Sadistický traktorista Svoboda ubil 5 dětí a 2 dospělé sekerou. Od jesenických vražd uplynulo 58 let

„Byl to člověk vznětlivý, surový a byl zvyklý řešit nesrovnalosti násilným způsobem.“ Tak popisuje Josefa Svobodu kronika obce Vlčice, kde se narodil, a ve které bydlela rodina jeho manželky Drahomíry Furmánkové. Ta jeho vražedné běsnění přežila. Dalších sedm lidí nemělo nejmenší šanci a obětí mohlo být ještě daleko více. Jesenické „vraždy sekyrou“ byly až do oné „jízdy“ Olgy Hepnarové co do počtu obětí největší masovou vraždou na našem území. Surovec a pětkrát trestaný Svoboda sprovodil ze světa pět svých dětí (†8 až †18), tchána (†64) a sousedku (†17).

Pamětníci vzpomínali, co všechno k celé této příšerné události vedlo. Život rodiny Svobodových byl totiž naprosto otřesný. „Dalo se to čekat, ale že až tak moc?“ tvrdili lidé neustále po vraždách. Vrah spravedlnosti unikl - jako spousta podobných šílenců byl v jádru srabem, který neunesl svou vinu a spáchal sebevraždu skokem do lomu. Zbyla po něm spoušť, zmar, krev, doživotní následky na psychice přeživších. Jesenické vraždy oblétly vyděšené Československo, aby zase ve víru dějin zapadly - přišel rok 1968, okupace, a občané měli zase jiné starosti.

Proto se Svobodovi také říká Zapomenutý vrah. Jak to celé začalo? Nic se neděje jen tak, vše má nějaký počátek - a v tomto případě i skutečně šílený konec. Hrůzný příběh československého vraha a jeho obětí, na které se neprávem zapomnělo.

Josef Svoboda se narodil 1. listopadu 1923 ve Vlčicích, malé vesnici v okrese Jeseník v Olomouckém kraji. Rodina patřila mezi sociálně slabé, prostředí chudoby a zmaru formovalo i osobnost budoucího vraha. Ve škole neprospíval, po měšťance se vyučil klempířem a během války pracoval u sedláka v hospodářství. Po osvobození si udělal řidičák a pracoval jako řidič v různých závodech a továrnách. Posledním zaměstnavatelem Josefa Svobody se stal Lesní závod Jeseník, kde jezdil na traktoru.

„Podprůměrná pracovní morálka,“ stojí v tehdejším posudku agresivního traktoristy. Není divu. Svoboda byl totiž už od dětství velice nevyrovnaný. Kupodivu nepil alkohol, čemuž se každý podivoval, protože jeho výbuchy vzteku přesně odpovídaly agresivní opici, ale jak tvrdí zápisky pamětníků: „Měl to prostě v sobě. Byl takový. Zlý.“ Josef Svoboda byl agresivní násilník, notorický žárlivec, vyvolával neustálé konflikty i s cizími lidmi, pral se, vyhrožoval.

Žil v neustálé paranoie a stihomamu, myslel si, že po něm všichni „jdou“, všichni jsou proti němu zaujatí. „Stačil křivý pohled, někdo ho nepozdravil. A hned bylo zle. Hned křičel, strkal, sprostě nadával,“ vzpomínala pro Blesk paní Zdeňka, která Svobodu znala jako malá holčička.

V roce 1948 (či 1949) se seznámil s Drahomírou Furmánkovou z Vlčic-Dolního lesa. Jeho pověst krutého a prapodivného chlapa, se kterým není radno si vůbec nic začínat, ho ale předcházela. „S tím Svobodou nebude nic. Vždyť lidé říkají, že je to blázen,“ říkala Drahomíře starostlivě matka Marie. I sestra Vlaďka o něm slyšela samé hrozné věci. Prý „čumí“ na ženské. Přesto se Josef Svoboda dokázal vloudit do přízně Drahomíry, dokonce tak, že s ním po roce utajovaného vztahu otěhotněla. Narodil se syn Josef.

