Staletou mumii krásné Žofie zapálil šílený Slovák. Slavné ostatky uherské šlechtičny zcela shořely

V dubnu již nesmírně vzdáleného roku 1689 se na monumentálním hradě Strečno, který najdeme kousek od Žiliny na vysokém skalním ostrohu nad řekou Váh, ozývá čilý stavební ruch. Nový majitel Strečna, císařský generál Ján Jakub Löwenburg, chodí po areálu a dohlíží na odstraňování následků škod po Tökölyho povstání. Támhle zuřil rozsáhlý požár, to už je téměř hotovo, obvodové zdi jsou vyspraveny…

Generál si Strečna velice hledí: hrad dostal od císaře Leopolda I. za své zásluhy při potlačování uherských povstání. „Teď ještě ta kaple. Je to celé pobořené…“ mumlá si pro sebe. „A lid také nedá pokoj,“ vrtí hlavou. Od té doby, co je hradním pánem on, za ním neustále chodí procesí znepokojených venkovanů a prostých obyvatel. „Co se stalo s tělem naší paní?“ táží se jej vyslanci přilehlých vesnic.

Spolu s hradní kaplí byla totiž částečně zasypána i pohřební krypta, ve které spala mimo dalších svůj věčný sen oblíbená a laskavá baronka Žofie Bošňáková, dobrodějka celého kraje a mecenáška chudých lidí. Na Naši svatou paní či Anděla ze Strečna prostí lidé nezapomněli ani 45 let po její smrti. Pro ně byla Žofie svatá - a největší momentální touhou venkovanů bylo vysvobodit její ostatky ze zbořené kaple!

Hrabě Ján Jakub Löwenburg po dlouhém uvažování jejich přání vyslyšel a vpustil muže, ženy i malé děti na hrad. Po boku dělníků a stavitelů lidé hrabali v kamenech a vápně, vytahovali ven rozbité rakve dalších nebožtíků. Už všem docházela trpělivost, když se konečně dostali do staré krypty rodu Wesselényiů. „Máme ji!“ rozlétlo se malebným drsným krajem.

Když byla rakev vynesena na denní světlo, za přítomnosti hraběte a vysoce postavených úředníků ji otevřeli. Všichni jen zalapali po dechu. Tělo vypadalo nedotčeně. Žofiin obličej měl zachovalé všechny rysy, byť viditelné části pokrýval nános tmavé plísně. „To je boží znamení!“ křižovali se prostí lidé, kterým zbožná úcta při spatření nadmíru zachovalého těla nedovolovala ani mluvit, jen se modlili.

„Je svatá, je… Tohle je důkaz!“ šeptali si mezi sebou i církevní hodnostáři. Generál Löwenburg byl stavem těla také šokován. Otrlý voják už viděl ledacos, ale tohle jej naprosto zarazilo. V hlavě už mu zrála myšlenka na pietní a veřejné vystavení Žofiina těla… To ještě nevěděl, že rakev již jednou otevřena byla - a s tělem bylo krutě nakládáno. Velice krutě. A nemělo to mít konec: mumifikovaná uherská šlechtična odpočívala v relativním pokoji po další staletí, až přišel rok 2009.

Prvního dubna 2009 zasáhla Slovensko zpráva, že jistý bláznivý schizofrenik neuctivě vyrval Žofii Bošňákovou z rakve, vynesl tělo ven před kapli a se smíchem je zapálil, až z něj zbyl jen popel. Lidé si mysleli, že jde o aprílový žert. „Tomu přece nikdo nevěří. Ale takovou pitomost vymysleli, tomu se člověk nemůže ani smát!“ odhazovali Slováci znechuceně noviny a vypínali televizi.

Jenže byla to pravda. Zhanobené tělo Žofie Bošňákové shořelo na troud. A spolu s tímto barbarským činem se začalo vzpomínat na její krátký život, na její laskavost, touhu, lásku i zoufalství a plejádu tragédií, které ji postihly.

