Článek
Vlna veder, která dusí celou naši krásnou a vyschlou republiku, způsobuje škody nejen na přírodě, ale i na lidské psychice. Všimli jste si toho? Lidé blázní ještě víc než předtím - a to je docela smutné konstatování, protože poslední dobou mám dojem, že se zbláznila celá česká společnost a rozdělila se na dva nesmiřitelné tábory, které po sobě hází hotový hnůj! Ale jedno lidi přece jen spojuje - právě to vedro.
Je zvláštní, jak rychle si člověk přehodí priority: ještě vloni by mě ranní letmé kouknutí na teploměr poslalo v mdlobách na zem, nyní si jen řeknu: „29 v sedm ráno? Ale to vůbec není špatný!“ - a lovím ze skříně zimní bundu! A myslím, že v tomto módu zdaleka nejedu sama. Vedro (a hlavně sucho) je ohromný průšvih, se kterým nikdo nic nemůže udělat, ale… Ani jeden z vysoce postavených vládních činitelů neměl za celou dobu té výhně potřebu nikterak celou situaci okomentovat, natož se trošku snažit zlepšit podmínky vařících se seniorů a lidí v nemocnicích!
Jé, teď jsem se zase rozčílila. Podobně mě před pár dny rozčílila i teplota, kterou jsem ráno při kontrole „vedrostanice“ naměřila. Nebylo to „snesitelných“ devětadvacet (jako jo, přeháním, ale uznejte, vždyť to bylo šílený!), bylo to ještě víc. Co teď? Koupaliště už je také jako kafe, kam se před tím peklem schovat? I ty blbý větráky už se nikde nedají koupit. Když jsme byli naposledy v elektru, ubulená prodavačka nám to hlásila už ve dveřích a kryla se, jako kdyby čekala ránu!
„Tak pojedeme na nákupy. Stejně malá potřebuje věci do školy,“ strčila jsem hlavu do lednice, kam se chodím energeticky náročně chladit. „Já nikam nejedu!“ oznámil mi manžel, který ležel už třetí den v nezměněné pozici na gauči a pomalu do něj začínal vrůstat. „Já taky ne!“ přidala se okamžitě dcera.
„Ty mlč! Za to s tím autem je to furt eště málo!“ parafrázovala jsem volně paní Škopkovou, jako když kárala Jiříka házejícího po babičce ježišmarjá šipky a vostrý! Naše ratolest má totiž svůj první velký megamalér. Se svým „přítelem“ poškrábala auto (jejich), takže vznikla velice nepříjemná a poněkud ukřičená situace, kdy jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Ne, že by v něm jeli (no, ačkoliv ani tomu bych se nedivila!), ale velice tiše a zaujatě vsedě na zemi vedle vozu „umělecky tvořili“ za pomoci kamínků a nehtů. Taková variace na začarovaný kadibudky Dášeňky a Pepina. No!
Takže jsem jí zakázala všechno, co jsem mohla (může vlastně jen dýchat, přijímat potravu, spát a vyměšovat) a nehodlala jsem se pouštět do žádných větších akcí. Pojede se do nejbližšího velkého města a hotovo. „V nákupáku je zima!“ hučela jsem do manžela, „Ne jako tady ten náš Kaufland, kterej proběhneš za deset minut a z pekla jsi zase v pekle. A zima je tam. Klimatizace, víš? A koupíš si konečně ten novej mobil. A zima. Zima. Z. I. M. A.“ „Trrrh!“ zvedl se manžel z gauče, na němž zůstala jeho silueta (strašný!) a pomaličku se odpotácel ke své skříni, do níž asi hodinu omámeně civěl.
Usoudila jsem tedy, že si vybírá oblečení a polila mě živá (studená) voda. „Jedeme, jedeme! Musíme ti koupit pořádný boty. Na tělocvik. Vidíš, tělocvik nemáš. To je hrozný, co všechno ten prvňáček potřebuje!“ láteřila jsem tady jako správná starostlivá matka (což nejsem) a rychle si vybírala nějaký vhodný oděv, než si to hlava rodiny, která zcela evidentně přemýšlela o tom, že pojede jen v trenkách, rozmyslí!
Vytáhla jsem ze skříně své milované džínové šaty bez ramínek s kapsami, které nejsou z té těžké rifloviny, ale z tenké a krásně přiléhající, vepředu mají zip od prsou až dolů (Zip od prsou až dolů, pamatujte si to!), oblékla jsem se, obula… „A můžeme!“ hnala jsem reptající rodinu do vozu, zpod kterého jsme ještě museli vylovit naši kočičku, která otázku přežití vlny nechutných veder pojala svérázně - bydlí pod naším autem a domů se chodí jen nažrat, napít a vykakat!
