Antoine de Saint-Exupéry: život a záhada dosud nevyřešené smrti geniálního snílka

Bylo nebylo, jednou se ve Francii narodil muž. A ten muž miloval létání a psaní. Tyto své vášně dokázal spojit v jedno a stal se autorem nejčtenějších knih na světě. Získal si srdce lidí na celé planetě. Byl osobností doslova renesanční - spisovatel, básník, humanista, filozof, vynálezce, pilot, ilustrátor, vlastenec, hrdina. Jeho jméno zní jako z pohádky. Ovšem pohádkový život tedy rozhodně neměl. Nebo měl? Jak se to vezme. Stihl toho tolik, že je to až neuvěřitelné - a bohužel, někdy i na úkor svých blízkých. I sebe sama.

Jeho stěžejní dílo Malý princ zná snad každý. Novela vyšla 6. dubna 1943. Byla přeložena do 180 jazyků a prodalo se 170 milionů výtisků. Díky tomu se jedná o jednu z nejprodávanějších knih v historii. Příběh o pilotovi, který se po ztroskotání na Sahaře spřátelí s chlapcem z daleké planety, je notoricky známý - a překrásný.

Zatímco se pokouší opravit havarovaný stroj, povídají si. O tajemství podivuhodné pouti Malého prince, o dobru a zlu, o přátelství a kráse, o pravém štěstí, o odpovědnosti za ty, které máme rádi.

Exupéryho melancholický a procítěný vhled do duše člověka je geniální. Ale není to jen Malý princ. I jeho další díla mají jedno z nejpřednějších míst v historii světové literatury.

Antoine de Saint-Exupéry celý život pátral po smyslu života a smrti. Čas, který mu byl zde na zemi vyměřen, byl velice krátký. A právě jeho smrt vešla do dějin jako jedna z nejzáhadnějších událostí vůbec. Dne 31. července 1944 Antoine vzlétl z Korsiky k letu nad Francií, ze kterého se již nevrátil živý.

O jeho smrti se až do dneška vedou debaty a spekulace. Co se stalo? Opravdu jeho Lockheed Lightning sestřelil Horst Rippert? Měl technickou poruchu, došlo mu palivo, nebo - namířil stroj do moře schválně? I on měl totiž své vnitřní démony. A pomalu mu docházela síla i vůle.

Zkusme se podívat na jeho životní příběh. Milovaný Antoine de Saint-Exupéry.

Antoine Marie Jean-Baptiste Roger, hrabě de Saint Exupéry - tak zní celé jméno chlapce, který se narodil 29. června 1900 v Lyonu. Rodina vůbec oplývala velmi dlouhými jmény. Saint-Exupery je šlechtický rod z Périgord. Otec se jmenoval Martin Louis Marie Jean de Saint Exupéry, matka Andrée Marie Louise Boyer de Fonscolombe. Jean a Marie se vzali v roce 1896 a měli spolu pět dětí. Marie-Madeleine, které se říkalo Biche, Simone (Monot), Antoine měl přezdívku Tonio, pak následoval François a Gabrielle (Didi).

Jenže otec Jean náhle zemřel, bylo mu pouhých 41 let, když ho postihla zřejmě mozková příhoda. Didi se narodila jako pohrobek. Matka zůstala sama, ale díky zázemí a pomoci své rodiny se snažila připravit jim šťastné a bezstarostné dětství. Což se jí povedlo.

Děti bydlely střídavě na rozlehlých panstvích - La Môle ve Var, což byl majetek babičky ze strany matky -a na hradě (někdy se mu říká Zámek Malého prince) Saint-Maurice-de-Rémens. To byl domov jejich tety Madame Tricaud. Velkou úlohu v dětství Antoine de Saint-Exupéryho měla také guvernantka, statná a veselá Rakušanka Paula (Antoine ji zmiňuje ve svém díle jako "všemocnou Paulu, která mě schová i do svého stínu"). Děti tedy opravdu netrpěly.

Matka je milovala, babička dala Antoinovi přezdívku Král Sluníčko. Exupéry byl jako dítě maličký, měl střapaté blond vlasy a modré oči. Na slunci mu vlasy zářily až do bíla. Od útlého dětství mu matka vštěpovala své hodnoty, které do sebe chlapec nasával jako houba - Marie byla umělkyně, malovala a byla opravdu sečtělá se všeobecným přehledem.

