Betty MacDonald bojovala s krutým manželem, nenávistí lidí i nemocí. Její knihy jsou balzám pro duši

Jestli někdo uměl mistrně zacházet se slovy, byla to právě Betty MacDonald. Americká spisovatelka je nesmírně populární a její knihy okouzlují další a další generaci čtenářů. Možná spíše čtenářek, protože ač to nepřiznala, její nádherná díla jsou určena spíše pro ženy. Znají je snad všichni - Vejce a já (The Egg and I, 1945) a další tři romány, které u nás vyšly souborně pod názvem Co život dal a vzal (Kdokoliv může dělat cokoliv, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě).

Svižný styl všech děl Betty MacDonald oslovil čtenáře hlavně smyslem pro humor. Sama Betty uváděla, že se potřebovala „vypsat“ ze svého trápení. Těžké podmínky na slepičí farmě prý musela nějakým způsobem „otočit a uzavřít“. Vznikla kniha, kterou četli snad všichni a opakovaně se k ní vrací. Takovou lehkost, nadsázku, úžasný humor a moudrost možná nenajdeme v žádné jiné knize. Pozorný čtenář ale mezi řádky může občas vycítit, že se MacDonald velice trápila a onen humorný nadhled je tak trochu „tlačený na sílu“. Její osud totiž nebyl zdaleka tak veselý, hlavně první manžel jí udělal ze života hotové peklo.

Přesto dovedla napsat něco tak skvělého a oddechového, jako je Vejce a já. Balzám na duši, můj vyprošťovák, antidepresivum, kniha, ke které utíkám vždy, když je mi nejhůř… To je jen pár hodnocení tohoto románu. Veskrze pozitivní ohlas je u knihy něco neuvěřitelného a dokládá to nesmírný Bettyin talent.

Další tři romány popisují její trampoty s hledáním práce v období krize, dále těžkou nemoc a pobyt v sanatoriu, a život na ostrově Vashon (s naprosto přesným vykreslením puberty svých dvou dcer). Právě popisy lidí a jejich vlastností jsou doménou Betty MacDonald. Měla skutečný cit postihnout všemožné lidské povahy a uměla báječně a s nadsázkou vykreslit celou svou rodinu, tatínka, maminku, sestry, bábinku. Až si člověk řekne, že by tam chtěl žít s nimi.

Lidé se ztotožnili s hrdiny jejích děl natolik, že by je chtěli poznat. A to je přece to největší spisovatelské umění a ocenění! Nesmí se zapomínat na její tvorbu pro děti. Paní Láryfáry, jak zní český překlad půvabné sbírky různých dětských „neduhů“ (ještěchvilkína, nimravka, hádavka, žalobajda), vyhledávají rodiče pořád. Přitom Betty vůbec spisovatelka být neměla. Hlavně nechtěla. Čtenáři vědí, že ji k tomu „donutila“ její sestra Mary. Ale popořádku. Život Betty totiž nebyl zdaleka tak veselý, jak popisuje.

Co život dal a vzal Betty MacDonald?

Své dětství Betty popsala v knihách mnohokrát. Ve vzpomínkových dílech jejích přítelkyň a sestry Mary se však dozvíme i něco navíc. A nebylo to vždy růžové. Ale popořádku. Betty MacDonald se narodila 26. března 1908 v Boulderu. Jenže oficiální federální výsledky sčítání lidu v americkém státě Colorado uvádějí datum narození malé Anne Elizabeth Campbell Bard úplně jiné - o rok dříve čili 1907. Tyto záznamy se podařilo najít až po smrti Betty, takže se oficiálně uvádí, že spatřila světlo světa v roce 1908. 

Tatínek byl důlní inženýr, prospektor Darsie Bard, který byl nesmírně chytrý. Absolvoval Harvard jako jeden z nejlepších nejen v ročníku, ale v historii univerzity vůbec. Přemlouvali ho, aby zůstal a dal se na vědeckou a akademickou dráhu, ale Darsie byl srdcem dobrodruh, odmítl a oženil se s Elsie Sanderson, další dobrodružkou, které všichni říkali Sydney. Věrní čtenáři knih Betty MacDonald vědí, jak se rodiče milovali, jaké zázemí a laskavou výchovu dali svým dětem. Betty byla druhorozená, prvním potomkem Bardových byla Mary.

Po Betty následovala Dorothea (Dede), Alison a bratr Sydney Cleveland (Cleve). Každý z nich se narodil v jiném státě USA, protože se rodiče neustále stěhovali - kam tatínka zavolali, tam šel kutat a dolovat. Celé Bettyino dětství provázela také babička, láskyplně zvaná bábinka. Dobrodružné dětství plné stěhování, smíchu a her přerušila rodinná tragédie. Sydney otěhotněla (pravděpodobně „mezi“ Dede a Alison) a narodila se dívenka, kterou Bardovi pojmenovali Sylvia.

