Zabijeme tvou maminku! Dvě malé kamarádky utloukly matku cihlou, zakázala jim jet na společný výlet

12. ledna roku 1994 se v sále legendárního londýnského knihkupectví Foyles na rušné Charing Cross Road konala další autogramiáda. Davy dychtivých čtenářů očekávaly příchod své oblíbené spisovatelky Anne Perry, veleúspěšné autorky historických románů s detektivní zápletkou. Šestapadesátiletá Anne, vysoká brunetka s líbeznými rysy a dlouhými vlasy, měla v té době na kontě přes sto románů, přičemž mnohé z nich se staly celosvětově proslulými bestselery.

Lidé posedali na připravené polstrované židle a dychtivě se rozhlíželi po luxusním interiéru. Před nimi byl vyvýšený pultík s židlí a stohy svazků - Anne měla podepisovat svůj nový román. Konečně se dočkali! Konferenciérka uvedla Anne Perry jako jednu z největších žijících skotských spisovatelek a skvělou vypravěčku: „Mám tu nové statistiky, celosvětově se dle odhadů do dnešního dne prodalo neuvěřitelných 26 milionů výtisků knih Anne Perry!“ zahlaholila slečna, načež následovaly obdivné výkřiky.

Za mohutných ovací vešla do sálu protagonistka autogramiády a účastníci povstali, aby ji přivítali potleskem. Jen jedna paní zůstala sedět. Drobná blondýna netleskala, svírala v ruce desky a upřeně si spisovatelku prohlížela. Svým chováním trčela mezi nadšenými čtenáři jako pověstný bolavý prst!

Anne Perry si zvláštní ženy v první řadě také všimla. Znervózněla. Dlouhý projev zkrátila na minimum: „Je mi dnes nějak nevolno. Raději budu podepisovat. Prosím,“ pobídla spisovatelka gestem diváky, aby přišli k pultíku s knihami. Vstala také podivná a zamračená žena: „A nezodpovíte ani pár otázek? Jako vždy?“ otázala se významně. „Já vás znám. Sedíte vždy vzadu, jste na každé besedě i autogramiádě. Ve Skotsku i v Anglii,“ uvědomila si Anne. „Ano. Možná je načase, aby vyšla pravda najevo, nemyslíte?“

„Pravda?“ zalapala po dechu spisovatelka. Účastníci si překvapeně sedli. Došlo jim, že se zde schyluje k něčemu nevídanému. A měli pravdu. Blondýna jednou větou odpálila takovou bombu, že se slavná spisovatelka nezmohla ani na jedno slovo: „Jsem Lin Ferguson z deníku The Press se sídlem v Christchurch. Asi víte, kde to je, že? Na Novém Zélandu,“ odkašlala si novinářka: „A vy jste Juliet Hulme. Řekněte mi, drahá Juliet, jak vám bylo, když jste tehdy rozmlátila obličej ubohé Honorah cihlou? Cítila jste radost?“ usmívala se Lin Ferguson.

Klap! Konečně ji měla! Cenami ověnčená spisovatelka Anne Perry totiž byla mladistvou vražedkyní jménem Juliet Hulme, která 22. června 1954 s přítelkyní Pauline Parker brutálně zavraždila kamarádčinu matku Honorah Mary Parker. Cihlu měly dívky v ponožce, první ránu uštědřila své vlastní mámě Pauline, pak vražednou zbraň převzala Juliet a tloukla a tloukla, dokud z Honorah nezbyla hromádka krvavé kaše!

„Cože? To není možné! Vražedkyně! Fuj! Zrůdo pokrytecká, to se ti to píšou detektivky!“ pořvávali Londýňané, kteří tento nechutný případ samozřejmě znali - aby ne! Kauza Parker-Hulme, jak se celé tragédii říká dodnes, vzbudila oprávněnou vlnu hysterie, hrůzy a pohoršení, která trvala celá desetiletí. A nikdo nevěděl, kde je těm dvěma pekelným holkám konec. Až do dnešního dne.

Anne Perry nic nepopírala. Rozplakala se: „Je to tak nespravedlivé. Všeho, čeho jsem se snažila dosáhnout jako slušný a vážený člen společnosti, nyní ohrožujete. A opět můj život popisuje někdo jiný! Stejně tak tomu bylo i u soudu! Byla jsem nezletilá, víte? Můj život se nyní kvůli vám rozpadne! Odporný cirkus, který zase začne, může zabít mou maminku! Je nemocná, má slabé srdce!“ prskala Anne.

