Článek
Já už ze sebe udělala kašpara tolikrát, že to už nikdy nespočítám. Ani nechci! Občas se tomu i divím a nechápu, jak je možné, že mě pořád „někdo“ posílá do situací mírně řečeno prekérních. Vždy chci působit jako distingovaná dáma, která nechrchlá, nefuní, neškytá, nerozčiluje se, netahají ji z kontejnerů; je milá, hodná, inteligentní, noblesní a laskavá… Pche! „Tak to určitě!“ usoudí „někdo“ - a bum! Rázem lezu na ulici do popelnice, hraju (proti své vůli) rychlý prachy, jsem nucena mluvit anglicky, dávám rozhovor televizi (to bylo něco strašnýho!), běhám s nahým zadkem v obchodním centru - a před týdnem jsem lezla oknem do vlastního bytu. V punčocháčích!
Dodnes se z toho oklepávám a jen blahořečím hodině, v níž se mi tento megatrapas stal - naše bytovka byla totiž kolem poledního zcela liduprostá a sousedůprostá, takže svědkem mého kuriozního „fópá“ byl jen malý unudlaný chlapeček. To ale bohatě stačilo k tomu, abych se historicky znemožnila před mladou a nadějnou (ehm!) generací naší obce mezi kopci. A přitom to začalo jako klasické uzívané podzimní ráno, v němž jsem oaktovkovanou dceru doprovázela do budovy místní základní školy, kam naše hrdá prvňačka chodí už dva měsíce.
„To je zimááá!“ poskakovala holčička jako zmrzlý chocholouš a dýchala si do dlaní. „Všechno je lepší než ty pětačtyřicítky v létě!“ odvětila jsem nadšeně, protože tu ulepenou šílenost, která v naší krásné zemi panovala v srpnu, mám ještě v živé paměti. Já si tohle chladné podzimní počasí vysloveně užívám! Užívá si ho i naše kočka Emička, která se ve zmiňovaných vedrech nacházela v jakémsi podivném stavu hibernace, při kterém jen ležela rozvalená jako prostitutka na nudapláži (viz foto na konci a fakt se podívejte, protože tohle není normální!). Nic jiného nedělala - asi ani nemohla. Občas jsem do natažené kočky dokonce šťouchla klacíkem, jestli ještě trochu žije!
Ven chodila jen v noci, kdy se ochladilo na „krásných“ pětatřicet a projevovala takové znechucení nad globálním oteplováním i nad lidmi všeobecně, že jsem se jí musela až smát! A sotva nastal vytoužený podzim a východy slunce se změnily z lepkavé sauny na krásná, mlhavá, průzračná a křišťálově čistá rána, kdy je radost dýchat svěží studený vzduch, ke své kočičí přirozenosti se vrátila i Emička. Proměnila se zpět ve zvídavou a praštěnou šelmu. „Hvííízd!“ proletěla kolem nás i toho rána jako šipka, udělala kotrmelec, vrhala se do rozfoukaných hromádek chrastícího listí, lezla na stromy a jako každé ráno nás doprovázela až do školy.
Ona se opravdu chová jako pes! Tohle jsem u koček ještě nezažila, ač jsem jich měla pomyslný milion - žádná nechodila u nohy, netáhla se za námi jako ocásek a nelezla i do krámu! Emička jo. Je to nezvyklý, ale docela příjemný - koho doprovází kočka až do školy, že jo? „Tak pojď Emi, uděláme si holčičí dopoledne,“ pobídla jsem ji, když mávající dcera zmizela v „boudě“ a vydaly jsme se spolu zpět k domovu, „Lehneme si do postele a já tě budu hladit. No jo, vážně! Já totiž nic dělat nebudu. Nebudu! Ani mě nenapadne!“ povídala jsem si pro sebe nahlas jako nějaká praštěná stará bába, až se skupina pokuřujících mládežníků za rohem našeho vietnamského krámu zděšeně otočila v domnění, že je načapala agilní úča!
Emička na mou samomluvu (já bych s tím ale vážně měla něco dělat!) reagovala souhlasným mňouknutím a nadšeně běžela přede mnou až k domu. Po kočičím způsobu se mi motala kolem nohou, měla vyšponovaný ocas a třásla se radostí, že jsou ty malé nenechavé ručičky na chvíli pryč! A sotva byla před vchodem do našeho přízemního bytu, nechala mě projít dveřmi a sama vyskočila na okno do ložnice, kde má kočičí dvířka. Jako vážně. Vyrobila si je vlastní packou, protože jí s námi - jako se zástupci dvounohých pitomců - jednoduše došla trpělivost!