Dětem přednášela o poctivosti, úctě k ostatním, humanitě. Antoine na chvíle dětství vzpomínal s takovou láskou, že je to až záviděníhodné - zázemí měl skutečně exkluzivní.

Dostalo se mu i náležitého vzdělání. Ale jeho profesoři ho popisovali jako zasněného a roztěkaného chlapce, byť nesporně nadaného. Neustále snil a psal. Básně už od té doby, co se naučil držet tužku. Matka se s dětmi přestěhovala do Le Mans, kde začal chodit do jezuitského gymnázia. Prázdniny však děti trávily vždy na „hradě“ u tetičky. A blízko bylo město Ambérieu-en-Bugey. Tam bylo letiště. Pro Antoina měl brzy nastat osudový rok 1912. Tehdy totiž poprvé vzlétl a byl ztracený.

Piloti a mechanici na letišti si začali všímat malého kluka, který přijížděl na kole. Byl přesný jako hodinky, přijel, sesedl, opřel se a „ztratil se“. Celé dlouhé hodiny dokázal zírat na letadla, vzlety, přistání, byl doslova jako uhranutý. Občas mu nějaký pilot přinesl pití a zeptal se, jak se jmenuje a odkud je. Když zjistili, že „to Exupérovic hrabátko“ (jak bychom mohli říct s úsměvem) se nedá odehnat, začali ho brát na letištní plochu.

Antoine de Saint-Exupéry byl letadly naprosto ohromený, posedlý. Když se vrátil zpět na hrad, začal hned vynalézat. Jako malý kluk byl schopen vymyslet doma u stolu pár zlepšováků, které si v dospělosti nechal patentovat. Přihlásil devět patentů z letectví, byl skutečně všestranný. Matka jen kroutila hlavou a jednou jí to nedalo a doprovodila Antoina na letiště. Tam synek doslova vletěl mezi už známé „kamarády“ piloty a mechaniky.

Marie sledovala, jak jim ukazuje zlepšováky, jak si nechává pořád dokola vysvětlovat od mechaniků vše v motorech letadel. Marie ho tam nechala, ale ujistila se, že nikdy ani náhodou, ani kdyby prosil na kolenou, ho do žádného letadla neposadí. Ale Antoine na to nedbal. Uprosil pilota Gabriela Salveze - a letěl. Okružní let nad letištěm byl pro Exupéryho osudový. Už nechtěl dělat nikdy nic jiného, než létat. Létat a psát.

Přišla první světová válka, Marie byla zmocněná vedením nemocnice v Ambérieu-en-Bugey. Matce také došlo, že Antoine a François nejsou u jezuitů spokojeni - měli nevalné výsledky, i když byli nesmírně nadaní, přísná disciplína školy u nich touhu po vzdělání spíše tlumila. Také chtěla dostat kluky někam do klidu, kde tolik neuvidí hrůzy války. V nemocnici toho viděli víc než dost. Rozhodla se a poslala bratry do internátní školy ve Švýcarsku. V mezinárodní škole Villa Saint-Jean ve Fribourgu složil Antoine v roce 1917 maturitu.

Bystrý a nadaný mladý muž měl ale opravdu hlavu v oblacích. Neustále snil, psal, sice brilantně (za esej dostal nejvyšší ocenění školy), ale byl nesmírně roztržitý a melancholický. Právě tato melancholie měla být jeho poznávacím znamením - i v jeho dílech. Toužil se dostat na námořní školu, ale neuspěl u zkoušek.

Exupéryho navíc zasáhla rána z nejstrašnějších, o které hovořil jako o dni, kdy skončilo dětství a musel se stát dospělým - zemřel jeho bratr François. Jeho důvěrník, kamarád, bratr, nejbližší člověk trpěl revmatoidní artritidou. A během prázdnin skonal (jako příčina smrti se uvádí perikarditida).

Zlomený Antoine se vrátil do Paříže, kde nastoupil ke studiu architektury. Tam vydržel dva roky, ale školu nedokončil. Spíše se věnoval bouřlivým debatám o literatuře a politice v kavárnách. Také začal filozofovat, psát sonety a zamiloval se. Jeho snoubenka se jmenovala Louisa Lévêque de Vilmorin. Neměla to být však jeho žena osudová. To měl být někdo úplně jiný.