„Emí, my jedeme nakoupit!“ švitořila jsem v uvzdychaném ránu, kdy se žalostně nadouvaly i bytovky naproti nám! Úplně jsem viděla ty roztékající se sousedy a říkám si: „Pche! Jedeme do civilizace! Do klimatizovaný civilizace!“ „Prosimtě, sedni si už!“ zasténal manžel, nastartoval a rozjeli jsme se vstříc takovému trapasu, jaký jsem snad ještě nezažila. A nemyslete si, že přeháním a schválně z nás dělám nějaké burany z Horní Dolní (čímž se omlouvám obyvatelům Horní Dolní) - my jsme burani z Horní Dolní, tak to prostě je!
Ač jsem žila dvacet let v Praze, vesnice je můj domov, jsem rodilá Chodka z Domažlic a město není pro mě. Natož rozpálené město, k němuž jsme si to fičeli po rozkopaných okreskách, na nichž se potili chudáci pracovníci údržby silnic, kterým jsem mávala z okna jako posedlá ďáblem. Pochopte, já se prostě těšila. Alespoň chvíli být za dámu. Rozmazlit se. Koupit si něco hezkého. Něco nepraktického, co nepotřebuju, ale budu se v tom cítit žensky! Lidi, já byla dokonce přesvědčená, že mi to sluší! Panebože! Jak strašně jsem se pletla!
V autě vládla příjemná atmosféra, manžel se díky klimatizaci dostal do provozní teploty, při níž byl schopen komunikovat i slovy, a ne jen chraptivými výkřiky typu Fuj, ááách, bůůů, strašnýýý, žízeň, umřu; malá vandalka si zpívala s rádiem Odysseu, Škwory, DOA a Argemu (zvláště bílá pěna láhev orosená vyvolávala na tváři mého manžela melancholický úsměv) a po dlouhé, předlouhé, velice převelice dlouhé době jsme měli všichni dobrou náladu, která nás ovšem přešla ihned po příjezdu na natřískané parkoviště!
„Vždyť je ráno! Já myslel, že tady nikdo nebude, že takový cvoci jsme jen my…“ brblal manžel a kroužil autem pořád dokola a pořád dokola, až jsem si začala myslet, že dopadneme jako Clark Griswold v Londýně na kruháči, když zaboha nemohl odbočit, točil se tam od rána až do tmy, až se zbláznil! Konečně! Volné místo! Manžel tam upíchl naši Oktávku, zavelel: „Tři, dva, jedna, přískoky, teď!“ - a vyskákali jsme jako lumíci z klimatizovaného vozu přímo do pekelné výhně. To nás také naučilo vedro. Pobyt venku se těmito poskoky zkracuje na nezbytné minimum!
Hop, hop, hop… Někdo chybí! Dcera! „Ať tě to ani nenapadne!“ zasyčela jsem výhružně jako starý houser na nevěrnou husu, protože ta příšera se zastavila před jedním hooodně luxusním fárem a prohlížela si ho ze všech stran a úhlů… Úplně jsem slyšela její myšlenky: „A nějakej pěknej kamínek a vylepšit to tady dole u toho světla… To by byl pan řidič moc rád, kdyby tam měl ode mě sixsevn!“ „Mazej!“ dupla jsem. Já jí dám! Vandal jeden! Ach jo! To jsou nápady, to by člověk nevěřil.
Ale sotva nás ovanul mrazivý klimatizovaný dech obrovského nákupního centra, rázem jsem zapomněla na mladistvou delikventku i uzívaného manžela a ohromeně jsem se rozhlížela jako Kelišová v Itálii. I tu hubu jsem měla dokořán! Ono není divu, no, pořád sedím doma, píšu a píšu a vařím a zlobím se a píšu a hádám se a píšu a uklízím a píšu… Tak honem! Jdeme! Zesílila jsem si své bionické ucho na stupeň Kelišová a rázem mi do hlavy vnikla kakofonie zvuků, hlasů, řečí; to bylo hotové zmatení jazyků!
A mezi nimi se najednou ozvala naše malebná chodština. Spousta naší malebné chodštiny! Po chvíli jsme zjistili, že stejný nápad jako my měli i naši sousedé. „Nu copa tu íčko děléte? Nu jou, vono je to vořklivý venku, táta potřebuje ňáky šlapky (aby nedošlo k mýlce, to jsou pantofle!), tak sme vyrazíli v tutom hicu! “ hlaholila známá paní. A další: „No nekeke, co vy tu? Teký ste vyjeli? Íčko se nedá dělát nic jinýho, vet?“ plácal manžela po ramenou jeho spolužák. „Jelita tu mají sraz,“ odfoukl, „Tak já se jdu podívat po nějakým tom mobilu!“ zasvítilo mému muži v očích.
