Článek
Prezentací mojí osoby v mediálním prostoru naštěstí nebylo mnoho. Nepočítám-li domácí videa, u kterých lze nějakou tu nedokonalost předpokládat, například videa oslav pozdě k ránu, kdy všichni vypadají jako banda nateklých klaunů, byla jsem všehovšudy třikrát v novinách. Poprvé v Obraně lidu, kde jsem jako malé dítě vyfocena, kterak v kukle lezu z tanku. Absolutně netuším, kde jsem se tam ocitla, ani co jsem tam dělala, reportáž byla z nějakého dětského dne. Pravděpodobně za to mohl můj táta, který nás dostal vždy někam, kde vše lítalo, hučelo, jezdilo nebo se z toho kouřilo. Na té zrnité fotografii lezu z tanku, kukla mi padá do očí, usmívám se od ucha k uchu a tank je od věže až po pásy obsypán lezoucími dětmi. Ruku mi podává vojáček, který se tváří tak žalostně, jakoby chtěl říci: „Prokristapána, kam mě to poslali, já už nechci děti, já chci zpátky do kasína!“ Nicméně tento výtisk rodiče s láskou opatrovali jako první mediální výstup svého dítěte.
Další moji fotografii v denním tisku již rodiče s láskou neopatrovali. Bylo to v místním regionálním plátku v době mé bouřlivé puberty. Nad reportáží z nějakého lokálního hokejového utkání, kde jsem se asi ocitla pod záminkou fandění (opět nemám tušení komu, ale hokej to byl) byl palcový titulek s názvem „Ovládli stadion“. Pod ním byla obrovská fotografie mojí osoby, kterak v minisukni sedím na base piv a z úst mi visí cigáro, na které šilhám a ještě mohutně tahám, takže moje tvář připomínala Munchův Výkřik. Je nabíledni, že tato fotografie našim radost nepřinesla. Ba naopak, takto se dozvěděli, že kouřím. No, ostuda to byla pořádná a dostala jsem pěkných pár neberných slov. Nejen slov.
Třetím počinem bylo, jak držím Harryho. Aha, to může znít velmi matoucím dojmem, upřesním - Harryho Pottera. Knihu.Ve Večerní Praze. Pracovala jsem tehdy v Orbisu na Václaváku (celý můj profesní život je spojen s knihami) a „potterománie“ byla na vrcholu. Přišla novinářka a fotograf a ptali se paní zástupkyně vedoucího, jestli by někdo nedržel knihu, aby mohli udělat foto přímo z obchodu. Nastalo hledání vhodného objektu k držení Harryho Pottera a černý Petr padl na moji osobu, snad proto, že jsem tam byla nejmladší a nestyděla jsem se. Bohužel mě ten den stihla nehoda, že při oceňování zboží jsem se píchla tužkou pod oční víčko a můj obličej nebyl ve stavu, kdy bych mohla s úsměvem držet Harryho. Leda to brát jako kletbu Avada Kedavra a udělat z toho reportáž ironickou. Takže nakonec držím Harryho, ale jsem bez hlavy jako čaroděj Pekota z Arabely. Tatínek mě sice ujišťoval, že „jsem k poznání“, ovšem k poznání jsem skutečně nebyla. Ale v pořádku, hlavní hvězdou byl Harry. Od té doby jsem se k ničemu nepřimotala, nebyla vyfocena v tanku, ani na base piv, ani bez hlavy. Naštěstí.
