Článek
Včera jsem si uvědomila, že už to bude rok, co do naší malé rodinky přibyl nový člen - mourované roztomilé koťátko jménem Emička, které se celé hodiny dovedlo honit za kusem špagátu, hrát přetahovanou se šňůrou od domovního telefonu, zničit šňůru od domovního telefonu, zničit domovní telefon, sežrat manželovi sluchátko, vykakat sluchátko, načůrat návštěvě do bot, načůrat návštěvě do klína, načůrat návštěvě na hlavu… Ale co vám budu povídat. Zná to každý „kočkař“. Všichni máme podobné historky se svým domácím mazlíčkem, který vlastně žádným domácím mazlíčkem není.
Kočka je totiž démon. Bez diskuse. Když vám milostivě dovolí u sebe doma bydlet, považuje vás jen za sluhy, co jí kydají záchůdek, přinesou jídlo (a běda, když zapomenou); občas vám milostivě nastaví ouško k podrbání, načež seknou drápem a hrdě odkráčí směr vaše postel, váš gauč, vaše peřiny, vaše bota, váš lustr, váš notebook, váš sporák, vaše auto či vaše lednice, kde se natáhnou a prostě vás tam NEPUSTÍ. Tečka.
Tohle všechno vím. Respektive věděla jsem. Považovala jsem se totiž za zkušenou kočkařku, která odchovala několik kočiček, koťat i zcela beznadějných případů, z nichž se díky mé péči (jako opravdu!) vyloupla například nádherná a vznešená kočičí madam Madlenka z popelnice nebo noblesní coura Kačka von Balkon. Ale až maličká mourovatá Emička mi plně ukázala, jak strašně jsem se v otázce znalostí kočičího bratrstva pletla. Ona je totiž kamikadze. Netvor obecný. Převlečený démon Pazuzu. Vtělení ďábla. Příšera z chodských hvozdů. Šelma s aktivovanou sebedestrukční jednotkou. Chodící jednotka intenzivní péče!
„Co s tou kočkou sakra JE? Emičko, vylez z gauče, OPĚT přijde pan doktor! Co to máš v puse? Kam to neseš! Hej! Vrať se! Dobrý den, to je vaše kočka? Tak si pro ni pojďte, chrápe mi v autě na volantu! Mamí! Emička chodí po třech a čtvrtou nohu asi nemá! Ukaž? Ty máš hubu voteklou jako balon! Skoč dolů! Ne, neskákej! Jdu pro štafle! Dyť to je snad deset metrů! Tak copak se ZASE stalo?“ Toto jsou prosím pěkně nejčastější věty, které se u nás doma poslední dobou ozývají, přičemž poslední má na svědomí náš pan veterinář, který tuto otázku proložil tak žalostným tónem (přísahám, že jsem do telefonu slyšela, jak zakoulel očima!), až jsem se začala smát nahlas.
A přitom zprvu nevypadalo, že se Emička změní v harakiri slečnu. Jenže po kotěcím období roztomilosti (ta jí zůstala) a hravosti (ta jí také zůstala) přišla první říje a z miloučkého mláděte se stala puberťačka s tak silným pohlavním pudem, že jsem to ještě nikdy neviděla. Nikdy! Mrouskání přišlo na naši ušatou slečnu nečekaně brzy. Jako kdyby v sobě měla skrytou časovanou bombu s hormony, která jednoho krásného dne jednoduše rupla, načež zaplavila její nedospělé tělo dryjákem lásky a v její kebuli došlo k dočasnému zatmění všech kognitivních funkcí!
Jinak se totiž nedá vysvětlit to, co vyváděla. Já vím, že kočky v říji vřískají. Jsou schopné prokvílet celé noci tak neskutečným způsobem, že se sousedi budí, tlučou vám na dveře (v lepším případě) nebo volají policii (v tom horším), protože si zákonitě musí myslet, že se vzájemně mordujete. Kočka dovede vyluzovat opravdu šílené pazvuky. A já si myslela (já naivní blbka), že až to na Emičku přijde, samozřejmě to neomylně poznám, protože nám začne v časných ranních hodinách vyhrávat k tanci a poslechu, jak se tak říká!