Její kočičí veličenstvo si totiž neumí otevřít balkonové dveře - a to ji nesmírně uráželo. Ale opravdu nesmírně! „To se fakt musím pořád dovolovat? A čekat, až se sluhové laskavě uráčí otevřít dveře?“ prskala nesouhlasně, když se tu za pomoci širokého spektra otravných zvuků, které kočky opravdu umí, dožadovala svobody. „No je to dost! Kde jsi byla? Jste tu tři, a necháte mě čekat? Víte vy vůbec, kdo já jsem?“ vyskakovala si na mě pořád dokola, až mi ruply nervy. Husa jedna chlupatá umňoukaná!
„Hele, ty mlč a moc nedržkuj. Za to s tím vaječníkem je to furt eště málo! Buď ráda, že vůbec chodíš ven!“ připomněla jsem jí nezdařenou kastraci, po které jí v břišní dutině nabobtnal zcela nový ženský orgán, který do ní pral tolik hormonů, že zešílela a prochcala nám úplně celý byt včetně stropů! „Za to JÁ nemůžu. A už je klid, né? Tak mě koukejte někdo pustit, nebo s tím začnu znova! Stačí říct! Zase proženeme pračku, co ty na to?“ blýskala po mně Emička zeleno-žlutýma očima. Ještě to tak! To v tom blázinci skončím doopravdy!
„Tak jdi!“ pustila jsem ji. A potom jsme ji všichni museli pouštět ve dne v noci i ve tři ráno, kdy nám skočila na hlavu a mydlila nás packama tak dlouho, dokud nepohodila hlavou a neudělala si svůj vlastní osobní východ jako opravdová královna! „Já tu kočku přerazim!“ řval tehdy manžel, protože ho vzbudila obrovská masařka, která mu vlezla do nosu! „Co je? Co tu dělají ty mouchy? Vždyť máme sítě…“ mnula jsem si rozepsale oči. „Měli jsme sítě! Podivej se na to!“ hulákal muž a ukazoval na Emičkou vytrhaný a zcela geometricky přesný kulatý otvor přímo v síti proti hmyzu. Absolutně netušíme, jak se jí to povedlo. Možná lepší nevědět, fakt!
A jelikož manžel odmítl cokoliv spravovat s tím, že už na to nemá nervy (přičemž si znechuceně prohlédl čistě ženské osazenstvo bytu včetně kočky), Emiččina díra už v síti zůstala. Nechali jsme i natrvalo pootevřené okno, protože nám zima nevadí (zatím tedy!), takže ta čtyřnohá můra může ven, kdy se jí zamane. A nepřímo mi tím zachránila zadek, i když to všechno spískala sama! Protože když jsme se vrátily ze školy domů a Emča se blaženě natáhla v mojí posteli a čekala na slíbené drbání, udělala jsem jí čáru přes rozpočet, šla jsem něco psát - a to jsem opravdu neměla dělat!
Kdo máte kočku, jistě víte, že není radno naštvat její kočičí excelenci. Jak strašně moc jsem naštvala tu naši, to jsem zjistila o pár hodin později, kdy jsem zaujatě tloukla do kompu, pod mými prsty vznikal příběh (Miluju ten stav, kdy prostě zapomenu na realitu a pomocí psaní se ocitnu na úplně jiném místě, v jiné zemi, v jiném čase!) a z mého tvůrčího rauše mě vytrhl podivný zvuk. „Pííísk!“ ozývalo se ze všech stran, až jsem znepokojeně otáčela hlavou kolem dokola. Najednou se něco mihlo pod kuchyňským oknem, a rázem jsem měla původce protivného pištění přímo před očima.
Venku totiž jako obvykle pobíhal asi čtyřletý chlapeček, kterému pro jeho pištění říkám Pišta. Nevím, jak se jmenuje, ani kdo to je, ale kolem baráku běhá skoro každé dopoledne, vesměs sám a velice si to užívá. Je jako urvaný z řetězu! „Tů tůůů!“ tůroval i dnes motorku, kterou viděl jen on sám, švihal s fantazijním strojem zatáčky na chodníkovém okruhu jako Agostini, padala mu čepice a já se musela proti své vůli smát: „No jo. Mám po psaní. Zatracený přízemí. Ale co, už je stejně půl dvanáctý, musím pro malou do školy,“ uvědomila jsem si pokročilý čas, a protože dcera chodí po o, začala jsem se chystat na cestu. Navonět se, načančat se, vzít si naslouchátko (už mi fakt chybí jen chodítko, berle, brejle, zuby, hašlerky) a hurá vpřed!
