. Mussolini sebou trhl, jeho pobočníci na něj nalehli, Violet chtěla střelit podruhé, ale zbraň selhala. To už se na ni vrhl dav.

„Kdyby nebylo zásahu fašistického diktátora, který se v situaci velice rychle zorientoval, jistě by ji lidé zabili ještě v tu chvíli. Fanatický dav dovede zlynčovat člověka téměř okamžitě. Mussolini velice správě usoudil, že nesmí dát najevo slabost, řekl, že se vůbec nic nestalo, nechal si od přítomného lékaře na nos nalepit náplast a za mohutného aplaudování pokračoval v dál v chůzi.“

„Tím mu Violet Gibson mimoděk pomohla - pořád si držel takovou tu diktátorskou auru. Vždyť se nic nestalo, podívejte, jak jsem silný, jdu dál! Sice mě mohli zabít, ale jsem přece Duce, jsem nesmrtelný!“ uvádí Nora McGreevy. Mussolini ještě rychle zavelel k okamžitému zatčení šedovlasé drobné ženy. Tím jí asi zachránil život. Přítomná hlídka ji rozběsněnému davu doslova vyrvala z rukou: už s Violet smýkali po zemi a hledali vhodné místo k oběšení.

Nebohá Violet byla naložena do policejního vozu, na který se okamžitě pověsil hrozen lidí. Houpali s autem sem tam, reálně hrozilo, že rozlícení Italové rozbijí okénka a neúspěšnou atentátnici vytáhnou ven, kde se jí dostane kruté pomsty - dav byl lačný po krvi. Kdyby uspěla a trefila se, jistě by byla za pár minut roztrhaná na kusy - ale zase je to kdyby! Nic se nestalo, takže ji převezli do věznice Mantellate a formálně irskou aristokratku zatkli. Italové Violet Gibson vyslýchali a nevěřícně kroutili hlavou.

„Jste blázen, ženská? Nebo jste spíš vyčůranej spiklenec?“ Violet odpovídala zmateně, což je velice mírně řečeno. Velice. „Já jsem na nikoho nestřílela. Mussolini? Kdo to je? To jste se zmýlili. Jsem bohabojná žena a byla jsem v klášteře. Dám vám adresu, chcete? Vlastně ano, máte pravdu. Ale to jsem nestřílela já, ale anděl. Pomsty. Jaké pomsty? No já nevím, nařídil mi to. A co tady dělám?“ Vrcholem všeho byla poslední výpověď, která zněla skutečně jako z blázince: „Jestli jsem někoho postřelila, pak nevím, proč jsem ho postřelila. Kdybych ho zastřelila, pak ani potom nevím, proč bych ho zastřelila.“

Italové byli sice naštvaní, vždyť chyběl milimetr a Duce by rukou této podivné ženy sešel ze světa, ale bylo jim také jasné, že je duševně chorá. Když se konečně dozvěděli, kdo to vlastně je, zůstali zírat: „Kdo že byl její otec? Jako vážně?“ vrtěl hlavou i Mussolini. Také se divili, že je jí teprve padesát let - vypadala mnohem starší, jako hotová stařenka nad hrobem! Proběhlo kolo dalších výslechů, kde už létaly prostorem bizarní teorie. Bělovlasá Irka měla být součástí spiknutí, atentát plánovat… Svědčily proti ní i ctihodné sestry z italského kláštera Santa Brigida, kterým důvěřovala.

Violet se na jeptišky dívala jako spadlá z višně, když pod přísahou tvrdily, že měla výstřižky článků o Ducem, krabice nábojů a stýkala se s podivnými živly; vracela se z „tajných“ pochůzek, svěřovala jim, že „se odehraje velká věc“. Italský tisk Violet vykresloval spíše jako excentrickou náboženskou fanatičku, nikoliv „politickou“ - svůj podíl na změně názoru italské strany měla hlavně Violetina rodina, která ihned zahájila určitá zákulisní diplomatická vyjednávání - snad přímo s Ducem.

To už byla celá aféra kolem atentátu hojně sledovaná v Irsku i Británii. Tisk se předháněl v líčení Violet jako bláznivé katoličky i nebezpečné atentátnice. Rodina chtěla vše urovnat, sestra Konstancie dala například rozhovor novinám The Irish Times: „…moje sestra je oddaná katolička a prodělala tolik tragédií! Úmrtí v naší rodině, ona neblahá série několika tragických událostí, zapříčila zhoršení Violetina stavu…“ Naproti tomu švagrová, manželka bratra Williama, na Violet nenechala nit suchou:

„Její stav byl vždy strašidelný, ale zhoršilo se to před několika lety. Několikrát jsem na vlastní uši slyšela, jak Violet tvrdí, že chce zabít i papeže. Několikrát! Věděla jsem, čeho je schopná, ale nikdo mě neposlouchal!“ přihřála si nedobrou polívčičku lady Ashbourne v článku z června 1926. „Violet se nás bojí stejně jako úřadů. Možná ještě více,“ napsal tehdy její bratr William v dopise redakci britského deníku The Times víceznačně.

Violet v červnu 1926 z italského vězení odpálila pomyslnou bombu: přiznala se, že chtěla Mussoliniho zavraždit. A prý za tím stál její milovaný. Ne Bůh, ale muž. Italský vévoda jménem Giovanni Colonna, který byl oponent fašismu, měl Violet „zblbnout“ slibem manželství. „Vezmu si tě, když zabiješ Duceho!“ Asi tak nějak. To jí měl tvrdit v posteli, kde porušila všechny své zásady a měla s ním sex. Ve vězení při práci na zahradě se dvě ženy Violet vysmívaly: „No jo. To máš plnou pusu pánbíčka, pak vlezeš s každým do postele! Takhle to končívá!“ smály se italské zlodějky.

