Chtěli spáchat dokonalou vraždu, prozradily je brýle. Dva geniální studenti utýrali malého Roberta

Dokonalý zločin. Svatý grál všech vrahů, kriminálníků, zlodějů, ale i spisovatelů detektivek nebo kriminalistů fascinuje lidi odjakživa. Opravdu je možno provést nějaký zločin natolik „dobře“, že se pachatele nikdy nepodaří odhalit? Zkoušeli to už mnozí, ale vždy to na něčem ztroskotalo. „Dokonalý zločin neexistuje,“ říká se všeobecně. Ale jsou tu přece nevyřešené případy, pomníčky, namítnou mnozí. To je samozřejmě pravda, ale odložený případ neznamená dokonale spáchaný trestný čin. Třeba se ho podaří vyšetřit, objeví se nová stopa.

Teoreticky je dokonalý zločin možné naplánovat naprosto přesně. Na papíře, v hlavě, vše do detailu ladí a vychází to tak, že si pachatel řekne: „Tohle přece musí vyjít. Na to nemůže nikdy nikdo přijít!“ Jenže v praxi je to jiné. Ať je to sebelépe naplánované, objeví se detail, se kterým nikdo nepočítal. Vlas, špatné počasí, zapomenutá šlápota, neviděný svědek, obyčejné kýchnutí, ztracený knoflík. V případě následujícího šíleného příběhu to byly brýle.

Nathan Freudenthal Leopold mladší a Richard Albert Loeb, obvykle označovaní jen jako Leopold a Loeb, vešli do učebnic kriminalistiky jako duo neuvěřitelně drzých a bezcitných mladíků, kteří si mysleli, že jim vše projde. Byli chytří, nadaní, hezcí, bohatí. Mohli mít vše, jenže se nudili. Tak si spolu začali poměr. A když se jim zdálo, že jejich vztah ztrácí jiskru, začali se navzájem hecovat. Uděláš tohle? Udělám, když ty uděláš támhleto! A skončilo to neskutečně brutální, zoufalou a odpornou vraždou teprve čtrnáctiletého kluka, který vůbec za nic nemohl.

Leopold a Loeb jsou v historii zločinu zapsáni krvavým písmem jako vražedné duo, které nemělo slitování. Na celou věc pohlíželi spíše jako na výzkumný projekt. Absolutní nelidskost je povýšila mezi další známé zločinecké dvojice, ale dlužno dodat, že i například Bonnie s Clydem jsou daleko sympatičtější než tito dva chladní, krásní a bezcitní „plánovači“.

Jejich vražedný boj o dokonalý zločin ztroskotal na jednom jediném detailu. A stál život mladíka, který měl život před sebou. Skládaly se o nich písně, psaly knihy, točily filmy (nejznámější jsou Provaz režiséra Alfreda Hitchcocka s Jamesem Stewartem v jedné z hlavních rolí a hvězdně obsazený Vzorec pro vraždu) a jejich příjmení dodnes budí nejen v Americe posvátnou hrůzu smíšenou s naprostým odporem.

Pro následující hrůzné vyprávění, které by nevymyslel ani sebelepší spisovatel detektivek, je nutné zastavit se na samém začátku a představit si oba hlavní protagonisty. Jejich život se totiž mohl ubírat nevídaným směrem a oba mládenci měli slušně nakročeno k hvězdné kariéře ve vědě, výzkumu nebo politice. Je až neuvěřitelné, jak si někdo dovede zničit život. Těm dvěma totiž daly sudičky do vínku úplně všechno. A když má někdo všechno, musí mu zákonitě někde něco i chybět. V případě vražedného dua to byla empatie, soucit, obyčejné lidské city. Jak se vůbec mohlo přihodit, že se dva nadějní mladíci, excelentní studenti, stali bezcitnými vrahy? A přitom životní pouť obou pánů tak pěkně začínala. Však posuďte sami.

Nathan Freudenthal Leopold Jr. se narodil 19. listopadu 1904 v Chicagu ve státě Illinois do milionářské rodiny židovských Němců. A byl to, co nazýváme „zázračným dítětem“. Matka Florence velice pečlivě zaznamenávala každý úspěch svého třetího syna do dětského deníčku, aby s údivem shledala, že kolonku „první slova“ vyplňuje, když byly Nathanovi čtyři měsíce a tři týdny. Neuvěřitelné. A tak to pokračovalo dál a dál. V šestnácti ukončil střední školu a ve dvaceti promoval na univerzitě v Chicagu s nejvyšším vyznamenáním.

