Zmařil sedm životů, na šibenici se usmíval. V roce 1887 paralyzoval celou Moravu „Bosý vrah“ Schimak

V pátek třináctého května roku 1887 panovalo nad Polskou Ostravou (dnešní Slezská Ostrava) v Moravskoslezském kraji chladné počasí. Místní farář Jan Bitta procházel zahradou, kontroloval stromy a úly, a když se otřásl zimou, vydal se domů pro pletenou vestu. Jenže sotva došel ke vchodu do fary, zarazil se na místě a prohlížel si pár sešlapaných pánských bot, které jen tak ležely na prahu jeho domu.

„Co to tady je? To někdo přišel na návštěvu? Takhle neohlášeně?“ zabrumlal si znepokojeně Bitta a vzpomněl si, že má v kase v parádním pokoji osm tisíc zlatých, které si u něj schovali obyvatelé Polské Ostravy. „Aby tak… Ale co by dělal zloděj na faře?“ pomyslel si Jan Bitta, vešel dovnitř a zůstal stát jako solný sloup, protože uprostřed kuchyně stál úplně cizí chlap!

Zaskočený farář si jej v první chvíli ani pořádně neprohlédl – do oka mu padly hlavně tlusté valchované ponožky, v nichž se neznámý ztěžka šoupal po farské kuchyni. Velebný pán by se byl i zasmál, kdyby zpustlík nevytáhl revolver! „Koukej navalit prachy! Dělej!“ zařval zločinec. Jan Bitta byl pořád překvapený: „Který zloděj se před lupem vyzuje?“ prolétlo mu hlavou. Jenže to už nezvaný návštěvník ztratil trpělivost a po faráři vystřelil. A ještě jednou! Pana faráře kulka škrábla na břiše, ale nedbal bolesti, hmátl po zloději a začal se s ním prát.

„Tomu loupežníkovi nezbylo nic jiného, než se dát na útěk. V ponožkách! Boty si vzal a zmizel mi z očí mezi chalupami. Málem mě zastřelil!“ vypovídal pak u soudu farář Bitta, který měl z pekla štěstí, že ho několikanásobný vrah Anton Schimak nepřipravil o život. Tento šestadvacetiletý muž měl totiž na svědomí zběsilou sérii loupežných vražd, která snad ani nemá v naší historii obdoby. Schimakovi se říkalo Moravský Babinský, skládaly se o něm jarmareční písně a na jeho popravu se musely pro velký zájem lidí prodávat vstupenky!

Jaký je příběh bezcitného Ponožkového vraha?

„Vychytralý, mazaný, prostoduchý, krutý; s absencí citů a empatie, zlý, zlomyslný, chamtivý, cynický a bezskrupulózní.“ Tak charakterizují badatelé a historici osobu Antona Schimaka (počeštěle Antonín Šimák), který se narodil 19. dubna 1861 v Nových Sadech (dnešní Odry v okrese Nový Jičín) do německy mluvící rodiny. Zlý kluk vyrůstal v chudobných poměrech a vzbuzoval hrůzu už od malička. Báli se ho jeho kamarádi, báli se ho sousedé i vlastní rodiče. Schimak byl malý, podsaditý, urputný a zuřivý. Pral se do bezvědomí, neznal žádnou míru a byl schopen zfackovat i vlastní matku.

Anton sice absolvoval povinných osm let školní docházky, ale měl neustále špatné známky z mravů. Učitelé o něm prorocky říkali, že roste pro šibenici, a vše se ještě zhoršilo, když chvíli po sobě zemřeli oba Antonovi rodiče. Schimak se po jejich smrti utrhl ze řetězu úplně. Okrádal sousedy, byl schopen vyrvat i chleba žebrákovi, neštítil se loupit v chalupách svých známých, a lidé se ho brzy báli potkat o samotě. Prchala před ním i děvčata, protože začal být sexuálně náruživý a různě dívky osahával!

Schimakův poručník si se svým svěřencem nevěděl rady. Nakonec přemluvil svého známého soukeníka, aby zkusil Antona „srovnat“ v učení. Mistr souhlasil a opravdu se snažil, aby se Anton řemeslo naučil, ale marně. Tovaryš záhy okrádal i jeho, děsil celé okolí a soukeník ho raději vyhodil z dílny, protože se bál o život! Schimak pak pustl čím dál víc, choval se jako šílenec a za krádež ovoce skončil ve vězení. Tam se naučil i to, co ještě neuměl. A usoudil, že nejsnazší cesta k penězům je okrádat lidi.