Ale co to? Vždyť ten zvuk se ozývá dál! Pronikavé pištění rezonovalo mým bionickým uchem a nebylo zvenku, kdepak! „To je zevnitř?“ pochodovala jsem po bytě znepokojeně. „Hyjé! Jeď, Taxis vole!“ hulákal zvenku Pišta, který přesedlal z ocelového oře na imaginárního Železníka, jel imaginární pardubickou a řezal se přes hubené pozadí neimaginárním klackem jako bičem.
„Ten má fantazii. Jestlipak má taky rodiče? Mně do toho nic není, ale až tu bude lítat na rogalu, já hasiče volat nebudu, já ne,“ brblala jsem si. „Ale tady fakt něco piští. To je něco živýho! Ježišikriste, Emo!“ zařvala jsem najednou jako pan primář Sova, když mu umírala hospodyně a málem padla do mdlob: Uprostřed chodby seděla hrdá Emička, temně vrčela a pod packou skrývala živou myš!
„No výborně! To je vynikající, opravdu! Co teď mám jako dělat? Ukaž to!“ klesla jsem na všechny čtyři, na dlaždičkách se mi smekaly nohy v punčochách, kočka lapla svou živou kořist do tlamy, běžela s ní do pokojíčku, z pokojíčku do ložnice, z ložnice do obýváku… „Dej mi to!“ lezla jsem pod gauč, pod stůl, pod záchod… A Emička si myslela, jak si skvěle hrajeme! „To máš za to, že ses na mě vykašlala. Přinesla jsem si hračku! Chichi! Že mě nechytíš!“ mňoukala nadšeně, myš pískala hrůzou, já nadávala, plazila se po podlaze jako Meresjev… A navíc mě tlačil čas! Přece si tu nemůžu nechat myš!
„A vlastně proč ne? Proč ne? Klidně! Mně už je to všechno jedno! Budu jí říkat Matylda a bude bydlet pod postelí. Mě trefí šlak! Zatracená kočka! Dej mi tu myš!“ „Ani náhodou!“ zavrčela už pěkně naštvaná šelma, zvětšila se, aby mi ukázala, kdo je tady pán - a ztratila ostražitost. „Mám tě! Chacháá!“ připlácla jsem s vítězným pokřikem na roztřesené zvířátko utěrku a beze všeho rozmyslu jsem běžela myšku vypustit na svobodu. Hop dva tři, BUCH! ozvaly se první dveře, hop dva tři, BUCH! ozvaly se vchodové dveře - a bylo vymalováno!
Během tří vteřin jsem stála v silonkách, minisukni a tričku před vchodem do baráku, v ruce třímala myš a s hubou dokořán jsem zírala na zabedněný barák. „Ty bláho. No ty vole! Ježišmarjá, za co mě trestáš!“ docházela mi pomalu moje prekérní situace. „To snad… Vždyť já nemám klíče? Nemám ani mobil? Nemám boty? Já nemám, jak se dostat domů?“ docházelo mi se vší naléhavostí. A zhruba za pět minut už musím být u školy. To půjdu bosa do školy? A co potom? Vlezeme si s dcerou na balkon a uděláme si tam piknik se slunečnicovými semínky z krmítka a pít budeme vodu z popelníku, dokud nepřijede muž z práce? Protože nám nic jiného nezbyde. Balkon je sice dostupný ze země, ale také mou vlastní rukou zalígrovaný! Krucinálfagot už!
Nepřítomně jsem do trávy pustila myšku, která se vyprsila jako Zátopek a sprintovala pod nejbližší auto, třásla jsem se zimou, skákala z jedné bosé nohy na druhou a uvažovala, co mám dělat. Co? Zazvonit na sousedy. Jasně! Třeba mi půjčí pantofle! Slitují se nad žebrákem nebohým! Podají mi chlebovou kůrku a uloží mě do pastoušky… Nebo mi půjčí mobil, abych mohla zavolat manželovi. Přivezl by mi klíče… No jo, jenže já si samozřejmě nepamatuju jeho číslo! „Zatracený mobily! Člověk spoléhá na techniku, pak si jako debil zabouchne dveře - a je v době kamenný! To snad není možný!“ řvala jsem frustrovaně. Tam už chybělo jen, abych všechny ty internety zakázala! Takže jo, zazvoním na sousedy. Taková ostuda!