Jednoho srpnového dopoledne jsme se s dcerou vlekly z nákupu. Takový ten den, kdy už dopoledne je snad padesát ve stínu, nehne se ani lísteček a vše je spálené na troud. I já. Nikde nikdo, vesnice úplně vymetena, každý, kdo měl trošku rozumu, byl schován ve sklepě nebo naložen v bazénu. Nicméně jsem si myslela, že mi to sluší, protože jsem byla několikrát poctěna zatroubením okolojezdících aut. „No vidíš,“ říkala jsem si v duchu, „ještě to s tebou není tak zlý, když na tebe troubí pánové.“ Usmívala jsem se pro sebe a narovnala se a vykračovala si s nově nabytým sebevědomím. Které zhaslo, jakmile jsem zjistila, že jsem nezvládla garderobu a sukni mám vzadu zahrnutou do kalhotek, tudíž jsem celou tu troubící cestu absolvovala s téměř nahým zadkem. Když kolem projel přenosový vůz televize, zrovna jsem si rvala sukni na správné místo a dcera, která lízala lízátko, se smála na celé kolo, jak jsem vzteky zpocená a rudá. Přenosový vůz zastavil a vylezla z něj mladá, nakrátko ostříhaná reportérka následovaná kameramanem. Dvěma obrovskými skoky přistála přímo před mou zrudlou tváří, až jsem se tak lekla, že jsem popadla dceru za ruku a v případě, že by nás chtěla unést do přenosového vozu, jsem byla připravena na útěk.
„Fuj, to je vedro…“ otřela si tvář reportérka. „Žije tady vůbec někdo? Jezdíme tu dokola už hodinu a potkali jsme jen dva opilce a asi deset psů,“ usmála se. Já mlčela. „Hledáme matku,“ upřesnila.
Co, koho, jakou matku? Je to snad nějaká finta únosců dětí? Vykročila jsem odhodlaně vpřed s tím, že pokud budu zezadu chycena, ještě stihnu zabouchat pěstí na okno obvodního lékaře, který mi jistě pomůže. Možná tedy, pokud není opět na dovolené. Byl.
„Počkejte…“ dohnala nás opět. „Jste matka, jste. My musíme udělat reportáž o dostupnosti pediatrické péče. Můžete na minutku.“
No, konečně slovo do pranice, k tomu jsem opravdu měla co říct! Pan doktor šel do důchodu, a jak dlouho nám trvalo sehnat novou doktorku, to bylo… Myšlenky už se mi honily hlavou. Zajímavé je, že přesně víte, co máte říct, ale buď předem, nebo až když přijdete domů. To pak víte naprosto úplně, JAK byste to řekli, srozumitelně, inteligentně, ve větách rozvitých. Před zrcadlem, to se to mluví. Ale když vám strčí pod nos mikrofon a namíří na vás kameru, najednou „štronzo.“ Alespoň u mě. Tuším, že to byl Donutil, který v jedné ze svých historek říkal, že postavit na jeviště amatéra je pro toho amatéra natolik podivné, že se začne chovat doslova a do písmene jako debil. Zmateně mává rukama, dělá nesmyslné kroky sem tam, hlava se mu kýve jak Hurvínkovi - tak to jsem já. Ale před kamerou.
Rozhovor probíhal asi takto:
Reportérka: „Můžete nám říci, za jak dlouho a kde jste sehnala pediatra pro dceru?“
Já: „éééééééééééééééééééééé.....“
Reportérka: „No nebojte se, vždyť to nic není.“
Povzbudlivě se usmála, ale bylo znát, že její úsměv se stáčí do jakési křeče. Já už začala dělat ty nesmyslné pohyby, přesně jak říkal Donutil. Rukama jsem si neustále hrabala do vlasů a upravovala si vzadu sukni, dělala dva kroky vpřed a jeden vzad a celkovou svou vizáží a způsobem fyzického projevu jsem musela připomínat Petra Čepka coby Skákavého lajtnanta.
Kameraman: „Hele, neutíkejte mi pořád ze záběru!“
Reportérka: „Pojďte takhle sem ke mě a dívejte si mi do očí.“Vzala mě mateřsky kolem ramen a vrazila mi mikrofon přímo před ústa. Ucukla jsem a opět dva poskoky stranou. Ale držela pevně. Dcera se zvědavě dívala na kameru a bylo vidět, že by ji nejraději rozebrala, je v tom období, kdy jí zajímá, co je ve věcech uvnitř.
Kameraman: „Hele, nech toho, celý mi to vopatláš!“
Reportérka: „Znovu .“ Usmála se cukerínově: „Jsme v malém městysi v západních Čechách, místní pediatr odešel do důchodu a my se zeptáme přímo maminky, jak dlouho ji trvalo zajistit pro dítě pediatrickou péči.“ Pokynula mi, že mám mluvit.
Já: „No asi takléééééé…ééééééh…tooooo…méééééé…“
Reportérka: „Klid, velice vám to sluší, o nic nejde, nechte si ty vlasy prosím vás, nehrabte do nich. Tak dál.“
Já: „noooooooooooo…bylo to blbý…ééééééééééééé.“
Kameraman: „Hele, to je jak Hlinka na tý slavný tiskovce, když se vrátili z Nagana.“
Začala jsem se smát, protože měl naprostou pravdu. Smál se taky a kroutil hlavou. Museli mne považovat za mentálně postiženou a v reportérčiných očích jsem četla jako v otevřené knize. Jakoby říkala: „Jezdíme tady jak volové v tomhle vedru a jedinej člověk ženskýho pohlaví, kterého potkáme, je místní Felix Holzmann.“ Pak to vyšperkovala dotazem na otázku, která ji jako blesk napadla zcela mimochodem, tím by se totiž vše vysvětlovalo: „Vy jste cizinka, že? Ukrajina? Německo?“ Spustila plynulý monolog nejdřív v ukrajinštině, pak v němčině. Začala jsem mohutně vrtět hlavou, jakože ne ne! Češka. „Aha,“ konstatovala zklamaně a začala se rozhlížet. „Nemáte nějakou kamarádku, která má dítě a mluví?“ Já už ale byla naštvaná a zmobilizovala jsem veškeré síly. Prostě to řeknu, budu mluvit, vylíčím jak to bylo, nebudu si hrabat do vlasů a ošívat se jako bych měla svrab a neštovice zároveň. Pokynula jsem jí, že jsem zcela připravená a dala jsem svůj první rozhovor pro televizi.
Když si vzali moje nacionále a ujistili, že to půjde večer v hlavní zpravodajské relaci, zmocnila se mě euforie. Já to dala! Byla jsem prudce inteligentní, slušná, mluvila jsem zřetelně a samozřejmě mi to neskutečně slušelo. Bylo mi sice divné, že kameraman měl lesklé oči a jakoby zadržoval smích - ale dospěla jsem k názoru, že pláče dojetím nad tím, jak jsem úžasná a že je mu líto, že tak skvělý objekt pro kameru musí opustit. Mě totiž kamery milují! Dlouze jsem mávala přenosovému vozu a domů se nesla jako páv.
Samozřejmě jsem okamžitě obvolala všechny zbylé příbuzné a známé s tím, že budu večer v televizi. Nezapomněla jsem ani na kamaráda v Praze, který v té televizní stanici pracuje. Psala jsem mu, jak mu fušuji do řemesla a jaká to byla paráda. Je opravdu zajímavé, jak je schopen člověk v sobě potlačit naprosto všechno a nabýt zvráceného přesvědčení, že to bylo úplně jinak. Jakoby se mi přepsal mozek, delete a bžžžum, přechod do továrního nastavení. Já byla přesvědčena o tom, že jsem si vedla jako filmová hvězda. Jak strašně jsem se pletla…
Večer jsme usedli k televizi a čekali na mých pět minut slávy. Manžel byl pyšný a hrdý a pořád tiskl tlačítko s nahráváním, přece ten moment musíme nahrát a zachovat pro příští generace! Konečně ten moment přišel. Chytla jsem ho za ruku a s úsměvem od ucha k uchu sledovala úvod k reportáži. A konečně jsem se zjevila já. Alespoň myslím, že jsem to byla já. Na obrazovce se totiž objevilo cosi, co připomínalo Frankensteinovu nevěstu kříženou s Hastrmanem Karla Dobrého. Mastné prameny vlasů mi padaly do očí, rudá tvář zbrocená potem. Byla jsem vždy přesvědčena, že mi ty zelené šaty sluší - nyní už o tom přesvědčena nejsem. Vypadalo to jako pytel na mrtvoly. Odlesky zelené mi vrhaly do obličeje mrtvolné stíny, měla jsem vytřeštěné oči, jako kdybych právě spatřila přistávající mimozemšťany a otevřenou hubu jako Kelišová v Itálii. Chyběla mi už jen slina kanoucí na zelený pytel, který jsem mylně považovala za slušivé šaty. Pod touto personou, kterou jsem rozhodně nebyla já (ale byla!) se skvělo celé mé jméno s pomlčkou - matka. Byla to hrůza.
Ještě větší hrůzou byl pak samotný rozhovor. Já to vůbec nechápu, skutečně jsem si myslela, že jsem si vedla dobře. Nevedla. Manžel sklonil ovládání k zemi a dal si hlavu do dlaní a celý se cukal, jak přemáhal smích. Já sebou cukala taky - vzteky.
Reportérka: „Jsme v malém městysi v Západních Čechách, místní pediatr odešel do důchodu a my se zeptáme přímo maminky, jak dlouho ji trvalo zajistit pro dítě pediatrickou péči. Můžete nám říci, jak se vám povedlo najít nového lékaře pro vaše dítě?“
Já: (otevřená huba a vytřeštěné oči)
střih
Já: (natočena bokem, huba je vidět jen z profilu, oko maniakálně cuká)
střih
Já: (z ánfasu, huba je zavřená, oko slzí, v druhém je mastný pramen vlasů) „Bylo to ééééé těžkééééé ééééé…našli sme…ééééé po měsíci…mééééééééééééééé…doktorku…mééééé.“
Reportérka: „Aha, lékařku. A sami, nebo vám pomohla pojišťovna?“
Já: (znovu otevřená huba, skloněná hlava, objevení obrovského podbradku, který vypadal jako struma v konečném stádiu) „Méééééééééé…pojišťovna…éééééé, form…ulář, pomohla pojištovna, éééééééééé, vyplnila jsem mééééééééééééééé formulář a paní éééééééééééééééééééé doktorka nás méééééééééééééééééééé vzala mééééééééééééééé.“
střih
Dala jsem si hlavu do dlaní a rozbrečela se.
Tak, tohle nepřežiju, to je taková ostuda. Ale taková! A to jsem byla skutečně přesvědčena, jak mi to šlo! A co to mám za hlas? Jistě, vím, že svůj hlas vnímáte jinak a když se pak slyšíte někde nahraní, nepoznáte ho. Ale tohle? Zněla jsem jako když nafouknete balonek a zaškrceným hrdlem pouštíte ven vzduch. A ozývá se to" vříííííííííííísk". Tak to bylo tohle a ještě asi tak přibližně milionkrát horší. Já kráva. Proč jsem všem volala. Já pitomá kráva. No a ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat, že. Volala tchyně. Naštěstí už špatně vidí a chválila mi ty krátké vlasy - spletla si mě s reportérkou. Budiž. Pak volal ten kamarád z Prahy. Jen se strašně smál. „Mlč!“ křičela jsem na něj do telefonu hystericky. „Nééé, promiň… Já jen - víš, ty jsi mečela jak Pepek Vyskoč!“
A dost. Měla jsem toho právě dost. Zesměšnění v hlavní zpravodajské relaci nějak přežiju, ale skutečně jsem byla právě označena za Pepka Vyskoče? Tak to ne. Pokud někdy příště nedejbože potkám přenosový vůz, budu za ním házet kameny. A když potkám kameramana, přestříkám mu sprejem objektiv. A vám, milí čtenáři, link na ten můj výstup NEDÁM. Nikomu. Pojedu do Prahy do archivu a budu žádat jeho zničení před mýma očima, klidně se tam přiváži k vrátnici. No, ačkoli - to by mě asi zase natáčeli… Musím vypilovat to mečení, ať to alespoň stojí za to.
A napadá mě jen věta Škopkové ze Slunce sena: „Usmívejte se… Točí to televize.“
Krásný den všem, PP