Když roku 1921 nastoupil na povinnou vojenskou službu ve Štrasburku, na vlastní žádost byl přidělen k letectvu, u kterého se vyučil leteckým mechanikem. Dokonce se mu podařilo získat i diplom civilního a vojenského pilota. A tím odstartovala jeho letecká kariéra. Než se ale stal vojenským pilotem, několikrát si zlámal kosti. Nebyl neschopný, ale roztržitý a jeho instruktor si zoufal a křičel na něj onu větu z nadpisu.

Antoine konečně začal dělat to, co opravdu miloval. Létal v Maroku, v Istresu, byl povyšován, nakonec to dotáhl na poručíka. Na jaře roku 1923 však ztratil kontrolu nad letadlem a havaroval - utrpěl frakturu lebky a četné zlomeniny. Byl demobilizován, ale sotva se ze zranění vykřesal, trval na návratu zpátky do letadla.

Kamkoliv, do aerolinek, bylo mu to jedno. Byl úplně posedlý. A to se nelíbilo zazobané a škrobené rodině jeho snoubenky. Označili ho za „pomateného blázna“ a bylo mu otcem rodu jasně naznačeno, že si musí vybrat - letadla nebo Louisu.

Antoine zaváhal. Sice nepatrně, ale zaváhal - a bylo vymalováno. Dostal od potencionálního tchána ultimátum, kterému se tedy podvolil. Přece jen -byl zamilovaný. Jenže se to v něm prostě „třískalo“. Nastoupil do civilního zaměstnání, kde se kousal nudou a „kopal do zadku“, v kanceláři za stolem nebyla oblaka, vzduch, slunce, letadla.

Neměl inspiraci, psal takové temné básně o černotě a povídky o zlých ženách. Když se ke svému zděšení stal obchodním zástupcem automobilky a prodával vozy, uvědomil si, že je úplně mimo.

Z pasti poměrně lukrativního zaměstnání, které považoval za trýznivou klec, se vymanil po svém - Louise dal košem. Byl z toho ohromný skandál, otec šlechtické rodiny Exupéryho div nevyzval na souboj. Že dal přednost letadlům před jeho dcerou, to bylo skutečně něco neslýchaného. Nicméně byl volný a mohl dělat, co miloval.

Následovat měla dobrodružná éra života Antoine de Saint-Exupéryho. Plná vzestupů a pádů, létání, nehod, prapodivných věcí a psaní. A také milování. Když to poněkud zestručníme, protože se to nedá popsat celé, Antoine se vrátil k létání. Byl šťastný a nadšený. A vychází mu také první kniha - Letec, která se dočkala velice vlídného přijetí.

V roce 1926 začal létat na lince Toulouse–Dakar-Casablanca. Klidný a výmluvný Antoine byl o rok později jmenován velitelem stanice Juba za západním pobřeží Afriky. Mys Juba bylo civilní letiště, ztracené v poušti uprostřed válkou rozbouřených zemí. Díky svým netušeným diplomatickým schopnostem zachránil spoustu posádek, uvízlých v poušti, osvobozoval rukojmí Tuaregů, malý muž se stal na Jubě doslova legendou.

Velkoryse dokázal zlepšit napjaté vztahy místních se Španěly. A po večerech, když zrovna nikoho nezachraňoval, psal. Vysadil dveře od svého domku, položil je na dva sudy od benzínu, vzal papír, pero a psal. Kurýr na jih působivě a poutavě zpracovává a popisuje tyto zážitky.

Jeho druhá kniha vznikala také v přestávkách mezi létáním, ale v Argentině. Letec a živly (1929) popisuje dramatický let nad Patagonií. Zkušenosti při hledání kamaráda Henriho Guillaumeta, který se ztratil při přeletu And, vedly k sepsání knihy Noční let. Sám si vše prožil, i noční lety téměř poslepu a přistání za pomoci ohňů. Rukopis Nočního letu s ním letěl v kufru na dovolenou do Francie. A nejen rukopis. Také Consuela Suncin de Sandoval, se kterou se v roce 1931 oženil. A také byl jmenován rytířem Čestné legie.

Láska k výstřední a rozmarné (a překrásné) Jihoafričance ho zcela pohltila. Miloval ji tak, že zapomínal psát, zapomínal jíst, byl jen s ní. A když byl bez ní, trpěl. Rozervanost a melancholie u Exupéryho opět propukla naplno. Bohémský styl života, který Consuela vedla, mu nedělal dobře. Večírky, alkohol, „po nás potopa“, Antoine se v tom ztrácel. Neměl řád a disciplínu, na kterou byl zvyklý.