Ostuda se nekonala, protože nikdo nebyl doma. Nikdo mi neotevřel. Ani Ukrajinky, co mají pořád noční, ty asi tvrdě spaly. „Ježiši, co já budu dělat?“ kulhala jsem dokola kolem bytu jako nějaká invalidní kometa, do nohou se mi zapichovaly kamínky a musela jsem opravdu vypadat jako chudá duchem, což je ještě velice mírně řečeno! „Hm. Jsi blbá, holka. Musíš si to vyžrat do dna. Půjdeš bosa do školy. Popajdáš bosa do školy, to spíš. V tričku! Hlavně, že máš naslouchátko! Panebože!“ nadávala jsem si a v hlavě jsem viděla palcové titulky v zítřejších novinách. V černý kronice!
Něco jako: „Skandál na Chodsku! Ozbrojené složky zasáhly v poslední chvíli! Duševně nemocná důchodkyně Petra Pé již delší dobu obtěžovala občany svým podivným chováním v prostoru místní ZŠ, kam se dostavila bez obuvi a v otrhaném oděvu. Nepříčetná občanka je pro místní známou firmou a její dlouhodobé excesy vyvrcholily v okamžiku, kdy přivolané hlídce vyprávěla, že ji z bytu vyhodila mluvící kočka. Opakovaně také zmiňovala halucinační přeludy zvířat včetně myší a jiných drobných hlodavců. Hluchá stařena byla následně za potlesku shromážděných spoluobčanů odvezena do ústavní péče…“ Kristepane, za co mě trestáš!
„A máš to!“ ozvalo se z parapetu od ložnice, na kterém seděla Emička, ocásek měla úhledně přitažený kolem předních pacek, významně se dívala na své kulaté okenní dveře a šklebila se přímo do mého vzteky zrůzněného obličeje! „Ty mlč! Podivej, co jsi zavinila. Krucinál!“ třásla jsem se zimou, „Přines mi klíče! Vidíš, to je nápad. Chováš se jako pes, tak budeš aportovat. Klíče! Přines!“ povykovala jsem. „Trhni si nohou i s klíčema, babo bláznivá!“ oznámila mi kočka, „To máš za to, že jsi mi vzala večeři. Ale já jsem v jádru dobrák. Podívej se dobře. Podívej!“ hodila hlavou směrem k díře v síti.
„Já vím, jak to myslíš, ale to mi dost fandíš, Emí! Tam já se neprotáhnu. A okno je přece…Moment!“ docházelo mi to. „Okno je otevřený! V síti je díra!“ „No vidiš to. To jsem ti celou dobu chtěla říct! Pitomečku! Teď už je to na tobě!“ prolezla číča zpátky dovnitř a v obličejíčku se jí usadil výraz takové blaženosti, že jsem měla co dělat, abych jí nezakroutila krkem! Ona se vysloveně bavila! „Můro jedna! Jen počkej, já tě zabiju. Vopravdu už!“ lomcovala jsem se sítí, byla jsem celá zpocená, rudá, uřícená - a ta pitomá síť nešla ven a nešla! Prostě nešla!
„Pitomý háčky, pitomý okno, pitomej parapet, pitomej podzim, pitomá kočka, pitomej život!“ řvala jsem vztekle. To bylo strašný! A jestli si myslíte, že přeháním, tak se do mě zkuste vžít! Já nejsem nepraktická, občas mi to i pálí, ale tohle? Já už chtěla to blbý okno prostě rozbít! „Krrkrrkrr!“ cloumala jsem se sítí, až nevydržela nápor, shora se vylomil jeden háček, pak druhý - a trrrrrrrrh! Bylo to! Seděla jsem sice zadkem v záhonu, leč síť byla venku! Děravou a zneuctěnou zástěnu jsem si tiskla k prsům jako nedonošeného novorozence. Manžel mě sice zabije, ale co už. Však já se domů dostanu. Hin sa hukáže!
A zrovna ve chvíli, kdy jsem se vzpírala rukama a hodlala mrštně a ladně (ehm!) přehodit osilonkovanou nohu přes parapet, přeskočit okno a vsunout se do bytu jako had (spíše obézní hlemýžď s rozedmou plic), ozvalo se vedle mě popotáhnutí. Na rohu baráku totiž už zřejmě delší dobu postával zaražený Pišta, utíral si rukávem roztrhané mikiny mokrý nos a vyvaloval na mě oči. No ještě aby nevyvaloval! Něco takovýho ještě neviděl! A já se navíc do toho pitomýho okna zaboha nemohla dostat, protože mi k přeskoku chybělo asi deset čísel, takže jsem skákala na místě, hekala jako laciná pornoherečka, a už se mi chtělo ze všeho brečet. Vždyť si ten nebohej chlapeček musí myslet, že jsem blázen!
