Článek
Já nevím, jak se mi to mohlo povést. Máma mě učila vařit vše poctivě, byla to pravá chodská kuchařka od pánaboha - stejně jako babička. A když jsem viděla úplně zmrvené plněné papriky, které jindy sekám s naprostou rutinou jako Baťa cvičky - a manžel i dcera se po nich mohou užrat - bylo mi stydno. Vyteklo to, nedrželo to, omáčka měla nějaký nakyslý „vocas“, prostě ekl kekl! Manžel se natěšeně vřítil do kuchyně, aby nasál známý odér a naběračkou žral přímo z hrnce (tedy - ochutnával!), ale zarazil se.
Bylo to prostě divné. Nevonělo to, smrdělo to, možná maso, které jsem si nechala před očima namlít, neprošlo tím správným procesem? Nevím. Naštěstí není cholerik, abych dostala vynadáno jako paní Vášáryová v Pelíškách od vzteklého Kodeta: „Ty, která jsi učila vařit v Alcronu, nevíš, co mi cpeš pod čumák?“ Ještě to! „Promiň, no. Nevím. Nepovedlo se mi to.“ pokrčila jsem rameny. A dobrý! Nekonalo se žádné: „Vy to možná nevíte, pane profesore, ale já bych nikdy nepozřel něco tak odporného, jako je nok!“, ale konalo se: „Tak s namažeme chleba.“
Šla jsem s hrncem na záchod a jako vždy, když něco nepovedeného splachuji (Není to tak často! No vážně!), jsem si zpívala s důrazem na slabiky: „A-za-stá-lé-ho-mí-chá-ní-vy-li-je-me..,“ jak vždy deklamovala moje máma. Za stálého míchání byla taková mantra, která se týkala vaření všeobecně. Když začínaly televizní pořady o kuchaření, tak se tam tahle věta opakovala často: „A za stálého míchání podlijeme. A za stálého míchání zamícháme (blbost!). A za stálého míchání vmícháváme. A za stálého míchání kořeníme!“ A tak všelijak podobně.
Když se něco hodně nepovedlo - a nejen při vaření - tak máma syčela: „A za stá-lé-ho-mí-chá-ní…“ Když se s tátou pohádali a on nafučeně odešel do hospody, cedila mezi zuby: „A za stálého míchání práskl dveřma a šel se ožrat!“ Když táta padl do mdlob, protože jsem si v rámci punkové puberty obarvila vlasy na sytě růžovo, prozpěvovala si: „A za stálého míchání nalejeme tatínkovi slivovici…“ „A za stá-lé-ho mí-chá-ní…“ nabíjel táta vzduchovku, „Stře-lí-me Vo-me-tá-ka-do-ři-ti!“ mumlal si s maniakálně vytřeštěnýma očima.
Nechtěl nikoho zabít, nebojte. Ani nebyl takový cvok, že by střílel z oken! Ale Vometák mu lezl na nervy! To byl totiž svého času maminčin nápadník, který se okolo ní „vometal“. Odtud ono líbezné Vometák. Byl to nějaký starý mládenec, máma se na něj na poště usmála a on usoudil, že mají dlouhodobý trvalý vztah. A kroužil kolem jako krahujec. Pískal do oken jako puberťák, jenže máma trpěla závratí, tudíž se nemohla vyklonit a poslat ho kulantně někam! Tátu braly mory, vyskakoval jako pumprlík na pérku, až jeho žárlivost dostoupila vrcholu a s mámou se před okny přetahoval o vzduchovku.
Dnes by s největší pravděpodobností přijela URNA, ječícího a kopajícího otce by vezli houkačkou do blázince… Tehdy sídliště plné lampasáků, bachařů a policajtů (v těsném okolí bylo letiště, Ruzyňská věznice a Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova) jen mávlo rukou s tím, že u Sokolů je taková menší manželská hádka! Já se tu musím smát, tam se děly věci (nejen u nás), že kdybych to napsala, nikdo by tomu nevěřil! Jako kdyby na Dědině bydlelo v těch panelákových kotcích Sedm statečných, kteří vyráží na Calveru!