Jaký byl osud jedné z největších evropských krasavic své doby, která měla na světě vyměřen jen velice krátký čas?

Baronka Žofie Bošňáková, též Žofia Bosniaková, Sofia Bosniak, maďarsky Bosnyák Zsófia či Sophia z Velkého Bielu - tak zní nejčastější verze jména a příjmení této nevšední ženy, která svou povahou a činy předběhla dobu. A kdyby jen tím. Také krásou. I když to dle portrétu v úvodní fotce článku nevypadá, byla prý ohromující kráskou.

Sám hrabě Ilešházi psal jejímu otci o půvabech tehdy sotva jedenáctileté Žofie: „Alabastrová pleť, velké oči, elegantní držení těla, chůze, to vše naznačuje, že Sophia jednoho dne bude plést hlavy důležitých mužů.“

Budoucí trpitelka se narodila druhého června 1609 do slavné šlechtické rodiny. Její otec se jmenoval Tomáš Bošňák (Tamás Bosnyák, Bosniak, Bosňák), matka Mária Kenderessyová. Otec byl vojenský hejtman a pocházel z města Šurany (maďarsky Nagysurány), které leží v dnešním Nitranském kraji. Jejich rod měl v Šuranech své panství a kurii, kde Žofie spatřila světlo světa.

„Tato rodina vděčí za příjmení svému původu v Bosně. Byla to rodina nesmiřitelných protitureckých bojovníků, kteří se pod tlakem Turků dostali na Slovensko. Za své zásluhy v boji obdržel Tomáš v roce narození své dcery titul barona,“ čteme v článku o životě Tomáše Bošňáka.

Žofie měla šest sourozenců, ale byla úplně jiná než oni. „To je andělská holčička. Zastavuje se s každým, rozdává chudým všechno, co u sebe má. Je tak milá a laskavá!“ rozplýval se otec. Žofinka se stala jeho mazlíčkem a vyrůstala do krásy. „Musíme jí dát náležité vzdělání!“ usoudil Tomáš. Těžce nemocná matka jen mávla rukou: „Co jí to bude platné. Stejně se vdá, porodí pár dětí a umře!“ odsekla zatrpklá Mária. Otec věděl, že od manželky nemůže nic čekat, dal proto dívenku na vychování sestře nitranského biskupa Alžbětě Telegedyové.

Ta si svou chráněnku nemohla vynachválit: „Má takové kouzlo, milý hlas. Je dobrotivá, chytrá a moudrá, až se občas zastydím. Já takovou trpělivost nemám. Ona chodí do chaloupek, kde jsou nemocní, pečuje o ně, chudým lidem nosí jídlo a peníze, kde se to v ní jen vzalo?“ usmívala se Alžběta blahosklonně. Když matka Mária už nemohla vstát z lůžka, starala se Žofinka i o sourozence. Šuranský anděl, tak se jí říkalo - a to byla ještě malým děvčátkem! Musela mít velké osobní kouzlo a nápadníci se kolem ní jen točili.

Ona se ale hochů bála. Věděla, že otec už má určitě něco s někým domluveno, nemohla si zadat, jak se říká. Ani zalaškovat si nechtěla, i když příležitostí měla moc. Různá dostaveníčka „se vším všudy“ nebyla ničím výjimečným. Žofie se ale držela zpátky. „Je jak klášternice. Jako jeptiška!“ smáli se jí výrostci. Zásadová slečna věřila v Boha a tatínka poslouchala na slovo. Když se v roce 1626 vdávala, každý se smál: „Viděli jste ho? Takový staroch! S ním si toho užije!“ šeptali naštvaně mladí kluci, kteří si obstárlého barona Michala Serényiho měřili s neskrývanou závistí.