Bodejť by nesvítilo! Určitě si představoval, jaké hry si tam natahá, aby mohl celé dny střílet pajduláky bez zatmavování starého rozsekaného displeje! Nákupní amok záhy popadl i mě. Vytáhla jsem z kapsy džínových šatů se zipem od prsou až dolů (pamatujete si to?) nákupní seznam a za pár chvil jsme byli ověšeni tovarem jako soumaři. Hrdě jsem si nesla taštičku s nekřesťansky drahým parfémem a v duchu jsem si říkala, že ještě něco chci. Inu, dámičku vypustili na svobodu jako ptáka z klece, ať si to užiju, ne?
„Já jdu pro mobil. A už mám hlad. Ty taky? No jo, dáš si něco dobrýho. A já taky. Hned, co si nějakej vyberu!“ zářil manžel jako Marie Curie, čapl dceru za ruku a poskakovali spolu pasáží jako v nějaké televizní reklamě na životní pojištění. Ale já se tvářila spíše jako z reklamy na pohřební službu. Vaše smrt naše radost, nebo tak něco! „Oni mají víc! Já mám jen tu voňavku!“ mračila jsem se jako zlobivé batole na pískovišti.
A dost! Když už jsem jednou tady… „Hele, já se půjdu podívat ještě támhle do pasáže. Sejdeme se v tý restauraci. Na mě nečekejte, něco si dejte. Na!“ ověsila jsem už beztak ověšeného manžela dalšími ověsky, strčila do kapsy peněženku - a už jsem prolejzala butiky. To bylo věciček! Chtělo by to něco, v čem bych se cítila i v těch vedrech jako princezna. „Princezna ne. Carevna!“ představila jsem si Marfušku, jak sedí ve sněhu a čeká na dědka, aby jí dal ženicha… Ve sněhu! V ledovém sněhu, který shodil na celý kraj svou mrazivou peřinu…
Moment - zpět! V hlavě jsem najednou měla asociaci peřina-vedro-spaní-chlad… A už se mi hlava samovolně otočila k luxusnímu obchodu s luxusním spodním prádlem opatřeným neméně luxusními cenovkami s cenou, mírně řečeno, luxusní! „Páni! To je krása,“ probírala jsem se načančaným miniaturním zbožím; butik se spodním prádlem byl značkový, voněl, osvětlení bylo přívětivé… Inu, tyto firmy vědí, jak cílit na rozčilující se postarší dámy s kruhy pod očima, stálou chutí na tlačenku a první viditelnou křečovou žílou!
Slečna prodavačka si mého hrabošení mezi stojany vůbec nevšímala, takže když jsem se propracovala k dalšímu věšáku, mohla jsem ohromeně áchnout beze strachu z případné ostudy. Ta pravá ostuda mě totiž teprve čekala v souvislosti s přenádhernou miniaturní noční košilkou, do které jsem se zamilovala na první pohled. Negližé bylo v růžové barvě, platilo se spíš za vzduch, který obklopoval pár síťovaných pruhů nastříhané látky, což byl vlastně celý noční oděv. Nahoře to mělo jen tenoučký provázek kolem krku, zbytek od krku dolů byl lehký, provokativní, splývavý, sexy, drzý, sprostý, vyzývavý, přiléhavý - a zcela a naprosto průsvitný!
„No ty krááááso!“ utekl mi poněkud lascivní povzdech. Živě jsem se viděla, jak v tomto „autfitu“ lezu do postele. Tak tato košilka mi bude říkat paní! Ne, že bych chtěla manžela nějak tento, ehm - mezi námi, kdybych si na ksicht nasadila plynovou masku a chodila v ní doma, zřejmě by si jen poposunul brejle, strčil do pusy další plátek gothaje a stroze mi oznámil: „Máš ňák nakřivo vobočí!“ Chtěla jsem se jen cítit dobře. Dámy tomu možná porozumí, pánům se to těžko vysvětluje. Jen pro svůj dobrý pocit. Pro to, že jsem pořád ještě ženská, a ne automat na omáčky, lepení náplastí a kydání kočičího záchodu!