Ale Vometák se Za stálého míchání pak už neobjevil - a nepadl ani jeden výstřel! „Já ti řikala, že je slabej na hlavu! Je to chudák! Teď chodí za Ivetou, tou ožralou, jak u nás spala, když jsem pak vyvolávala duchy,“ připomněla mu máma jinou, ještě horší věc, než byl ubohý Vometák! Ale abych se konečně dostala k tomu jídlu! Já občas musím fakt posbírat myšlenky na jedno konkrétní téma, protože s rodiči jsem toho zažila tolik, že se vše překrývá a během vzpomínání se vynoří další a další věci! No, alespoň mám odkud brát!
Jídlo se v naší rodině bralo vážně. Rodiče milovali poctivou českou kuchyni. Naši neexperimentovali (myslím tím s potravou, o jiných věcech vůbec, ale vůbec nic nevím!), nebyli příznivci nových kulinářských směrů. Možná to mělo počátek v jejich zásnubním obědě, kdy zuby skřípající babička a dobrácky se usmívající děda pozvali „táletoho“ na první napětím nabité setkání s budoucí chodskou tchyní a tchánem. Zpocený táta třímal kytku ovadlých karafiátů s asparágusem, ošíval se v kousajícím nažehleném hodobožovém obleku a tvářil se, že brzy uteče přes kopec do Západního Německa!
Babička se totiž tvářila jako Anežka Hodinová-Spurná, když hřímala na sjezdu strany, a ta lepkavá nenávist se srážela na oknech jako sliz. Rozředil to děda. „Tak si sedni, chlapče. A íčko nám to tera pověz, co chceš…“ „Ja… Janu bych chtěl…“ zakoktal táta. Děda byl vesnický muzikant, ničeho se nebál (kromě babičky), nalil mu pivo a řekl: „Tak Mankedlo. Tak mu jí holt dáme, vet?“ Mankedla (babi byla Marie, chodsky se jí říkalo Manka, laškovně Mankedla) měla na jazyku připraveno spoustu výmluv a zámluv a promluv a pomluv stran toho proč „tutomu přivandrovalci“ svou dceru rozhodně za ženu nedá (My ti ji, Koloději, nedáme!), ale nyní zmlkla.
Kostky za ni hodil děda, budiž řečeno, že opačným směrem! „Ale dyť nebude chovát! Nemuší se brát!“ vyhodila poslední trumfové eso. „Nu. A tuto je špatný? Tím líp, ne? Hergot už! Já sem hladovyj. Dyť je to unikum, že se berou z lásky! Ať se vemou a ty nos na stůl.“ rozčílil se už děda. Měl pravdu! Babi se prudce zvedla a následována dcerou odešla do kuchyně. Táta pak nemohl uvěřit tomu, co dostal. Nemohl. Možná to má někdo rád, ale pro něj to bylo tak nevšední a divný, že o tom mluvil do smrti:
„Tak jsem se těšil, jak to ze mě spadlo. Táta to celý rozštípl, vonělo to tam řízkama, já se těšil na salát, jak ho máma umí… A pak jsem čuměl. To přece ne? Představ si to, jo. Přinesly pekáč, v tom byl udělanej špenát. Říkám si, tak jsem se blbě načuch, bude špenát, výpečky, knedlík, bože, to já miluju! A ne. Kydla mi na talíř špenát, k tomu přinesla vařený brambory, i to se jí, ale poslouchej! Řízky! Nádherný obří sloní ucha, řízky z krkovičky - a ty položila na ten špenát. Já to nechápu. Dodnes. A oni dlabali, namáčeli si řízek do špenátu! Mně se udělalo šoufl! Takhle málo chybělo, abych se poblel. Takhle!“ ukazoval vždy táta dvěma prsty.
No - všude je něco, jenže ta kombinace je i pro mě tak nesourodá, špenát s řízkem? Nevím. Ale od té doby táta trval na normálním jídle. Budiž řečeno, že se ho dočkal! Máma vařila velice ráda, nebyla v tom žádná póza. Rozlítaný ptáčky, rajská, kulajda, vošouchy, svíčková (když jsme zrovna nehořeli, že?), poctivý guláš, segedín! Jedna moje kamarádka se přiznala, že k nám jezdila strašně ráda, protože u nás byla nesmírná sranda, ale nejvíce se těšila, co moje máma uvaří! Až tak! To bylo mumláníčko, jak říkal pan Prachař v Chalupářích, když předváděl Fuchsové, jak rozhňahňává ovocné knedlíčky, aby se to všechno spojilo…
A tak jsme si tam žrali a žrali, až se dodnes divím, že jsme nebyli tlustý jako v Extrémních proměnách! Asi dobré spalování a hodně pohybu. Pak otevřeli v Dejvicích první čínskou restauraci a strejdové a tety, naši kamarádi, kteří k nám chodili také žrát a přinášeli ochutnávat svoje kalorické bomby, usoudili, že je načase zkusit něco jiného. „My tam jdeme, tam musíš zavolat a objednat si místo!“ popisovala teta Hanka s vykulenýma očima, protože to bylo na tu dobu něco neskutečného!