Lin Ferguson si vzteklou litanii Anne Perry/Juliet Hulme nahrála na diktafon. Tuto nahrávku ještě týž den odvysílala téměř všechna britská, skotská i novozélandská rádia. „Že se nestydí! Najednou myslí na svou matku! Hlavně, že tehdy v klidu zabila Honorah. Fuj!“ řvali lidé. Celá hrůza oné příšerné události opět vyplula na povrch. „Jako když otevřete hnisavou ránu. A rozdíráte ji pořád a pořád dokola!“ říkala později spisovatelka Jo Drayton, která ve spolupráci s Anne/Juliet napsala její životopis.

Co se stalo na Novém Zélandu v roce 1954? Jaké je pozadí tragického příběhu, který se stal inspirací k filmu Petera Jacksona Nebeská stvoření?

Pauline Yvonne Parker (též Rieper) se narodila 26. května 1938 v Christchurch na Novém Zélandu. Byla to malá, tmavovlasá, vzteklá a pesimistická holčička. Neustále otci Herbertovi vyčítala, že nic nemají. Táta provozoval malý obchod s rybami, máma (a budoucí oběť vraždy) Honorah Mary byla správkyní malého penzionu - a chudí rodiče si ještě přivydělávali večerním úklidem na univerzitě.

Pauline neustále dlela ve své fantazii. V jejím snovém světě byli Parkerovi bohatí, slavní a obdivovaní. „Nemůžu se dívat na tu bídu kolem, chci něco víc!“ říkala s pláčem upracované matce Honorah. „A co si jako myslíš? Kdo jsi, abys mi něco vyčítala! Dřu jako blázen!“ bědovala Honorah, která navíc měla jedno velké tajemství - s Herbertem nebyli sezdáni, takže Pauline byla nemanželská. Nikdo se to nesměl dozvědět!

Není divu, že Pauline propadla nevšednímu kouzlu nově přistěhovalé dívky. Juliet Marion Hulme byla vším, čím Pauline ne. Vysoká blondýna pocházela z Anglie, narodila se 28. října 1938 v Londýně do rodiny jaderného fyzika a významného akademika Dr. Henryho Rainsforda Hulmea (mimo jiné pomáhal sestrojit první britskou vodíkovou bombu). Julietina máma se jmenovala Hilda, byla krásná, noblesní a vždy perfektně upravená.

Nepracovala, jen „zdobila“ svého vzdělaného manžela. Hulmeovi se přestěhovali na Nový Zéland do luxusního domu poblíž kampusu Univerzity v Canterbury. Na této slavné novozélandské instituci se Henry stal rektorem. Vážená a bohatá rodina vzbudila v Christchurch velký rozruch. Uzavřená komunita se na Hulmeovy dívala jako na zjevení z jiného vesmíru.

Zjevením byla i Juliet. „Voněla drahým parfémem, nosila krásné šaty. Měla bledou pleť a krásnou postavu,“ vyprávějí články, které popisovaly neskutečně hrůznou tragédii. Nikdo nemohl uvěřit, že by odpornou vraždu spáchala právě tato „Nebeská stvoření“! Ale jako v případě každé velké tragédie se nic nestane jen tak. Myšlenky se kupí jedna na druhou, události se stupňují - až do krvavého finále, bohužel. Tohle vše musí mít také nějaký počátek.

Ten můžeme v případě kauzy Parker-Hulme najít v okamžiku setkání obou dívek. Stalo se tak na základní a střední škole pro dívky Christchurch Girls' High School. Juliet se na inteligentní a sarkastickou Pauline nedívala svrchu jako ostatní spolužáci, kteří se posmívali její fantazii a chudobě. Juliet v ní poznala spřízněnou duši - a Pauline se od nově nalezené kamarádky nehnula ani na krok. Staly se naprosto nerozlučnou dvojicí.

„Máme toho tolik společného. Obě jsme inteligentní, obě jsme nadřazené. Obě jsme málem zemřely!“ vykládala Juliet, když s Pauline seděla na odlehlém místě Victoria Parku, který se rozkládal nad městem Christchurch. Tam měly své místečko, kde je nikdo nerušil. Juliet narážela na své onemocnění, kvůli kterému se na Nový Zéland přistěhovali za lepším podnebím: v dětství prodělala tuberkulózu, dvakrát ji museli resuscitovat. Díky tomu došla k závěru, že ví více než ostatní.

