Článek
„Každá rodina má nějaký svoje historky… Ale vy jich máte nějak moc!“ řekl mi tehdy ještě budoucí manžel, když jsme se vraceli z „žádacího“ víkendu. Slušně vychovaný vesnický kluk požádal o moji ruku, táta tehdy zeťáka podrobil zkoušce odvahy a charakteru (nechtějte vědět, v čem to spočívalo, fakt ne, snad jen, že relativně střízlivý zůstal jen můj budoucí manžel!), usoudil: „Jo, tak to je držák!“ - a dal mu mě!
A tehdy mu táta vyprávěl snad všechno. Všechny šílený průšvihy, co jsme zažili… Až ho máma musela krotit! „Pavle, mlč už!“ syčela na něj jako kulhavá husa, protože se zřejmě bála, že budoucí zeťák dobrovolně odevzdá obsah kapes a uteče za kopečky! No jo, historek bylo moc.
Některé vtipné, některé méně, některé neuvěřitelné, někdy mi z toho všeho šla hlava kolem - ono se to pěkně vypráví, ale vyrůstat v takovém blázinci - to bylo někdy fakt na hlavu! Hlavně střety mého táty a babičky. Už jsem to tady několikrát psala - ti dva se měli rádi asi jako Mozart a Salieri. Babička tátovi prostě neodpustila, že si mámu vzal, že nás odstěhoval do Prahy; dělali si naschvály těžkého kalibru, štěkali na sebe, aby se ve finále všeho zjistilo, že tátovi jeho tchyně strašně chybí! Ten vám po její smrti tak brečel, až jsme na něj s mámou užasle zíraly!
Ale když ještě babička žila a všichni byli v plné síle, byla to síla! Taková síla, že se někdy do jejich vzájemných „hrátek“ přimotali i náhodní a cizí lidé! Tentokrát mě na vzpomínku přivedl právě manžel. Prohlížel si totiž palmu, kterou máme v ložnici: „Ty hele, ona nějak schne…“ vrtěl hlavou. Odborník! Celé roky si kytky ani nevšimne, ale že pod mou péčí chcípá, to si všimne hned! Taky jsem mu to vmetla! Protože měl pravdu. Já nevím, proč se mi tohle děje.
Kytky miluji, mluvím s nimi, zpívám jim, odborně studuji způsob zálivky, umístění, bla bla bla… A pokojovka pak natáhne brka. Tedy listy. Každá kytka mi zahyne. Když jsem byla tuhle v květinářství, už jsem jednomu krotonovi automaticky říkala: „Kytičko? Půjdeš ke mně umřít?“
Prodavačka se tvářila tak žalostně, až jsem se začala smát - jako kdyby jí rvali zaživa játra z těla! Kroton jsem nechala krotonem a vrátila se domů ke svým umělým rostlinám. Jsou kvalitní, k nerozeznání. Dokonce tak moc, že je jednou moje kamarádka zalila! Fakt!
Tahle palma přežila jako jediná - nakonec se vzpamatovala, i když měla namále. Přísahám, že jsem postranním pohledem viděla na její koruně věnec se stuhami Vadni v substrátu, Nechť je ti černozem lehká, Zarmoucené Květinářství Domažlice, Zvadlá rodina Dracénových, Plesniv v pokoji, Přelitý předseda spolku palmovitých výhonků…
„No jo. Mně to prostě nejde. I v Praze to mámě nešlo. Tam jsme měli jednu klívii, stoletou. A taky tchynin jazyk. Táta ho vždy chtěl vyhodit z okna, když se vrátil z dovolený, v uvozovkách dovolený,“ naznačila jsem je ve vzduchu dvěma prsty, „Nemohl vidět nic, co jen připomínalo slovo tchyně!“ „Pamatuješ, jak tehdy sázel túje?“ vyprskl muž a já vzápětí taky. To bylo strašný! To mu zase babička dala! Ale budiž řečeno, že táta jí dal taky. A kdyby jen jí! Z toho měla požitek celá vesnice!
Akce „Natěračské matiné ve stínu vzrostlých tújí vám zpříjemní pošahaný zpěvák a agresivní hráč na mixér…“ se odehrála už po mé svatbě. Rodiče k babičce dál jezdili na dovolené a na víkendy, ale změnil se jejich akční rádius - stavěli se po cestě z Prahy napřed u mě! To bylo babičce trnem v oku. Podle ní jsme měli přijet (nejlépe třeba o půlnoci) úplně všichni a úpěnlivě čekat, až se rozední a budeme ji moci nadšeně ohubičkovat! A s postupujícím věkem a porušením zajetého zvyku si babička začala vymýšlet čím dál větší blbosti.