Pak se vrátili a hlásili, že měli kapra na modro a kuňk pao se zelim, jak to bylo v Možná přijde i kouzelník. Popisovali, jak lovili zrníčka rýže tetě z výstřihu a dělali ostudu s hůlkama. „Já tam nejdu! Co tam budu jíst? Nějaký potvory z moře vytažený! Ani náhodou!“ hulákal otec a cpal se „máčedlem“ - to je prosím pěkně pekáč pečeného masa různých druhů, které plove v mastné šťávě - a do ní se namáčí domácí bramborové chlupaté knedlíky. To se není co divit, že neměl chuť na ryby s rýží, že jo?
Ale šli tam. Máma se oblékla stylově do nějakých volných kimonových šatů, v uších měla ty devadesátkové zlaté kruhy, trvalou, ramenní vycpávky; navoněla se Živými květy, obula páskové střevíčky a s tátou hopsali na autobus jako puberťáci - mě nevzali! Já jen smutně vyhlížela z okna jako týrané dítě! Dodnes je vidím před sebou, jak jdou, drží se za ruce… A mám zase slané cestičky po tvářích. Inu, kdo už zažil ztrátu rodičů, navíc tak náhlou, tak mě pochopí. Vrátili se oba úplně na plech, jak se říká. Máma se chichotala, táta dělal takové to „pššššššt!“ přičemž mu ze rtů slynulo mohutné PRRRRRDD, až mě probudil.
„Co jste si dali?“ byla jsem zvědavá. „Hihihihi!“ zněla odpověď. „Sak… ňáky saké ééé…“ brumlal táta a svlékal si košili, kterou měl pocintanou tak, že vypadala jako jídelní lístek. Vůbec nic si nepamatovali! Ani jestli něco jedli nebo ne! Jen pití, co jim tam nosila „gejša“! „No, z vás tam museli mít radost,“ ohrnula jsem nosík. „Burani.“ „Nebuď drzá!“ smál se tehdy otec, aby pak strávil dva dny na záchodě stižen „veletrhem“ takových rozměrů, že se ploužil, klepal a nemohl se hnout od WC.
Ale abych z něj nedělala jen jídelního negramota, táta uměl vařit. Čtyři jídla, ale stála za to. Když byla máma na operaci nebo byla nemocná, vařil on. A já se na to vždy těšila. Bylo to rizoto, pečené hovězí na česneku, bramboráky a medailonky z panenky. Dodnes si vybavím tu vůni, která se linula panelákem. Táta si s tím hrál, pekl vše dlouhé hodiny, obracel, měřil teplotu; zasvinil pidikuchyni tak strašidelně, že nebylo v lidských silách umýt nádobí - to vytahal všechno.
„K čemu na medailonky potřebuje mixér, gril, mašlovačku a papiňák?“ lapala po dechu máma, když viděla tu spoušť. „A dortovou formu? Pavle?“ volala na šéfkuchaře, který se zalíbením lisoval česnek nebo pokládal na panenku drobně nakrájenou nivu a papriky, aby to pak zapekl v remosce. Rizoto bylo úžasné takovým stylem, že jsme ho jedli lžící rovnou z pekáče. Nikdy už se táty nezeptám, jak ho dělal - já té dokonalosti nedocílím. Fakt asi navštívím nějaké médium, ale táta by mě asi přerazil, kdyby se ze záhrobí dostavil na seanci a jeho dcera se ho zeptala, co dával do rizota! A říkal mu rizeto. Ri-ze-to. Chodsky.
Chodské pokrmy jsme také milovali. Houbovku s točem, zmasatoč, bezmasatoč, šlejšky… Ale ambrózií a božskou manou byla pro mého otce maminčina hovězí polévka s játrovými knedlíčky. Jojo. Máma to dělala poctivě, kupovala játra, mlela je na starém mlýnku, patláma patláma, dodnes vidím ty její zamoučené ruce, jak na prkýnku válí knedlíčky a krájí domácí nudle, zatímco táta načuhuje jako divizna do hrnce! „Hmmmm…“ hladil si břicho v předtuše bujarých radovánek, tvářil se jako mentálně postižený, dokonce občas i slinu hodil!