„Já taky měla namále. Přežila jsem strašnou nemoc. Osteomyelitida. To je zánět kostí (kostní dřeně). Už mi vybírali náhrobek!“ smála se Pauline. Dívky se rozhodly, že je nikdy nic nerozdělí. „Třeba jsme pořád nemocné a brzo umřeme. Takže musíme být jen spolu!“ říkala Juliet. Začaly si zapisovat poněkud romantické představy různých „pokosených květů“ a „zkrvavených rubášů“. Juliet a Pauline si také vybudovaly neskutečně bohatý fantazijní svět.

Obě rodiny měly z přátelství obou dívek zprvu velkou radost. Paní Honorah Parker navštěvovala velký dům Hulmeových, Hilda chudé ženě dávala obnošené šatstvo. Otcové si přes třídní rozdíl také velice rozuměli - jezdili rybařit. Pauline u Juliet často přespávala, užívala si luxus vlastního pokoje, který kamarádce své dcery Hulmeovi poskytli. O víkendech u nich víceméně bydlela; chudou Pauline dokonce rodina brala i na zahraniční prázdninové pobyty.

„Podívejte na ty naše holky. Já jim tu jejich fantazii až závidím!“ rozplývala se Hilda nonšalantně, když pozorovala svou Juliet a její kamarádku, jak na zahradě mluví samy se sebou a čumí do blba, jak se říká. Přítelkyně oslovovaly neviditelné rytíře, draky, vojáky; stvořily vlastní vesmír, který nazvaly Čtvrtý svět. Tento bizarní snový výmysl byl osazen bytostmi, které viděly jen ony. Byla to vlastně jiná dimenze, jejich vlastní ráj.

Dívky si dokonce vytvořily nové náboženství - křesťanství zcela zavrhly a vybudovaly složitý - až filozofický - konstrukt nového Ježíše a apoštolů. Postupem doby plácaly takové nesmysly, že se to rodičům přestávalo líbit. „Je na tom všem něco děsivého! Vždyť se od sebe nehnete. A vidíte samé blbosti! Čtvrtý svět! Nechte toho!“ okřikovala je Honorah. Plné zuby jich měla i Hilda - ta je spolu nemohla ani vidět. „Víš, dnes tu nepřespíš,“ nepustila Pauline do domu.

„Proč? Protože se mi to nelíbí. Jsi ujetá! A svádíš k tomu mou dcerku!“ křičela Hilda. Honorah jí okamžitě přiběhla vynadat: „Ujetá je ta tvoje princezna! Kdo to kdy viděl! Mojí holku svádí. A jen pánbůh ví, k čemu všemu ji svádí!“ nebrala si servítky Honorah, která naťukla možnost, jíž se všichni děsili: že jsou holky lesbičky. Tehdy naprosto nepřípustné! A nepřípustnou věc udělala i Hilda: začala si mimomanželský poměr. Rozvod manželů Hulmeových byl na spadnutí.

S dospíváním obou děvčat se změnil i Čtvrtý svět. Už tam nebyli draci a apoštolové - místo nich nastoupily celebrity. Herci, pohlední zpěváci, krásní spolužáci. Ti všichni čekali jen na Juliet a Pauline, kteří o tom všem eroticky fantazírovaly. „Až budeme osvícené, tak se dostaneme dovnitř!“ vysvětlovala kostrbatě své myšlenkové pochody Juliet. Pauline rovnou řekla: „Mami, my se dostaneme do Čtvrtého světa, až dosáhneme očisty. A pak tam budeme spát s kluky. I spolu!“ chlubila se nedospělá holka.

Honorah na dceru jen kulila oči: „Ty už nemluv! Za všechno může ta praštěná Juliet! Tohle nejsi ty!“ lomcovala s ní zoufale. To byla pravda. Pauline se rodičům měnila před očima. Byla Juliet zcela posedlá. A naopak. Přátelství obou děvčat bylo naprosto toxické. Uzavřely i krevní pakt, řízly se do ruky, psaly si spoustu deníků v tajném písmu a dělaly věci, které se příčí zdravému rozumu. A pak přišel velký třesk. Hulmeovi se rozhodli vrátit do Anglie, kde měl být dokonán rozvod.