Jenže v útlém věku zemřela. Betty se o smrti své malé sestřičky nezmínila v žádné ze svých knih, protože se o Sylvii doma nemluvilo. Nikdy. Rodiče se z drtivé ztráty dítěte nevzpamatovali a uzavřeli tuto tragédii jako rodinné tajemství. Možná proto Sydney za mnoho let přivedla do rodiny Madge Baldwin, kterou spisovatelka označuje za adoptivní sestru. Matka tím zřejmě chtěla vyplnit prázdné místo, které jí zůstalo v srdci po ztrátě Sylvie.

Další rána osudu na sebe nenechala dlouho čekat - když bylo Betty 12 let, zemřel milovaný tatínek Darsie na infekční zápal plic. I když se ve svých knihách o tatínkově skonu zmiňuje jen pár řádky, aby pak spíše s vtipem psala o tom, co následovalo, vše bylo tak zoufalé a strašné, že Sydney skončila na pár měsíců v léčebně. Nesla ztrátu manžela tak těžce, že se prostě zbláznila. Mary a Betty se snažily matce pomáhat, ta se naštěstí vyléčila a vrátila se k rodině.

Betty absolvovala Rooseveltovu střední školu a dostala se na Washingtonskou univerzitu. Vzdělání to bylo v té době u dívek nevídané, ale Bardovi byli přesvědčeni, že právě vědomosti jsou to jediné, co „jim nikdy nikdo nemůže vzít“, takže pečlivě dbali na to, aby všechny dcery dosáhly náležitého stupně akademických studií. Jenže Betty absolvovala jen jeden semestr. Objevil se totiž „velice pohledný starší pán“, kterého si vzala za muže.

V červenci 1927 se dvacetiletá Betty provdala za Roberta (Boba) Eugena Hesketta (1895-1951). O třináct let starší pojišťovací agent měl jen jeden velký sen - pořídit si slepičí farmu. A tak se také stalo. Usadili se na kuřecí farmě v Chimacum Valley na Olympijském poloostrově u Puget Sound, jižně od Port Townsend. Ve Vejci a já popsala Betty jejich boj s přírodou, lidmi, kuřaty, ve skutečnosti to byl spíše boj mezi manželem a manželkou. Bob se totiž po svatbě změnil. Chtěl ženu, která bude povolná, bude usilovně pracovat a hlavně ho poslouchat.

Betty byla polapena v pasti, protože Bob měl násilné výbuchy, pro ránu nešel daleko a mladou manželku skutečně nešetřil. Betty nemohla ani utéct, protože záhy otěhotněla. Z manželství vzešly dvě dcery - Anne „Anka“ MacDonald Canham (nar. 1928) a Joan „Janka“ MacDonald Keil (1929–2005). Celá rodina Bardových Boba nenáviděla a všichni neustále Betty přesvědčovali, ať se rozvede, nebo špatně skončí. A nebylo divu. V dopisech sice vesele popisovala všechny trampoty jejich života v divočině, ale matka velice dobře postřehla, že se něco děje.

Navíc měla známé, kteří jí donesli o zeti pár nechutných drbů. „Sice je to dříč, to ano, ale jezdí do bordelů a spí s každou indiánkou, která projde kolem. Ta vaše holka je tam jako prodaná, nechává ji tam samotnou, lidé tam jsou mnohdy horší než divoká zvířata, aby ji tam někdo nezabil. Nebo spíš on. Je pořád opilý.“ Mary se naštvala a pro sestru několikrát osobně zajela. Marně. A modřiny, které měla Betty v obličeji, raději ani jedna z nich nekomentovala.

Když se Betty v roce 1931 konečně rozhodla, že ho opustí a podala žádost o rozvod, bála se to manželovi oznámit. Oprávněně. Bob Heskett při obdržení rozvodových papírů polil celou dřevěnou verandu farmy podpalovačem, vzal sirky, polil i sám sebe a začal vyhrožovat. Pokud Betty odejde, okamžitě to zapálí. Mary tuto událost popisuje ve své knize. V nebezpečí života se ocitly i obě malé holčičky. Betty vzala dcery a utíkala doslova a do písmene jako o život. Bob skončil strašně - v roce 1951 se po letech bezuzdného chlastání připletl do rvačky dvou opilců a byl ubodán k smrti.

Betty se vrátila do Seattlu, kde v době krize nebylo nic, což humorně popisuje v románu Kdokoliv může dělat cokoliv. Pak onemocněla plicní tuberkulózou a strávila devět měsíců v sanatoriu Firland (Borovice) poblíž Seattlu. Své zážitky z této léčby zúročila v knize Morová rána. Ale také na ni čekalo něco hezkého. Její životní láskou, milujícím a pečujícím manželem, se stal 24. dubna 1942 Donald C. MacDonald, se kterým se přestěhovala na ostrov Vashon.