Vztah s Consuelou byl zničující i naplňující zároveň. Svědčí o tom procítěná milostná korespondence, která byla zveřejněna až po dlouholetých soudních sporech mezi oběma rodinami - dědicové dopisů se dohodli na zveřejnění až v roce 2021.

Mnohokrát se rozešli a každý měl své milostné zálety, vždy se ale nakonec zase dali dohromady. Consuela byla strašně náladová a Antoine měl deprese. Jeho četné románky však nebyly nějakou pózou nebo tím, že by byl nevěrník ze své povahy. Sám Exupéry své nevěry komentoval jako „emocionální selhání“. Na Consuelu toho bylo ale také moc. Antoine byl prostě v milostných a citových záležitostech divný, nepředvídatelný.

Vyžadoval od ní nepřetržitou pozornost. Pokud se od ní vzdálil třeba na den, opanovala ho hluboká melancholie. A týden? To už musel mít jinou. Svobodomyslná a temperamentní Consuela manžela milovala, ale nechápala ho, nerozuměla mu a bála se, že provede něco, co ho zase uvrhne do té jeho temnoty. Ať se chovala jak se chovala, vždy to bylo špatně. Ale nepochybně to byla láska vášnivá, osudová, tragická. Dopisy jsou plné neskutečného citu a stojí za přečtení.

Manželský pár provázely i existenční starosti. Antoine málo vydělával, knihy ještě nebyly tak známé, aby mu něco přilepšily. Věnoval se tedy žurnalistice. Byl deníkem Paris-Soir poslán do několika zemí, třeba do Vietnamu nebo do Ruska. Létal a zažíval řadu nehod, byla to úplná šňůra smůly, která se najednou začala omotávat kolem Exupéryho. V roce 1935 tak trochu „machroval“ a pokusil se v doprovodu svého mechanika André Prévota překonat rekord na trase Paříž - Saigon.

Nezvládl však letadlo, které narazilo do skalnaté plošiny. Oba muži byli tři dny bez vody v libyjské poušti v Egyptě. Než dorazila záchrana, málem zemřeli. Podobných zážitků přibývalo. Jakoby se Antoine sám vrhal do co největšího nebezpečí, dobrovolně. Zažil občanskou válku ve Španělsku, kam se vydal jako zpravodaj. S Prévotem dále pokoušeli osud - pokusili se o dálkový let New York - Ohňová země, ale nad Guatemalou jim došlo palivo a zřítili se.

Tahle nehoda mohla být fatální, ale Saint-Exupéry i Prévot přežili. Četné zlomeniny, které Antoine při riskantním podniku utrpěl, mu nadlouho znemožnily dělat cokoliv. Tak během rekonvalescence psal. Za knihu Země lidí získal Velkou literární cenu za román francouzské Akademie.

Vypukla druhá světová válka a Antoine byl za každou cenu odhodlaný létat. Nastoupil do vojenské služby a s hodností kapitána velel letišti v Toulouse. Jenže po četných zraněních z předešlé doby byl lékaři prohlášen za neschopného válečných letů.

Mohl vzteky prasknout. Všude chodil, prosil, křičel, nadával a vyhrožoval, až dosáhl svého a aktivně se zapojil. A perlil. Patřil mezi nejodvážnější letce, riskoval, manévroval tak nebezpečně, že to až nebylo možné. Jakoby se chtěl skutečně zabít. A velice těžce nesl své kamarády a spolubojovníky. Ti mu totiž zazlívali, že je „slavný“, že své zážitky píše do knihy - paradoxně jej považovali za zrádce, zvláště po vydání slavné knihy Válečný pilot. V ní popsal beznaděj a zbytečnost celé války - svůj let nad hořícím Arrasem.

U Saint-Exupéryho propukla opět deprese a melancholie. Také nesouhlasil s politikou Charlese de Gaulla a svými názory si popudil značnou část Francouzů. Po kapitulaci emigroval do Ameriky, kde napsal Malého prince, Dopis rukojmímu a Citadelu - ta byla vydána posmrtně. A toužil se vrátit do bojů. Byl tím naprosto posedlý. Po opakované žádosti Antoina v létě 1944 znovu přijali k letecké peruti. Odjel do severní Afriky a začal létat.

Věděl, že to je dočasný stav, ozývala se stará zranění a bolesti. Velitelé mu povolili osm startů. Začala se psát poslední kapitola života Antoina de Saint-Exupéryho.