Nebohej chlapeček se mezitím osmělil, přistoupil až ke mně a po chvíli zvědavého čučení na mé opakované pokusy o průnik oknem se začal zvonivě smát. A já se mu ani nedivím! Vždyť jsem vypadala, tvářila se, pohybovala se i vydávala zvuky jako Skákavej lajtnant! Jako Hyneček s flintičkou! Jako Pepek Vyskoč! Tam ještě chybělo, aby přišel pan vachmajstr, dal mi šesťák a já mu na oplátku zamečela jako koza! To bylo šílený! Kriste Jéžiši, proč já! Proč? A kdyby aspoň mlčel, ale to né, on se začal vyptávat. A záhy jsem absolvovala jeden z nejabsurdnějších rozhovorů v mém životě!
„Čáu!“ pozdravil ležérně, „Co to děláš, pani?“ No, hodně dlouho jsem hledala ta pravá slova, hodně dlouho! Přece jsem ho nemohla poslat někam! „Já jdu domů,“ odvětila jsem sedíc na okně. Jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě! Pišta vyvalil oči: „To kecáš, ty voe!“ „No nekecám, fakt jdu domů,“ povedlo se mi konečně přehodit tu zatracenou nohu přes parapet, a nyní jsem balancovala sedínkou přímo na ostrém okraji okna jako opilý žonglér na visuté hrazdě a vystrkovala do prostoru zrasované nohy v rozervaných punčochách. Pištovi se to ale celé nezdálo, o čemž svědčila i jeho následující otázka (či spíše konstatování): „A to jsi cvok?“
„Ale ne,“ uklidňovala jsem závodního jezdce, „To jen teď jdu domů oknem. Ehm,“ „A proč?“ otázal se přesně jako každé zvědavé dítě. „Protože mi kočka zabouchla dveře,“ odvětila jsem mu. „Tadle?“ ukázal na zvědavou Emičku, která celý ten cirkus pozorovala a tvářila se strašně spokojeně. Taky na mě došlo! „Tadle, no. Já už musím jít. Už jsem doma!“ zalezla jsem do hřejivého tepla bytu. Pišta se však neradoval, že mám artistické číslo za sebou. Zatvářil se přímo znechuceně a sykl:„Aha. Tak to je nuda. Já myslel, že jsi vrah. A ty jsi JENOM blbec!" zavrtěl hlavičkou, utřel nudli, nadlábnul neviditelnou motorku a vůbec nic si z neočekávaného divadla nedělal. Děti mají hroší kůži, to všechna čest!
I to moje dítě, pro které jsem se přiřítila už náležitě obutá, leč celá splavená o deset minut pozdě. Myslela jsem si, že bude někde v rohu brečet a prosit kolemjdoucí, aby ji adoptovali, případně že bude psát vzteky básničku do Mateřídoušky jako Lexa z Comebacku (Mami mami mami proč jsme pořád sami je nám zima máme hlad přijď se o nás postarat), ale kdepak. Opírala se znuděně o zábradlí, požírala jablko a když mě viděla v celé mé uřícenosti, řekla jen: „No ty ZASE vypadáš!“ Fracek jeden drzej! Vlastně - MŮJ fracek jeden drzej!
Milé děti, vy častokrát nemáte nejmenší tušení, čeho jsou vaše matky schopné! Dokonce se hádat s kočkou, lézt domů oknem a chytat na kolenou myši! Tak si nás koukejte vážit! Stejně jako si teď váží Pišta mě, protože nás společné dobrodružství nějak spojilo. Když jsem totiž šla včera do krámu, představil mě svému snědému tátovi a usměvavé mamince slovy: „Hele! Mámo! Táto! To je ta pani, ten magor!“ „Jé, dobrý den!“ cenila na mě bělostné zuby Pištova maminka, „Já myslela, že si vymejšlí. Vy jste fakt ten magor?“ vyptávala se zvědavě. No já se picnu! „Jo, to budu já. Těší mě!“ kývla jsem souhlasně a přijala vřelé pozdravy celé rodině a kočce zvláště. Taková ostuda!
Mimochodem, když to tady tak píšu, vidím svého poledního kamaráda, jak běhá kolem. Tentokrát to vypadá na famfrpál, protože má mezi nohama nějaký klacek a bouchá do tenisáku. Že bych poslala Emičku na lov? Asi jo! Tak pozor na hluché stařenky, myši pod gaučem a díru v síti! A neberte život tak vážně. Stejně z něj nevyváznete živí, tak se zkuste zasmát. A vězte, že i když se vám jedny dveře zabouchnou, další se zase otevřou. I když mají podobu kočičí díry, kterou to všechno nahodíte zase zpět na ty správné koleje. Já tomu věřím! Pěkný den!
Jedna letní…
PS: A omluvte délku. Já to jinak neumím!