„A pak půjdeš okamžitě na kastraci. Teprve potom tě budeme pouštět ven,“ slibovala jsem naštvané a rozježené Emičce, která hlavou naskakovala na skleněné dveře od balkonu, jak moc toužila jít dobývat svět. Rozumějte, já jsem zodpovědný (no!) člověk a kočky samozřejmě kastruji. Jenže jsem si fakt myslela, že má ještě čas! Evidentně neměla - a hlavně jsem to na ní nepoznala, protože nevřískala. Ona totiž značkuje. Jo jo! Její říje se nesla ve znamení prochcaných peřin, postříkaných zdí, nakropených předložek v koupelně…
„Ježišmarjá! Co to… Sakra práce!“ vytrhl se jedné krásné zimní noci manžel z hlubokého spánku, vylétl z postele, jako kdyby měl v zadku vrtuli a zběsile mával ve vzduchu peřinou. „Co je, co blázníš? Máš křeč?“ napadlo mě, když jsem chvíli sledovala jeho maniakální poskoky na místě. Kvůli křečím tu pochodujeme občas oba, magnézium máme snad i pod polštářem… Ale tohle vypadá jinak! „Tobě se chce… Horem nebo spodem?“ vyhrkla jsem. Ještě chybělo zařvat Ludánku, tady ne!
„Ta kočka mi pochcala peřinu!“ zařval naštvaně, „Emičko! Kde jsi! Tady jsi. Copak si to udělala, co?“ choval kočku v náručí, protože si nechtěl na zvířeti hojit své noční šoky! „No neblbni,“ vyskočila jsem z postele takovou rychlostí, jako kdyby mi bylo patnáct a pod oknem pískal můj tehdejší nápadník, ehm! Jenže místo myšlenkového návratu do mládí jsem pískala já. „ÍÍ, no jo!“ ohledala jsem vlhkej flek na duchně, „To není možný!“ Ale bylo to možný. Po bližším pátrání jsem našla další nadělení!
„Tohle se ještě nestalo, vždyť neudělala nikdy ani jednu loužičku…“ vrtěla jsem hlavou. „No. Výborně. A já budu spát pod čím?“ otázala se mě hlava rodiny. „Mamí?“ ozval se z pokojíčku hlásek probuzené ratolesti rodiny. Průšvihář rodiny (já) si povzdechl, nastartoval ruce a jal se převlékat peřiny. V tom všem zmatku jsme si nevšimli, že se Emička vydala na svou kropící procházku po bytě. Nikoliv první, jak jsem posléze zděšeně zjistila - a ani zdaleka ne poslední. To bylo něco strašnýho!
„Celej byt komplet prochcanej. Pračka pere nonstop, sušičku trefil šlak a místo sušení mrazí… Já už nemůžu!“ bulela jsem kamarádce do kafe, „Chápej, já nejsem žádnej skřítek pořádníček, ale tohle? Ona je jako wapka. Střííík! A je to úplně všude!“ A bylo! A nám vůbec nic nedošlo! Zpětně si uvědomuji, jak moc blbí jsme byli. Já dokonce vyměnila komplet celý Emiččin záchod v domnění, že jí tam něco vadí. Ale kdepak. Udělala střííík a dívala se na mě tak žalostně, až jsem usoudila, že je těžce nemocná. A do našeho života vstoupil pan veterinář!
„Kočička nám začala ch… Teda stříkat. Teda čůrat. Je jí blbě. Asi zánět močáku. Nebo má v p… éhm… choré ledviny!“ hodila jsem po telefonu do placu svou gůgl diagnózu, což mají všichni lékaři (pro dvounohé i vícenohé pacienty) opravdu nejradši. „Tak ji přivezte!“ děl rezolutně spasitel kočičích duší. Emička tedy jela v doprovodu mého muže poprvé - a nikoliv naposledy - na výlet do ordinace. Vrátila se velice spokojená, ale manžel už moc spokojený nebyl: „Víš co jí je? Mrouská se. Já tam stál jako totální vůl!“ funěl a byl nesmírně vzteklý.
No ono není divu. Přinést do ordinace mrouskající kočku s tím, že má ledviny v trapu, to je člověk okamžitě ocejchován jako tajtrlík s pokročilým stádiem senility! „Emička se mrouská! A takhle divně?“ drbala jsem jí na bradičce a sledovala její přiblblý výraz. Přísahám, opravdu neměla ani jeden hlasový projev, ani nenastavovala zadek… A když jsem stála ve své tehdejší obvyklé pozici (buď jsem vyndávala něco Z pračky nebo jsem nandávala něco DO pračky), Emička dala ocas na stranu, vyšponovala záď a názorně mi ukázala, jak moc jsem pitomá!
„Aháá,“ ulevilo se mi, domluvila jsem s veterinářem kastraci, která následovala ihned po skončení mokrých tanečků - a když jsme kolem naší vyspávající omámené šelmičky chodili po špičkách a čekali, až se probere z narkotizačního rauše, právem jsme doufali, že se všem uleví. A ono ne. Kastrace se totiž nepovedla. Emička měla něco, co se nazývá zbytková ovariální tkáň. Zkrátka v ní kousek zůstal. A bylo to stokrát horší než říje předchozí!
Za pár dnů po Emiččině zotavení a prvním vypuštění do velkého světa (vrátila se z venku umouněná od uhlí a tak šťastná a spokojená, že jsem jí to až záviděla!) se manžel v noci probudil, zařval Ježišmarjá, vyskočil, roztřásl peřinu… A já seděla a měla déjà vu. Jenže to nebylo déjà vu, byla to krutá realita. Nevěřícně jsem se dívala na Emičku, kterak si to štráduje na svou tradiční občůrávací procházku po bytě - a zcela automaticky jsem zase najela do módu vyndej prádlo zandej prádlo. Přátelé, to bylo něco šíleného! Emička se opět změnila v pochodující hormonální bombu, jenže asi tisíckrát silnější než předtím.
„To přece není možný!“ brečela jsem opravdu zoufale. Ruku na srdce, tohle by nevydržel ani svatej! Dokonce jsem měla i poněkud temné myšlenky, které se týkaly nebohé kočky, která vůbec za nic nemohla. Nicméně to bylo opravdu strašidelné. Co to krucinál je? „Hormonální dojezd,“ konstatovali lidé z komunity kočičích lidí na Facebooku, kde jsem se nesměle otázala, jestli to někdo zažil. Zažil, jistě. Stává se to. Ale já od kočičích lidí dostala strašnou bídu, protože jsem tam v ironii dodala, že ji asi brzo přerazím, což se nesetkalo s pochopením a dostala jsem i pár výhružných soukromých zpráv!
To mě úplně dorazilo. Volala jsem veterináři z koupelny, kde jsem obligátně vyndávala a nandávala prádlo a on tentokrát musel přijet osobně k nám domů, protože z mého ubuleného kuňkání nepochopil ani slovo a myslel si, že jsem Emičku pověsila za ocas do průvanu! Ale když ji viděl, zarazil se. Kočka byla tak utrápená, že se přímo ztrácela před očima. „Střííík, střííík, stříííík…“ prošla kolem a já na ni ukazovala: „Vidíte to? Co to je? Vždyť z ní už nemůže nic zbejt! Ona se prostě vyčůrá z podoby, rozpustí se na podlaze a my ji vytřeme. JÁ ji vytřu!“ dodala jsem významně, „A bude po ní. Tohle není normální, ne?“
Pan doktor překvapeně konstatoval, že tohle skutečně normální není. Že se pravděpodobně stalo to, co jsem popisovala výše - zbytková tkáň, která teď bobtná a bobtná a pere do kočičího těla další a další hormony, až se ta kočka opravdu zblázní! „Mňaauuu,“ potvrdila jeho myšlenky zubožená Emička. Lékař chvíli dumal a pak se rozhodl, že ji musí „vypnout“ hormonální injekcí s tím, že až dojedou účinky té včeličky, bude reoperace.
„Jinak se utrápí, tohle jsem ještě nezažil. Musíme ji dát do kupy,“ držel v rukou hromádku neštěstí, která prostě a jednoduše už jen stříkala. Omlouvám se, ale je to tak. Já to všechno píšu s velkou láskou, ale to už se nedalo zvládnout. „Emí. Hele, to už bude dobrý,“ chovala jsem to nebožátko jako nedonošené miminko a dcera si ji ostýchavě hladila: „A mamí! A po tý injekci už bude Emička zase normální?“ ptala se bázlivě, protože tohle už nebyla ta její parťačka na hry a tulení - a malá nevěděla, jak se k ní chovat.
„Asi jo. Pan doktor tomu rozumí. Uvidíme. Musí to fungovat, jinak všichni skončíme v blázinci. A Emička taky. Jestli teda existujou kočičí blázince,“ hladila jsem dvounohou i čtyřnohou ratolest po hlavičkách, „Určitě to bude lepší!“ A bylo! Sotva se za dva dny dostavil účinek injekce, nevěřícně jsme pozorovali, jak Emička ožívá, jak se narovnává, jak o sebe zase začíná dbát, jak žere jako prokopnutá, jak chodí na záchod, jak se honí za mouchou, jak se její splašené hormony „přerážejí“ dalšími hormony, jak prská na veterináře, kterému to nedalo a přišel se na ni osobně podívat… To byla nádhera!
A když se Emičce ulevilo, začala se chovat jako totální cvok. „Vem štafle a přijď si pro tu můru,“ přišla mi jednoho dne poněkud zmatená zpráva od výše zmíněné kamarádky. Můru? Že by si dcera vyšla na tajné rande se sousedovic malým Mirkem? Ale ne, je doma. A na co štafle? Odpovědi jsem se dočkala velice záhy - a u záchrany Emičky, která se procházela na ochozu střechy protějšího vysokého domu, se srotil dav čumilů. Každý radil (máte štěstí, že jdu kolem!) a když už to vypadalo, že pro mourovatého Pazuzu bude muset vyjet plošina (strážníku, sundáte mi to koťátko?), kočka prskla, hupla střemhlav a odběhla pryč.
A tak místo vyndávání a zandávání prádla vyndáváme a zandáváme pomatenou sebevražednou atentátnici. Odkudkoliv a kamkoliv. A žehlíme její průšvihy! „Podivejte se, co ta vaše blbá kočka udělala Kryštůfkovi!“ přepadla mě venku zmalovaná ženština, která držela v náručí třesoucího se pejska. „Co to?“ zeptala jsem se inteligentně, protože mi ženino prazvláštní sdělení nedávalo smysl. „Jako naše kočka? Poprala se s vašim psem?“ vyjelo mi obočí až na temeno, „A nepletete se?“ „To teda nepletu!“ prskla paní opovržlivě, „Dala mu pár facek! Je v šoku!“ strkala mi Kryštůfka pod nos.
Po návratu z nepříjemného „kartáče“ jsem se zhroutila vedle škrabadla, kde se nahoře rozvalovala naše madam s nataženýma packama: „Emičko, co jsi to zase vyvedla. To není možný. Furt na tebe někdo žaluje! Já ti dám zaracha!“ hrozila jsem jí. „Pche!“ odfrkla a měřila si mě zelenýma očima velice potměšile, „Za prvně nevím, co to je, za druhý mě to uráží!“ mňoukla, ladně seskočila a vydala se zase ven. A já přemítala, co ZASE bude. Protože jí doma držet nemůžu, že jo. Jak říkala paní Stašová: Kdo jednou zkusil, už nechce jinak.
„Počkej,“ snažila jsem se Emičku čapnout, abych pokračovala ve své mateřské litanii, „Že se pereš s kočkama, to vím, to už mi na tebe práskla paní Bílá! Nechoď tam! Kam běžíš, ještě jsem neskončila!“ naháněla jsem ji pod balkonem, kde mi včera žalovala paní Bílá. To byl trapas. Ta toho měla mnoho na srdci! Paní Bílá je bílá a umňoukaná kočka s nesmírně naštvaným výrazem v obličeji, která si mě odchytila a opovržlivě mě varovala: „Srovnejte si tu holku! Roste pro šibenici! Podivejte, jak mě zřídila! To je na sociálku!“
Krucinál, ještě mám na krku kočičí OSPOD! „Ona se s vámi poprala? Cože? Zmalovala vám fasádu, já to vidím, máte škrábance, jejej. To mě mrzí. Byla jste u lékaře? Ještě ne? Že máte doma malé děti a nemáte čas? Kolik jich letos máte? Osm? Ty bláho! Tak gratulka! Já se omlouvám, paní Bílá, ona za to nemůže. Co dostala tu injekci, tak se chová jako cvok. Asi jí tam připíchl nějaký veselý kapičky,“ „Mňau!“ prskla kočičí matka rodu pohoršeně a odplížila se do dáli, zatímco naše hrdinka ležela na zábradlí a přísahám, že se usmívala!