„Tak jo, jsi moje!“ čapla jsem hanbatou noční společnici do ruky. Já ji chci, i když se mi při spatření čísílka na cenovce protočily oči osmkrát dokola jako v animáčích. Budiž to mým protestsongem! „Zkus si to. Měj rozum! Zkus si to! Ne na blind!“ cvrlikala mi v hlavě ta protiva, co sedí v mém těžce zkoušeném mozku a řídí moje váhové výkyvy, které se projevují obdobím bílého sexu s lednicí a obdobím až poustevnického asketismu, kdy podobně jako Scholastykus z Hrátek s čertem ožírám pelargonie a čekám na anděla, co by mi přinesl kus chleba!
Zrovna jsem měla nasazený režim nevrlého eremity, nicméně… „Zkusím, no,“ uklidnila jsem tlustou slečnu ve své hlavě. „No vždyť!“ ládovala se škvarky a posupně se smála: „Já jsem trpělivá a čekám! Moje chvíle přijde, až skončí vedra, jen počkej!“ mlaskala. Nána jedna. Já jí ukážu! „Dobrý den, mohla bych si to prosím vyzkoušet?“ zeptala jsem se veleslušně slečny prodavačky, která zvedla oči od mobilu schovaného pod pultem a pokynula mi směr kabinky.
V těch to také vonělo. Hmm… Chyběla jen koupelna, fontána, bidet a pět černochů u bílého gauče, eeehm! Raz dva tři, šaty dolů, rozepnout přední zip… Trrrh! A bylo to! Zip modrých šatů, které na těle držely jen díky němu, se rozjel - a vepředu jsem náhle neměla nic. Tedy měla jsem jen spodní svršek. Horní svršek nenosím. Mé šaty byly děravé jako ústa staré ženy, viď, můj milej zlatej Vinnetou! Tak. A je to. Stojím nahá v nákupáku bez možnosti se jakkoliv zakrýt, z šatů je cár hadru, ze kterého si neudělám ani bederní roušku, natož prsní roušku, nebo jak to nazvat…
Znáte ty chvíle, kdy jste červení až na místech, kde záda přestávají mít slušné jméno? Vynásobte to milionem a dostanete moje pocity. A kdybych tam aspoň byla sama, tak bych to tak neprožívala, jenže dovnitř se nahrnulo stádo Němek a všude kolem se ozývaly takové ty úsečné a tvrdé německé pokřiky typu Ja! Šén! Noch ajnmal bitte! Jawohl! Das ist… „Das ist víš kde,“ vzdechla jsem si. A je to. Co teď? Vykoukla jsem zpoza závěsu a snažila se přivolat prodavačku. Jsme lidi, pochopí to. Třeba mi půjčí nějakou zástěru!
„Stalo se něco?“ všimla si mého mávání ze zákrytu slečna Podpultomobilová. „Stalo. Já mám… Eééh… Rozbil se mi zip a jsem tu nahá,“ pípla jsem plačtivě. „Chachááá!“ vyprskla slečna, které jsem skutečně zpříjemnila směnu, to všechna čest! „To máte blbý! Máte mobil? Máte tady někoho? Zavolejte mu, ať vám přinese něco na sebe, ne? Já tu mám jen kaďačky a šprndy, já vám nepomůžu!“ dusila se za závěsem smíchy. Manžel! Tomu mám zavolat? Ježišmarjá. Živě jsem si představila jeho reakci! A nezklamal!
„Cože? Jak - nahá? Co vyvádíš? Ty jsi nahá?“ nevěřil svým uším a přežvykoval mi do ucha. „Bůůů!“ bulela jsem, „Prostě mi praskly šaty a mám na sobě jen provaz a síť! Jsem jak Koloběžka první, ty bláho, přijdeš mě krejt? Třeba tričko kdybys mi půjčil. No co, co jsem vyváděla, nic jsem nevyváděla! Chtěla jsem si zkusit noční košili. No! Jak, jíte? Aha…“ sfoukl manžel mou naději na rychlé vysvobození z prekérní situace. Když jí, tak jí, to chápu. Nezvednou se od stejku a nepůjdou obléct svou pošahanou nahatou matku a manželku, rozumím!
„My na tebe počkáme u auta. A ty si zkoušíš noční košili? Tak si ji kup a přijď v ní!“ napadlo ho. „To není noční košile! Nepředstavuj si kanafasovou flanelku s mašlí! Víla Amálka je proti mně nabalená jako pumpa! Jak vyjdu ven, udělají na mě zátah jako Kryšot na nudisty! Budou mě tu chytat do podběráku. Já nechci běžet nahatá pasáží. Copak jsem Hrušínskej v Discopříběhu!“ fňukala jsem. To už zbystřily přítomné Němky a začaly se vyptávat uchechtané prodavačky: „Was ist den lós? Ach? Warum? Was? Ooo, šreklich!“ štěkaly. Tam už chybělo jen to Heydrichovo opovržlivé čekááj!