Tak strašně ji miloval (polívku jako), že ji vyžadoval po mámě neustále. Snažila se, ale pak se rozčílila: „Prosimtě! Kdo se s tím má pořád crcat! Myslíš, že mám na to čas? Víš kolik to zabere času? A ty to pak sežereš na posezení! Dobře jsem tě v noci viděla, Pavle, pít z hrnce? Klopil jsi to, teklo ti to po bradě… To si to nemůžeš nabrat?“ ječela už vzteky, „Neřeknu v neděli k obědu, jasně, ráda ti ji uvařím, ale obden???“ kvíkala, zatímco táta se scvrkával. Tak nebude hovnovězí poblivka, jak této pochoutce bohů začala máma říkat?
No není se co divit! Už jí to lezlo i ušima, já ji chápala! A pak padlo ono osudové zvolání: „Tak se ji krucinál nauč! Já ti to všechno ukážu, udělej si ji sám! Můžeš do svýho kvarteta přidat i polívku!“ sekla jen tak mezi řečí. Táta se zamyslel, sedl si, zapálil si a v hlavě mu šrotovalo: „Přece nejsem tak blbej, abych se to nenaučil jako vona! Líp než vona! A já to udělám! Já se naučím dělat hovnovězí poblivku s knedlíčkama a chacháááá! Z hrnce bude v noci pít vona!“ usoudil ďábelsky.
A pak nastala ona osudná neděle, kdy od rána čekal v našem kuchyňském koutku. Měl zástěru, měl vyskládané všechny potřebné propriety (čili naprosto všechno nádobí, příbory, skleničky, hrnce, zavařovačky, přístroje, nástroje, nože, formy, pekáče…) a načuhoval přes závěs, až se máma probudí. Maminka se vyspala do růžova, ale při spatření natěšeného kuchařského učně zase zbledla: „Ježišmarjá, polívka! No tak jdem na to.“
Vzala z lednice vývar s masem a kostí od včera, játra, zeleninu; rodiče si stoupli bok po boku k maličkému sporáku a ještě menšímu pultíku vedle dřezu - maminka ukazovala, tatínek tvořil. A jak to u těch šikovných chlapů bývá: když táta dostal potřebný grif, šlo to jako po másle. Omamná vůně dávala tušit, že jeho polívka bude lepší než mámina! To už jsem tam zvědavě nakukovala taky. Šéfkuchař si hvízdal, žongloval syrovým knedlíčkem jako někde ve varieté, pomalu je pouštěl do vroucí tekutiny, vědecky zkoumal vylovené uvařené kuličky, ochutnával…
Po tváři se mu rozlil tak blažený výraz, že jsem mu až záviděla! „Pojď, vochutnej!“ řval na mě v kuchařském rauši. No ty bláho! vytřeštila jsem oči. To byla dobrota! Máma stála opodál a byla taková rozpolcená. Já slyšela její myšlenky: „Tak já se jim tu dělám jako vůl s polívkou, jako totální kráva to tu matlám, voni to sežerou, ani nezabučí… A pak si k tomu stoupne von - a já jsem rázem v propadlišti kuchařských dějin! Spravedlnosti slepá!“ nalívala si máma protestní sklenku vína, zatímco náš gastronomický mistr dokončoval zavářku a nechával pod pokličkou celý pokrm „dojít“.
„Táááák,“ sundal si zástěru s nápisem Kuchařka se směje, když se jídlo hřeje. „Já se nesměju. Já budu muset to nádobí umejt. Podívej se, jak to roztahal! No jen se podívej!“ ukazovala mi kuchyň, kde to vypadalo, jako kdyby vnitřkem projel tank. Táta se vyčerpaně zhroutil do křesla, protože byl strašně vyčerpanej, vždyť VAŘIL skoro celý dopoledne! A rozhodně se neměl k tomu, aby ještě dělal něco jiného, než kouřil, čuměl na televizi a pak snědl svůj majstrštyk, natož myl nádobí! Máma povzdechla, vyhnala mě z kuchyně, i když jsem se nabízela ku pomoci: „Ne! Jdi pryč. Já si to odmeju,“ bafla naštvaně.
