Šestiletou Ruby chtěli zlynčovat, létaly šutry i plivance. Její srdceryvná fotka zahanbila Ameriku

Ráno 14. listopadu roku 1960 zastavil poblíž základní školy Williama Frantze v New Orleans velký černý sedan. Uvnitř vozu panovalo napjaté ticho, které přeťalo až rázné tlesknutí rukama: „Tak jdeme. Nebudeme tu sedět věčně. Je čas, Ruby!“ obrátil se maršál (agent americké federální policie) Charles Burks dozadu, kde mezi svou matkou Lucille a dalším maršálem Herschelem Garnerem seděla malá černá holčička oblečená do pletených šatiček s bílým svetříkem přes ramena a bílou mašlí ve vlasech.

Šestiletá Ruby Bridges poslušně vstala ze sedadla a nevšímala si, že se její matka neustále modlí a po tvářích se jí koulí slzy jako hrachy. „Rodiče mi řekli, abych byla hodná. Byl Mardi Gras (slavný masopust a karneval v New Orleans), vše mi přišlo báječné a slavnostní, všude byla spousta lidí. To, že tam jsou kvůli mně, jsem se dozvěděla záhy. Bylo to otřesné. Nebýt jich (maršálů), jsem po smrti, o tom jsem přesvědčená,“ uváděla na své přednášce dnes jednasedmdesátiletá Ruby.

Když nastrojená holčička vyskočila z vozu, Charles, Herschel a další dva maršálové Jim French a Jim Davis ji obstoupili kolem dokola.„Měli jsme jasné instrukce. Dva půjdeme před ní, dva za ní, aby na ni nikdo z davu nemohl dosáhnout nebo na ni něco hodit. Že tam budou, bylo jasné. Měl jsem rozkaz střílet, pokud by byla v ohrožení života. Byl to neskutečný kontrast - byla tak maličká a my vysocí a bílí chlapi v oblecích se žlutou páskou na rukávu. Nemohu vám ani říct, jak jsem se bál," uváděl Charles Burks.

A pokračoval: „Obklopili jsme ji. Matka Lucille jí dala pusu a kráčela asi deset metrů za námi. Vyrazili jsme. Projevila (Ruby) velkou odvahu. Nikdy neplakala. Nezaskučela. Prostě kráčela jako malý vojáček. Byli jsme na ni nesmírně pyšní.“ říkal bývalý maršál, který byl s Ruby Bridges v kontaktu po celý její dospělý život - a když v roce 2004 zemřel, Ruby měla na jeho pohřbu dojemnou a úchvatnou řeč, v níž jej nazývala „hrdinou všech malých holčiček“.

To, co se dělo po příchodu před školní budovu, se nedá popsat jinak než slovem peklo. Křehká nervová soustava malé dívky nebyla připravená na nával nenávisti tak strašlivé, že to bralo dech. „Byla to ulička hanby,“ přiznal Jim Davis, „Dělalo se nám špatně z našich spoluobčanů. Jistě, byla černá. Tak to tehdy chodilo. Ale byla to malá holka, prokristapána!“ rozčiloval se po letech maršál, který doprovázel Ruby Bridges do školy. Hluk sílil, vzduchem se nesl šum, řev, zvýšené hlasy.

Ruby si myslela, že to patří k Mardi Grasu - dokud nevstoupila do zorného úhlu shromážděného davu, který podle hrubých odhadů čítal až tisíc bílých Američanů. Ženy v nedělních šatech, staří muži, dělníci, tátové od rodin - ti všichni začali animálně řvát. Záhy se za Ruby rozplesklo první rajče, na hlavu šestileté školačky přiletěla sprška velkých kamenů i neuvěřitelně hanlivých nadávek. „Dejte nám ji! My jí pohoupeme na stromě!“ řval rozesmátý pán. „Nejhorší byla ta rakev,“ otřásla se i po mnoha letech samotná Ruby.

V davu totiž stála žena a držela v ruce malou bílou rakev, v níž byla černě natřená dřevěná loutka. „Dneska tě zabijeme, ty malá (hanlivá nadávka). Takhle skončíš! Jsi pytel hnoje!“ křičela paní v kloboučku a mávala rakví. Maršálové museli Ruby popohánět, aby se nezastavovala. Létaly slupky z brambor, plivance, cibule, tráva, odpadky… A Ruby šla, až vystoupala schody a vešla do školní budovy. Takový pěkný první školní den! Veselý, i pár slziček ukáplo, jak se na velkou změnu v dosud krátkém životě malého človíčka sluší! Krutá ironie, uznávám.

Jenže vstupem do školy to neskončilo. Ba naopak. Tam to všechno teprve začalo. Ruby byla první černou školačkou na čistě bílých školách v celém New Orleans. Prožila věci, které jsou až neuvěřitelné. Její ohromující fotografii, kterou plně pochopíme až když známe celé kruté pozadí jejího vzniku, pořídil zaměstnanec agentury Associated Press v okamžiku, kdy vycházela z budovy jako zapsaný prvňáček. Na snímku jsou tři ze čtyř maršálů, kteří nebohou holčičku museli doprovázet každý den celý rok a půl. I na toaletu. Museli hlídat i její jídlo.

Jaký je osud dívky z fotky, která ukázala syrovou realitu rasismu na americkém Jihu?

Dnešní významná aktivistka za lidská práva Ruby Nell Bridges Hall se narodila 8. září 1954 v Tylertownu v Mississippi jako nejstarší z pěti dětí Abona a Lucille Bridgesových. Ruby od malička pečovala o mladší sourozence. „Tak to chodilo. Sotva jsem začala chodit, už jsem tahala na zádech bratříčka nebo sestru,“ usmívala se milá a sympatická Ruby, která se ve čtyřech letech stěhovala i s rodinou do New Orleans. Matce se tam nechtělo:

„Louisiana! Tam nás přece zabijou!“ slyšela hádku rodičů. Abon své ženě oponoval: „No a tady je to snad lepší? Já potřebuju sehnat pořádnou práci!“ Lucille nakonec souhlasila a Ruby se ocitla v cizím městě plném cizích a velmi nepřátelských lidí. Abon si našel práci jako obsluha čerpací stanice, matka těžce dřela v přádelně bavlny. „Měla jen noční. Denní a noční. Já ji viděla jen ve dveřích. Sedřená, šedivá,“ popisovala maminku Ruby.

Ruby chodila do školky pro černošské děti, která byla až na samém okraji New Orleans. A jednoho dne tam přišla komise, která rozdala dětem testy. „Když byla Ruby v mateřské škole, byla jednou z mnoha afroamerických studentů v New Orleans, kteří byli vybráni k podstoupení testu určujícího, zda může navštěvovat bílou školu. Říká se, že test byl napsán tak, aby byl obzvlášť obtížný, aby děti měly potíže s úspěšným složením,“ říká web RHP.com. Ruby ale těžký test zvládla jako jedna ze šesti černošských dětí v celém New Orleans!

„Co kdyby se integrovala do školy pro bílé?“ oslovil rodiče zástupce organizace pro práva barevných. Lucille byla nadšená: „Ale to je pěkné, já věděla, že je chytrá. To chci!“ Ale Abon váhal: „Podívej, já mám strach. Aby šla do bílé školy? Co ji tam čeká? Doba je přece tak divná, vše se mění, ale lidé jsou pořád stejně zlí…“ drbal si hlavu ustaraný černoch. Bál se. Strašně se bál. Není divu! Atmosféra ve městě byla pro černochy příšerná. Briannica stručně vysvětluje celý kontext bouřlivé doby, v níž dívenka žila:

„Ruby se narodila v roce 1954, tedy přesně v době, kdy přelomový rozsudek Nejvyššího soudu s konečnou platností prohlásil školní segregaci za protiústavní. Jenže papír snese všechno a realita na jihu USA byla jiná. Louisiana a další jižanské státy zahájily politiku takzvaného ‚masivního odporu‘. Místní politici raději hrozili úplným zavřením státních škol, než aby připustili, že by černošské děti seděly v lavicích vedle těch bílých.“

A dodává: „Trvalo nekonečných šest let, než se federální moci podařilo odpor Louisiany zlomit. Průtahy byly záměrné – využívaly se nekonečné soudní žaloby, kličky v legislativě a právě ony extrémně náročné testy, které měly integraci co nejvíce oddálit.“ Ruby Bridges byla za mohutných protestů přijata do zmiňované základní školy Williama Frantze - a mezi bělochy zavládla panika. Lidé byli nesmírně vynalézaví a za každou cenu se snažili, aby „ta černá huba“ do dosud čistě bílé školy nenastoupila.

Otce Bridgese několikrát zbili do bezvědomí, rodina měla počmáraný dům, fyzicky napadena byla i matka a Ruby samotná. Obyvatelé New Orleans byli jako posedlí ďáblem. „Mezi naše děti? Nikdy!“ řvaly na ulicích matky a vytloukly okno šerifovy kanceláře! Ruby nemohla přijít do školy v září jako všichni ostatní, protože se jednoduše nedostala z domu. Celé dny i noci před příbytkem rodiny Bridgesových hlídkovali muži se zapálenými pochodněmi a vyhrožovali malé holce věcmi tak otřesnými a explicitními, že se nedají publikovat.

Když už v listopadu 1960 nebylo kam couvnout a Ruby měla nastoupit, místní policie se odmítla podílet na její ochraně. Do střetu mezi federálním zákonem a fanatickým odporem státu Louisiana tak musel zasáhnout sám prezident Eisenhower a vyslat ozbrojené federální maršály přímo do ulic New Orleans. Čtveřice mužů byla přímo pověřena hlídáním Ruby v její první školní den. Nikdo ale nemohl tušit, že přidělená „ochranka“ vydrží malé holčičce celý rok a půl!

Ruby Bridges totiž šlo o život. Představitelé města si to velice dobře uvědomovali a nechali otázku asistence ozbrojených maršálů při jejích cestách do školy otevřenou. Nemohli si dovolit vraždu černého dítěte a věděli, co dokáže zfanatizovaný dav. Ten se v jejím případě skutečně vytáhl - už svůj první školní den Ruby málem nepřežila.

Charlie Burks mimo v úvodu zmíněných scén před budovou popisoval i házení velkého množství kamenů, které lidé po šestileté dívence metali s ohromnou vervou! „Stačil milimetr a měla by ten šutr zaražený do hlavy. Byl velký. Zabilo by ji to na místě, takový hubený ptáček… I my jsme měli na zádech modřiny od kamení a klacků. Museli jsme ale zachovat klid a důstojnost, nechtěli jsme Ruby děsit. A vytáhnout zbraň by bylo jednoznačně to poslední, co bych měl udělat. Následky si nechci představovat…“ vrtěl hlavou maršál.

Sotva Ruby vstoupila po boku agentů do školní budovy, dav venku odhodil kamení a lidé se začali hrnout dovnitř. Ředitelka ústavu sáhla po Ruby i její matce a zavřela obě černošky do ředitelny. Matky tloukly na dveře: „Vylezte, my vás roztrháme na kusy!“ ječely freneticky dosud spořádané středostavovské ženy, které po ředitelčině apelu: „Už toho nechte! Já s tím nic neudělám, je to nařízení!“ začaly houfně tahat ven své bílé děti.

„Dokud tady bude ta černá huba, tak moje Mildred sem ani nevkročí!“ řvala jedna paní, další se přidaly a vzápětí se škola vyprázdnila! „A rázem jsem zůstala v celé škole úplně sama! Pět set dětí ze všech stupňů bylo během půl hodiny pryč. Umíte si to představit?“ usmívala se Ruby Bridges. Když pak vycházela ze školy a pohotový fotograf ji zachytil v doprovodu tří maršálů, vznikla fotka, která se masově rozšířila do celého světa.

Snímek je opravdu vypovídající, dojemný a srdceryvný: „Takoví habáni a musí hlídat tu rozkošnou dívenku! Je nevinná. Oni ji vážně chtěli zabít! Já tady pláču! Co je to lidi?“ psali do redakcí novin naštvaní, rozčílení a dojatí Američané, kteří na Jihu nežili a nezažili onen vrozený rasismus místních obyvatel. Sotva byla Ruby doma, oddechla si. Doufala, že druhý den to bude lepší. Jenže ji pronásledovali dál. Šlo hlavně o dvě ženy, které si ji vybraly jako oběť svého zvrhlého chování. Později jim celá čtvrť říkala Paní s rakví a Otrávená paní.

Jedna byla i na „přivítání“ Ruby ve škole - ta měla v ruce onu malou rakev s černou loutkou; druhá vypadala jako dobrotivá babička, usmívala se na celé kolo a nahlas opakovala: „Já tě otrávím. Nevíš dne ani hodiny. Já tě otrávím. Nevíš dne ani hodiny!“ Tyto „dobrosrdečné“ dámy každý den postávaly u školy a čekaly na ni. Sotva Ruby procházela kolem nich, žena se schránkou otevírala víko rakve a významně ukazovala dovnitř, druhá paní opakovala svou mantru o otravě. „Nelidské. Dodnes se mi o nich zdá.“ říkala Ruby Bridges. Opravdu, tohle je jako z hororu!

Druhý den šla do školy opět v doprovodu maršálů. Opět na ni čekal dav, do kterého se tentokrát zapojily i školní děti. Rubyini spolužáci byli ovlivněni rodiči a maršálové měli co dělat, aby svou chráněnku dostali do vylidněné školy živou! Ale přece jen se našel slušný člověk. „Lidi, copak jste se zbláznili? Ihned toho nechte. Styďte se! A nechte nás projít! Moje holka jde do školy!“ hulákal venku kazatel Lloyd Anderson Foreman, strčil svou dceru Pamelu do budovy a zapráskl dveře.

Postupem dnů a týdnů se vracely další děti. „Inu, do školy chodit musí. Tak se na tu černou nebudou dívat.“ usoudili rodiče a škola se zaplňovala. Nezaplňovala se ale třída, do níž Ruby chodila. Bylo to neuvěřitelně absurdní - učitelé ji odmítli učit a ve třídě seděla úplně sama! „Nikdo nepřicházel, jen moji ochránci čekali venku. Ta velká místnost a já tam prostě jen seděla. Ale pak přišel anděl,“ vzpomínala dojatě Ruby na svou paní učitelku, která se jako jediná z pedagogického sboru naštvala a rozhodla se, že ji bude vyučovat i samotnou!

„Jděte do..!“ oznámila paní Barbara Henry svým nabubřelým kolegům, nakráčela k osamělé dívence a objevila ve své jediné žačce nevídanou inteligenci a bystrou mysl. „Jako kdybych učila celou třídu. Jen jsme tam byly jen my dvě.“ vysvětlovala Barbara, kterou Ruby dodnes označuje za klíčovou osobu svého života. Jinak byla izolace uvnitř školy absolutní. I když se budova pomalu zaplňovala dětmi, Ruby zůstávala ve své třídě s Barbarou Henry jako na opuštěném ostrově.

Maršálové nesměli Ruby spustit z očí ani na vteřinu. „Provázeli mě i na toaletu a stáli přede dveřmi,“ vzpomínala Ruby. Nejnebezpečnějším okamžikem dne byl ale oběd. Kvůli neustálým hrozbám „Otrávené paní“ zakázali maršálové Ruby jíst cokoli ze školní jídelny. Směla konzumovat jen to, co jí matka ráno pevně zabalila do krabičky. Strach z otravy byl tak všudypřítomný, že Ruby dlouho odmítala přijmout i bonbon nebo jablko od své milované učitelky. Hanlivé nadávky prý ani nevnímala. Odvážná dívka, to bezesporu. Čemu musela Ruby čelit v šesti letech, to si neumíme ani představit!

Hrdinství rodiny Bridgesových si vybralo krutou daň. Nenávist sousedů nebyla jen slovní. Rubyin otec Abon přišel o práci na čerpací stanici, protože majitel nechtěl mít potíže s bílými zákazníky. Rodina se ocitla v existenční nouzi, kterou prohluboval neustálý stres a výhrůžky. Tlak byl nakonec tak neúnosný, že se podepsal i na vztahu rodičů, kteří se později rozvedli. Přesto Lucille nikdy nelitovala. Věděla, že dceřina odvaha změnila Ameriku navždy.

Lidé se postupně uklidňovali. Maršálové budili velký respekt. Měli Ruby rádi, bylo to vidět na jejich chování. A bílé holčičky začaly Ruby závidět: „Ty se máš! To jsou jako osobní sluhové! Jsi jako nějaká princezna,“ žvatlala děvčata. Děti si krůček po krůčku nalézaly k malé černošce cestu, zvláště poté, co na školu přibyly další černošské děti. Na ty už nečekal dav s kamením, ani nikdo nevyzýval k jejich lynči. Ale Paní s rakví a Otrávená paní tam stály dál.

„Několikrát je zatkla policie, protože si stěžovali i bílí lidé. Vždy je pustili. Byly jako z nějaké noční můry,“ otřásla se i po mnoha letech Ruby Bridges, která po konci základky vystudovala střední a stala se cestovní agentkou. Chtěla ale vždy bojovat za spravedlnost - založila nadaci Ruby Bridges Foundation, která bojuje proti rasismu a prosazuje toleranci na školách. V roce 2011 ji v Bílém domě přijal prezident Barack Obama.

Dnes je Ruby jednasedmdesátiletá dáma s laskavým úsměvem, která stále jezdí po světě a vypráví svůj příběh. Bije se za lidská práva dětí - všech, bez rozdílu barvy pleti. Její nadace se stará o týrané a zneužívané americké děti. Proslavenou fotografii, která se záhy rozlétla do celého světa, má pověšenou doma v obýváku. Často se na ni dívá a říká:

„V hloubi duše jsem pořád ta holčička v sandálkách, která se tiskne k nohám čtyř maršálů. Doufám, že už žádné dítě na světě nikdy nebude muset zažít to, co jsem prožila já.“

Zpracováno podle:

Ruby Bridges Foundation, Ruby Bridges, Mississippi Today, NHC.org, Wikipedia.org, RHP.com, Ruby Bridges Biography .pdf, People, Britannica