Ale nápad na útěk v normálním spacím úboru, ne v neviditelném negližé, které bylo setkané rusalkami z jíní a pavučinek za svitu luny, mi nešel z hlavy: „A prosím vás, nemáte něco míň rozpáranýho?“ žadonila jsem ze svého separé směrem k prodavačce. „Ne!“ zněla odpověď, „Já mám jen tyhle. Nebo potom už jen s tím… No, francouzským otvorem. Ty mají prostřihy tam dole… ááá… éééé… jako ještě v oblasti prsou. Obou. Éeee!“ dusila se smíchy. Já se picnu! Vynikající! Hrát zlobivou pokojskou v laciném pornofilmu byl vždycky můj sen!
„No. Tak já si koupím tuhle. Nechám ji na sobě. Jestli můžu,“ vzdychla jsem. „To můžete. Nebo asi o deset krámů dál mají novou podzimní kolekci. Pěkný manšestrový lacláče. A pršipláště. Do toho počasí jako dělaný, co?“ deptala mě prodavačka poměrně velice zkušeně! Miluju lidi s ironickým smyslem pro humor!
„Ale tam byste musela taky v tomdletom. Kolem je jen elektronika, hračkářství a voňavý svíčky! Kupte si to a prostě poběžíte!“ řekla. Hračkářství, tě pic! To by bylo večer v televizních novinách, živě to vidím! Tak jo. Co můžu dělat? Nic. Rvala jsem na sebe to zatracený blbý pyžamo a nadávala si: „To máš za to. Kozo stará. Že se nestydíš! Ty jo!“ vyhrkla jsem užasle, protože košilka mi seděla jako ulitá. Žádné zkoušení nebylo třeba, ty zákeřnej tlustej mozkožroute!
Popadla jsem zbytek zneuctěných šatů, které jsem držela před sebou jako pás cudnosti, narovnala si na těle sprostou košili, vyšla z kabinky v celé své vznešené obnaženosti a před pohoršenými německými zraky čekala, až mě vysmátá prodavačka ostříhá z cenovek a odpípne mou kartu. A pak jsem vykročila vstříc ovacím nadšeného publika. S nahým zadkem, s nahým předkem, rudá jako vařený rak, to bylo něco šílenýho! Opravdu se mi splnil můj sen, že se za mnou někdo ohlédne, to vskutku ano! A nejen pánové, ale i dámy, děti, dokonce i uštěkaný pes na vodítku!
Plížila jsem se ve svém provizorním oděvu podél zdí, ale nebylo to nic platné, brzy se rozkřiklo, že se tu natáčí film pro dospělé, jinak si nedovedu ten nevšední ohlas vysvětlit: „Hele, táto, co to je? Asi se něco točí. Né, fotěj. To bude reklama! A takovou starou babu do toho vybrali? No jó, třeba něco na inkontinenci. To teď frčí! Viděla jsi Obermaierovou, ne? Mamí, tý divný paní kouká zadek! Mamí? Ta paní je cvok? No jo, naprostej cvok, pojď honem pryč, Ládíčku! Ty jo, natoč to! Hele, je docela zachovalá. Stiflerova máma! Táto, nečum! Kolikrát jsi už přetočila tacháč? Odvaha! No super! Táta už sehnál ty šlapky! Copa má tuto byjt? Kampa v tletom deš? “
Panebože! Šlapky! Obermaierová! Stiflerova máma! „A proč jsi nepočkala, až dojí a někde ti něco koupí a přinesou?“ ptala se mě vyřehtaná příbuzná, když jsem jí vyprávěla o svých pěti minutách slávy a následném úprku přes parkoviště do auta, kde jsem se zhroutila na zadní sedačku a vykoukla ven až před naším bytem! „Proč, proč! To je nejlepší, řešit vše až PO. Myslíš, že mě to nenapadlo? Mě napadlo tolik řešení! Ale až teď! V tu chvíli ti nic nedojde. Ach jo!“ vrtěla jsem hlavou. To byla kolosální ostuda! A ten hadr už nechci nikdy vidět. No, ačkoliv… Ale jo! Je to draze vykoupená a těžce zasloužená košile, to všechna čest, takže ji pravděpodobně vezmu na milost. Ještě aby ne!
Tak pozor na šaty se zipem vepředu, francouzské pokojské a reklamu na inkontinenci! A pokud potkáte upocenou nahatou paní v noční košili, kterak se přískoky plouží na veřejném místě, pozor na rychlé odsudky! Může to být jen pitomá ženská, co se chtěla líbit! A jako vždy se omlouvám za délku. Jinak to neumím. Hezký den!
