Milenci z Osvětimi Edek a Mala: srdceryvný příběh lásky a touhy po svobodě skončil tragicky

Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oświęcim. Tábor byl zprvu určen pro polské politické vězně. Pak byl vybudován nedaleký Auschwitz II neboli Osvětim-Birkenau, podle blízké vesnice Březinka. O tom, co se v komplexu největšího tábora dělo, bylo napsáno mnoho, neuvěřitelná zvěrstva, smrt až tří milionů lidí (Státní muzeum Auschwitz-Birkenau uvádí 1,4 mil. lidí), plyn, popravy, rampa, selekce, Mengele, krematorium… Tábor byl osvobozen Rudou armádou 27. ledna 1945.

Z Osvětimi se také utíkalo. Ač to zní neuvěřitelně, ze 802 pokusů o útěk (757 mužů a 45 žen) se to podařilo ve 144 případech. Ostatní to nezvládli. Byli buď zastřeleni hned při pokusu, nebo chyceni za různě dlouhou dobu, vráceni do tábora a popraveni. Mezi ně patřila i dvojice lidí, kteří se hluboce a vášnivě milovali. A chtěli jenom být svobodní a žít spolu. Jmenovali se Mala Zimetbaum a Edward Galiński. Dechberoucí příběh měl zoufalý konec. Ale potkali i dobro. Na cestě za svobodou jim pomáhal i jeden esesák - Edward Lubusch.

Edward Galiński se narodil 5. října 1923 v Tuligłowy u Jarosława v Polsku. Všichni mu říkali zdrobněle Edek. Na jaře 1940 byl zatčen gestapem při tzv. „Operaci AB“ proti polské rozvědce. Odvážný mladík byl mučen ve věznici v Tarnówě, aby pak 14. června 1940 s prvním transportem dojel do Osvětimi. Nevěděli si s ním totiž rady, tvrdý výslech ho nezlomil. Tak si řekli, že v novém táboře „si s ním poradí“. Jenže neporadili. Z výpovědí všech přeživších vyplývá, že Edek byl tvrdý a nebojácný, rád riskoval a ničeho se nebál. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když vyfasoval nízké číslo 531 a zařadili ho mezi politické. Zpočátku byl v táboře Auschwitz I, později se mu podařilo dostat práci v táborové zámečnické dílně.

Během čtyř let, které v Osvětimi strávil, se naučil přežít za všech okolností. Byl i velice čestný, pomáhal nemocným a raněným. Edek Galiński představoval takový prototyp chlapa, který se ničeho nebojí. Užíval si přízeň žen, ke kterým se choval „odměřeně, ale přátelsky,“ jak vypovídala Ewa Feldenkreis, která Edeka často vídala. To ještě neznal Malu. Pak se zamiloval: „Úplně zářil. Ve vší té temnotě, v té smrti okolo on zářil. To byl tak hezký chlapec. Tak moc hezký. Co mohl dokázat. A ona! Co mohla dokázat ona!“ čteme svědectví Ewy. Pak se v Osvětimi objevila Mala a Edek spatřil svou životní lásku.

Malka Zimetbaum, známá také jako „Mala“ Zimetbaum nebo „Malá Belgičanka“ (26. ledna 1918 – 15. září 1944) se narodila v polském Brzesku, rodina pak emigrovala do Belgie, kde se usadila v Antverpách. Mala byla velice chytrá a vzdělaná, uměla plynně šest jazyků - holandštinu, francouzštinu, polštinu, angličtinu, němčinu a italštinu. Velice krásná Židovka excelovala v matematice, měla před sebou velkou budoucnost, kdyby… V pouhých 24 letech byla zajata Němci. 17. září 1942 dorazila do Osvětimi spolu s transportem belgických Židů a dostala číslo 19880. Při selekci měla štěstí - zalíbila se Marii Mandel, snad nejbestiálnější dozorkyni v tomto táboře.

Ta poslala Malu do ženského tábora v Birkenau, kde vzhledem ke své velké jazykové vybavenosti získala post tlumočnice. Za krátkou chvíli znal Malu v Osvětimi každý. Pomáhala vězňům, svého prestižního postavení nijak nezneužívala, naopak. Dělila se o jídlo, zařadila se do ženského odboje. Annie Palarczyk, se kterou se Mala přátelila, ji popisovala jako úchvatnou ženu, velkorysou, odvážnou, vždy ochotnou pomoci, veselou, ale podivně smířenou s osudem. Díky své pozici měla volnost pohybu po táboře. Na přelomu roku 1943 a 1944 potkala Edwarda Galińskiho. Ti dva se velice dlouho míjeli, ale když se uviděli poprvé, byl to opravdu osud. Zamilovali se do sebe neuvěřitelným způsobem. I v nejhorším místě na zemi, v místě plném smrti, utrpení a mučení, se začalo rodit něco krásného. A také odvážného.