Odhady jeho IQ dosahovaly dechberoucích výšek: přes 200! Vystudoval 15 jazyků. Také se velmi zajímal o ornitologii a shromáždil téměř 3000 ptačích exemplářů. Měl v plánu kariéru právníka a hluboce se zajímal o filozofii, hlavně o díla Friedricha Nietzscheho. Nathan byl plachý, velice hezký, zádumčivý, zahloubaný do sebe. Velkou roli v jeho nesmělosti zřejmě hrála i latentní homosexualita, skrývaná, v té době naprosto nepřípustná, v mnoha státech trestná. A pak tento intelektuální a introvertní mladík potkal svůj osud v podobě Richarda Loeba. Kola bestiální touhy se roztočila.

Richard Albert Loeb se narodil 11. června 1905 v Chicagu jako syn nadmíru bohatého viceprezidenta slavného amerického řetězce Sears, Roebuck and Co. Byl také z židovské rodiny. A i on byl výjimečně inteligentní, odhady jeho IQ hovoří až o „stratosférických“ 215 bodech. Střední školu vystudoval za pouhé dva roky, aby se ve věku 17 let stal dodnes nejmladším absolventem Michiganské univerzity. „Dickie“ Loeb byl přátelštější než Nathan Leopold.

Sportoval, hrál tenis, četl krváky a různou brakovou literaturu, byl sexuálně nevázaný, střídal ženy i muže, pil alkohol a užíval si. Ale v hlavě měl také Nietscheho, hlavně jeho tezi o předurčení některých vyvolených jedinců k něčemu vyššímu. Věřil v koncept „nadčlověka“ (Übermensch), který Nietzsche vytvořil. Cynický, tvrdý a bezskrupulózní Loeb se na všechny díval ze své nadřazené pozice, dokud nepotkal Nathana Leopolda.

Stalo se tak na Chicagské univerzitě. A od té doby ti dva bez sebe nedali ani ránu. Považovali se za nadlidi, také se tak chovali k okolí. A ostatní se jich obávali, respektovali je, šel z nich strach. Pak Loeba napadlo, že by z nich mohl jít strach ještě větší. Co kdyby dokázali něco, co ještě nikdo před nimi nedokázal? položil si řečnickou otázku. V hlavě už měli oba natolik „vymleto“ tím filozofováním o vyšší formě člověka, že se začali považovat za nedotknutelné vládce světa.

„Ti dva byli opravdu zvláštní dvojka. Dickie Loeb dělal na každého dojem svým hezkým vzhledem a příjemným vystupováním, zatímco introvertně vypadající Nathan Leopold měl tendenci skrývat se v jeho stínu. Ale mezi oběma vzniklo silné pouto. Nathan byl do Richarda zamilovaný, chtěl s ním spát, neustále ho častoval sexuální nákloností a udělal by pro něj cokoliv. Byl schopen i zabít, aby Richarda potěšil,“ píše web American Experience. Mladíkům vše vycházelo, měli ohromující vědomosti, obdiv ostatních, jeden druhého. A jak to tak bývá, začalo je to nudit.

Loeb navázal na své filozofování o spáchání něčeho epochálního, co dokáží jen oni. Nathan Leopold by spíše rád trávil chvíle se svým milencem v posteli, Richard Loeb měl však už v hlavě brouka. „Kdo jiný by měl dokázat, že existuje dokonalý zločin, když ne my dva? Musíme to zkusit!“ děl pánovitě k Nathanovi, který ho poslechl jako pejsek. A rozjeli to.

Dvojice začala prosazovat svou domnělou imunitu vůči zákonům zprvu jen drobnostmi. Vandalství, drobné krádeže v bratrstvu Phi Beta Kappa, kam oba patřili. Nepotřebovali peníze, jen zkoušeli svou nedotknutelnost. Fotoaparát, nůž, psací stroj, věci mizely a oba milence zachvátilo nevídané vzrušení, které se promítlo i do jejich milostného vztahu. „Když jsem to přinesl, co pak následovalo, cos mi udělal, drahý, to bylo nebe. Ještě pár jisker a nebude nic, co by nás zastavilo. Chci ti udělat (…)…,“ čteme v zachované milostné korespondenci plné peprných detailů a expresivních popisů jejich znovu zapálené sexuální touhy. Prostě je to vzrušovalo.