„Brzy začali být přepadáváni osamělí pocestní po celém Slezsku i části Moravy. Schimak jim skočil zezadu na krk, zalehl je a oloupil. Byl penězi zcela posedlý. Ukradl cokoliv, co se blýskalo nebo mělo nějakou cenu. Kradl jako straka a svůj lup pak propíjel po hospodách. Pod vlivem alkoholu vyvolával rvačky a dokázal vymlátit celou putyku jen pro křivý pohled. Mnohokrát skončil v káznici,“ popisují historici Schimakovu pokřivenou osobnost. Anton Schimak nakonec skončil na Mírově - dostal šest let za těžké ublížení na zdraví. A rozhodně se tam nepolepšil. Ba právě naopak.

Spoluvězni na Mírově mu dali „cenné“ rady a dokonce si jeho prostřednictvím vyřizovali staré křivdy. Naštvaní a frustrovaní kriminálníci dychtivému Schimakovi vyprávěli, kdo je dostal do vězení, komu se chtějí pomstít, kdo je bohatý, kdo má kde schované peníze - a Anton si tyto informace pilně zapisoval do notesu. Tento pekelný zápisník se brzy zaplnil adresami vesnických boháčů ze severní Moravy, a Anton Schimak už měl v hlavě plán na jejich oloupení. Sotva po vypršení trestu prošel branami věznice na svobodu, koupil si od mírovského dozorce nové boty a vykročil vstříc své vražedné jízdě.

Ozbrojená stráž Schimaka (jako tehdy každého propuštěného vězně) sice odvedla do rodných Oder, odkud měl „mašírovat“ do Opavy a narukovat na vojnu, ale Schimak měl úplně jiné plány. Za ušetřené peníze si koupil v železářství dva revolvery ráže dvanáct milimetrů a vydal se na faru pátera Bitty, kde si sice zastřílel jako na pouti, ale zůstal bez lupu. „Schimak po prvním nezdaru usoudil, že nemůže střílet jen tak. Náboje byly drahé, jak sám cynicky vykládal u soudu. Rozhodl se, že nebude nikoho šetřit, že je rovnou všechny zabije. Bylo mu to úplně jedno,“ říká lokální historik pan Rubeš.

A už druhý den po přepadení fary udeřil Schimak znovu a způsobil takovou tragédii, že vešla do dějin celého Moravskoslezského kraje: 14. května 1887 zavraždil v Hulváckém lese v Ostravě poblíž Nové Vsi, jemuž se ještě dnes přezdívá Šimákovec, hned čtyři lidi. Vlastně pět, protože paní Terezie Magerová byla ve vysokém stupni těhotenství! „Schimak si počkal na lidi jdoucí z práce. Věděl, že v ten den jsou v železárnách výplaty. Jako prvního popravil střelou do hlavy Josefa Karnovského; později zastřelil paní Magerovou s manželem Josefem a ještě Ferdinanda Bouroně z Vřesin,“ popisuje pan Rubeš otřesnou hromadnou vraždu, která šokovala celé okolí.

Po nálezu čtyř zmasakrovaných těl byla celá Ostrava na nohou a vypuklo zuřivé hledání bestiálního zabijáka. Hulvácký les pročesávali i vojáci pěšího pluku z Opavy, ale Schimak už byl dávno pryč - vrátil se do Oder. Ale všem bylo jasné, že v okolí řádí nějaký šílenec: „Expertizy nábojnic spojily kulku v hlavě Josefa Karnovského s kulkou, kterou schytal farář Bitta. Četníci tedy věděli, že se v kraji pohybuje nebezpečný ozbrojený vrah. Jenže ho nemohli chytit. Schimak byl rychlý jako blesk. Přesouval se a řádil napříč celou Moravou. Během několika dní vyděsil k smrti Mohelnicko, Šumpersko i Ostravsko,“ uvádí Rubeš.

Stále více „oprsklý“ Schimak si pouhý jeden den po čtyřnásobné vraždě připsal na konto pátou oběť - zastřelil Františka Walzla, svého souseda z Oder. U nebohého starce nenašel žádné peníze, ale nechal naživu svědkyni, která ho bezpečně poznala. Smyčka se začala stahovat, ale vše šlo nesmírně pomalu, protože Schimak byl opravdu velice rychlý a přemisťoval se jako nějaký přízrak. Už 19. května 1887 ho načapali, jak leze po hromosvodu ve snaze dostat se hned do dvou chalup v Rudolticích. V ponožkách! Četníci v celém širokém okolí byli jako zbláznění: „Museli si myslet, že ten chlap snad umí létat. Byl všude a zároveň nikde. Nemohli ho chytit,“ popisuje pan Rubeš. Schimak kradl a kradl a úplně se přestal ovládat.