Podle výpovědi Wiesława Kielara, který po osvobození vydal knihu o svém pobytu v továrně na smrt, se Edek „zbláznil“. Do té doby vždy cynický, otrlý a nemluvný mladý muž, který nedával žádné city najevo, se změnil v hravého a zamilovaného kluka. „Já ji zbožňuju. Neumím to vysvětlit. Ona je moje všechno.“ Mala pro změnu řekla Annie: „Miluji, miluji, miluji a jsem milována!“ Kielar jim pomáhal krást si pro sebe něžné chvilky, kryl je před personálem, když si dávali dostaveníčka. A neodpírali si ani sex. Intimní chvíle probíhaly v místnosti u rentgenu, se kterým experimentoval neblaze proslulý doktor Mengele. „Vlastně se tomu vůbec nedivím. Edek byl mužný, měl krásné držení těla, vysoký, pohledný. Navíc velice rád riskoval. On nemluvil, ale konal.“ řekl Kielar, když na ně vzpomínal.

Edek i Mala se okamžitě zapojili do pomoci ostatním. Teď na to byli dva, oba měli volnější pohyb, přístup k lékům, pašovali ukryté zlato nebo třeba i rodinné fotografie ostatních vězňů. Edek už byl táborový mazák, ale věděl velice dobře, že se to může ve vteřině změnit. Bylo mnoho těch, kteří se nechali ukolébat tím, že jsou v táboře dlouho, takže se jim nemůže nic stát - a druhý den je čekala šibenice nebo krematorium. Dlouhé dny dumal, co bude dál. S Wiesławem Kielarem měl totiž už dávno hotový plán útěku. Docela propracovaný a za pomoci „civilů“ v montérské dílně, kam byl Edek přeložen. Jenže Edek začal být „zdrženlivý a přemýšlivý, čímž mi došlo, že chce vzít Malu,“ doplnil Kielar.

Muži se nakonec dohodli, že se Edek pokusí s Malou utéct. „Co můžeme ztratit. Leda život. Ten tady ztratíme stejně. A slibuji ti, že jestli se nám to povede, pomůžeme ti dostat se odsud.“ řekl Kielarovi Edek. Kamarádi si věřili, Kielar souhlasil. Protože pokud by se to povedlo, jako pár nebudou tak nápadní - prostě esesák a jeho přítelkyně, ne dva muži, co se někde vynoří. A proč měl vypadat Edek jako esesák? Protože se vynořil se také někdo, kdo měl srdce v těle. Osvětimský důstojník SS Edward Lubusch.

Edward Lubusch (známý jako Bronisław Żołnierowicz) byl důstojníkem SS v Osvětimi v letech 1941-1944. Nejvíce je znám jako Esesák, který pomohl Židům utéct. Bezesporu by si zasloužil vlastní článek, protože jeho životní příběh byl skutečně velice zajímavý. Jeho otec byl Němec a matka Polka. Otec propadl Hitlerovi a matka nutila syna, aby se dal také do „služeb Říše“. Edward poslechl a dostal se až do Osvětimi. Jenže odmítal plnit rozkazy, které se týkaly trestání vězňů. Z duše se mu příčilo násilí a byl dobrosrdečný a mírný. A také moc dobře viděl, co se v Osvětimi děje a nenáviděl to. Vedl zámečnickou dílnu, ve které pracoval Edek. A ten esesáka začal opatrně naťukávat.

Po několika týdnech se Edek rozhodl a oslovil ho přímo. Je obdivuhodné, jak nebojácný tento mladý muž musel být. Lubusch si vyslechl jeho plán a nastaly tři dny, během kterých se mohlo stát všechno - mohl to vše prozradit, Edka nechat zabít, dostat za to povýšení, metál, konečně dosáhnout uznání svých kolegů, kteří se mu jen posmívali. Mala s Edkem a všichni zasvěcení čekali, jak se Lubusch rozhodne. Dobrosrdečný, mírný, laskavý, to všechno byl, ale také to byl příslušník SS. Už beztak příšerná atmosféra se nyní v Osvětimi dala krájet.