Ale Žofie ani nemukla. Michal je její muž, takže mu bude zcela oddaná, rozhodla se. Baron si nádhernou mladičkou nevěstu přestěhoval na hrad Nový Světlov v Bojkovicích na Moravě. Žofie se těšila na manželský život, na nové klima, nový domov… Jenže její štěstí netrvalo dlouho. Vlastně to byl mžik: za tři měsíce po svatbě manžel náhle zemřel. Příbuzní barona Serényiho mladou vdovu dokonce obvinili, že má podíl na jeho smrti!

Žofie si hořce stěžovala v dopisech domů: „Jak mohla bych to udělati, na co by mi bylo jeho zlato, jak mne obviňují. Ani manželství naplněno téměř nebylo, ihned onemocněl!“ zoufala si. Pak nešťastné baronce v rychlém sledu zemřel bratr, sestra i matka. Žalem zdrcený otec ji povolal domů. Starala se o celý dům, spravovala rodinný majetek a plnila závěť svého muže.

Michal byl velice dobročinný, takže ustanovil, že jeho žena bude každý den podávat oběd pro chudé. Každý měsíc také dávala 25 zlatých mincí nejpotřebnějším. Mimochodem, její finanční příspěvek dostal klášter v Uherském Hradišti a ve Skalici na našem území.

Když bylo Žofii dvacet let, požádal o její ruku pětadvacetiletý František Wesselényi. Po svatbě se pár přestěhoval do kaštelu v obci Teplička nad Váhom, kde se narodili její dva synové - Adam a Ladislav. Pobývali také na hradě Strečno, který dostal František jako svatební dar od krále. Vše vypadalo zalité sluncem: Žofie konala dál svou dobročinnost, obyvatelé panství a lidé v podhradí svou paní milovali - rozdávala drobné chleby Bosniaky, které se pečou dodnes, dávala peníze, podporovala chudé, založila útulek pro svedené a opuštěné dívky…

Jenže všichni viděli, jak strašně smutná Žofie je. Utrápená světice - tak se jí také říkalo. Anděl ze Strečna byl totiž neustále sám. František měl spoustu povinností, a Žofie propadala šíleným depresím. Její láska k muži byla obrovská, psala mu procítěné milostné dopisy, milovala ho celým srdcem… A pak se začalo proslýchat, že se Wesselényi spustil - omámila jej proslavená svůdkyně celého království, překrásná a smyslná Mária Schéchyová, které se přezdívalo (mimo pár hanlivých označení) Muránská Venuše.

Jen pro zajímavost: po Žofiině smrti si František Máriu takřka okamžitě vzal za ženu, takže novodobí historici a spisovatelé pověsti o jejich vášnivém poměru označují za fakt. Žofie chodila v okolí hradu jako pomatená, z nádherné dívky zbyl jen vyhublý stín. „Ta naše paní se mi nelíbí. Zoufá si. Aby si něco neudělala. Ti muž, to je plemeno!“ div si neuplivla stará statkářka, když kolem jejího výminku prošla zlomená Bošňáková. A vskutku. 28. dubna 1644 zemřela Žofie na hradě Strečno ve věku 34 let.

Co se jí stalo? To nevíme. Spekulovalo se i o sebevraždě z nešťastné lásky. Celé okolí si mohlo oči vyplakat a otázka stíhala otázku. „Co za tím stojí? Zoufala si? Nebo onemocněla? Byla těhotná a pomohla si?“ Inu, drby žijí svým životem v každé době. I v dávné historii!

Dobrosrdečná a laskavá Žofie byla pochována v kostelní kryptě hradu Strečno. Zdálo by se, že bude mít klid. Jenže přišel rok 1678, kdy císařští vojáci hrad vyplenili. Když se dostali do kaple, vynášeli rakve, šlapali v nich, vytahovali těla a rvali z nich šperky.