Až ke kuriózní situaci došlo například v Moravičanech, kde se jistý pantáta Kulavík brzo ráno vyklonil z okna - a ke svému úžasu zjistil, že přímo vedle jeho hlavy stojí na žebříku úplně cizí chlap a leze mu na půdu! Opět v ponožkách, mimochodem. Kulavík vzal tyč a chtěl loupežníka shodit. Jenže pobuda vytáhl revolver a ustřelil Kulavíkovi kus nosu! „Zde se Schimak dopustil velké chyby: ztratil boty, které si před lupem a vražděním vyzouval, aby nedělal hluk. Dozorce z Mírova pak svou obuv bezpečně poznal. Bylo tedy jasné, že čtyřnásobný vrah z Hulváckého lesa, zloděj z Rudoltic, střelec z fary, vrah pantáty z Oder i žebříkový fantom z Moravičan jsou jeden a týž člověk – Anton Schimak!“ uvádí pan Rubeš.

Schimak se po sérii nezdarů přesunul do lesů, kde přespával v krmelcích a přemýšlel, jak by přišel k penězům. A najednou dostal nápad: „Ze svého věznění na Mírově si ještě pamatoval, že každého prvního v měsíci jezdívá správce Mírova pan Axmann do Mohelnice pro finance na provoz vězení. Schimak pak 1. června 1887 poblíž obce Podolíčko vyběhl proti Axmannovu kočáru a začal střílet jako zběsilý. Pohotový kočí naštěstí práskl do koní a zvrhlému lapkovi ujel, ale Schimak během pár vteřin stihl postřelit koně, Axmanna i jeho manželku,“ říká pan Rubeš. Rozzuřený správce Mírova pak důrazně žádal četníky, aby už Schimaka konečně chytili: „Vy přece víte, kdo to je! Tak ho dostaňte, protože tohle je strašné!“ burácel pan Axmann.

Strašné to bylo, ale mělo to být ještě horší, protože 7. června 1887 si Schimak na jarmarku ve Valašském Meziříčí vyhlédl svou šestou oběť. Sedmadvacetiletého pekařského tovaryše Antonína Kazílka zavraždil v lese poblíž obce Juřinka střelou do hlavy, mrtvého okradl o oblečení a doklady, tělo shodil do bahna u rybníčku a z místa odporné vraždy jednoduše odkráčel pryč. Ostatky nebohého tovaryše byly objeveny až o jedenáct dní později! „Dnešními slovy řečeno: je to opravdu síla. Tohle by člověk čekal někde na Divokém západě, ne u nás na Moravě a ve Slezsku!“ říká historik Rubeš.

V celém kraji vypukly hotové manévry. Zběsilého vraha chtěl chytit každý, četníci měli pohotovost a kontrolovali všechny muže, kteří jen vzdáleně odpovídali Schimakově popisu. Při těchto kontrolách se v plné míře ukázal cynismus Antona Schimaka - když totiž četníci „proklepávali“ i jeho (aniž by tušili, koho mají před sebou!), ukázal jim bez mrknutí oka legitimaci zavražděného tovaryše Kazílka. Nebetyčně drzý Anton Schimak navíc stále loupil. Přesunul se do Lanškrouna v podhůří Orlických hor, kde řádil jako černá ruka. Četnická stanice se brzy zaplnila lidmi, kteří tloukli do stolu a žádali, aby „toho malýho divnýho chlapa“ někdo chytil!

V Lanškrouně a okolí dokonce vypukly občanské nepokoje, při kterých se místní chystali polapit ponožkový postrach sami. Musel je uklidňovat i lanškrounský velitel četníků, který na obyvatele naléhal: „Z Ostravy přišlo pátrání. Je to asi ten vrah, co zabíjel v Hulváckým lese. Nedělejte žádné pitomosti, jde vám o život. Nechte to na nás!“ Četníci také oslovili majitele hostinců v okolí: „Někde ten chlap musí spát a jíst. Dám vám jeho popis. Dobře se dívejte kolem sebe! A kdyby něco, hned přijďte na stanici!“ říkali četníci hostinským. A ukázalo se, že tento nápad byl velice prozíravý, protože přinesl ovoce v podobě Schimakova zatčení!