Antoine získal povolení létat na novém typu letadla Lockheed F-5. Jenže měl opět nehodu a po dvou letech dostal stopku. V Alžíru tedy uprosil amerického generála, aby mohl létat dál. Francouzské velení ho totiž považovalo za blázna a odmítalo mu už cokoliv povolovat. Od Američana získal povolení účastnit se dalších pěti akcí. Limit neuposlechl a z pěti letů bylo nakonec devět.

Ten poslední se odehrál 31. července roku 1944, kdy vyletěl z Korsiky k letu nad Francii, odkud už se nikdy nevrátil. Zmizel. Dlouhá desetiletí se o jeho smrti vedou debaty a spekulace.

Exupéryho tělo se nikdy nenašlo. V roce 1998 vylovil rybář z Marseille z moře síť, ve které byl zachycen stříbrný náramek, na kterém je vyryto Exupéryho jméno. Části jeho stroje objevili potápěči až v roce 2000. Že jde o vrak letadla Saint-Exupéryho bylo potvrzeno v roce 2003. U vraku ležely úlomky Messerschmittu, které nasměrovaly další pátrání do Německa. A nejen tam. Spekulace stíhala spekulaci.

V roce 2008 vyšla kniha, kde se k sestřelení Saint-Exupéryho přiznává Horst Rippert, legendární pilot Luftwaffe. Tahle verze by byla sice až epická, ale nesedí. K sestřelení spisovatele se během let po válce přiznalo hned několik pilotů Luftwaffe. Samostatné pátrání rozjel i český novinář a spisovatel Stanislav Motl. Ten hovořil se samotným Rippertem, který se mu přiznal. A podařilo se mu najít člověka, který možná věděl víc i o Exupéryho mrtvole:

Další pátrání mu bylo dle jeho slov zakázáno rodinou. Příbuzní prý měli dělat vše, aby letoun nebyl vůbec zkoumán a vytažen. Prý je to proto, že autorská práva trvají dle francouzských zákonů o desetiletí déle než obvykle, pokud je autor nezvěstný. Stanislav Motl to komentoval: „Výnosy z jeho díla jsou stále obrovské. Vždyť třeba zrovna kniha Malý princ je po Bibli druhou nejpřekládanější knihou na světě, takže není divu, že se příbuzní brání.“

Různých svědectví se vynořilo víc. Jistá paní se přihlásila, že viděla v den nehody padal letadlo do moře, ozval se další člověk z Luftwaffe, ve hře byla chvíli spekulace o zásahu blesku. V oblasti letu měla být bouřka. Také mu mělo dojít palivo, nebo porouchat motor. Během let vznikala spousta počítačových simulací průběhu letu i možných konců. Nic z toho se nepotvrdilo.

Podle některých historiků a na základě zbytků jeho letounu havaroval záměrně. Prý nezvládal létání na moderních strojích, sužovaly jej dluhy, politická situace i nešťastný osobní život. Jestli se někdy dozvíme pravdu, bude to jistě zajímavé. Ale neméně zajímavé i fascinující je vlastně - nevědět.

Antoine de Saint-Exupéry by jistě s vědoucím úsměvem pozoroval, jak se i osmdesát let po jeho smrti lidé hádají, jak vlastně skončil. Třeba to právě takhle chtěl. Nebo nechtěl?

Život nadaného snílka, depresivního melancholika, který ovládal pero tak mistrně, že při čtení jeho knih člověk nevědomky tají dech, skončil, záhada trvá. Zanechal po sobě díla, která jsou nesmrtelná. A nesmrtelným se stal i on sám -paradoxně i svou smrtí.

Antoine de Saint-Exupéry

prameny:

Antoine de Saint-Exupéry - frwiki.wiki

Antoine de Saint-Exupéry citáty - 164 zajímavých citátů (azcitaty.cz)

Stanislav Motl odhaluje tajemství: Trosky českého letadla našli ve Francii | Blesk.cz

Antoine de Saint-Exupéry: velký Francouz, který dal světu Malého prince | Dobrý Zprávy (dobryzpravy.cz)

Netušíš, jak kvůli tobě trpím. Vyšly Saint-Exupéryho milostné listy manželce - Aktuálně.cz (aktualne.cz)

Našlo se tělo zmizelého spisovatele a letce Antoine de Saint-Exupéry? | Odpovědi.cz (odpovedi.cz)

Antoine de Saint-Exupéry – Wikipedie (wikipedia.org)

Záhada Exupéryho smrti vyřešena - sestřelil ho pilot Luftwaffe — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz)