Článek
Byla to ambulantní operace, ovšem kdybych věděla, že budeme hrát celé vesnici kašpary, co aspirují na zatčení za veřejné sexuální radovánky, trvala bych na hospitalizaci! První tři dny trpěl jako zvíře, zvláště, když ho z nemocnice propustili za hodinu a nedali mu na cestu ani jeden prášek. Kamarád ho sice přivezl domů vysmátého jako lečo, nicméně když přestalo působit lokální umrtvení, začal tady bolestí třískat hlavou do zdi. No není divu! „No ať si vezme Ibalgin, ne?“ vyjela na mě sestra z onoho špitálu, když jsem tam volala, aby mu poslali e-recept na něco silnějšího než jsou cucavé pastilky proti kašli s příchutí šalvěje, které rozdával nějaký reklamní pán u vchodu.
„To si snad děláte…?“ neudržela jsem se, zatímco se v kuchyni ozývalo: „Grrrrrrauuuuu!! Třísk! Prásk!!!“ Chudák tam ječel a křičel a zcela mimo sebe hledal „ty zatracený nůžky na drůbež, aby si sundal tu za… sádru!!!“, jak chroptivě se slzami v očích bolestivě vyl. Bylo mi ho tak líto, že jsem úplně zapomněla, že mám na drátě tu nepříjemnou osobu s Ibalginem. Co mám jako dělat? To mám zvonit na naše spořádané sousedy a optat se, jestli jim nezbyla od oběda kapička heroinu nebo fentanylu?
Manžel nůžky na drůbež nenašel, tak se v záchvatu šílenství a agónie jednou rukou přehraboval v kufříku s nářadím, kde hledal pilu. Nebo kladivo. Nebo majzlík. I zavolala jsem znovu. A volala jsem a volala a telefonovala, až jsem dostala na drát další sestru. Nebývám prudič, ale to už nešlo! „V propouštěcí zprávě má jasně napsáno, že je vybaven medikací!“ „Graaaaauuuu! Říz Říz!!“ neslo se z kuchyně. „Kupte mu Panadol,“ odbyla mě osoba. Panadol?! „Sekali mu do kosti dlátem a kladivem. Panadol???“ rozčílila jsem se, zatímco můj muž při zaslechnutí slov dláto a kladivo začal dávit naprázdno.
No, abych vás neunavovala, nakonec se mi podařilo sehnat jeho ortopeda, který mu napsal velice silné prášky. Po jejich přivezení hodnou kamarádkou - protože já ho tady nemohla nechat samotného, byl schopen si tu sádru v amoku rozkousat - se na tři dny naložil do hlubokého rauše. Ale nebolelo to - a to je hlavní! A zatímco on v pondělí z pracovního procesu vystoupil, dcerka po předchozí chřipce (jooo, když se daří…) do procesu pro změnu nastupovala. Tedy do školky. Takže jsem toho měla plné brejle.
Doma jednoruký bandita, který zprvu neovládal sebeobsluhu a byl po oněch kouzelných klepkách prapodivně tichý, i když si pro sebe pořád něco mumlal (já se ho normálně bála!), a ještě malé dítě, které nutno ráno vypravit, pěšky dovést (neřídím!), vrátit se za nemohoucí sjetinou, pak běžet zase do školky, doma je všechny bavit, vařit, prát, uklízet, obsluhovat, koupat… Věřte, nestěžuji si, ale byla to síla! Ale vše si sedlo, a když jsme šly uprostřed týdne ze školky, malá hlásila, že mají novou hru. Prostě sochy. Cukr káva limonáda čaj rum bum, pamatujete? Sídlištní evergreen!
Nebo taky ne - myslím, že nějaký chlapeček nebo holčička museli vidět Hru na oliheň, protože volala: „Červená, zelená! Bum prásk, jsi mrtvá!“ Jelikož se nehodlám pohoršovat a nehodlám se vůbec o ničem s nikým dohadovat, protože na to moje už beztak těžce zkoušená nervová kapacita jednoduše nestačí, přešla jsem to. Nechtěla jsem jí kazit hru, to já nikdy nedělám, takže jsme to zredukovaly na: „Pauza! Stop!“ Tak jasně! To byla švanda! Máma hraje taky! A jdeme velkej okruh - to děláme, když je hezky, tak projdeme celou vesnici. Celou, podotýkám! A potkáme hoooodně lidí! Všechny lidi!
„Pauza!“ zavelelo dítě a já se zastavila na fleku. Zrovna jsem se omylem dloubala v nose (nejsem prase, něco tam svědilo), ale co už. „Hihihihi!“ řehotal se malý ďábel. Na Stop! jsem čekala velice dlouho, přičemž kolem mě projela dvě auta. Pohled řidičů byl velice zvláštní, ono nebylo divu - Pavlíčková stojí uprostřed silnice a dloube se v nose, to jí asi zase hráblo… Stop! Pauza, Stop, nadšené dítě se zasekávalo a rozběhávalo, já se usmívala, chytila jsem se zcela mimoděk dopravní značky a prohrábla si vlasy. „Pauza!“ To si snad dělá srandu, pomyslela jsem si. No ale nebudu kazit hru.
Zastavená v čase i prostoru, držela jsem se značky jako tyče, ruku lascivně ve vlasech, nohu vystrčenou do prostoru jako baletka (nebo hůř). A takto jsem tam stála a stála a stála. „Brýýýý déééén…“ zdravil pár starých manželů. „Nedívej se na paní…“ čapla maminka nějakého chlapečka. „Tůůůůt!“ smálo se mi auto plné vyzubených dělňasů. A v pozadí se potměšile chichotala Damienka. Věděla jsem, že když to poruším, tak se akorát rozbrečí, že kazím hru. Takže jo, stála jsem. A stála. Jako prostitutka. Stop!
Zazvonil mi telefon, s úlevou jsem ho vzala a sádrový král začal bědovat: „Já potřebuju podrbat záda a potřebuju oblíct tričko a potřebuju umejt ruku, protože jsem sežral to pečený koleno, a potřebuju vymáčknout…“ „Jojojo,“ zarazila jsem ho, protože jsem skutečně nechtěla vědět, co potřebuje činka jednoručka vymáčknout! „Už jdeme, jen to vezmeme okolo.“ Típ! Dcera lítala po cestičkách, slunce svítilo, sundala jsem si bundu a jen v zimních krátkých šatech jsem nastavila tvář líbezným paprskům. Došly jsme na naše „náměstí“, kde je největší koncentrace lidí, jsou tam dva krámy a dcera viděla kočku.
A jelikož je kočkomil po mně, volala na černou kočičí dámu, která si zalezla mezi dvě túje u hlavního silničního tahu z Německa. Hlavního, podotýkám. Hlavního!!! „Počkej,“ mávla jsem rukou, sklonila se, strčila hlavu mezi křoví a chtěla kočičku vyndat. Já ji znám, ona se ráda nechá přemlouvat. „Číčo, pojď, my si tě pohladíme,“ volala jsem mazlivě. „PAUZA!“ zahřměl veselý hlásek. „Ježišikriste!“ zavyla jsem v duchu i nahlas. Takže: ksicht mám asi centimetr od nevrle se tvářící kočky, všude samé jehličí. Zadek mám zcela neesteticky vystrčen asi cenťák od krajnice onoho silničního tahu. Hlavního! A nehnu se.
„Tůůůůůůůůůůůt!“ začala kakofonie všemožných houkaček, protože moje vystrčená zadní část vyburcovala představivost všech řidičů. Ani se nedivím. Kočka si mě prohlížela, začaly mi téct kapičky potu po obličeji a zadek pořád směr silnice. „Prosímvás, já s tím kočárkem neprojedu, co to tady vyvádíte?“ ozval se ženský hlas. „My hrajeme červená zelená bum jsi mrtvá!“ hlásila dcera. Tak to ne. „Konec, řekni stop.“ „Nééééé!!“ rozječela se. „Tak já ale jdu,“ „No to taky neeeee… Prosím, to je hra přece!“ natahoval prcek. Hm, když hra… Že já se vždy do něčeho nechám uvrtat!
Kolem procházeli lidé, šeptali si, kočka mi začala okusovat obličej, někdo mi do zadku něčím vrazil, slyšela jsem cinkání flašek a hlasy: „Paní tam asi zvrací! Je opilá určitě. A dítě tady pobíhá… Já někoho zavolám!“ „Nic mi není!“ mluvila moje zadnice. „Nikoho nevolejte, prosím!“ hrabala jsem se ven z křoví, protože se ozvalo spásonosné Stop! Kočka se mi smála do obličeje, já si dřepla a tahala ven hlavu plnou jehličí. „Fuj, prase, je tohle možný? Dospělá ženská a čůrá na chodník uprostřed vsi!“ hulákala nějaká paní pohoršeně a píchla do mého pozadí holí. Stála jsem totiž nad louží.
A dost! Já na tohle nemám nervy, nemám! Domů jsme se přiřítily obě rudé - já ponížením a dcera brekem, protože i když na mě hulákala Pauza Stop, matka už nehodlala hrát. Matka hodlala najít nějaký hořáček a nechat se zpopelnit. Doma už čekal pacient, mlčky jsem splnila všechny jeho příkazy a rozkazy (otevřít, rozšroubovat, podrbat, ustříhnout) a došlo mi, že jsem si zase udělala ostudu. Já se prostě musím vždy znemožnit! Jenže! To pravé znemožnění nás teprve čekalo. To bylo historické znemožnění! To si neumíte představit!
„Hele, prej jste za bílýho dne…“ psala mi jedna známá na Messenger. Co na to mám odpovědět? Nic! Hrůza to byla! Fakt si všichni myslí, že jsme si na starý kolena užívali na silnici? Kývli jsme na Rychlý prachy? No, ono to ale skutečně muselo tak vypadat. Zotavující se sádronosič totiž vyjádřil přání jít na procházku. Ratolest si svoje Pauza Stop hrála ve školce, vycházky měl, nu což. Můj zadkový a čůrací úlet je určitě zapomenut. Tak jo, půjdeme. Oblékla jsem se, oblékla jeho, akorát si odmítl vzít „ty hnusný tepláky s gumou v pase“, protože zcela dehonestují jeho mužství - jsou totiž štráfaté a vypadají jako pyžamové kalhoty nějakého starého dědka.
„No tak si vem ty maskáčový, mně už je to jedno!“ vyjela jsem frustrovaně. Ono to není jednoduché, oblékat 115kilového chlapa jako batole! Ponožky, tričko, trenky… Hekala jsem tu námahou, ale dobrý. Byl obut, oblečen, i tkaničky zavázané, pověsil si končetinu na závěs kolem krku, a vyrazili jsme bok po boku jako párek důchodců na zdravotní procházce. Došli jsme pomalým krokem na plácek před krámem, kde si chtěl koupit něco dobrýho. Jenže…
„Hele, mně se to rozvázalo…“ hlásil manžel. Já šla dál, protože jsem v mysli byla někde na lesní samotě, sama, sama, sama, z dosahu zasádrovaných velkých a upatlaných malých ručiček. „Stůj, mně spadly kalhoty!“ vrátil mě do reality všedního dne jeho hlas. „Ježišmarjá,“ přiběhla jsem k němu. To už jsme stáli na odbočce k obchodu, kudy chodí lidi, jezdí auta a rozhodně se tam všichni chovali naprosto spořádaně. Až na nečekanou kulturní vložku jedné manželské dvojice, že. „Ukaž,“ stoupla jsem si před něj (je to chlap jako hora) a skrytě se mu snažila obepnuté tepláky s rozvázanou šňůrou vytáhnout nahoru přes zadek.
„Nejde to,“ funěl. „Musí to jít…héééék…“ hekala jsem, objímala ho a dělala pohyby nahoru a dolů. „Stáhni to, stáhni to celý!“ vrčel manžel. „A zase nahoru, ještě ještě!“ Hop, hop, hop, poskakovala jsem. A jako kdybych slyšela v duchu Konopníkovou: „No todle táto, rozumíš tomu, to vypadá jako dyž… a takle vobráceně!“ Konečně měl tepláky přes zadek, ušli jsme pár kroků PŘED sámošku, kam přijížděla auta s rodinkami na nákup, když tu náhle: „Zase. Ta šňůra! Zavaž mi to!“ „To teda nezavážu, vždyť…“ namítla jsem chabě, ale ty kalhoty už měl opět na půl žerdi. „Tak ukaž…“ Hop, skok, ééééch, hop, ffffuuu, fuuu, uuuf..hééék…
Šňůra se v mých třesoucích se rukách proměnila v klubko zákeřných slizkých zmijí. Zaboha jsem nemohla udělat kličku. Štrachala jsem mu v oněch místech jako nějaká erosenka, podotýkám uprostřed davu lidí, kteří se zastavovali, jen jsem čekala, kdy někdo vytáhne foťák. „Nejde to. Já si musím…“ No to ne! Ale musela jsem. Musela jsem si KLEKNOUT a rázem se ocitla ve zcela jednoznačné a explicitní pozici, která musela evokovat všem přihlížejícím jen to jedno jediné. A zavázat to nešlo.
Manžel byl rudý tak, že mu zrudla i sádra, přísahám. A já? Žalostně jsem šmodrchala vkleče kličku na teplácích, kolem projeli místní dobrovolní hasiči, kteří to málem neubrzdili, jakási maminka, která měla ve vozíku napasované dítě, otočila vehikl a UTÍKALA od nás pryč, parta puberťáků s FIZI drinkem se usadila na obrubník a začala hlasitě povzbuzovat. Panebože!!! Ještě se do té vší motanice (zatracená tkanička!) přimotal místní Vietnamec, kterého znepokojil sběh lidu před jeho obchodem.
„Pani, pane, co děláte. Tady néé, za roch, za roch!“ gestikuloval zděšeně a ukazoval na jakýsi průchod dozadu. „To by bylo ještě horší! To na TO neuvidím!“ vzlykla jsem zbědovaně, ale v bránici už mi seděl smích. Seděl, začal bublat, nešlo to zastavit a já vyprskla takovým stylem, že se čumilové sledující Rychlý prachy zapotáceli. Ono se mi to totiž povedlo! Klička jako vyšitá! „Už jsi hotovej!“ nasadila jsem tomu korunu.
Ani nevím, jak jsme se dostali domů. Smáli jsme se oba jako blázni. „Ty hele, kde máš ty veselý prášky, protože já jsem právě teď na jeden zralá…“ řehtala jsem se. No jo. Některý věci nevymyslíš, jak se tak říká. Nelze se divit tomu, že jsme v poslední době terči zvláštních pohledů našich spoluobčanů. Tedy já! Ale co. „Dyž vostuda, tak pořádná!“ říkala moje babička, tátova máma, když se v naší rodině něco děsného semlelo.
Tak pozor na sádry, tkaničky a čaj rum bum! Hezký den všem!