I když rodiče říkali: „Neber si ho, je to lump, s tím tě nic dobrého nečeká, my se o tebe postaráme i s dítětem!“, přesto následovala svatba. Jak moc se budoucího zetě Drahomířiny rodiče tehdy báli, o tom svědčí i to, že si chtěli nechat dceru s vnukem doma i svobodnou. Drahomíra nedbala, vzala si Svobodu a začalo peklo na zemi.

Josef Svoboda se po svatbě zcela přestal kontrolovat a naplno propukla jeho agresivní a násilnická povaha. Byl krutý, Drahomíru příšerně týral, znásilňoval, bil. „Byla to ukázková charakteristika domácího tyrana. Sliby, slzy, pak opět ztýrání, opět přísahy, že se polepší, bude hodný, kytice, aby následoval další akt naprosto bezprecedentního násilí a agrese vůči manželce.“ konstatuje policejní psycholožka v článku v Olomouckém deníku. Drahomíra totiž byla v pasti. Manžel tvrdě naléhal, aby měli další děti, což žena nechtěla. Nakonec ji k otěhotnění „přinutil“ - pod tím si bohužel představme tu nejstrašnější variantu početí dítěte, bohužel.

Svoboda podezíral manželku z nevěry vlastně neustále. A s kýmkoliv. Starý děda, který prošel kolem a zamával, už byl v jeho pomatené mysli milencem. Pošťák, kočí, malý školák s aktovkou, úředník, ti všichni v jeho představách s jeho manželkou souložili. Bil ji tak strašně, že od něj na začátku padesátých let několikrát odešla, ale musela se vrátit - byla těhotná. A ne jednou. Postupně se po nejstarším Jožkovi narodili Karel (* 1952), Zdeněk (* 1954), Elena (* 1955), Luděk (* 1956) a Libuše (* 1958). Atmosféra už byla naprosto neudržitelná, Svoboda lakotil s penězi, manželce nedával nic, takže musela žebrat u rodičů.

„Vrať se k nám!“ naléhali. „On by vás zabil taky,“ plakala zoufalá Drahomíra. Josef Svoboda často střídal zaměstnání, protože osočoval své kolegy, že mu chodí za ženou. Byl úplně zblázněný, dokonce trval na tom, že „je viděl“. Rodina se musela často stěhovat - podobným způsobem totiž obviňoval i sousedy, i vetché stařečky. V roce 1956 jednoho z nich napadl sekerou. Dostal ale podmínku, protože dle soudu byl živitelem velké rodiny a jeví snahu o polepšení…

Mlátil manželku i před dětmi, které se samozřejmě stavěly na stranu matky. Otce se bály, i když dovedl být ve světlých chvílích i hodný, každý věděl, že je to jen onen klid před bouří - když opět začal večer chodit po světnici a poslal nejmenší děti pryč, bylo jasné, že Drahomíra bude druhý den zmlácená a zkrvavená. A nejen ona - usoudil, že když se matky zastávají, „jdou po něm“, takže začal bít i děti. Byl tak pomatený, že ve své choré mysli žárlil na spolužáka svého nejstaršího syna. Školák, který si přišel pro sešit, byl najednou milencem. „Tak jsi na zajíce, já ti ukážu!“ řval před mnoha svědky. Lidé kroutili hlavou a nikdo nechápal, proč od něj Drahomíra prostě neodejde.

Za další čtyři roky už si šel násilník Svoboda sednout natvrdo na dva roky za znásilnění. „Já to nebyl, někdo to na mě hodil!“ zněla celá jeho obhajoba. Než nastoupil do výkonu trestu, vyházel z domu nábytek, rozštípal ho, spálil dětem i ženě oblečení, aby: „Odsud nikdo nemohl odejít, dokud se nevrátím!“ Během pobytu manžela ve vězení se Drahomíra „sekla“ a skutečně si našla přítele. Hodného člověka, který ji nebil, před kterým si nemusela dávat pozor na křivý pohled. Když se Svoboda vrátil z výkonu trestu, řekla mu to. „Někoho mám. Chci se rozvést.“ Později uvedla při výslechu v léčebně: „Neměl důvod k žárlení, až jsem mu ho dala. Do té doby jsem nikoho neměla a vše trpělivě snášela. Málem mne zabil.“

Svoboda totiž manželku ztloukl tak, že skončila na chirurgickém oddělení nemocnice v Olomouci. Řval na ni, že než rozvod, tak je raději všechny zabije. A nevynechá ani jednoho. Popisoval detailně před mnoha svědky, jak dětem „vyseká ty proradný oči“ a další hnusné věci, které zde nemohou být ani uvedeny. Šílený Svoboda navíc šel do vězení znovu - dalšího pokusu o znásilnění se dopustil na své švagrové Vladěně.

„Drahomíra se pokusila od svého muže odejít - z Nové Vsi na Jesenicku, kde žili společně, se odstěhovala i s dětmi do domku v jesenických Bukovicích. Ale násilnický muž ji následoval i tam. Hádky skončily dalším surovým napadením a Svoboda stanul v roce 1965 opět před soudem. Dostal rok a osm měsíců. Z vězení vyšel dva dny před Štědrým dnem 1966,“ popisuje neuvěřitelně zrůdnou životní pouť traktoristy Svobody autor Černé knihy českých bestiálních vrahů Jaromír Slušný.

Syn Jožka už byl velký kluk, téměř dospělý muž, který se otci poprvé (a ne naposledy) postavil. „Dej si pozor, abych jednou nešel já po tobě!“ řval na otce. Josef Svoboda si pak dával pozor a děti i ženu bil jen, když nebyl Jožka doma. Drahomíra marně muže v jeho „světlých“ chvilkách žádala, aby se odstěhoval do Nové Vsi. „Přestože jsem jej tam stále posílala (do Nové Vsi), tak v Bukovicích zůstal taky,“ řekla

Drahomíra popoháněla soudy, aby uspíšila rozvod, protože výhružky manžela nebraly konce a byly (pokud je něco takového vůbec možné) čím dál horší. Nakonec od něho utekla na statek ke své rodině v Dolním Lese, místní části Vlčic na Jesenicku. Pak se ale Drahomíra dopustila osudové chyby, kterou jí nepřestávají mnozí vyčítat. Je to opravdu divné. Sestra jedné z obětí, náhodné kolemjdoucí sousedky, se pro Blesk rozpovídala o opravdu prapodivném počínání týrané manželky: „Byla obětí, ale nebyla svatá. Vezměte si, jaká to asi byla matka, když on ji týral a ona s ním nechala doma samotné čtyři kluky? A k rodičům vzala jen dcery? Proč tam ty chlapce nechávala?“ ptala se řečnicky paní Miloslava.

Těžko soudit, co se v mysli těžce zkoušené ženy dělo, když chlapce nechala u bestiálního otce. Třeba už nevládla zdravým rozumem. Často se stává, že mnohaleté týrání v ženě „utluče“ celou její osobnost a zamezí i tomu, aby o něčem rozhodovala. Prý chtěla, aby byli kluci u syna Jožky, na kterého velice spoléhala, že je před otcem ochrání. Chlapce chtěla vzít k sobě, až se situace uklidní. Po vraždách se samozřejmě vynořila i spousta pomluv, které byly jako kýbl špíny vylity na hlavu nebohé přeživší Drahomíry. Jak to bylo, to už nám asi nikdo nepoví, důležitá jsou ale fakta. Vše totiž spělo do fatálního a brutálního konce.

Josefu Svobodovi přeskočilo definitivně, když držel v ruce obsílku k prvnímu rozvodovému stání, které bylo určeno na 28. únor 1967 v 7:45 ráno. Toho dne už se Drahomíra ani Josef dostavit nemohli. On s rukama od krve sedmi lidí ležel mrtev v lomu, ona byla v psychiatrické léčebně.

27. února přijel k domu jejích rodičů s oběma dcerami - vyzvedl holčičky jako hodný tatínek před kinem, kde Elenka s Libuškou byly na dětském představení - a pokusil se ji obměkčit, aby k soudu nešla. Drahomíra si dcery vzala k sobě a manžela vyhodila. Ten ještě asi hodinu bez hnutí postával před branou. „Stál tam jako socha, jako tichý blázen, bylo to strašlivé,“ křižovala se jedna ze sousedek. Svoboda pak odešel. „To není jen tak,“ pomyslela si Drahomíra, která dle své výpovědi nemohla vůbec usnout, bála se o syny, protože věděla, že takhle se krutý manžel ještě nikdy nechoval. Někdy je to tiché šílenství horší než hlučná agresivita. Bohužel, byla to pravda. I chlapci vytušili nějaké hrozné napětí ve vzduchu, protože Jožka s největší pravděpodobností přesvědčil bratry, aby všichni spali oblečení a obutí.

Svoboda přišel domů o půlnoci. Synové spali. Když je viděl, došel si pro sekyru. Kolem půl druhé ráno zavraždil jednou ranou nejstaršího Josefa. Pak zmasakroval Karla a Luďka. Zdeněk na sobě měl obranné zranění, musel se tedy vzbudit. Když ubil své čtyři kluky, šel si do práce pro traktor. Bylo časné ráno, potkal dokonce příslušníka VB na hlídce, přátelsky ho pozdravil s tím, že „mají žně a musí brzy vstávat“. Je opravdu velice zvláštní, že se policista nezarazil nad tím, že žně v únoru opravdu nejsou! Nechal Svobodu jít. V lesním závodě si vyzvedl traktor a rozjel se k domu rodičů své ženy.

Furmánkovi byli vytrženi z neklidného spánku vzdáleným zvukem traktorového motoru. „To není on, jeho traktor víc řve,“ uklidňovala prý matka Marie dceru. Pak motor ztichl, protože Svoboda píchl a musel jít pěšky. Stejně to bylo celé divné, Drahomíra, Vladěna a Marie vyběhly z domu a vyhlížely do tmavého chladného rána. Otec Jindřich hlídkoval ve stavení, Vladěna musela do práce, sestra ji tedy vyprovodila na zastávku autobusu. Vlaďka odjela a tím si zachránila život. Furmánkovi i Drahomíra se po odjezdu mladší dcery vrátili do domu, ale pořád něco slyšeli. Kroky, dupání, klepání. Josef Svoboda, který byl celý od krve svých synů, obcházel kolem a různě se dobýval dovnitř. Byl slyšet tichý zběsilý smích, Marie vylétla z postele a snažila se o zavření hlavních dveří - pozdě.

Svoboda se do dveří opřel ramenem a svou tchyni prudce udeřil do hlavy tupou stranou sekery. „Draho! Uteč!“ volala zraněná Marie. Otec Jindřich zezadu skočil na zetě, ale po urputném zápase Svoboda tchána přemohl a zasadil mu několik devastujících ran. Drahomíra vyskočila oknem, ale dohnal ji, dosmýkal ženu do předsíně, kde jí ukázal její zkrvavené rodiče. „Takhle skončíš taky! Tohle udělám i tobě!“ šklebil se na manželku. Obě dcerky přiběhly a nebohá mladší Libuška se rozhodla bránit matku vlastním tělem. Když napřáhl sekyru, skočila před ní a otec dceři zasadil vražednou zbraní děsivou ránu do čela a obličeje. Drahomíra v šoku vylezla na komín, to už ale Elenka běžela k sousedům pro pomoc.

A zde se objevuje zcela nevinná oběť, sedmnáctiletá Anna Cuhrová, která z holčičky nemohla nic kloudného dostat. Elenka jen plakala. „Já se tam půjdu podívat,“ rozhodla se Anna a zpečetila tím svůj osud. Anna vešla do domu kde uviděla několik těl. Zeptala se Svobody co to dělá, ale ten ji okamžitě zasáhl sekerou do hlavy. Poté ji bodal do hrudníku hlavní od pušky, kterou na místě nalezl. Přiběhl další soused, který nasedl na motorku a odjel do města pro Veřejnou bezpečnost. Elena mezitím v šoku znovu utekla. Drahomíra se tiskla ke komínu a ječela a ječela.