Matka si vzpomněla si na své příbuzné v Jižní Africe a rozhodla se, že k nim Juliet pošle „na zotavenou“ - usoudila, že se dcera tak trochu pomátla na rozumu: „Podívej, tetičku Lori máš moc ráda. Mají obrovský dům, pozemky, koně. Chvíli si tam pobudeš, dáš se dohromady. Chováš se jako blázen. Tohle nejsi ty. Prostě vylezeš z toho svého Čtvrtého světa do reality. Dochodíš ročník, na konci léta pojedeš. Pak se za námi vrátíš do Anglie!“ řekla Hilda. Pološílená Juliet utíkala v noci bosa za Pauline.

„Já pojedu do Jižní Afriky! Oni nás chtějí rozdělit!“ řvala na celý Christchurch. Pauline přítelkyni utěšovala: „Ale to nevadí. Vždyť pojedu s tebou. Neboj se! Vaši jsou fajn, přece mi to dovolí. Horší to ale bude s mojí mámou…“ zamyslela se Pauline. Ve svých obskurních představách dospěla do fáze, kdy skutečně nebyla schopná oddělit realitu od fikce. Juliet na tom byla stejně. „To je pravda. Tvoje matka to nikdy nedovolí. Budeme muset něco vymyslet!“ usoudila Juliet - a touto větou byl osud Honorah zpečetěn.

Je to skutečně děsivé - dívky si začátkem června roku 1954 sedly v parku, kde přemýšlely: „Tisíce lidí denně umírají, proč by nemohla umřít máma? Uděláme to.“ řekla Pauline. „A jak? Škrcení prej trvá. Jsme jen holky.“ „Já nedávno četla dobrou věc. Nějakej chlap si udělal vražednou zbraň z punčochy. Dal do ní kámen. Tím se dobře tluče,“ povídaly si jen tak, jako kdyby probíraly školní látku!

„Tak jo! U nás před krámem se válí takový velký cihly. A ponožku mám. Matka mi jí upletla, představ si to!“ plácala se Pauline smíchy do kolen. Pomatené přítelkyně se dohodly, že jakmile bude Honorah mrtvá, pojedou do Hollywoodu. „Budeme psát scénáře. O Čtvrtém světě!“ blouznily. Nastal osudný 22. červen 1954. Juliet přišla dle plánu k Parkerovým: „Honorah, já se vám jdu omluvit. Chovala jsem se šíleně, uznávám. Prosím, pojďte s námi na procházku, je krásně. Vždyť já nejsem zlá, jen osamělá,“ vemlouvala se Juliet.

Honorah Mary Parker se usmála - skutečně si myslela, že jde o ruku podanou ke smíru. Souhlasila. Odpoledne vyrazily. Honorah uprostřed, obě dívky ji držely každá z jedné strany pod paží. „Řekla, že to byl dobrý nápad,“ popisovala Pauline ve zveřejněné výpovědi. Ženy pojedly ve stánku s čajem a pečivem a šly dál do zalesněné oblasti parku. V blízkosti starého dřevěného mostu se Juliet vytasila s cestou do Jižní Afriky. „Ale pustíte ji, ne?“ řekla. Honorah vyjekla: „Na to zapomeň! Ani náhodou! Nikdy!“

V tu chvíli vytáhla Pauline vražednou zbraň z batohu a zasadila své mámě cihlou v ponožce prudkou ránu do hlavy. „Na!“ podala zkázonosný předmět Juliet. Honorah vrávorala, tekla jí krev, snažila se bránit, ale Juliet jí nedala nejmenší šanci: matku své kamarádky utloukla k smrti. Podle všeho se v ubíjení nebohé ženy střídaly - koroner napočítal až 20 smrtelných ran! Když byla Honorah Mary Parker mrtvá, zahodily cihlu do lesa a šly ke stánku. „Co se vám stalo?“ zděsil se prodavač. „Máma upadla, byla to nehoda!“ volala Pauline a otírala si krev z rukou a tváří.

Policistům při pohledu na zdevastovanou hlavu mrtvé ženy došlo, že se rozhodně nejednalo o žádnou nehodu. Vyslýchané dívky navíc mlely páté přes deváté, aby se pak objaly a začaly mluvit v nějaké cizí řeči. „Co to vyvádíte?“ ptal se strážník. „Nerušte. Jsme ve Čtvrtém světě!“ zněla odpověď. Pauline i Juliet okamžitě putovaly na policejní stanici, kam za chvíli přiběhli oba otcové. Vražedkyně nebyly zletilé, takže výslech byl povolen až za přítomnosti rodičů.

Vražednou zbraň našli muži zákona hned na kraji lesa. Juliet se k vraždě s úsměvem přiznala, s ještě širším úsměvem posléze zabití své matky potvrdila i Pauline. „A proč ne?“ zněly všechny její odpovědi, „Vy se mě pořád ptáte: Proč? Já říkám: Proč ne?“ Juliet byla sdílnější a popisovala vraždu doslova literárně: měnila postavám hlas, vyprávěla děj obludného (a zbytečného) zločinu jako nějakou dramatickou povídku - není divu, že se z ní stala slavná spisovatelka!

Soud se neobešel bez mediálního cirkusu, ač byl proces neveřejný. Nechutná vražda šokovala nejen Nový Zéland. „Honorah byla napadena zvířecí zuřivostí, jaká se málokdy vidí. Je to jedna z nejbrutálnějších vražd, co se zde odehrála,“ řekl detektiv reportérům, kteří hlídkovali před soudní budovou. Mezitím obhajoba tvrdila, že obě dívky trpěly folie à deux, což je označení situace, kdy se stejná duševní choroba projeví ve stejném okamžiku u dvou navzájem si blízkých osob. Tím pádem měly být v době spáchání vraždy nepříčetné.

U soudu se četly i deníky obou dívek, přičemž jejich tajné písmo musel rozluštit až přivolaný vojenský odborník přes šifry! „Samozřejmě, že jsem nervózní. Ale to očekávání je tak velkolepé! Jsem napnutá. Bude křičet? Jé, jak já se těším!“ napsala si například Pauline, když plánovala vraždu své matky! Dne 28. srpna 1954 byly obě dívky shledány vinnými z vraždy. Protože byly nezletilé, nemohly být popraveny. Nakonec si Juliet i Pauline odseděly každá pět let.

Po propuštění se Juliet Hulme „vytratila“ do Itálie, kde žil její otec. Tam si pomaloučku budovala novou identitu. Psala knihy pod spoustou různých pseudonymů, aby jí pak tatínek pomohl stát se Anne Perry. Měla nové doklady, novou minulost, nový život… Zjevila se na literární scéně jako Skotka, která žije na vřesovištích, pěstuje ovce a píše detektivky! A procházelo jí to až do okamžiku, kdy se novinářka Lin ponořila do archivů, kde začala pátrat po dalších osudech obou dívek.

Natáčení filmu Heavenly Creatures (Nebeské bytosti, Nebeské stvůry, Nebeská stvoření) na motivy tohoto zločinu bylo totiž v plném proudu a slavný režisér Peter Jackson ji o to osobně požádal: „Rád bych znal všechny souvislosti!“ Tak je našla. Anne Perry po onom šíleném odhalení své pravé identity neskončila v opovržení, kdepak! O její knihy se lidé prali, vycházely dotisky, účastnila se řady rozhovorů v televizi i novinách. Zemřela 10. dubna 2023 ve věku 84 let.

Pauline Parker byla po odchodu z vězení šest měsíců pod ochranným dohledem. Pak dostala nové jméno Hilary Nathan. V anglickém hrabství Kent si otevřela jezdeckou školu. Nikdy neposkytla žádný rozhovor, jen při odhalení Anne jako Juliet vydala prostřednictvím své příbuzné tiskové prohlášení: „Je zbožná, je dobročinná. Čtyřicet let se straní lidí a snaží se vyrovnat s nejstrašnějším zločinem, který může člověk spáchat. Zprvu to vůbec nevěděla, trvalo pět let, než si uvědomila, že maminku zabila!“

Pauline dosud žije. Dívky se po propuštění už nikdy neviděly. Kauza Parker-Hulm vešla do popkultury celého světa. Neskutečný případ dvou kamarádek - vražedkyň inspiroval řadu filmů, dokumentů, seriálů i knih. Skalním fanouškům seriálu Simpsonovi tohle možná něco říká! Jasně, inspirace dílu, ve kterém Lisa naváže toxické přátelství s „šáhlou“ Juliet, je zcela jasná! I když tam to neskončí fatálně.

Někdy nestačíme žasnout, co se v druhých může skrývat. Navenek hodní a úspěšní lidé mohou mít v duši temnotu. A na svědomí tak strašné věci, že je to až neuvěřitelné. Tak jako Anne/Juliet a Hilary/Pauline.

Děkuji Simone z knihovny v Christchurch za pomoc a spolupráci na vzniku textu.

Zpracováno podle: Christchurch Library kompletní znění všech článků o případu, ATI.com, Stuff.com, Anne Perry, Nebeská stvoření, Wikipedia.cz, Parker-Hulme Murder Case, Fandom, Fandom (2), Find a Grave