Nepřeskakovalo jí v hlavě, nebojte, o tom bych si nikdy nedovolila žertovat - ale pozornost nebyla upřena jen na ni, tudíž se zasekla a vyhnala to vše ad absurdum - zkrátka si vždy umanula nějakou hloupost, která se mušela udělát íčko! Týkalo se to baráku, zahrady, sklepa, trávy, chodníků, listí. Mimo běžné údržby staré nemovitosti to byly nebetyčné voloviny k potýrání mého táty, jinak se to totiž nazvat nedá. Věděl to on, věděla to ona, věděla to máma, věděla jsem to já, vědělo to příbuzenstvo, věděli to úplně všichni ve vesnici. No jo.
Ale nebudu k babičce nespravedlivá, on jí to vždy táta velice, ale velice osladil! Velice! Podle mého názoru je to prostě bavilo. Bylo to kdo z koho! Typicky chodsky Hin sa hukáže hdo z nás! A mezi nimi lítala jako nudle v bandě máma, no. Ale při natěračském matiné měla babička nejblíže k tomu, aby ji její zeťák přivedl do blázince. Ta byla takovejdle kousíček od toho se nervově zhroutit a vzít na něj sekyru nebo lízt na komín!
Měla jsem tehdy ruku v sádře, takže jsem tátovi s jednou rukou nemohla pomoct. Dobrovolně jsem totiž hasičila a při roztahování béčka mi prsty na ruce prudce narazily do kovového úchytu hadice. Skončila jsem na chirurgickém oddělení domažlické nemocnice zlitá (vodou), zpruzená, naštvaná, zrentgenovaná a prstově přeražená. Jeden pěkný pán mi udělal apartní sádrovou packu - a ještě se ptal, jestli mi zlomené prstíky může přijet pofoukat, čuňák jeden!
Byla jsem na nemocenské a táta dlel svých rodičů ve vedlejší vesnici na dovolené. Máma ji nedostala, zůstala v Praze. Jezdili jsme tátovi nakupovat, seděl si pěkně na pavlači, debužíroval, pokuřoval, popíjel pivo, chodil do hospody, ale furt se ošíval. „Ježišmarjá, zatracená práce!“ vzdychal. „Prosím tě, co hekáš?“ smála jsem se mu. „Ale musím k… K ní… To…“ mávl rukou otec, aby se najednou rozjel:
„Vymyslela si zase úplně debilní věc. Ale úplně! Natřít plot. Jasně, to ještě chápu. Ale ty túje…Jako rozumíš tomu? Já ne… A máma zase div nebrečela, já tam snad fakt budu muset jít,“ brblal. Babi totiž dostala další ze svých nevšedních nápadů stran vylepšení příbytku - a v hlavní roli měl být zeť. Natřít pletivový plot, protože je vopryjskanyj až se mi tu smíjou, to ještě ušlo.
Jenže: „A haby to blo vo jednom, eště ten samyj den, abys měl míň práce, tak uděláš ty túje, vet?“ mrkala potměšile babi, když vysvětlovala své epochální zadání: po natření plotu vykopat a přesunout již zapuštěné a rostoucí túje z jedné strany zahrady na druhou - a tam je opětovně zasadit. No. Hezké, že? A nebylo odvolání. Ne, že to uděláme jindy, rozdělíme, koupíme túje i na druhou stranu zahrady, ne. NE a NE a NE.
„Já se snad budu muset vožrat,“ děl otec plačtivě, až se můj muž rozchechtal. Jeho tchán se na něj podíval jako dvoudenní telátko, které nemůže najít cecík, tak strašně žalostně! „Já mám vycházky od jedný, tak přijedu jednotkou autobusem. A skočím ti pro pivo…“ uklidňovala jsem ho. No jo. Kostky byly vrženy. „Na co ta baba chce ty túje na druhý straně? Dyť jsme je sázeli nedávno za garáž!“ nemohl tomu pořád táta uvěřit. Babička si velice potrpěla na úpravu zahrady i baráku, to všechna čest, měla to vždy jako z cukru.
A nepředstavujte si nějakou líbeznou chodskou chaloupku na samotě u lesa s velkou zahradou, kdepak! Byl to domek z padesátých let s malou zahradou (teď v něm bydlí sestřenice) a stojí přímo uprostřed vesnice. Přímo na návsi vedle autobusové zastávky. Babi celé dny jen čuměla z okna a zdravila lidi, co šli od autobusu; k večeru „hlídala“ kdo za kým jezdí a chodí, měla takový přehled, že to bylo jako chovat si Sherlocka Holmese na záchodě, jak by řekla má milovaná Betty MacDonald.
A najednou chtěla túje přesadit před zastávku! „Dyť na to svý šmírování neuvidí! Vsaď se, že za tejden je budu kopat a přesazovat zpátky, protože nebude vědět, esli šel Bohouš z hospody nacamranyj a estlipa mu Mařena dala měchačkou!“ napodobil táta mistrně tchyni. Nastal den Dé. Co se tam dělo, vím zčásti jen z vyprávění, protože jsem jedničkou přijela přímo doprostřed verdunského bojiště. I zákopy tam byly!
Ráno táta zaspal. Vylétl z chalupy svých rodičů ve velice provizorním oděvu, skočil do auta a jel tři kiláky krásným ránem začínajícího podzimu. Sluníčko se prodíralo přes mohutné vrcholky našeho Českého lesa, nad Čerchovem visela taková ta krásná hustá bílá mlha, vše vonělo… A táta, místo aby se kochal tím nádherným krajem, tak v autě řval, že se na to a jak se na to a kdy se na to a komu se na to a hlavně jí se na to! Do toho všeho mu volala máma.
Na mobil pořádně neviděl (jeho telefonování je námět na samostatný text, ehm) a hulákal: „Jedu! Dosáhla si svýho! Jo, jedu tam! Jak volala? To už ti volala? Dyť mám zpoždění jednu minutu a třicet dva vteřin!“ mrkl na hodinky. „Jak nech toho? Jak svíčková? Jak řízky?“ nenechal se táta nalákat na slibovanou manu, měl před očima jen ztracený den plný fyzické práce. A on pracoval rád, tady musím důrazně říct, že to byl „makáč“. Ale muselo to mít nějaký smysl! To přece vytočí každého, když něco děláte a víte, že je to naprostá kravina! Nu což.
Babička už vyhlížela ze své rozhledny: „Nu to je dost! Tleto! Podivej. Tuty túje už sou vykopaný. Tak máš vo práci míň!“ uvítala svého vzteklého zetě neméně vztekle babi. Vzorně vykopané stromky měl na svědomí strejda, čímž tátovi ulehčil hodně práce; také obrousil část plotu, která měla být natřená, ale to hlavní čekalo na otce. „Já jsem v životě žádný kytky nesázel! Táta řikal, že to je nesmysl! Moc brzo. Nebo pozdě. Já nevim, co mi řikal, protože jsem byl naštvanej. Stejně to všechno chcípne a budu za to moct já!“ obouval si zuřivě pracovní boty.
„Nu! Dyť já moc dobře vim, jak s kytkama zacházíš! Na vlastní voči sem tě vidíla, jak si do fíkusu nalil rum! Chtíli ste se vožrát a já vás načapala, héééé!“ sykla kurážně krásná Chodka krev a mlíko, s velkým poprsím a zelenýma očima, za kterou se i v jejím vysokém věku ohlédl nejeden pán. O to to bylo horší, byla fyzicky tak podobná mámě, že měl občas táta v hlavně takový zvláštní zmatek. Jako kdyby nesnášel svou vlastní ženu! Fakt to bylo na hlavu!
„Protože jsme si chtěli připít, nalil jsem Janě panáka a vy jste z toho udělala Ikarův pád a Tažný ptáky i s Dobrejma holubama !“ řval napumpovaný otec, „Tak jsem ho radši vylil, no!“ „Všecko sem vidíla, na mě si nepřídeš!“ šklebila se babička. Já se fakt divím, že to neskončilo nějakým mordem, který by vešel do análů české kriminalistiky!
Táta mávl rukou, namíchal si barvu (za stálého míchání…), jal se natírat a babička udělala první krok ke smíru: „Ty Pavle… nechceš snídani?“ „NE!“ odmítl podanou ruku táta. Tak jo! „Tak si nechtěj, mi je to fuk. Stejně si tlustyj, ten pupek máš z piva…“ odcházela s fanfárou babička a rohlíky se salámem demonstrativně hodila slepicím. Pak to zkusil táta: „Můžu poprosit? Nemáte ten svůj skvělej bezovej sirup… Bych si udělal šťávu…?“ „Došel!“ ozvalo se z kuchyně. Tak jo! A tohle dělali pořád dokola!
Táta natíral, dostal se do potřebného grifu a proti jeho vlastní vůli ho to začalo bavit. Natírání plotu je specifické - krásně tu práci, kterou jste už udělali, vidíte! Takže za vámi fakt něco zůstává. Lidi chodili na autobus, zdravili ho, všechny znal, kecal s nimi, hvízdal si… Jó! To mi tu chybí! Nějaká muzika, nahoře mám starý Petino dvojče, to jsem tenkrát usmlouval u Vietnamců za čižistapadepane, smál se v duchu táta, jdu tam, v autě mám Nedvědy a Katapulty na kazetě, to si pustím a půjde mi to od ruky!
Je ráno ještě, tohle mám hotový do dopoledne, pak se pustim do těch stromisek podělanejch, letělo mu hlavou, zatímco ne-ná-pad-ně cupital po schodech, přičemž načuhoval jako divizna přes zábradlí - dobrý! Baba čumí na Stefanii! Vzal si kazeťák, velké kolo prodlužovací šňůry, píchl to nahoře do zásuvky, odmotával, po-ma-lič-ku… dobrý! Babi pořád dlela v papundeklovém špitále! „Padesát nádorů na mozku. Není to nic vážného, Konráde, tvoje manželka bude v pořádku!“ říkala zrovna Stefanie. „Padesát, to jo, ty kozo jedna německá chytrá,“ uchechtl se otec (měl přehled!), venku si přetočil kazetu…
„Co ti chybí, holka co ti je… Nikde možnáááá hezčí nežijeee…“ ozval se sametový hlas Oldy Říhy. Táta se rozmachoval štětcem do rytmu, „Nepovídej že ti chybím já… nevzpomínej, to se neděláá… krrchhhhhrrrr…“ zakuckal se magneťák a utichl. „Co to do…“ ztuhl malíř-natěrač naštvaně. Pic Pic Pic… mačkal knoflíky. Nic. „Tuto ne!“ uslyšel najednou. V okně stála babička, v ruce bimbala šňůrou od prodlužovačky a sladce se umívala:
„Dyť to mít nemušíš. Tuto se mi nelíbí. Dycky tu bl klid. Na tuto já si potrpím, aby venku hrálo rádíjo jako na pouti? Copa tutomu řeknou lidi?“ zmrazila tátu babi. Jo, to byla klíčová věta - Copa tutomu řeknou lidi? Babi si velice si potrpěla na dobrou pověst. Museli jsme být všichni jako ze škatulky, slušně se chovat… Co se dělo tehdy, když jsem přijela z Prahy se sichrhajskou v nose a postaveným růžovým čírem na vyholené hlavě, to si možná dovedou představit jen čtenáři obdařeni velkou dávkou obrazotvornosti! Jen dodám, že se tehdy volala rychlá a oknem létaly předměty. Různé!
Smutná nevěsta byla drasticky přervána v tom nejlepším, zesmutněl i tatínek. To si nemůžu při práci ani hvííízdaaat? napadal ho Josífek z filmu Páni kluci. Sklopil hlavu, natíral a natíral, slunce začalo připalovat, kolem projela devítka, desítka (když bydlíte u zastávky, tak si autobusy zjednodušeně pojmenujete), lidi vystupovali a nastupovali (babiččina vesnice je jedna z největších na Chodsku), zdravili, pak bylo ticho… Táta byl naštvaný (slabé slovo), vzteklý, smutný, dopálený; třískalo se to v něm všechno najednou a nutně musel přijít nějaký ventil, kudy by to šlo všechno ven.
Nějaký protest! Něco udělat! Rozšlapat túje! Ale to by byla škoda. Tak aspoň cigáro. Jo! A v autě mám dva lahváče, ráno jsem byl naštěstí tak při smyslech, že jsem si je vzal, jdu na to, to mi vona nezakáže, glogloglo… Peťa mi pak skočí pro točený. Zatracená práce blbá. Z ničeho nemám radost. Dovolená debilní. Tchyně jedna. Blbec já! Glogloglo… A jak mi to pak táta vyprávěl: najednou se v tomhle až surreálním prostředí, kdy se vzduch ani nehnul a nikde nebyla ani noha, zjevil farář. Zničehonic.
Vykračoval si v sutaně, na hlavě kvadrát, procházel kolem plotu, mlčící a zuřivě natírající otec, který už byl zacákaný zelenou barvou až za ušima (seš ňákej zelenej!), se na něj díval jako na zjevení. Kněz šel asi do kapličky nebo na autobus. Táta se sice rád pasoval do pozice buranského pozéra, co má vše na háku, ale opak byl pravdou - byl velice slušně vychovaný. Děda byl vysoce postavený důstojník a všechny tři kluky měl fakt vycepované v lati. Až je kupodivu, že táta s armádní výchovou věděl, jak se zdraví kněz! Nicméně to věděl.
„Pochválen buď…“ sklopil hlavu zelený přelud za plotem. Kněz se zvědavě podíval, odpověděl: „Až na věky…“ a metelil dál. A táta to najednou měl. Měl ten ventil. A do naprostého ticha ospalé vesnické pohody se znenadání ozval jeho krásný čistý hlas. Táta uměl skvěle zpívat. A taky hlasitě. To hlavně. „PANE MŮJ, CO NA NEBI JE TVŮJ DŮM…“ vzlétl nad střechy chodské vesnice černošský protestsong. Smečka psů začala výt, toulavá kočka prskla a utekla, hejno holubů poplašeně zatřepetalo křídly, kněz zatuhl uprostřed chodníku jako špatně vyřezaný svatý a zděšeně se ohlédl přes rameno za zdrojem nevšedního provolávání Pánaboha!
Babička konsternovaně vstala od uzdravené paní Konrádové, která s k sobě tiskla baňku s vyoperovanou padesátkou (někdy ty případy neměly chybu, neměly!), a šla se podívat za zdrojem hluku. Bum prásk, rozlétlo se okno. „Šmarjájózef! Marneči slavenyj! Panynko Maryjá skákavá! Mordýje Klatovy!“ ozvalo se lamento. Babička zjistila, že se jí zeťák urval z řetězu! Pan farář zakopl a táta vyzpěvoval dál. Já to slyším v hlavě i s hudbou! A nezpívá to Dufek ale můj táta! „…MÁ MÁMA MŮJ ŽIVOT DALA KATŮŮŮM… KATŮM MÝM V POLÍCH S BAVLNOUUUU…“ bral táta čistě výšky, zatímco babička brala smykem schody.
„Pavle! Nezpívej!“ snažila se. Ale marně. Táta se teprve pořádně rozjížděl! „Den-za-dnem…“ deklamoval, „Kůže zná bič katů, vidíš jen černý záda bratrůůůů…“ mávl štětcem táta a zároveň zdravil svoje bráchy! No fakt! Strejdové projeli kolem v autě a vyzubeně troubili na svého nejstaršího sourozence, který dřel ne v polích s bavlnou, ale za plotem tchynina domu! A pokračoval, hrozně moc nahlas: „Jak tam jdouoooo… v polích s bavlnou…“ „Pavle!“ vřískala už babička a tahala ho za ruku, „Copa to vyvádíš? Copa to má byjt? Copa sem ňákyj kat? Copa si to dovoluješ?“
Ale kdepak. Tatínek už to našel. TO ONO. Může mu zakázat zpívat? No nemůže! „A co naděláte? Zalepíte mi hubu?“ usmál se sladce. A ledově klidný hulákal: „To, co znáš ty v Lujsijéééněěě, černý záda znaj i v Texarkéééééně - i tam jsou v polích s bavlnou…“ Lidi chodili od autobusu, děti jely ze školy, zvědavě se na pouličního flašinetáře, který právě vyzval černý práva na soud, dívaly a zdravily: „Dooobrýýý déééén!“ Otec změnil repertoár.
Je až div, jak vás v tu chvíli napadají samé pracovní písně! A nejen pracovní! Došlo na černýho muže, co pod bičem otrokáře žil, došlo na píseň práce… Babička kolem něj skákala a prosila ho div ne na kolenou! Zájem lidí ji doslova stahoval z kůže. „Nazdar Manko! Tak máš pomocníka, vet?“ zdravil ji její dlouholetý nápadník - jednou se ožral, celou noc bouchal na dveře a nabízel zcela antisexuální babičce kvalitní sex, polohu mléka a vody a štípání bambusu, což bylo tak příšerné ponížení, že se z toho asi dva roky nevzpamatovala!
Náš zpěvák-provokatér okamžitě chytil další notu. A nahlas: „Připravils jí… Včéra véčér… Vo věneček zelenyj…“ „MLČ!“ vřískla babi. A táta se jen smál. Už měl dotřeno, na řadu přišly túje. A mně doma zazvonil telefon. Máma. „Prosím tě, Petruš, jeď tam. Mně volala bába, že tam táta zpívá!“ div nebrečela máma, která šla zrovna v Praze z ranní. Vyprskla jsem smíchy: „A co tam zpívá? Jak zpívá!“ „Já vůbec nevím! Prej se zbláznil! Jeď tam a uklidni ho, tohle on dělá zase schválně. Já se bojím, že se tam zabijou!“ mlela máma. No jo. Co jsem s nima měla zase dělat!?
Sedla jsem na autobus a když jsem přijížděla, už mi bylo divné, proč všichni stojí kolem babiččina plotu a něco halekají a smějí se… A už se ke mně neslo tátovým hlasem: „Orej máti orej, práva nám vyorej! Až nebudeš moci! Až nebudeš moci, Sokola zavolej!“ křepčil otec a rýčem vyhrabával díru pro budoucí vadnoucí túji. Jak líbezné, jmenoval se Sokol, že jo! A lidé se smáli a říkali: „No jo, není nad to si zazpívat! No jo, to se Mance líbit nebude!“ smál se další místní. Nelíbilo!
Pomalu jsem došla k otci a říkám mu: „To je hezký nápad! Když nám nepřeje elektrárna, uděláme si koncert na přání sami!“ jako Lída Višňáková v Dovolené s Andělem. Zpocený táta blýskl očima směrem k baráku, kde trůnila zalezlá babi. Viděla jsem její siluetu za záclonou. „Co tu krákoráš? Už mi volala máma. Co tě to popadlo? Kdo ti to poručil?“ provokovala jsem „Véééličenstvo kat!“ zanotoval otec. A v Krylovi pokračoval. Podotýkám opět, že opravdu velice NAHLAS! „Koukat se svrchu na zubatou mrchu, co hnátama šahá…“
KŘŘŘÍÍÍÍÍÍPPP… rozlehl se vesnicí neskutečně drásavý zvuk. „Ááá! Už má protihmat!“ smál se táta i zúčastnění. Babička rozpráskla všechna okna a pustila nahlas tři mixéry. Dva měla nové, třetí byl ETA, starý jak Metuzalém, ale fungoval. A hlavně strašně kvílel. Jako strašně. A to zapnula všechno najednou. Vyklonila se z okna a udělala takové to: „Pcháá!“ jako princezna Droběna, když poponášela Trávníčka v punčochách po tanečním parketu.
To bylo jako v blázinci! Totální cvokárna! „Babi!“ zvonila jsem. „Chachachááá. Já mu dám zpívat si!“ běhala s maniakálním výrazem po kuchyni a hledala, co by ještě zapnula. „Pusťte mě z té klece ven… Budu ZPÍVAT CÉÉÉLÉÉÉJ DÉÉÉN!“ hulákal venku táta a stejně jako švec z Pyšné princezny dělal takové ty trhavé taneční pohyby. Dvě túje už vzorně stály jako vojáci, i změnil notu: „Když jsem já sloužil to první léto!“
DKŘÍÍÍÍÍÍÍÍÍH DKŘÍÍÍÍÍÍH… ozvalo se u garáže a shromážděné obecenstvo si místo potlesku zacpalo uši. „Babi, neblbni!“ tahala jsem babičku jednou rukou pryč - ale kdepak. Vzala sekačku a nadlábla ji s tak profesionálním grifem, že si vůbec neuvědomila, že nám neustále tvrdí, jak ji neumí ani přeparkovat, natož zapnout!
„Íčko čum!“ stála tam se sekačkou jako bohyně pomsty. Fungl nová benzínka s pojezdem vrčela fest, ale bylo jí to pořád málo. Mixéry kvílely, co ještě? Babi hledala a hledala, až jí padla do oka - no jasně, cirkulárka! „Počkej, tak to ne! Neblázni!“ volala jsem na ni, do toho mi zvonil mobil, otec hulákal: „Uvázali kózu u tr tr tr u tr tr tr…..“ Babička rvala prastarou cirkulárku z kolny, byla jako ty matky, co jim dítě uvízne pod balvanem a ony ho nadzvednou, rázem nadány nadlidskou silou…
Vyšmejkala ji na světlo boží dobývala se do zásuvky. „Panebože!“ ječela jsem na celé kolo, protože reálně hrozilo, že si ufikne zrezavělým kotoučem hlavu! A otec kopal další hrob pro túji, přičemž si za doprovodu (někteří se i vlnili do rytmu a tleskali) shromážděných zpíval: „Pak ožehne výbuch zdola pyšný profil protektora (podíval se významně na babičku) s kletbou Gabčík odhazuje zbraň. Silvr Ej, Silvr Bí!“ Poslyšte, já vím, že je to neuctivé vůči hrdinům a černochům a já nevím komu ještě - ale snad to pochopíte!!!
„ZBLÁZNILI JSTE SE?“ ozvalo se najednou od vrátek velitelsky. Děda! „Dědo! Ty jsi přijel, prosím tě, táta zpíval a babičce hráblo!“ běžela jsem k panu plukovníkovi, který se o vydařeném hudebním odpoledni u tchyně svého syna dozvěděl od strejdů. „Jozef, jen se íčko podivej! Nu podivej se! Si tu zpívá jak dyby mi posílal do traurmarše! Já mu dám! Já mu vokážu!“
„A pětatřicááátníííci, hoši jako květ,“ burácel mezitím otec. Pak viděl svého tátu: „Když sem byl chlapec malej tak metr nad zemí, scházeli se farmáři tam u nás v přízemí. Mezi nima můj táta u píva sedával - a tu svojí nejmilejší hrááál…"„Ale já mu zatopím! Až najdu ten grif na cirkulku, Honza do toho strkál sirku…“
„Manko, dost! Uklidni se. Podivej! Plot máš a hele! Túje teký! Tak si nestěžuj. Poj, máš eště doma ten rybízák? Dáme si…“ zavedl ji dědeček plukovník do baráku, povypínal mixéry, na prst jí nalil rybízové víno - jelikož babička nenáviděla alkohol ještě víc než Julius Fučík, po jednom panáku se jí vrátila barva do bledých tváří. „Jozef. Já ho asi budu mušet zabít. Nebo sebe…“ chichotala se. Improvizovaný tátův koncert skončil, bylo hotovo. Táta stál, kochal se svým dílem, oči mu svítily, dlouho jsem ho neviděla tak šťastného! Dlouho!
„To jsem jí to dal. To bylo!“ mnul si ruce a popíjel točený. Seděli jsme spolu na staré pumpě, řehtali se, pokuřovali a bylo nám hej. Dokonce i máma, která visela na telefonu jako pan Knotek, když odvezli mistra Bílka zastlaného v otomanu, se dala přemluvit k tomu, že se vlastně vůbec nic nestalo. No nestalo. Najednou se totiž z oken ozval dvojhlasný a nádherný zpěv staré chodské svatební písničky: „Už ji vedou divči bledou… Už nám jí víc nepřivedou…“ Tátův táta a mámina máma, kteří se nesnášeli, se po pár deckách rybízáku dostali do ráže.
Děda byl rodilý Chod, všechny tyhle nádherné písně znal… A tentokrát lidé poslouchali je. A nesmáli se. Protože to byla taková krása, že se člověk musel jen mimoděk dojatě usmívat. To už také nikdy neuslyším - babičku a dědu, jak zpívají zapomenuté chodské písničky. Táta do mě láskyplně šťouchl, položila jsem si hlavu na jeho rameno a takhle jsme tam seděli, dokud to ty dva bavilo. A seděla bych tam nejradši dodnes. S tátou. A poslouchala dědu a babi.
Některé vzpomínky začínají jako obrovský průšvih, až se najednou stanou tím, co si uzamknete hluboko do srdce. A když je vám nejhůř, tak si je vytáhnete, rozbalíte úhledný balíček a myslíte na ně. Jak si ten život uměli pěkně zpříjemnit, jen co je pravda!
Tak pozor na pracovní písně, tchyně s cirkulárkou a dědečky s rybízákem!
A omlouvám se za délku, já jinak psát neumím! Hezký den!