Pak Edward Lubusch nastoupil ráno do služby a gestem pokynul Edkovi, aby šel za ním. Ten prý neztratil ani kousek ze svého pověstného ledového klidu. Následoval ho do skladu nářadí, kde mu Lubusch beze slova podal svou kompletní uniformu SS se všemi vojenskými vyznamenáními, pistoli a tři náboje. Ta chvíle musela být skutečně nepopsatelná. Edek venku jen kývl a všichni zasvěcení začali slzet. Nikdo si asi neumí představit, co to tehdy v Osvětimi znamenalo. Mala Zimetbaum si zase nějakým dalším „kanálem“ opatřila prázdnou legitimaci SS a dvojice milenců byla připravena na útěk.

Ten byl naplánován na sobotu 24. června 1944, kdy měla být stráž kvůli víkendu lehčí. Mala informovala malou skupinku svých věrných kamarádek - Ewu, Annie, Zofii. Zofia Stępień-Batorov pracovala v „Kanadě“, kde se třídily věci zplynovaných lidí a opatřila tam pro Malu prosté černočervené šaty a klobouček. Mala kladla kamarádkám na srdce, že neodchází jen kvůli sobě. Měla v plánu o všem, co se v Osvětimi děje, informovat: „Najdu někoho, kdo bude spojencem, záleží na tom, jak daleko se dostaneme…“ Chtěli dojít na Slovensko, kde měla Mala příbuzné.

Neuvěřitelně odvážný plán se začal naplňovat. 24. června si Edek oblékl uniformu. Ještě žertoval, že vypadá jako opravdový esesák. A skutečně - bylo to dle Kielara až hrozivé. „Uměl se do toho naprosto vtělit. Nestál před námi kamarád, náš soudruh, bratr vězeň, ale zuřivý a chladný příslušník SS, který s krutým úsměškem na rtu vleče zbídačenou vězenkyni v pruhovaném rozervaném mundúru!“ Také Ewa vzpomínala: „Museli jsme dělat, že je to normální scenérie, která se tam děla dnes a denně. Ten muž v uniformě SS Malou smýkal sem tam, byl k ní tak surový, že i Mala přivírala oči. V tu chvíli to bylo tak autentické, tak skutečné,“

Edek vykročil k bráně tábora a předstíral, že je dozorce, který vede vězenkyni. To bývalo běžné, zajatci se různě přesouvali mezi tábory, Edek to viděl mnohokrát, věděl, jak se chovat a nevzbudit pozornost. Stráž jen kývla a byli venku. Pokračovali v cestě, dokud byla brána továrny na smrt na dohled. Pak si Mala servala vězeňské hadry, měla pod nimi ony šaty, nasadila si klobouček a šli a šli. Měli se schovat ve vesnici Kozy u jistého civilního pracovníka, pak putovali dál. Ale jejich štěstí se vyčerpalo šestého července 1944 ve vesnici v pohoří Żywiecké Beskydy na hranicích se Slovenskem. Mala šla koupit chléb, když ji zastavila pohraniční německá hlídka. A zatkla ji.

Edek Galiński mohl utéct, neviděli ho, ale charakterní muž slíbil Male, že se nikdy nerozdělí, neudělal to, zvedl ruce nad hlavu a vyšel hlídce vstříc. „Já patřím k ní,“ měl sdělit překvapenému vojákovi. 27. července 1944 obdrželo velitelství Osvětimi telegram od pohraničníků, že s největší pravděpodobností zadržují dva osvětimské vězně. Zuřící velení, které nemohlo pochopit, že byl někdo tak drzý a utekl v uniformě SS, zajásalo. Mala a Edek se vrátili do Osvětimi, kde je umístili v Bloku smrti. Přiblížila se poslední kapitola života krásných, odvážných a zamilovaných mladých lidí. Ta nejhorší. A jejich poprava vešla do dějin větou: „To bylo moc i na Osvětim…“

Blok smrti, známý jako Bunkr, se stal přechodným „domovem“ Maly i Edeka. Byli umístěni do oddělených cel, krutě mučeni a vyslýcháni. Metody mučení, kterým čelili, zde nemohou být ani napsané. Zuřiví dozorci se z nich snažili vymlátit jen jedno - ODKUD VZALI UNIFORMU SS. Ani Zimetbaum, ani Galiński to nikdy neprozradili. To udělal až po válce Wiesław Kielar. Krutý výslech je nezlomil, nikdo si s nimi už nevěděl rady. A nejvíce běsnila Maria Mandel. Její oblíbenkyně udělá tohle? Osobně napsala do Berlína a vylíčila celou situaci v těch nejhorších barvách.