„Když sundali víko z rakve Žofie Bošňákové, spatřili, že její tvář, ruce i tělo zůstaly neporušené i přesto, že od její smrti uběhlo už téměř třicet čtyři let. Rozhodli se ukrást Žofiin snubní prsten a řetízek. Jelikož jí prsten nemohli stáhnout z prstu, usekli jí ho šavlí. Pak hodili Žofiino tělo i s rakví do jámy s vápnem, která se nacházela na dvoře. Když vojáci opustili hrad, sloužící rakev vytáhli. Po otevření zjistili, že Žofiino tělo bylo neporušené, jen barvu kůže měla tmavší.“ konstatuje článek ve slovenských novinách.

Zároveň ale Info.sk upozorňuje, že ono odseknutí prstu s prstenem a hrátky vojáků s mrtvolou jsou notně zveličené fantazií zděšených lidí, kteří drancující vojáky viděli. Pověst se nabalovala jedna na druhou, až z toho bylo zhanobení tím nejhorším možným způsobem! Žofii opět pohřbili a nyní se dostáváme do roku 1689, kdy majitel Strečna Ján Jakub Löwenburg po spatření mumifikovaného (nerozloženého) těla Žofie Bošňákové zavolal nitranského biskupa.

„Není to divné? Podívejte na ni,“ ukázal na rysy tváře, na zachovalost rukou, krku a vlasů. Dal Žofii do nové rakve - a na Strečno začaly od roku 1698 mířit davy poutníků z celé Evropy. Každý chtěl na vlastní oči vidět neporušené tělo, což se rovnalo zázraku a svatosti. Hrad byl ale neobydlen, takže s tím měl generál jen starosti. A rozhodl se, že vystaví Žofiinu rakev v nově postavené Loretánské kapli v kostele sv. Martina v Tepličce nad Váhom.

Žofiina rakev dostala skleněné víko, byla umístěna na podstavec, kolem kterého rozmístili věřící různé její osobní předměty a portrét. Tělo Bošňákové se stalo brzy známé po celém světě a Teplička nad Váhom měla turistickou a náboženskou atrakci, o jaké se vísce ani nesnilo. Kdo mumii viděl, ten zůstal ohromeně stát, šeptalo se i o zázračných vyléčeních… Za tělem putovala také řada církevních představitelů, poutníků i lékařů. Rozbor Žofiiných ostatků provedlo několik odborníků. V roce 1727 to byl Alexander Károly, v roce 1843 lékař a historik Ágoston Balogh.

Ten provedl kompletní patologické ohledání mumie: „Tělo nebohé není černé, ale hnědavé a je bez nejmenšího kazu. Přestože je mrtvá už delší dobu, její tělo je pružné, jakoby zemřela nedávno. Navzdory všem skutečnostem dané logiky a poznané praxe, těžko mi vysvětlit příčiny tohoto stavu. Pouze nos a rty má mírně ztrouchnivělé. Když jsem stiskl prstem ty části těla, kde je hodně masa, jako například na zadní části, prohlubeň se znovu vyrovnala,“ popisuje Balogh.

A dodává: „Kdyby se někdo chtěl odvolávat na to, že její tělo se zachovalo jen proto, že se v okolí nacházela kalciová, tzn. vápenitá půda, toto tvrzení neobstojí. Podrobným zkoumáním se dokázalo, že v kryptě byla pohřbena i další těla ze staršího i mladšího období a všechny mrtvoly ztrouchnivěly…“

V roce 1990 se rozběhly kroky k blahořečení Žofie Bošňákové (dodnes se to ale nestalo), přičemž bizarní a zázračnou mumií během let navštívily desetitisíce lidí z celého světa. I komunistický režim ji raději nechal být. Jenže mumie „Světice ze Strečna“ nedávala už dlouho spát jednomu pomatenému muži ze Žiliny. Tehdy jedenatřicetiletý Ľuboš R. se prvního dubna 2009 probudil z měsíce trvajících zlých snů, uzrálo v něm rozhodnutí, sebral se a odjel do obce Teplička nad Váhom.

A nyní se musí člověk opravdu chytit za hlavu, jak „vymakané“ bezpečnostní zařízení tam vlastně měli. „Jestli to chápu dobře, tak oni mají celosvětově známou a proslavenou mumii, za kterou jezdí lidi přes půl světa. No, a když za ní přijdou, tak…“ naťukává ono „zabezpečení“ čtenář iDNES v diskusi pod článkem o zničení mumie nevěřícně. Je to opravdu neuvěřitelné, zřejmě budete jen v úžasu kroutit hlavou:

Zde je fotka figuríny na hradě Strečno:

V deset ráno dojel pomatený žhář do vesnice. Do uzavřené kaple s mumií se dostal jako běžný turista. Klíče od kaple si obdobně jako další zájemci o prohlídku vyžádal v nedaleké cukrárně (!), zapsal se na pultu se zákusky do knihy hostů (!) - a sám bez jakéhokoliv doprovodu (!) si odemkl, což prý byl naprosto běžný postup. Uvnitř kaple stáhl rakev z podstavce, vysunul ji ven před kostel a rozbil skleněné víko. Pak vyjmul mumii, chvíli se na ni díval a nadával jí. Poté uložil tělo zpět, z batohu vyndal hořlavinu, polil Žofii hořlavou látkou, zapálil - a díval se.

Protože nikam neutekl, hlídka ho sebrala přímo na místě. Nikdo ji ale nepřivolal, strážníci šli na svačinu kolem kostela. Pak už se to ale rozkřiklo, k místu požáru se sbíhali obyvatelé, ale nemohli nic zachránit: z těla nebohé Žofie Bošňákové zbylo pár ohořelých kostí a popel. Důchodkyně Justína Kozánková krátce po požáru přijela na kole před kostel, kde se ještě potkala se žhářem. Deník Nový Čas ji vyzpovídal: „Byl to mladý člověk, který se usmíval. Seděl pod stromy a když jsem se ho zeptala, co to udělal, tak mi řekl: zabijte mě, zabijte mě,“ řekla.

Když se Ľuboše R. po hanebném činu ptali, PROČ to propánaboha udělal, jestli si vůbec uvědomuje, co všechno tímhle zničil, jen se usmíval. Byl velice neklidný, přivolaný psychiatr zjistil, že se léčí (spíše neléčí) se schizofrenií a spálení těla Bošňákové mu „nařídil sen“. Zdálo se mu, že je to upírka, která v noci vstává ze své rakve a kouše jeho blízké do krku. Duševně chorému také na klidu nepřidalo video, které natočili studenti - jednalo se o recesi, kdy jedna ze studentek hrála Žofii jako čarodějnici.

Jenže pomatený Slovák si to vzal doslovně. Upírka, čarodějnice… Zmátlo se mu to v hlavě, v cukrárně si vyzvedl klíče - a byl přesvědčen, že spálením Žofiiny mumie zbavil svět nějakého záhrobního fantazijního monstra. Stíhán byl na svobodě, poté odeslán na léčení. Pravděpodobně je už dlouhé roky na svobodě. Z uherské šlechtičny zbyla hromada popela.

Byl pietně umístěn do urny, která je postavená v té samé kapli, kde bývala rakev. Na hrad Strečno se vrátila alespoň figurína, ale je jasné, že ta už davy lidí nepřitahuje. Možná kdyby si Slovensko svou unikátní a proslulou mumii více hlídalo, nemuselo se to stát.

Po Žofii ale i tak zbylo hodně. Nejen Bosniaky a popel - v kolektivní paměti místních je dodnes známá jako Anděl ze Strečna.

Zpracováno podle: Obec Hodejov, Žofia Bošňáková, 24hod.sk, Sofia Bosniak, Pluska.sk, Marie Széchyová, Strečno, Skolske.sk, Info.sk, Deník.cz, Čas.sk, František Wesselényi, iDNES