Já se ale moc neusmívala, protože Ema se ze svých toulek často přivlekla orvaná jako hrdina od Stalingradu. A musela jsem zase žhavit horkou linku k panu doktorovi, který už nás má plné brejle. „Pane doktore, ona se poprala a má kousanec! Pane doktore, antibiotika dobere kdy? To už má třetí. Má průjem! Nemá průjem! Pane doktore, bodla ji včela do tlamy a vypadá, jako kdyby dostala do dr…éh… úst. No zatím vnímá! Aha. Pane doktore, přišla po třech a čtvrtou packu tahá za sebou!“ volala jsem a volala a pan doktor vždy jen sykl: „ZASE? Já zešílím! No už jsem zešílel. To jsem ještě nezažil!“ Evidentně proklínal den, kdy mi ten blbej telefon poprvé vzal!
A nemá to konce a nemá. „Co že to? Co udělala?“ ozval se znepokojeně a já slyšela z telefonu řehtání koní. „Mně už je fakt strašně trapně, ale ona spolkla žábu. Předtím přinesla hada. Užovku. Ta přežila. Potom krtka. Ten nepřežil, ehm. Ale teď žábu. A to se může i otrávit, ne? Byla malá… Nevím jaké barvy. Moment?“ položila jsem mobil zapnutý na hlasitý odposlech a sklonila se k pomatené žabožroutce, která nám zřejmě chtěla přinést příspěvek do rodinné spíže, ale pak se v ní probudil francouzský prapředek - a přímo před mýma vytřeštěnýma očima žabku prostě spolkla!
A teď ji dávila ven. „Bléééé!“ dusila se. Veterináře mohl trefit šlak: „To není kočka, to je něco jinýho!“ mumlal. „Íhahááá!“ potvrdil to kůň. „Hele! Vyblila ji!“ vřískla jsem do mobilu radostně a potom to se mnou málem šmejklo - malilinkatá žabička se otřásla, přetočila se, posadila se, rozhlédla se, nadýchla se - a už hledala, kde nechal tesař díru! „No. Já rodím hříbě,“ děl pan doktor, „Až k VÁM POJEDU PŘÍŠTĚ, tak se na ni podívám,“ oznámil mi poněkud maniakálně a zavěsil.
Tak! Počítá s námi, to je dobře. Já ráda mluvím se vzdělanejma lidma, jak by řekl Švejk. „No vidíš, Emi! To bude dobrééé, dobré to bude!“ mlela jsem tu jako pan Nárožný, když telefonoval z lázní a myslel si, že je jeho filmová dcera v jiném stavu. Emička ale do jiného stavu přijít nesmí. Musí na tu reoperaci, A vy si už jistě ťukáte na čelo, že jo? A já se vám vůbec nedivím. Kočky jsou mordýřky, které jsou schopné přivést k šílenství i veterináře, tak proč ne jednu bláznivou ženskou, co chtěla jen dát domov živému tvorečkovi a udělat ho šťastným.
A zatím ten tvoreček dělá šťastným nás všechny. Protože tyhle trampoty jsou už nedílnou součástí našeho života. A s kočkou je to krásnej život! Moc vás zdravím, pane doktore - a také všechny veterináře. Nemáte to věru lehké. Daleko horší než pomatená zvířátka jsou jejich pomatení páníčkové!
Tak pozor na zvědavé šelmy, vyblinkané žáby a esemesky o štaflích! Hezký den!
Pochodující katastrofa právě odpočívá… Dobrou noc, poddaní lidé!
