Článek
Je to hotové. Dokonáno jest. Nechci žít už ani minutu v zemi, kde členové Securitate páchají řadu zločinů a kde je vůči nim zcela bezmocné i vedení strany…
V pátek 13. února 1970 se před sídlem župního výboru Rumunské komunistické strany v Brašově objevil mladý muž s kudrnatými vlasy. Bloumal kolem budovy, v ruce držel látkovou tašku, vrážel do lidí a něco si pro sebe mumlal. Pak se opět otočil, vešel do malého parčíku na náměstí, přistoupil k osamocenému smrku a přivázal se k jeho kmeni svou vlastní šálou. „Kolem zad dopředu. Takhle se přivázal. Chtěl to mít pojištěné, to je hrozné. Tak mladý a tak odhodlaný. Něco křičel. Šli jsme pak raději pryč, aby nás nesebrali,“ uváděla anonymní svědkyně, která na vlastní oči viděla, jak si devětadvacetiletý sedmihradský básník Márton Moyses polil hlavu, tvář a ramena benzínem - a zapálil se.

Brašov…
„Sebeupálení Mártona Moysese viděly desítky lidí, nenašel jsem ale ani jednoho člověka, který by poskytl výpověď o jeho posledních chvílích a nebál se říct své jméno. Před revolucí šlo vše jen šeptem v domácnostech, po revoluci a popravě Ceaușescuových vlastně také. Každý raději mlčel, někteří mlčí dodnes. Je to v nich a bude to v nich ještě celé další generace,“ uvádí maďarský historik Zoltán Tófalvi, který o osudu rumunského následovníka Jana Palacha napsal knihu.
Když vyšlehly plameny, zvedl Márton podvědomě obě ruce, aby si chránil tvář, takže mu dlaně zůstaly přiložené k obličeji a zavařily se do kůže. Zcela spálený měl také krk, hrudník a paže, na nichž se vlivem žáru obnažily smrštěné šlachy. Když šála přehořela, Márton klesl na kolena a prostě tam jen tak… hořel. „Naprosto šílené. Jak velké muselo být jeho odhodlání, aby něco takového udělal? A nejen jeho, všech, kteří se rozhodli tímto způsobem odejít ze světa? Jak moc chce člověk umřít, když k tomu použije tento hrůzný způsob? Raději se neptám a nepřemýšlím o tom,“ říkala sestra Mártona Moysese Éva.
Hořícího muže v parčíku naproti sídlu strany si brzy všimli lidé z kanceláří. Za několik okamžiků ze vchodu vyběhl plukovník rumunské tajné služby Securitate a přehodil přes Moysese svůj plášť: „Chtěl ho zachránit? Udusit plameny? Nevím. Domnívám se, že ho chtěl spíše rychle odstranit z očí veřejnosti. V té době se upalovali lidé napříč Evropou, muselo mu být jasné, o co jde,“ říká Zoltán. Příšerně popáleného Moysese, který byl ve tváři zcela k nepoznání, pak naložili do přistavené sanitky a odvezli do nemocnice. Na místo jeho sebevraždy mezitím přispěchali další příslušníci Securitate, kteří okolí vyčistili od všech stop.

Pamětní deska na rodném domě Mártona Moysese…
Za půl hodiny nebylo po činu Mártona Moysese ani stopy. Lidé mlčeli, mysleli si své, a Márton umíral v nemocnici. Jenže nezemřel. Ne hned. „Tři měsíce. Nedali mu žádné prášky proti bolesti, vůbec nic. Řekli, že ho nechtějí mít v nemocnici, že je to vlastizrádce. Pustili ho domů v agónii,“ říkala Éva. Lidé se dodnes ptají: „Stálo mu to za to? Dosáhl tím něčeho?“ A hlavně: „Proč to udělal?“
„Chtěl vyburcovat ostatní lidi. Chtěl být pochodní jako Palach. Protestoval proti obsazení Československa, proti komunistickému režimu, proti Sovětskému svazu. Chtěl lidem ukázat, že tohle vše je špatně. Myslel si, že když se zapálí, donutí tím rumunský i evropský lid k nějakému povstání, k odporu,“ uvádí Zoltán Tófalvi.
Pro některé lidi je Márton Moyses rumunský národní hrdina, který se nebál následovat Jana Palacha a jít na smrt tím nejhorším možným způsobem. Jiní se ale domnívají, že byl psychicky nemocný. Márton Moyses měl totiž za sebou roky v krutých věznicích, byl mučen Securitate, která se přímo vyžívala v jeho psychické i fyzické devastaci; ze strachu si vyřízl jazyk, několikrát se nervově zhroutil, byl internován v ústavech a komunisté mu zcela zničili život. Nabízí se tedy otázka, která dodnes rezonuje nejen v rumunské společnosti: „Udělal to vědomě, s čistou hlavou - nebo byl duševně chorý?“
Jaký je příběh nešťastného básníka, kterého uštvali k smrti?
Červená Karkulko, vychovej mi ty sirotky!
Márton Moyses se narodil 20. dubna 1941 ve městě Sepsiszentgyörgy na území Sedmihradska, které tehdy patřilo Maďarsku. Oblast ale po roce 1945 připadla zpět Rumunsku – a právě tahle rozpolcenost formovala osobnost malého Mártona. „Otec byl maďarský vlastenec, ale děti už vyrůstaly v rumunském státě. Sedmihradsko bylo národnostně smíšeným regionem, kde se hranice posouvaly podle výsledků válek a vlastně nikdo pořádně nevěděl, kým je,“ říkají historici. To ostatně nevěděl ani sám Márton, který si ve svých básních stýskal: „Nevím, kam patřím, kým jsem a kým mám vlastně být!“
Márton se s rodiči přestěhoval do vsi Nagyajta, a jeho poměrně šťastné (byť válečné) dětství přetrhla obrovská tragédie, ze které se rodina už nikdy nevzpamatovala. Mártonův otec Frigyes totiž zemřel kvůli šílenému omylu zdravotní sestry, když se v nemocnici léčil ze zápalu plic. Ošetřovatelka zaměnila injekce, píchla Frigyesovi něco úplně jiného (údajně inzulín) a otec dvou dcer a dvou synů nečekaně zemřel. „Měl jasnou mysl, ale nemohl mluvit. Mamince napsal na kus papíru vzkaz: Na tohle zemřu, Červená Karkulko, vychovej sirotky. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet let,“ vzpomínala na rodinnou tragédii Éva.
Rodina upadla do obrovské bídy. Matka nedostala vdovský důchod, chřadla, dřela a trápila se, až za několik let také zemřela. Čtyři osiřelé děti zůstaly úplně samy. Neměly často ani co jíst a musely dřít na poli, aby dostaly od někoho alespoň kus chleba! Márton byl hubený bledý chlapec, kterého fyzická práce zmáhala. „On jen četl. Myšlenkami byl pořád někde jinde. Často omdléval, tekla mu krev z nosu a bylo mu špatně. Ve škole ale exceloval. Byl vždy nejlepší, bystrý a přemýšlivý chlapec,“ popisovala Éva bratrovo dospívání v bídě a tvrdé práci.
Márton Moyses byl podle vzpomínek spolužáků uzavřený introvert, ale velmi brzy se zajímal o politiku. Už ve čtrnácti letech si „zahrával“ s drobnými provokacemi, například vyráběl letáky s hesly proti komunistům a SSSR. „Moyses ale nebyl odpůrcem samotné myšlenky komunismu. Říkával: Ti, co nám tu chtějí vládnout a vnucují nám své představy o společnosti, to nejsou žádní komunisté. Kdyby byli, udělali by něco pro lidi. Oni chtějí mít jen moc. Nic jiného,“ popisuje článek o tragédii Mártona Moysese, který se měl už brzy ocitnout přímo ve víru dějin a znepřátelit si režim.

Dům v obci Nagyajta, kde Márton Moyses vyrůstal a na němž je dnes umístěna jeho pamětní deska…
Čtyři naivní kluci a důsledky nečekaného hrdinství
Na podzim roku 1956 vypuklo v Maďarsku povstání proti sovětské nadvládě. Patnáctiletý Márton Moyses, který už se tvrdě vymezoval proti komunismu a zároveň to byl idealista a snílek, se rozhodl zasáhnout do dějin. „Půjdeme jim pomoct! Projdeme přes hranici!“ navrhl svým kamarádům. Naivní představy však ztroskotaly na neznalosti terénu a špatné výbavě: „Benjámin Bíró, Árpád Csaba Józsa, János Kovács a Márton Moyses se chtěli přidat k maďarským bojovníkům za svobodu. Dvěma z nich se to skutečně podařilo, Márton a další hoch však zabloudili a vrátili se domů,“ uvádí historik Zoltán.
Maďarské povstání bylo krvavě potlačeno sovětskými tanky a Moyses byl rázem ocejchovaný jako „nepřítel lidu“. Sice to byla klukovina, to ano, ale v tehdejším Rumunsku se nic podobného neodpouštělo. Zemi ovládal stalinista „ze staré školy“ Gheorghe Gheorghiu-Dej, který poslouchal Moskvu na slovo a měl „k ruce“ obávanou tajnou policii Securitate. Ta byla plná udavačů a brutálních vyšetřovatelů a hlídala každý krok „nepohodlných“, mezi které se svým dobrodružstvím dostal i Márton Moyses. Nechali ho ale pěkně dlouho vydusit ve vlastní šťávě - přišli si pro něj až za dlouhé čtyři roky, během kterých se Moyses několikrát nervově zhroutil.
„Věděli velice dobře, co dělají. Nesebrali ho hned, čekali a sledovali ho. Nasadili na něj i špiony. Mártonův psychický stav byl zoufalý. Žil v neustálém napětí, na každém rohu je viděl a bál se, že ho zatknou. Potom už si to přál, protože nejistota byla neúnosná. Ale Securitate byla trpělivá,“ uvádí článek o Moysesovi, který se dokonce dostal i do psychiatrické léčebny, kde se léčil z depresivních stavů a sebevražedných myšlenek. A když se nic nedělo, začal se nadechovat a doufat, že bude lépe.
Nadaný literát Márton dokonce začal znovu psát básně a také se dostal na vysněnou filozofii na univerzitě v Kluži. Jenže to byla jen falešná naděje, samozřejmě. V listopadu roku 1960 byl Márton Moyses zatčen - sebrali ho přímo v posluchárně během přednášky. „Ty tvoje básničky, ty ti to ještě zavařily!“ řvali na něj vyšetřovatelé a mávali mu před očima jeho dílky s názvy jako Zítra bude revoluce, Červená a černá reakce a Rozhovor se smrtí, v nichž psal o touze po svobodě a vzpouře proti komunistické tyranii. Nakonec dostal sedm let natvrdo za podvracení státního zřízení.

Vesnice Nagyajta, kde Márton vyrůstal. Často se tvrdí, že právě zde se narodil, ale není to pravda…
Peklo v pekle a jazyk na niti
Devatenáctiletý student se doslova ze dne na den ocitl za mřížemi věznice v Kluži, kde pro něj nastalo opravdové peklo na zemi. „Ty jsi ale drzej!“ křičel na něj dozorce, když přišel rozsudek odvolacího soudu, který Mártonovi snížil původní trest na „pouhé“ dva roky. „Ale neboj, my ti to tady beztak osladíme!“ slíbili mu příslušníci Securitate, a také to bohužel dodrželi. Sedmihradský básník zažíval nepředstavitelné věci. Bití, nekonečné noční výslechy, hlad a neustálé ponižování měly jediný cíl – zlomit ho a přinutit, aby udal své přátele. Citlivého mladíka mlátili jako žito, pálili cigaretami a byl mučen dalšími způsoby, o kterých ani nemůže být napsáno.
„Opět se zhroutil. Jeho psychický i fyzický stav byl naprosto otřesný. Byla z něj jen blábolící vychrtlá troska,“ popisuje dokument o Mártonovi, kterému ve vězení skutečně přeskočilo v hlavě, o čemž svědčí i fakt, že si uřízl vlastní jazyk. Respektive jaksi ušmikl. Nebo jak to nazvat. Vzal si totiž nit a jazyk si s její pomocí zaškrtil. A tahal a tahal a piloval, až ho přepůlil vedví: „Bál se, že udá nějaké lidi, které vlastně ani nezná. Byl strachy zcela bez sebe, neovládal se. Přišlo mu to jako jediné správné řešení,“ říká novinář Tamás Lönhárt.
Mártona našli v kaluži krve na podlaze cely, jak se snaží spolknout svou vlastní špičku jazyka. Dozorci zuřili, odtáhli ho jako pytel mouky na ošetřovnu, kde mu jazyk dle vyprávění Évy přišili zpátky bez jakékoliv anestezie. Opravdu strašné! Márton to také pěkně odnesl - až do své předčasné smrti měl potíže s mluvením a polykáním a jeho psychický stav se také nezlepšil. Spíše naopak. Když ho v září 1962 konečně propustili, vyšel z vězení jako naprostá troska. A byl ještě tak mladý! „Sotva dvaadvacet. A neměl před sebou žádnou budoucnost. Bylo to hrozné. Starala jsem se o něj. Mnoho nemluvil,“ říkala Mártonova sestra.
Zbídačený mladý muž byl navíc pořád „nepřítelem státu“ a stále ho sledovali. Do školy se vrátit nemohl a byl rád, že ho vůbec zaměstnali v cihelně. Márton se stranil lidí, dobrovolně se izoloval, byl podezřívavý, paranoidní, křičel na utrápenou Évu i na známé lidi. Ve všech viděl špiony a celé dny trávil v lesích, kde sbíral nějaké bylinky. Stával se z něj opravdový podivín. Byl posedlý jadernou fyzikou, neustále něco počítal a vynalézal; psal sáhodlouhé dopisy úřadům nebo jezdil po okolí a sbíral sedmihradský folklor. Tvrdil, že je něčemu na stopě. Lidé měli jasno: zbláznil se ve vězení. Asi nebyli daleko od pravdy, jenže to hlavní mělo teprve přijít. Bohužel.

Odhalení pamětní desky za přítomnosti předních rumunských i maďarských historiků…
Epidemie lidských pochodní a osudové rozhodnutí
Mártonův stav se během let poněkud srovnal. Chvíli byl normální, občas se i plaše pousmál, jindy zase prožil nějakou strašidelnou epizodu halucinací a přeludů. Žádnou úlevu mu nepřinesl ani rok 1965, kdy se do čela komunistického Rumunska postavil Nicolae Ceaușescu. Zatímco na Západě ho zpočátku považovali za odvážného politika (mj. jako jediný odsoudil obsazení Československa v roce 1968), doma terorizoval usoužený národ snad ještě více než Dej. V zemi se děly šílené věci, ale Márton Moyses vypadal, že je mu to už všechno jedno. Jenže nebylo. Zrálo v něm rozhodnutí, které souviselo s hotovou epidemií „lidských pochodní“ ve východní Evropě.
„Na přelomu 60. a 70. let se sebeupálení stalo krajní, ale častou formou politického protestu v komunistickém bloku. Jako první po něm sáhl polský účetní Ryszard Siwiec, který se v září 1968 zapálil na varšavském stadionu před sto tisíci diváky na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. O čtyři měsíce později, 16. ledna 1969, ho na pražském Václavském náměstí následoval student Jan Palach. Po Palachově smrti se pokusily ukončit život stejným způsobem zhruba tři desítky lidí, mezi nimi i šestnáctiletý Sándor Bauer, který vzplál na schodech budapešťského Národního muzea,“ uvádí web Index.
Jakýmsi vzorem těchto „fakulí“, jak se sebeupáleným protestujícím bohužel občas říká, pak byl vietnamský mnich Thích Quảng Đức, jehož poklidné sezení v plamenech známe z jedné z nejslavnějších fotografií dějin. A tohle vše do sebe už beztak psychicky rozervaný Márton nasával jako houba. „Věděl o všem. Poslouchali jsme Svobodnou Evropu, slyšeli jsme vyprávění, něco bylo v novinách,“ vzpomínala Éva. Jeden blízký člověk byl prý dokonce na Palachově pohřbu. „Těch lidí! Určitě je to probere. Nejvyšší oběť za národ je smrt a Palach to pro Čechoslováky udělal. Tohle bude velké, uvidíš!“ říkal onen blízký známý Mártonovi nadšeně.
A Márton Moyses si zřejmě v tu chvíli řekl, že to udělá také. „Byl nešťastný z okupace Československa. Měl rád Prahu. Občas jen tak utrousil, že komunisté a SSSR jednou zničí lidstvo,“ vyprávěla Éva, která tohle vše samozřejmě brala jako obvyklé „plácání“ svého bláznivého brášky. Jenže to plácání nebylo. Márton se rozhodl, že napodobí Jana Palacha se vším všudy. Začal být i veselý - přesně podle známého „pravidla“, že když se sebevrah rozhodne, že to udělá, změní se i jeho chování. Éva nevycházela z údivu. Bratr si hvízdal, usmíval se, psal dopisy… Jen nevěděla, že to jsou poslední vzkazy na rozloučenou.

Fotka z pohřbu Jana Palacha…
Odpusť mi, že jsem ti způsobil takovou bolest…
A v pátek třináctého února 1970 vyrazil Márton Moyses do Brašova, kde to celé dotáhl do truchlivého konce. Když Évě zavolali z nemocnice a dozvěděla se, co její bratr udělal, nevěřila svým uším. „Ani nevím, co jsem řekla. Chovali se tak hrozně,“ popisovala jednání personálu popáleninového oddělení i příslušníků Securitate, kteří jednoduše odmítli zcela „spečeného“ (pardon) Mártona jakkoliv léčit a z nemocnice ho vyhodili. Éva si bratra vzala k sobě a starala se o něj dlouhé tři měsíce, během nichž za umírajícím nepřišla žádná pomoc, žádný dotaz na to, jestli nepotřebuje prášky, převazy nebo tlumení bolesti pomocí opiátů. Nic.
Nebýt sousedů, kteří sem tam něco přinesli, „vyžral“ by si to nebohý Márton opravdu až do dna. A navíc došlo k nesmírně kruté ironii osudu, který se občas skutečně lidem jen vysměje do obličeje: Márton koncem šedesátých let zažádal o soudní rehabilitaci. Chtěl mít čistý rejstřík, aby mohl studovat. Soud mu vyhověl, to je pravda - jenže rozsudek o očištění jeho jména mu přišel čtrnáctého února, čili jeden jediný den po činu! Márton Moyses zemřel přesně po třech měsících po pokusu o sebevraždu, 13. května 1970, v nemocnici v městečku Baraolt, kam ho sestra nechala převézt, když vycítila, že se blíží jeho konec. Nechtěla, aby trpěl doma bez léků.
„Selhaly mu ledviny. Pak prozřel. Najednou šeptal, měl bystré oči. Hodinu před smrtí se tiše omlouval, že mi způsobil tolik starostí, a prosil mě o odpuštění. Pak najednou zavřel oči, zhluboka si povzdechl a bylo po všem,“ vzpomínala Éva. A život v Rumunsku šel dál i bez Moysese. Každá zmínka o upáleném sedmihradském básníkovi byla vymazána z dějin, Securitate zničila všechna jeho díla a dala jasně najevo, že se o něm bude mlčet. A Rumuni raději poslechli. Moysesova krutá sebeoběť tak přišla zcela vniveč.
Dokument o Mártonu Moysesovi celý tento šílený příběh shrnuje mrazivými slovy: „Myslel si, že jedině takto radikální gesto dokáže otřást svědomím lidí a probudit je z letargie. Tvrdil, že komunistický režim ztratil lidskost, že sovětská okupace Československa i domácí teror jsou neúnosné a že je čas se vzepřít proti Moskvě, proti SSSR. A nic. Nestalo se vůbec nic. On umřel v neskutečných bolestech, ale nestalo se vůbec nic.“
Zemřel tedy Márton Moyses zbytečně? Byl opravdu duševně nemocný? Nebo si velice dobře uvědomoval, co dělá, a byl to vlastně hrdina? Na tyto otázky by nejspíše odpověděl jen lékař nebo filozof. Nebo vůbec nikdo.

pexels-photo-11828629
Zpracováno podle:
Index.hu, Márton Moyses, Levente Benkő, Tamás Lönhárt článek, Jan Palach, Dokument YouTube (2), Transylvanianow.com, 3szek.ro, Memorialsighed.ro, Zakrasnejsivipmerk.cz