Nikdo je totiž nechytil. Tak přešli na vyšší level a k loupežím přidali žhářství. Psalo se o tom v novinách Chicago Tribune: „Na univerzitě řádí vandal!“ zněl titulek. „Vandal! Copak jsem nějaký vandal? Tohle není ono! Musíme udělat něco pořádného!“ rozčiloval se Loeb. Zrovna v té době v Illinois někdo zabíjel malé holčičky a běsnění neznámého vraha plnilo titulní strany všech novin. „To je ono. Vražda dítěte. Co může být lepšího?“ psal Richard Nathanovi. Je opravdu těžko uvěřitelné, že se o něčem tak strašném bavili jako o nákupu deseti rohlíků!

Byli už zcela mimo realitu? Nebo prostě zkoušeli jeden druhého, kam až jsou schopni zajít? To už nikdo nezjistí. Loeb a Leopold se odhodlali spáchat nestrašnější čin - vzít život dítěti. Náhodnému a nevinnému. Nepřitahovala je ani tak myšlenka na vraždu, ale představa, že i spáchání vraždy jim může projít. A měla to být ona dokonalá vražda čili nikdy se nepodaří odhalit, že to byli oni. Jak moc se pletli! Bohužel pro Roberta Frankse, dosud absolutně nic netušícího čtrnáctiletého hocha, který se dobře učil, miloval svého tatínka a byl vzdáleným bratrancem Richarda Loeba.

Následujících sedm měsíců strávili plánováním. Vše muselo do puntíku sedět. Finální podoba jejich dokonalé vraždy byla následující: Únos, vražda, zbavení se těla a žádost o výkupné. Přesně v tomto pořadí. Žádostí o výkupné se měl zakrýt jejich skutečný motiv k vraždě. Který vlastně žádný nebyl. Jen touha po dokonalosti a nepolapitelnosti. Loeb a Leopold si vybrali oběť. Nebohý Robert „Bobby“ Franks byl čtrnáctiletý syn bohatého výrobce hodinek, kterého s rodinou Loebových pojilo vzdálené pokrevní pouto.

Richard Loeb Bobbyho navíc nenáviděl, hrál s ním několikrát tenis a uličník Robert mu něco provedl s raketou. To bylo neodpustitelné, říkal si Loeb a už beztak „porouchanému“ studentovi přeskočilo úplně. Nathan pro něj udělal naprosto vše, jen aby byl dominantní milenec spokojený, oba mladíci na sebe kývli a začala realizace jejich vražedného plánu. Dlouhé týdny Roberta sledovali - každý jeho pohyb, návyky, čas příchodů a odchodů do školy, kroužky, koníčky. Dohodli se na částce výkupného (100 000 dolarů) a smáli se, jak na všechny vyzrají. A nastal 21. květen 1924. 

Ve vypůjčeném autě na Roberta čekali před školou, hoch k nim bez problémů nastoupil, protože je znal. Loeb mu navíc slíbil, že mu ukáže novou tenisovou raketu. Chlapec si sedl dopředu vedle Nathana, který řídil a zamířil s vozem a Loebem na zadní sedačce za město. Jak přesně proběhla vražda, zůstává nejasné, protože ji sváděli jeden na druhého. Ale oba vypovídali shodně alespoň v nejdůležitějších detailech. Při jízdě Loeb ze zadní sedačky několikrát vší silou udeřil Bobbyho do hlavy majzlíkem. Robert chtěl vyskočit, ale Loeb měl převahu, uchopil ho za hrdlo a tloukl tak dlouho, až se hoch sesunul pod sedadlo, kde mu ještě Loeb narval do pusy kus hadru. S umírajícím v autě dojeli oba muži na předem vytipovanou skládku v Indianě, asi 40 kilometrů od Chicaga.