„27. června 1887 se na strážnici dostavila hostinská z Červené Vody Anna Effenbergová a oznámila, že je tam ubytovaný muž, který odpovídá popisu hledaného vraha. A měla pravdu, byl to on,“ uzavírá pan Rubeš vyprávění o krvavé jízdě šestinásobného vraha, který konečně, konečně seděl ve vazbě! Schimak se ale choval tak vyzývavě, nabubřele a arogantně, že nad tím zůstával rozum stát i otrlým dozorcům. „Zabije šest lidí včetně těhotný ženský a vzteká se jako malej kluk!“ říkali si mezi sebou strážní, kteří Schimaka převáželi do budovy krajského soudu v Novém Jičíně k ostře sledovanému soudnímu přelíčení, které začalo 12. srpna 1887.

Anton Schimak na všechny plival, řval, že jde o spiknutí, pak přestal mluvit docela a zahájil i protestní hladovku. Do Nového Jičína se záhy sjížděly davy lidí z celého širokého okolí. Každý chtěl být u soudu se sériovým vrahem, který zničil a zasáhl tolik životů! Do soudní síně se dostalo i mnoho novinářů – Schimakův proces byl vlastně prvním „přímým přenosem“ ze soudní síně u nás. Každé ráno čekali občané na noviny a četli si podrobné zápisy z přelíčení.

Dobové deníky popisovaly soud poměrně sugestivně, takže si i dnes dovedeme docela dobře představit, co se tam asi dělo: „V místnosti musely být všechny předměty pevně přišroubovány, taktéž židle a stoly přiklíženy k podlaze z obav o bezpečnost všech přítomných z vraha Antonína Šimáka, co přerušoval řeč tribunálu soudního výkřiky, vytrhováním a vrtěním hlavy,“ stálo například v jednom článku. Na šestidenní přelíčení byly předvolány i desítky svědků, mezi nimi také pan farář Bitta, který lupiče v ponožkách bezpečně poznal. Schimak svou vinu popíral. Neustále nesouhlasně sykal a něco si pro sebe mumlal. Dvanáctičlenná porota ho měla plné zuby a odsoudila ho k trestu smrti oběšením.

Popravu Antona Schimaka chtěla vidět snad celá Morava i Slezsko „Konečně se bude houpat, neřád jeden!“ vykládali si lidé mezi sebou na ulicích. Když do Nového Jičína přijel kat Rudolf Seyfried, udiveného mistra popravčího vítaly na nádraží davy jásajících lidí! Prvního října roku 1887 v sedm hodin ráno se nádvoří místní věznice zaplnilo „šťastlivci“, kterým se podařilo sehnat vstupenku; ostatní lezli po stromech, aby viděli, jak sériový vrah zemře. A dočkali se nečekaného divadla - Schimak neprojevil žádnou lítost, nepožádal o odpuštění a nepronesl žádná poslední slova. Zato šel na smrt s cynickým a až ďábelským úšklebkem na tváři.

Schimakova „spanilá jízda“ trvala jen pár týdnů, ale zapsala se krvavým a nesmazatelným písmem do historie celého regionu. A nutně se nabízí otázka: „Co to bylo za člověka?“ Na to se pokoušeli odpovědět odborníci z Vídně, kteří si pro nově vzniklý kriminalistický ústav vyžádali Schimakův mozek. „Chtěli prozkoumat, jestli některé anomálie nesvědčí o zločinných sklonech. Jak to dopadlo, nevíme. Ani, jestli je jeho mozek stále ve Vídni, nebo jej raději zlikvidovali,“ shodují se historici i kriminalisté, kteří Schimakovo bezuzdné řádění popisují v knihách, článcích i odborných studiích.

Schimakovo jméno se v regionu celé dlouhé roky vyslovovalo tiše a šeptem. Matky jím strašily nezvedené děti a označení „Šimák“ bylo na moravsko-slezském pomezí tou nejhanlivější nadávkou vůbec. Pan Rubeš k tomuto opravdu šílenému případu ještě podotkl: „Říkalo se mu Moravský Babinský, ale s Babinským neměl společného vůbec nic. Byl to jen odporný a sprostý vrah, který si šibenici právem zasloužil. Navíc se předpokládá, že zavraždil mnohem, ale mnohem více lidí. Kolik jich bylo, to už se zřejmě nikdy nedozvíme.“

Zpracováno podle:

Kniha Krvavé stopy, autor Petra Pavlíčková, nakl. Fortuna Libri; rozhovor s panem Janem Rubešem, rešerše ke knize Krvavé stopy, Anton Schimak, Aktuálně.cz, Security Magazín, iDNES

Poděkování Janu Rubešovi, Aleně Porazilové a Svatce Říhové!