Táta se pořád díval na hodinky, kdy už konečně bude poledne a zasednou k jeho nejlepší polívce na světě - a máma myla. A tehdy samozřejmě nebyla žádná myčka, že jo. Kdyby máma chtěla vidět myčku nádobí, musela by se podívat sama na sebe do zrcadla! „Se na to můžu, já se na to, že se na to…“ brumlala, vyskládala si špinavé nádobí na kuchyňský stůl a postupně ubírala jednotlivé kusy, myla je ve dřezu a odkládala vedle sebe na linku. Talíře, skleničky, příbory, vše zapatlané, vyměnit vodu, tááák… Ještě to sundat z plotny, aby měla víc místa. Vzala pekáč šunkofleků, odšoupla ho na kraj stolu, také hrnec s tátovou polívkou, opatrně…
A myla dál. Utírala, vypustila vodu, napustila novou, stříkla Jar, bezmyšlenkovitě vykonávala mechanické pohyby, které měla za všechny ty roky v tělesné paměti. Konečně bylo umyto drobné a křehké nádobí, na řadu přišlo černé - poklice, kastrůlky, rendlíky, doprčic, tady je to celý připálený, co v tom mohl dělat? Že je z toho škvarek, cccccccrrrc… stříkla maminka do většího hrnce horkou vodu, aby se odmočil, myla dál, utřela, naskládala do skříňky, ještě ty odmočené, už to bude?
No jo, už to je, musím to vylejt, sakryš, mám akorát napuštěnou čerstvou vodu, tak to vyleju do záchoda a Za-stá-lé-ho-mí-chá-ní-vy-li-je-me… „MÁÁÁÁÁMÓÓÓ!!!“ proťal nedělní předobědové ticho tak strašlivý výkřik, že nadskočily skleničky a sousedé se zvědavě vykláněli z oken, co že se to u těch Sokolů zase děje?
Táta brečel. Zoufale brečel a díval se do záchodu, kde žalostně plavaly jeho mistrovské knedlíčky. Máma věděla, že právě prožívá největší průšvih svého manželského života (kam se na tohle hrabal Vometák!), ale ještě automaticky spláchla. „NÉÉÉÉ…“ brečel táta. No jo. Tak jasně, co asi udělala?
Mechanicky vzala hrnec s jeho polívkou a Za stálého míchání ji vylila do WC. „Já si myslela, že je to to vodmočený!“ brečela. „Ježišmarjá, Pavle, promiň!“ třásla se. A já? Fracek drzej! „Hahaha,“ začal ve mně bublat zákeřný smích. To se nedalo! Fakt ne! Ti dva klauni vypadali, že se brzy navzájem zavraždí poklicí a hajzlštětkou, zatímco jejich pubertální dcera se řehtala na celé kolo!
Táta se zarazil, v miniaturním WC ležela zhroucená máma, která chovala prázdný hrnec jako novorozence a brečela do vzduchoprázdna - a najednou přestal zuřit. Tváře mu začaly škubat potlačovaným smíchem, protože co? Neuděláte prostě nic! Nic už se nedá dělat! Podíval se na nás a řekl chraptivým přeřvaným hlasem:
A ZA STÁLÉHO MÍCHÁNÍ POLÍVKA JE V HAJZLU!
A bylo to. Od té doby svou ambrózii udělal jen jednou jedinkrát. Když maminka umřela, trošku se pomátl. On ji našel, on do ní dejchal, on byl u všeho, nemohl tomu uvěřit a najednou ho napadlo, že by bylo nejlepší si dát něco od mámy. Volal mi, abych vše nakoupila, přijeli jsme s manželem do najednou pustého bytu, kde se táta motal jako vítr v bedně, protože měl prázdné ruce a prázdné srdce - maminka byla pryč.
Tak se ohákl do její zástěry, vařil celé dopoledne, poprvé se také smál, dal nám ochutnat - a pak se zarazil. „A vylejeme to?“ otázal se nejistě, aby to bylo přesně tak, jak to udělala máma. „Ne,“ řekl, „Sežereme to. Tak na tebe, holka moje,“ kývl lžící k nebi. Mňam!
A když ji za krátký čas následoval do nebe i on, co mi zbylo… Oblékla jsem máminu zástěru a Za-stá-lé-ho-mí-chá-ní jsem uvařila JEJICH polévku. A jestli jsem ji vylila nebo snědla, to si nechám pro sebe. To je jen mezi mnou, maminkou a tátou!
Tak hezký den a pozor na polévky, které stojí osamoceně na stole!