Tam Bobbyho majzlíkem „dodělali“ a připravenou kyselinou chlorovodíkovou znetvořili jeho tělo - polili mu břicho s jizvou, aby byla znemožněna identifikace, spálili genitál, protože Bobby měl obřízku, což v té době nebylo obvyklé, a ještě mu poleptali obličej. Utrýzněného a zohaveného hocha pak svlékli, zahodili jeho oblečení a tělo shodili do propusti u železniční trati na lesní mýtině. Sebevědomí z mladých géniů jen stříkalo, navzájem se objímali a líbali a gratulovali si, jak se jim to povedlo. Zakrvácené obleky si převlékli za nové, připravené v kufru vozu. „Jsme nejlepší. Zvládli jsme to! A nyní výkupné!“ pobízel Loeb Nathana ve svém zvráceném plánu.

Po návratu do Chicaga Leopold zavolal Franksově matce, představil se jako George Johnson a ohlásil únos s tím, že podmínky pro doručení výkupného dostane později. Pak hodili do schránky předem napsaný dopis s instrukcemi, který napsali na onom ukradeném psacím stroji - výkupné ve starých bankovkách, ve velké krabici, zapečetěné voskem. Spálili zakrvácené oblečení i psací stroj. Doma se opili, plánovali dovolenou za prachy z „výkupného za mrtvolu“, hráli karty, souložili a radovali se.

Ve své pýše se ani jeden z vrahů neobtěžoval prohlédnout místo, kam odhodili nebohého Bobbyho. Leopoldovi totiž vypadly při manipulaci s mrtvolou z kapsy brýle. Dokonale naplánovaná vražda začala mít drobné trhliny. Protože dokonalý zločin se pro ně proměnil v naprosto dokonalou noční můru. Už bylo načase!

Polský přistěhovalec jménem Tony Manke druhý den ráno vyrazil na houby, které ve své staré vlasti sbíral. Tak se vydal do lesa, přece i v Americe rostou houby! brumlal si, když zakopl ne o houbu, ale o nohu. Objevením těla nebohého Roberta Frankse vznikla další díra v už beztak děravém plánu dokonalé vraždy. Duo „nadlidí“ navíc bylo natolik sebejisté, že o vraždě s každým hovořili, protože po nálezu těla se v Chicagu nemluvilo o ničem jiném. „To musel udělat nějaký úchyl… I když, já toho Bobbyho znal, je to dokonce můj vzdálený příbuzný. Řeknu vám, že kdybych měl někoho zabít, byl by to ten malej z*****syn…“ řekl doslova a do písmene Loeb svému profesorovi, který to pak dosvědčil u soudu.

Detektivové zatím ohledávali místo strašidelné vraždy, která otřásla celou Amerikou. A našli již zmíněné brýle, které vytrousil Nathan Leopold z kapsy. Měly speciální skla, patentovanou pružinu a velice drahou rohovinovou obroučku. Takové brýle vyráběl jen jeden optik v celém Chicagu, a když za ním přišli detektivové, vytasil jména tří zákazníků, kterým je na míru zhotovil - dvě starší dámy a Nathaniel Leopold. Ono mohutné „prásk“ za pomyslnou zaklaplou pastí muselo být slyšet po celém městě! Když si pro Nathana přišli, v hrůze vyskočil z okna univerzitní koleje a zlomil si kotník. Richard Loeb tomu nemohl věřit.

Dokonce na místě vyšetřovatele arogantně přesvědčoval: „Neměli jste přijít vůbec nikdy, to přece není možné! Vždyť to bylo dokonale naplánované, můžete mi laskavě sdělit, kde jsme udělali… tedy… kde udělal vrah chybu?“ Nebyl zdrcený tím, že někoho zabil, ale že ho objevili! Zbytky spáleného psacího stroje ti dva „géniové“ nechali volně ležet v areálu kampusu, další dílek zapadl do skládačky a už jeli do vazby. Zatčení dvou prominentních synků z velevážených rodin za brutální vraždu dítěte otřáslo celou Amerikou. Zděšené rodiny najaly nejlepšího obhájce své doby - slovutného Clarence Darrowa, který si vzal největší sousto své kariéry. Proces století, tak tomu říkali, protože u soudu se děly neskutečné věci.

Novináři si lezli po ramenou, málem se ušlapali při běhu do telefonních budek, matky obou studentů se spolu popraly, když oba muži shazovali vinu jeden na druhého. Když se provalil jejich homosexuální vztah a navenek vyšly i detaily dopisů, vznešený Nathaniel Leopold Senior se pozvracel. Clarence Darrow nevěděl, jak se k celému případu postavit. „Obhajoba měla s hledáním polehčujících okolností pro cynickou, bestiální a chladnokrevně provedenou vraždu těžkou práci. Ale doufám, že trest smrti nedostanou,“ řekl slavný obhájce při odchodu ze soudní síně. Nedostali. Ale měli namále. Sice jim trochu spadl hřebínek, ale arogancí jen čišeli. Hlavně Richard Loeb.

Popisoval trýznivou vraždu Roberta Frankse jako sociální experiment a zlobil se, že je odhalili: „To jste byli sami proti sobě! Takto jste si sami zničili pokus, který mohl vejít do dějin. Další generace policistů se na tomhle mohly učit!“ obvinil detektivy. Richard Loeb měl v hlavě vše úplně pomotané, Nathan jen slzel a lidé zděšeně vzdychali, když se zase hlásil o slovo. „Mlčte už!“ okřikoval ho i Clarence Darrow. Ten měl epochální závěrečnou řeč, která trvala dvanáct hodin (!) a vešla do učebnic světového práva. „Příroda je přiměla, aby to udělali, evoluce je přiměla, aby to udělali, Nietzsche je přiměl, aby to udělali. Neměli by za to být odsouzeni k smrti,“ šeptal po dvanácti hodinách úplně „vymluvený“ obhájce. Zabralo to. Leopold a Loeb dostali doživotí.

Když padl verdikt, lidé znepokojeně pískali, přáli si je vidět mrtvé. Richard a Nathaniel si vyměnili dlouhý pohled, poslali si vzdušnou pusu a dali si ruku na srdce, jak popisovaly přední deníky po celých Státech. Dlouhé měsíce tento případ rezonoval a neustále dokola se probíraly všechny podrobnosti. Nebyla to jen tak ledajaká vražda, ale bylo v ní prostě něco „víc“.

Bez motivu, ale vlastně s motivem, filozofie, nadčlověk, cynismus, zvrácenost, otevřená homosexualita, sexuální styky na univerzitní půdě, jejich genialita, která se zvrhla v něco tak brutálního… Až na samém konci toho všeho byla občas zmínka o oběti - Robert Franks, který byl naprosto nevinný, byl nespravedlivě zapomínán. Jestli chtěli dosáhnout alespoň toho, aby se o nich mluvilo, tak toho bezesporu dosáhli. O Loebovi a Leopoldovi se mluví dodnes.

Richard Loeb byl ve vězení zavražděn - jeho spoluvězeň mu ve sprše uštědřil zezadu 56 bodnořezných ran břitvou. Když se třicetiletého Richarda vězeňský chirurg snažil zachránit, Nathan ve své cele zoufale žádal, aby ho k němu pustili. Oni totiž seděli v jedné budově, ale striktně je oddělili, takže se od soudu neviděli. Psali si, ale nesměli se potkat. Nějaký dozorce se nad Nathanem slitoval, takže mohl být u posledního výdechu své životní lásky, jak to později plačtivě opsal v dopisech, které zasílal do různých deníků a svým fanouškům, kterých měl zástupy, jak to tak u těchto bizarních vrahů bývá.

Nathan Leopold zůstal ve vězení 33 let, pracoval v knihovně a vedl korespondenční kursy tvůrčího psaní. V březnu 1958 byl podmínečně propuštěn a odstěhoval se do Portorika, kde se oženil (!) s Trudi Garcia de Quevedo. Napsal knihu o místním ptactvu, učil na univerzitě a zesnul poklidně v srpnu 1971 na srdeční infarkt.

Co k tomuhle případu dodat závěrem? Že Robert Franks zemřel zcela zbytečně, jen kvůli tomu, aby si dva géniové mohli navzájem čechrat svá už beztak nabubřelá ega, byť pouhý týden. Protože přesně tak dlouho trvalo jejich dopadení. Jejich dokonalý plán byl plánem děravým jako řešeto a dokázal, že dokonalý zločin je mýtus.

Pro Roberta Frankse, který vůbec za nic nemohl, už ale bylo pozdě. Byl vlastně mrtev v okamžiku, kdy se Loeb a Leopold rozhodli, že někoho zabijí.

Zpracováno podle:

Podcast True Crime: Loeb and Leopold, časopis Enigma, Leopold and Loeb - Wikipedia, Leopold a Loeb – Wikipedie, Murderpedia, the encyclopedia of murderers, Nathan Leopold and Richard Loeb | Criminal Minds Wiki | Fandom