Dona milovaly i dcery a přijaly ho za svého otce. O trampotách ostrovního života a dospívání obou dívek se můžeme dočíst v díle Dusím se ve vlastní šťávě. Právě do doby přestěhování do krásného domu na Vashonu se datuje návštěva Mary, která do sestry „hučela a hučela“, až Betty udolala a donutila ji napsat zážitky ze slepičí farmy. Vejce a já bylo vydáno v roce 1945. A kniha uhodila na správnou strunu. Lidé po příšerných válečných hrůzách i po Hirošimě a Nagasaki potřebovali nějaké odlehčení. Humor. Něco, čemu by se mohli smát. A najednou to měli.

Z Betty MacDonald se stala rázem superhvězda, která absolutně nechápala, co se to kolem ní najednou děje. Na dveře jim zvonili a klepali cizí lidé, do pohoří Olympic se vydávaly davy lidí hledat Boba a slepičí farmu. Román se dočkal zfilmování i seriálové adaptace. A Betty musela také spolknout jednu velice hořkou pilulku. Někteří se totiž v románu poznali a vůbec se jim to nelíbilo. Nastaly soudní tahanice. Rodina Kettleových, taťka, mamka a celá jejich bizarní „sbírka“ dětí, se ve skutečnosti jmenovali Albert a Susanna Bishopovi. A urazili se. Jejich syn Edward podal na Betty MacDonald žalobu, která byla vyřešena mimosoudně velkým finančním vyrovnáním.

Betty uznala, že měli pravdu, protože nechtěla být vláčena po soudech. Pak se ozývali další členové komunity Chimacum. I indiáni, které popsala velice detailně (a poměrně dost nevybíravě). Například Raymond H. Johnson byl onen indián Perla a vysoudil 75 000 dolarů. A další žaloby přibývaly. Děti Bishopových využily situace a uspořádaly show, kde svého otce Alberta nechaly pobíhat po jevišti v oblečení, které popsala Betty, kde různě tančil s kuřaty. „Taťka Kettle“, jak se ono vystoupení jmenovalo, jen svědčí o tom, co to bylo obrazně řečeno za vyžírky.

Nakonec soud po Bettyině výpovědi rozhodl v její prospěch. Ale zaplatit musela za újmu na cti několika lidem. Nechtěla už dál psát, ale byla to opět Mary, kdo ji přesvědčil. A také její kamarádka, spisovatelka Monica Sone. Tato Asiatka navázala s Betty trvalé přátelství v sanatoriu Borovice. Čtenáři jistě ví, o koho šlo - v knize Morová rána vystupuje jako Kimi Sanbo.

Po odchodu svých dcer na pevninu, kde se obě vdaly a měly děti, začala mít Betty MacDonald zdravotní potíže. Její manžel Don to připisoval ostrovu, nesvědčilo jí to tam, takže nelenil a jako překvapení v roce 1956 zakoupil ranč v Kalifornii, kde v Carmel Valley byly lepší podmínky pro její zdraví. Alespoň si to myslel. Betty však trpěla i nadále bolestmi břicha, kašlala, bolela jí hlava, až se o rok později vrátila do Seattlu, kde podstoupila celkové vyšetření v nemocnici. Byla jí zjištěna rakovina vaječníků, která by se dnes dala léčit, ale v tehdejší době znamenala tato diagnóza rozsudek smrti.

Betty MacDonald, nejmilovanější spisovatelka své doby, zemřela 7. února 1957 ve věku pouhých 50 (resp.51) let. Nemá hrob, na své přání byla zpopelněna a popel byl rozdělen do několika uren, které byly předány dcerám, sestrám a vnoučatům. U každého z vás budu alespoň kouskem srdce - tak zněl její epitaf. Posmrtně byla ještě vydána autobiografie Kdo, já? a dětská kniha Nanynka a Málinka.

Betty MacDonald zanechala svými díly nesmazatelnou stopu v historii světové literatury. Další vydání a další překlady jejích knih jsou toho důkazem. Život jí hodně vzal, ale také hodně dal. Přinejmenším další generaci čtenářů a fanoušků, kteří se k jejím knihám uchylují, když je jim nejhůř.

Věnováno mamince

The Egg and I | The Chicken Wiki | Fandom, Betty MacDonald (1907-1958) - Find a Grave Memorial, Knihy Mary Bard Jensen, Kniha Blanche Caffiereová - Hodně smíchu a pár slz, Betty MacDonaldová – Wikipedie, Betty MacDonaldová – Wikipedie, Betty MacDonald Official Fan Club | Facebook, Paní Láryfáry (Betty MacDonald) | ČBDB.cz, Betty MacDonaldová: Jak žila legendární autorka knihy Vejce a já – Vlasta.cz

.