Edek byl později dán do skupinové cely, kde se svým spoluvězněm vyškrábal do zdi své a Maliino jméno a jejich čísla. Tento nápis je tam dosud. Pískali na sebe, Edek jí z plna hrdla zpíval milostné písničky, čímž uváděl v naprostou zuřivost stráže. A přece, opět se objevila jiskřička lidskosti - jeden strážný, který toho všeho už měl obrazně řečeno také dost, umožnil propašovat lístečky, které si milenci psali. Edek také napsal Kielarovi a kamarádům: „Ujistěte L., že se nemá čeho bát. Nikdy nezradím. Přátelé moji, hrdinové, chybělo málo. Stejně se to svět dozví!“ V táboře Malu a Edka považovali za hrdiny.

Milenci byli odsouzeni k trestu smrti, jak také jinak. Neprozradili vůbec nic a vedení se bálo, že při krutém mučení zemřou dříve, než je demonstrativně popraví. Tohle měla být poprava, kterou musel každý vězeň pro výstrahu vidět, takže je na posledních pár dní nechali být. A podívaná to, ironicky řečeno, byla i pro esesáky a dozorce samotné. Tito dva se totiž jen tak nedali. Ani pod šibenicí. 15. září 1944 byli oba vyvedeni na prostranství v Birkenau k oběšení při veřejné popravě. Rozdělili je, Mala byla popravena v ženském táboře, Edek v mužském. Ale ve stejnou chvíli. Oba zmučení, ztýraní, ale s hlavou vztyčenou stáli u šibenice a okolo byl dav vězňů, kteří tuto „výstrahu“ museli sledovat. Jenže se to dozorcům trochu vymklo z ruky. Trochu více.

Edkova poprava proběhla dramaticky a zcela podle nátury tohoto zvláštního muže. Byrokracie žádala, aby byl rozsudek přečten v němčině a polštině. Edek se usmál, vykřikl: „Ať žije Polsko!“, sám strčil hlavu do oprátky a odrazil se od podstavce. Stráž stála s pusou dokořán, až přiběhl duchapřítomný kápo a znovu mu podpěru pod nohy postavil. Napodruhé už Edka popravili dle předpisů. Když se oběšený hrdina houpal na provaze, stalo se něco nečekaného - všichni muži jednotně bez předchozího pokynu nebo gesta začali smekat čepice z úcty ke Galińskému. Marně stráže řvali, ať toho nechají a bili je přes ruce. Bylo jim to jedno, chtěli Edkovi vzdát čest i za cenu trestu.

Mala Zimetbaum také nehodlala dát svůj život katům jen tak. Jenže to bylo daleko horší, než mohl kdokoliv čekat. Zuřivá Maria Mandel přiběhla k šibenici a řvala, že se oběšení ruší, protože dostala odpověď z Berlína: „Žádné oběšení. Mám rozkaz. Zimetbaum má být zaživa vhozena do kremační pece a upálena,“ ječela brutální dozorkyně. Podle výpovědi očitých svědků (Raya Kagan, Primo Levi, Slovenka jménem Katarina a další) se následující události odehrály asi takto: Když Mala Zimetbaum slyšela o rozkaze k upálení, zmocnila se žiletky (střepu), kterou pravděpodobně měla v rukávu jako „pojistku“. U paty šibenice si bez váhání přeřízla tepnu.

Na okolostojící začala stříkat krev, esesáci věděli, že jim tam nesmí umřít, takže ji srazili na zem a zavolali zdravotnice. Mezitím se strhla potyčka. Mala naplivala nejbližšímu dozorci do obličeje, vrazila mu obrovskou facku a zařvala: „Udělejte vzpouru! Zabijte je! Nebuďte ovce, je to jednoduché! Riskujte život, stojí to za to!“ Zfackovaný dozorce ji opět srazil na zem, kde už slábnoucí Mala zakřičela: „Zemřu jako hrdinka, ale ty, ty chcípneš jako pes!“ Už po ní šlapali, kopali, bili kam se dalo. Zdravotnice chtěla zaškrtit její ruku, ale když viděla, co pro Malu chystají, tak zpomalila. Chtěla, aby vykrvácela. Protože Malu nakládali na vozík a vezli do krematoria. Skutečně ji hodlali zaživa upálit.

„Den zúčtování je blízko…“ šeptala Mala. „Děvčata…“ sípala, ale zalepili jí ústa páskou. Dotáhli ji do krematoria a přivezli před pec. Levi uvádí v místopřísežném prohlášení, že se opět našel někdo soucitný a Malu zastřelil jednou milosrdnou ranou do spánku. Ve vřavě okolo však výstřel zanikl, takže to vypadalo, že požila jed - trhla hlavou, která byla beztak zkrvavená. Zemřela. Tělo Maly Zimetbaum spalovali vězni. Modlili se a plakali a zacházeli s ní se vší možnou úctou, která jinak v Osvětimi nebyla - tělo bylo vždy hozeno do pece bez piety. Nyní ne. Ženy jí učesaly vlasy, smyly krev, hladily ji. Za zpěvu pohřebního žalmu byla Mala Zimetbaum spálena.

Skončil příběh Romea a Julie z Osvětimi. Po brutální smrti obou milenců odešel z továrny na smrt do civilu i důstojník SS Edward Lubusch. Zemřel v roce 1984.

Ve sbírce Státního muzea Auschwitz-Birkenau se nachází mimořádný předmět. Zaslal ho tam Wiesław Kielar 29. ledna 1968. Na prosté obálce stálo: „Daruji dva prameny lidských vlasů do Vašeho muzea.“ Na překvapené pracovníky památníku z potištěného papíru vypadly dva maličké pramínky. Na okraji papíru bylo tužkou napsáno: „(Mojí) Maly Zimetbaum 19880, Edward Galinski 531.“ Napsal to Edek hodinu před svou smrtí. Další jiskřička lidskosti se totiž vykřesala i v katovi, který Edka napodruhé oběsil, Juppovi Windeckovi. Tomu dal Edek pramen Maliiných vlasů, který nosil neustále při sobě. Na útěku jí ho odstřihl.

Požádal Juppa o poslední přání: „Ustřihni mi pramen vlasů, dej ho k tomuhle, ten je její. Říkal jsem jí, chci mít kousek tebe, tak jsem jí ho ustřihl, když jsme utíkali. Dej mi kousek papíru a tužku, já tam něco napíšu, počkej. A dej to Kielarovi, on bude vědět. Je to poslední přání odsouzence, to se musí splnit. Ať to Wiesław dá mému otci, ať najde Maliiny příbuzné a dá jim to. Ať po nás něco zbyde…“ žádal Edek svého kata pevným hlasem a hlavou jako vždy vztyčenou. A Windeck mu to splnil.

„Toto tragické memento se mnou prošlo všemi tábory a uchoval jsem si ho dodnes. Nyní ho předávám tam, kam patří. Tam, kde se ti dva našli a kde zemřeli.“ zní prohlášení Wiesława Kielara ze dne 29. ledna 1968. Tuto památku na dva statečné lidi nalezneme v Osvětimi dodnes. Na jejich příběh se však nezapomíná. Byl složen muzikál Mala, Hudba větru, napsáno mnoho knih a natočen film Poslední etapa (Poslední fáze, Ostatni etap).

Od popravy obou milenců uplyne zanedlouho 80 let. Srdceryvný příběh Maly a Edka snad neskončí v propadlišti dějin. Na hrdiny je třeba vzpomínat za všech okolností.

Zpracováno podle:

Mala Zimetbaum, Brzesko-born heroine of Auschwitz - Association Memory and Dialogue. Common History (brzesko-briegel.pl), Edward Lubusch (1914-1984) - Památník Najít hrob (findagrave.com), Tragická láska v Osvětimi — Google Arts & Culture, Poslední fáze – Wikipedie (wikipedia.org), Mala Zimetbaum – Wikipedie (wikipedia.org), Romance s tragickým koncem. Osvětimský příběh naděje mladých milenců skončil smrtí – Plzeňoviny.cz (plzenoviny.cz), Osvětim | Holocaust, Auschwitz – Wikipedie (wikipedia.org), Mala: I mousiki tou anemou – Wikipedie (wikipedia.org)