Svoboda se snažil lézt za ní, dostal se na střechu, supěl a vyhrožoval, házel po manželce vytrhané tašky. Jen ta představa je jako z hororu! Když si ale uvědomil, že na to jednoduše fyzicky nemá a že se k ní nedostane, zkrvavený vrah sedmi lidí Josef Svoboda zkrotl. Došlo mu, že ho nesmí dostat. Drahomíra ho pozorovala, když se snažil ukončit svůj život - vzal sekeru a osmkrát se s ní udeřil do hlavy. Co se muselo Drahomíře honit hlavou, když tohle viděla a VĚDĚLA, že jsou téměř všichni mrtví?

Když se Svobodovi nepovedlo usmrtit se sekyrou (rány byly spíše takovým ťuknutím do vlasové části a čela, nic fatálního), utekl z místa svého běsnění. To už se objevila Veřejná bezpečnost, lékaři a sousedé. Promrzlou Drahomíru, která jen něco v šoku blábolila, sundali z komína, zranění lidé byli naloženi do sanitky a odvezeni, a vypuklo obrovské pátrání po Josefu Svobodovi.

Celé okolí bylo uzavřeno, ale pátrání bylo bezvýsledné. Svobodovo tělo nakonec objevil stopařský pes na dně lomu Hudberg u Skorošic. Ohledání těla prokázalo, že se nejdříve pokusil oběsit na provaze a poté skočil do lomu. Čas smrti byl podle rozbitých hodinek určený na 10:56.

Během tragické noci 27. února přišli o život čtyři synové Josefa Svobody: Josef, Karel, Luděk a Zdeněk. 2. března v nemocnici svým zraněním podlehl Jindřich Furmánek. Pohřeb bratrů Svobodových se konal 3. března. 4. března zemřely i Anna Cuhrová a Libuška Svobodová. Počet Svobodových obětí se tak zastavil na čísle 7. Drahomíra Furmánková byla v důsledku události hospitalizována na psychiatrii, zemřela za dvanáct let od tragédie. Její sestra Vladěna se z obce odstěhovala, Elena a Marie přežily. Děti Svobodovy jsou pohřbeny na městském hřbitově v Jeseníku, manželé Furmánkovi a Anna Cuhrová na hřbitově u kostela ve Vlčicích.

Při pietním aktu v roce 2017, kdy se připomínalo padesát let od jedné z největších tragédií v našich dějinách, řekla tehdejší policejní mluvčí Olomouckého kraje: „Jde o nejhorší čin v historii našeho regionu. Doufám, že se nic podobného nebude nikdy opakovat. V dnešní době jsou naštěstí násilníci vykazováni z domu, úřady i soudy postupují mnohem rychleji než v neblahém případě vraha Svobody,“ uvedla policistka.

Snad má pravdu. Zapomenutý vrah Josef Svoboda neměl ani pohřeb, ale zavražděné děti a lidé jsou dodnes vzpomínány. Mnozí z pamětníků ještě žijí, nosí kytičky na hrob nevinných obětí brutálního masakru jednoho šíleného násilníka, který nejen zabil, ale i zničil životy přeživších a jejich rodin.

„Byl to pak hrozný život. Rodiče se se smrtí Aničky (Cuhrové) nikdy nesmířili,“ uvedla s pohnutím paní Miloslava, Annina sestra. A dodala: „Doufám, že skončil v pekle!“

▶ Surový žárlivec před 50 lety ubil sekerkou sedm lidí a skočil do lomu - iDNES.cz, PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Zapomenutá vražda - Deník.cz, Josef Svoboda (vrah) – Wikipedie, Josef rozsekal svou rodinu sekerou: Kvůli žádosti o rozvod zemřelo 5 dětí a 2 dospělí | Blesk.cz, Josef Svoboda ubil sekerou své děti, tchána a sousedku. Pak se zabil | Blesk.cz, Dolní Les – Wikipedie, 50 let od nejbrutálnější vraždy Česka: Josef ubil pět dětí sekerou | Blesk.cz, Nejhorší sérioví vrazi ČR a Československa, časopis Enigma, Podcast True Crime - Svoboda vraždil sekerou, Olomoucký deník - informace, které jsou vám nejblíž, List of massacres in the Czech Republic - Wikipedia