Violet Gibson vzala maličké zahradní kladivo a jednu z nich málem utloukla, tak zuřivá byla. Musela být okamžitě převezena jinam, nejprve do nemocnice, kde podstoupila i gynekologickou prohlídku, při které se zjistilo, že je panna. Takže žádný vévoda, žádný sex, žádný slib! „Violet Gibson sama podle některých výpovědí uvedla, že Colonna jí poskytl pistoli a že se do něj zamilovala, ale historici a archivní zdroje toto spojení nedokázali spolehlivě potvrdit. Tvrzení byla později některými prameny odvolána.“ zmiňuje DIB.

Violet byla 5. července 1926 převezena do ústavu pro duševně choré San Onofrio. Tam zažila lepší životní podmínky. Podrobila se také sérii testů fyzického i duševního stavu. Výsledky zkoumání renomovaných italských odborníků té doby známe: „Miluje izolaci, při styku s více lidmi je nesvá, zaražená, agresivní. Pečlivě si střeží nezávislost; pozorujeme příznaky velikášství v jejím postoji ke konání Božího díla. Nevyjádřila žádnou lítost nad střelbou. Pořád mluví s anděly, jak hlasy označuje. Diagnostikujeme jí chronickou paranoiu.“

Diagnózu měla, ale bez adekvátní (a v té době jen tlumící) léčby byla Violet pořád časovanou bombou. Když zjistila, že bude v cele ústavu s další ženou, rozbila ošetřovateli o hlavu hliněný džbán. „Jestli nám tady umře, a to brzy umře, protože vyvádí strašné věci, hrozí skandál. Británie i Irové nás navíc neustále zavalují žádostmi o zprávy o jejím stavu. Pomozte nám nějak!“ dostalo se k Mussolinimu samotnému „volání z blázince“.

Violet na truc přestala jíst, byla podvyživená, dostala horečky… Nakonec se vše „nějak“ domluvilo. V neveřejném procesu byla shledána nesvéprávnou a neodpovídající za své činy - ani za pokus o atentát na Benita Mussoliniho, který sám uznal, že bude nejlepší deportovat ji do Británie. Rodina mu ale musela slíbit, že ji zavřou a zahodí klíč. Po podpisu potřebných dokumentů byla Violet předána sestře a bratrovi. Ti ji naslibovali, jak se samozřejmě vrací domů, jak pro ni mají připravený dům v Dublinu i v Londýně, jak ji nechají dělat, co se jí jen zachce…

Po příjezdu do Londýna byla Gibson převezena k lékaři na Harley Street. Ten ženu oficiálně prohlásil za duševně chorou - a Violet lstí převezli do Léčebny pro nervově choré svatého Ondřeje v Northhamptonu. Byla zoufalá. Tedy takto ji podvedli! Psala dopisy na všechny strany, jenže personál je zadržoval. Byly plné bludů a utkvělých představ; členka prestižní rodiny měla sice tu nejlepší možnou péči, jenže její stav se neměnil. Opět se pokusila o sebevraždu, opět přežila, navštěvovala ji jen Konstancie. Violet napsala i Churchillovi s prosbou o milost, ani tento dopis však nebyl doručen.

Čas plynul a nad Violet Gibson se zavřela voda. Válka skončila, skončil i Mussolini, stárnoucí nemocná žena dále žila v blázinci, chřadla a stále častěji mluvila s anděly. „Stejně brzy umřeš, tak to zkus!“ měl jí říct jeden z nich, když se dostavila do kanceláře ředitele ústavu a předala mu rukou psanou žádost o své přeložení. „Pořád v sobě někde měla své prestižní vychování. Často mluvila francouzsky, hrála pacientům na klavír, byla noblesní, měla aristokratické držení těla. Navštěvoval ji kněz, se kterým vedla hloubavé debaty plné filozofických otázek,“ popisuje Nora.

Violet chtěla do nemocnice, do pečovatelského domu. „Požaduji adekvátní lékařskou péči, jelikož se cítím být fyzicky nemocná. Mé duševno jste za celou dobu mého nedobrovolného pobytu zde nebyli schopni plně prozkoumat, ač jsem vám pomáhala se vší možnou laskavostí. Tělesné nemoci léčit neumíte, cítím slabost na prsou, mám dle mých poznatků srdeční chorobu. Nejsem nebezpečná, proč mne zde uchováváte jako nějakého ďábelského zmetka?“ žádala Violet Gibson o zdravotní péči. Marně.

Violet Gibson zemřela v blázinci 2. května 1956. Bylo jí sedmdesát devět let. A všichni opravdu dodrželi ono „zavřít a zahodit klíč“ - její závěť byla potomky bratrů a sester zcela ignorována, nenechali za ni ani sloužit mši. Sto liber, které si Violet ušetřila na kamenný náhrobek, se „ztratilo“ - dočkala se jen jednoduchého vytesaného kříže se jménem. Ani pochována nebyla tam, kde si přála! Ostatky zapomenuté atentátnice na Mussoliniho spočívají na hřbitově v Kingsthorpe.

Neuvěřitelný příběh Violet Gibson byl vzkříšen irskou spisovatelkou Frances Stonor Saunders, která o ni vydala knihu; v roce 2020 byl také natočen film Violet Gibson, the Irish Woman Who Shot Mussolini.

Zůstává jen otázka - Co by se stalo, kdyby? V tomto případně si můžeme položit otázek s „kdyby“ mnohem, ale mnohem víc! A také velice pokoušejí lidskou představivost.

Tak schválně. Co by se stalo, kdyby se trefila?

Zpracováno podle: Smithsonian Magazine, Violet Albina Gibson, Benito Mussollini, Violet Gibson, Deník.cz,