Článek
Kolik takových hrobečků je v naší zemi, kolik kluků se nevrátilo domů, a jejich blízcí neměli ani tušení, že umřeli někde u Bavor…
Na malebném hřbitově v chodském městysi Klenčí pod Čerchovem spí svůj věčný sen mnoho lidí. Mezi nimi je třeba místní rodák Jindřich Šimon Baar, hudební skladatel Jindřich Jindřich nebo spisovatel Jan Vrba. Najdeme zde dojímavou sekci dětských hrobů i mohutné a oprýskané hrobky prastarých chodských rodů, jejichž potomci žijí dodnes. A jelikož se Chodsko na konci druhé světové války ocitlo v samém epicentru bojů mezi Němci a americkou armádou, je tu i několik válečných hrobů.

Hrob rudoarmějců na hřbitově v Klenčí, aktuální foto…
V nich odpočívají Češi, kteří zahynuli při půtkách s „dodělávajícím“ Wehrmachtem (například šest postřekovských chlapců), najdeme zde i oběti tragických událostí květnových dnů roku 1945 a kupodivu také pět příslušníků Rudé armády, kteří leží ve společném hrobě s prostým náhrobním kamenem v dolní části klenečského hřbitova. Říká se jim tady jednoduše rudoarmějci, nevíme, jak se jmenují ani odkud ze SSSR pocházeli - a jejich osud je opravdu zoufalý:
„Prošli boji východní fronty, přežili koncentrák i pochod smrti; esesáci je chtěli popravit, měli to tak tak - a když konečně přišla svoboda a konečně jeli domů, tak se jednoduše zabili na silnici nad Klenčím,“ vyprávěl mi můj děda ing. Josef Sokol o pěti bezejmenných mužích, kterým i v dnešní době přinášejí lidé na rov kytičku či svíčku a nezapomínají na jejich památku ani po mnoha desetiletích od konce války.

Pamětní deska rudoarmějcům na Výhledech u Baarova pomníku…
„Takové křížky, hroby a pomníčky najdeme po celé republice. Pětačtyřicátý rok byl hektický všude a všude zahynulo mnoho nevinných civilistů i vojáků. Tragédie rudoarmějců z Klenčí se ale trochu vymyká, protože ti kluci si prožili peklo na zemi a pak umřeli při autonehodě. Je to takové memento, příběh, nad nímž se i dnes zatají dech. Místní je pořád litují a říkají: Jó, vojáčkové, neměli jste v tomhle našem koutě vůbec bejt, teď tu ležíte, a my ani nevíme, jak se jmenujete…“ uvádí pan Ledvina, který při návštěvě hrobu svých drahých zesnulých vždy zapálí svíčku i pěti „bratrům Rusům“.
Ti se do oblasti Chodska dostali spolu s přibližně 1 200 dalšími rudoarmějci už v dubnu 1945, kdy je do lesů mezi bavorskou obcí Höll a českou Lískovou nahnali esesáci při šíleném pochodu smrti z koncentračního tábora Flossenbürg. Sovětské vojáky pak chtěli příslušníci SS popravit ještě před příchodem amerických vojsk. Sehnali proto vyčerpané, vyhladovělé a zbídačené válečné zajatce do několika skupin a čekalo se jen na to, až „někdo“ vydá rozkaz k jejich popravě.

Na Chodsku je pomníčků válečných tragédií spousta. Tento je na památku Američanů, kteří najeli na minu u obce Díly (Valtířov)…
Někteří Sověti nehodlali čekat na smrt, Němcům utekli a zmizeli jako duchové v místních hustých hvozdech: „Pamatuji si, jak jsme jim nosili jídlo. Bral jsem mámě chleba a s kamarády jsme pak chodili do lesa, kde jsme je schovávali. Bylo to tehdy dobrodružství, byl jsem kluk. Vůbec mi nedošlo, že by nás mohli Němci zabít. Chtěli jsme jim pomoct. Byli vyhublí, o něco starší než my. Domlouvali jsme se rukama nohama,“ vzpomínal pan Sokol, jak nad obcí Díly coby mladý kluk našel několik uprchlých rudoarmějců a spolu s dalšími Čechy jim nosil jídlo. Když jim jednou potají přinášel kus uzeného, už tam nebyli. „Přesunuli se, doba postupovala a zánik hitlerovského Německa se blížil,“ vysvětloval pan Sokol.
To se blížil - a velkou rychlostí, protože už 28. dubna 1945 proběhla v Domažlicích dohoda mezi německým vojenským velitelem a českým zastupitelstvem o tom, že Němci Domažlice raději „pustí“, protože americká armáda už nezadržitelně mířila k pohraničí. Její oddíly postupovaly přes Klíčov, Mrákov a Tlumačov na Domažlice. A další vojáci armády generála Pattona se hrnuli na chodskou metropoli přes Českou Kubici a Havlovice. Byli to příslušníci 38. pěšího pluku pod vedením kapitána Freda Hirrese a poručíka Roberta Gilberta.

Nádherná fotka vítání Američanů v Postřekově…
Jako zřejmě první obec byl osvobozen Postřekov, kde holky v krojích a uplakaní Chodové uvítali americké vojáky už ve středu 2. května 1945 v jedenáct hodin dopoledne. V celém regionu pak několik dní probíhaly tvrdé boje, docházelo ke krveprolití a rukou rozzuřených Němců, kteří tehdy opravdu naplnili ono pořekadlo o dodělávající kobyle, zemřelo mnoho nevinných civilistů i amerických vojáků.
Pátého května 1945 se ale Američané konečně dostali i do Domažlic a místní slavili konec války. Na starobylém náměstí chodské metropole se sešly tisíce Chodů v krojích a obyvatelé Domažlic i okolí vítali osvoboditele: „Zaplať vám to Pánbů, vojáčkové, že už ste tu, plakala stařenka v kroji a spínala ruce. Hladila tvář mladičkého amerického osvoboditele na staletém náměstí, jako by to její vnouček byl…“ popisovaly dojemné scény i dobové noviny. Když bylo konečně po všem, lidí se zmocnila naprostá euforie, ale na hranicích se ještě vyjednávalo.
„Američané si všimli, že se u Lískové v lese nachází přes tisíc sovětských válečných zajatců. Báli se, že by je ustupující jednotky SS mohly na útěku povraždit. Nakonec se podařilo zajatce zachránit díky příslušníkům domobrany (Volkssturmu) z nedalekého Waldmünchenu. Byl to zázrak. Ihned poté začaly repatriační jízdy. Bylo nutné přesunout opravdu tisíce lidí,“ popisuje pan Ledvina dobu, kdy se klikaté serpentiny z Bavorska vinoucí se přes hřebeny Českého lesa proměnily v hotovou autostrádu.

Baarův hrob…
V květnu 1945 totiž leželo celé Chodsko v americké okupační zóně, zatímco hranice se sovětskou zónou, čili demarkační linie, se ustálila o několik desítek kilometrů dál na východ, zhruba na ose Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Takže po kapitulaci Německa se museli osvobození Sověti dostat z Bavorska na Rokycansko za čáru, kde se mohli připojit zpět k Rudé armádě A to se týkalo i „našich“ rudoarmějců v okolí Lískové, kteří přežili pochod smrti a kteří 21. května roku 1945 nastoupili na korbu amerického náklaďáku, aby se rozjeli z Bavorska přes Capartice a Výhledy dolů do Klenčí pod Čerchovem a dále na Domažlice.
Jaká euforie mezi osvobozenými příslušníky Rudé armády vládla, to si asi dovedeme představit. Z náklaďáků se ozýval zpěv, pláč i hlasitý hovor, vojáci mávali lidem, auta troubila a projížděla přes zdejší strmé sjezdy a horské klikaté silničky jedno za druhým. Jenže jeden z náklaďáků cestu k vytoužené svobodě nezvládl - a tím skončila i cesta pěti mladých sovětských vojáků, kteří už se návratu domů nedočkali. „Kolona nákladních vozů s repatrianty sjížděla z Capartic směrem do Klenčí. V prudkém klesání na Výhledech, v ostré levotočivé zatáčce kolem známého pomníku spisovatele Jindřicha Šimona Baara, řidič jednoho z amerických nákladních automobilů řízení nezvládl, havaroval a převrátil ho na svah pod silnicí,“ uvádí pan Ledvina.

Původní pamětní deska…
Bilance nehody byla tragická. Přímo v zatáčce na Výhledech zemřeli na místě dva sovětští zajatci. Další tři muži podlehli těžkým zraněním o několik dní později. Vojáci, kteří přežili hrůzy fronty, pochod smrti i hrozící popravu, tak nešťastnou náhodou zahynuli na úplném „konci světa“ na Chodsku tisíce kilometrů od svého domova při „banální“ dopravní nehodě!
„Ta silnice je zrádná i dnes. Často tam uvízne kamion, nevytočí se nebo rovnou spadne. Je to tam o ústa, bez legrace. Natož s plně naloženým GMC nebo Studebakerem, se kterými tehdy Američané jezdili. Jsou sice dobré do náročného terénu, ale jestli byly plně naložené lidmi, tak se moc nedrží. Navíc tady byl obrovský provoz. K tomu muselo dřív nebo později dojít,“ myslí si místní obyvatel pan Buršík.
Když se dnes vypravíme po stopách této dávné tragédie, narazíme na dvě pietní místa - jedním z nich je pamětní deska na místě havárie na Výhledech u paty pomníku Jindřicha Šimona Baara, která sem byla instalovaná v roce 1977 a v roce 2018 prošla renovací; druhým je právě hrob na hřbitově v Klenčí pod Čerchovem. A pozorní lidé si všimnou zásadní nesrovnalosti, která mate i místní starousedlíky: na Výhledech se zabilo pět rudoarmějců, ale na náhrobku jsou napsaní „dva bratři Rusové“.

Hrob „postřekovských chlapců“ na hřbitově v Klenčí. Další příšerná tragédie šesti mužů z konce války…
Vysvětlení tohoto rozdílu je jednoduché, ale dlouho nikdo pořádně nevěděl, jak to vlastně bylo - dva zemřelé rudoarmějce totiž ihned pochovali na hřbitově v Klenčí. A tři jejich spolubojovníci, kteří podlehli vážným zraněním později, byli pohřbeni v provizorním hrobě přímo na místě havárie! „Proč? To už se nikdo nedozví. To už nezjistíme. V roce 1947 pak proběhla exhumace a tři kluci z Výhledů se přestěhovali do hrobu do Klenčí ke svým kamarádům. Je jich tam všech pět, ale původní náhrobek už zůstal,“ pokrčil rameny pan Ledvina.
Stejně tak asi nikdo nezjistí identitu těchto pěti mrtvých sovětských vojáků. Prý byli velice mladí, sotva odrostlí kluci. To je jediné, co lidé ze střípků vzpomínek a útržků v kronikách dokázali zjistit. Tragédie z Výhledů navíc nebyla v květnu 1945 na Domažlicku ojedinělá. V regionu tehdy zahynuly desítky lidí, které se sice podařilo z valné části identifikovat, ale pár bezejmenných vojáků přece jen leží na hřbitovech po celém Plzeňském kraji. Ztráty se nevyhnuly ani Američanům - například pár dní před koncem války zahynulo sedm amerických průzkumníků na zaminovaném mostě nedaleko Dobré vody.

Rudoarmějci mají u hrobu vždy kytku, hoří tam i spousta svíček. Někdo se prý bál, že v kontextu dnešní doby bude hrob spíše terčem vandalismu. Nestalo se tak…
Konec války tak neznamenal i konec lidských tragédií. A na případě rudoarmějců, jejichž život vyhasl na silnici u Výhledů, je jasně vidět, že cesta domů bývá někdy nejtěžší až v samém závěru. „Je to hrůza. Pořád si říkám, jestli jejich mámy věděly, kde kosti složili. Určitě nevěděly, vždyť ti kluci nemají jména. Přemýšlím o tom vždy, když jdu kolem,“ říkala mi stará paní na hřbitově, když jsem šla hrob vyfotit.
A dodala: „Kolik takových hrobečků je v naší zemi, kolik kluků se nevrátilo domů, a jejich blízcí neměli ani tušení, že umřeli někde u Bavor… A dnes, co se děje? To samé. Těm, co rozhodují o tom, že se mladí kluci zase zabíjí mezi sebou, bych ukázala tenhle hrobeček a řekla jim: Jen se podívejte. To vám to jednou nestačilo?“

Při zadání klíčových slov „pět rudoarmějců“ mi databáze nabídla tohle… Kdo byli ti z Klenčí? Kolik jim bylo? Odkud byli? Nikdo se to už nedozví…
Zdroje:
Rozhovory s místními, vyprávění mého dědy, starosta Klenčí pod Čerchovem Jan Bozděch, obec Postřekov, Šumava.net, Domažlický dějepis, VPM.com
Velice děkuji panu Bozděchovi za podklady!








