Článek
Jak řekl Karel Sova ml. v legendární Nemocnici na kraji města své nafouknuté manželce Alžbětě: „Každý z nás si o sobě vždy myslí to lepší…“ Je nabíledni, že se Bětulinka sebrala a od neméně nafoukaného manžela se odstěhovala (zatím jen o patro výš, pak zcela). Ale milý MUDr. Karel měl velkou pravdu. Někdo si myslí, že je hodný, někdo si myslí, že ho mají lidi rádi, někdo má nutkavou potřebu udílet rady, no, však víte, jak to myslím.
Já si myslela, že se domluvím anglicky.
Ze školy si nepamatuji nic, jelikož jsem maturovala z němčiny a jsem schopná v němčině poslat někam každého otravu, který na mě troubí a v mezinárodním gestu naznačuje nabídku ke kvalitnímu styku. Zde v příhraničí věc zcela běžná. Ale buďme upřímní - bývávalo. Nyní na mě zatroubí spíše jen popeláři, když se belhám ověšená nákupy do těch našich kopců. Tady je to totiž do kopce i z kopce. Také umím německy nadávat a tato dovednost mi dovolila zažít spoustu velice zajímavých zážitků i situací. Ehm. Ale zpět k angličtině.
Po zhlédnutí asi miliardy seriálů, které sleduji pouze s titulky a originál si pouštím do sluchátek, jsem dospěla ke zcela scestnému závěru, že mi nečiní nejmenší potíž hovořit plynně touto řečí. Tak jednoduchou! Tak super! Samozřejmě, základy jsem znala, měla jsem na čem budovat a byla jsem schopna odcitovat celé dlouhé pasáže i s příslušnou intonací a přízvukem například z TBBT, Red Dwarf, IT Crowd, Black Books a podobných kultovních věcí. V hlavě jsem vedla anglicky dlouhé monology, ba i dialogy, to když jsem si to jako „nacvičovala“.
Jediná moje zkušenost s rodilým mluvčím byla někdy před x lety, kdy jsem ještě slušným způsobem holdovala alkoholu. Tehdy jsem někde někdy s někým (zřejmě na Silvestra) byla jak dělo, potkala nějakého Johna a dodnes naprosto přesně vím, jak jsem perlila! Já byla naprosto totální rodilá mluvčí! To byl rozhovor majitelky červeného diplomu! Nepamatuji si z toho vůbec nic, ale někde vzadu v hlavě vím, že jsem s tím člověkem skutečně konverzovala! Tedy - asi.
Nyní jsem sedmým rokem pyšný abstinent, ale to jen tak na okraj. Jak strašně se člověk mýlí, jak neskutečně se sám v sobě plete! Jak je ten mozek zajímavý orgán, on vás skutečně PŘESVĚDČÍ o tom, že je všecho v cajku - vlastně spíše oukeji.
Jsem přesvědčená, že v mozku sídlí takoví ti zákeřní pidimužíci jako v seriálu Byl jednou jeden život. Nebo něco na způsob zmenšených kluků, kteří ovládali pana Satinského, aby dělal kraviny v seriálu Křeček v noční košili (Zedrale, zakuřte si!). A ti si s tím naším mozkem pohrávají. A jsou strašně škodolibí. Přepnou nás do jakéhosi módu nepříčetnosti a vyvolají ve vás obskurní představu, že jste mistr světa amoleta. A pak to dopadá jak? No hodně blbě, jak se ukázalo.
Mám dlouholetého kamaráda, říkejme mu Honza. A Honza je kumštýř, malíř. Velice talentovaný. Má normální zaměstnání, svá díla tvoří jaksi po večerech a z vlastní záliby. Je to nimrod a jeho obrazy jsou plné motivů jelenů, co troubí dueta a tokajících tetřevů. Obrazy jsou to hezké, ne jako v Chalupářích, kde onen slavný obraz srnek s obrácenýma nohama zahalenýma párou z jedoucího vlaku Bohoušovi moc radosti neučinil. Tohle je taková ta myslivecká klasika - kdo si na to potrpí, tomu se to bude líbit, každému dle jeho vkusu.
A tu jednou do jedné místní rodiny zavítal desetiletí neviděný, leč neustále zmiňovaný (my máme strejdu v Americe, heč heč, nikdy jsme ho neviděli, ale občas nám pošle nějaký věci!) příbuzný z USA. A ten si přivezl svého přítele, obstarožního a kultivovaného Američana, který neznal česky ani „topry ten“. Celý týden ti dva poznávali krásy našich hvozdů a chuť našeho piva. Čechoameričan si odjel vyřídit nějaké záležitosti a Američan se vydal na procházku. A okouzlen zdejší krajinou se kochal a kochal, až mu padl zrak na schnoucí obraz laně u potůčku. A zkameněl.
Nadchl se takovým způsobem, že vlezl Honzovi do garáže, kde svůj koníček realizuje. Šedovlasý elegán v obleku kamaráda nejdříve vyděsil, ale jelikož nevypadal na zloděje aut, a jelikož je to tady malá zadel, kde zná každý každého, hned věděl, s kým má tu čest. Okouzlený cizinec probíral jeden obraz za druhým a začal mít nějaký záchvat - zřejmě už viděl, kterak mu někde ve srubu v Apalačských horách visí jeleni od Honzy. Ten si ho podezřívavě měřil, v montérkách od oleje a s imbusákem v ruce skutečně nevypadal jako akademický malíř (kterým není). Amík s ním zkoušel navázat rozhovor. A mně zazvonil telefon.
Raději se předem zmíním, že budu vše psát foneticky. Protože je to vlastně úplně jedno, jelikož jsem ze sebe udělala takovou krávu, že nehodlám být dalším dobytčetem v tom, že nasekám ještě špatné tvary jazyka už tak naprosto zprzněného. Mnou. Mnou, mnou, mnou!!!
Takže ta neskutečná transkontinentální ostuda probíhala asi takto:
Honza: (udýchaně, překotně, naléhavě, velice, velice NALÉHAVĚ) „Petruš, čau. Je tady ten Amík vod Masláků. Sám. A hele, von chce asi něco koupit, rozumíš, koupit nějaký můj obraz, ty vole!!!“ (funění, rozechvělé vzdechy) „Konečně by Máša přestala nadávat, že čmárám a obraz si koupí leda nějakej ožrala, co zapomněl na narozeniny svý starý, rozumíš…“
Rozuměla jsem, jak by ne. A přála jsem mu to. Ale pořád to nechápala.
Honza: „No a ty přece mluvíš anglicky, prosím tě, pomoz mi, vem si ho k telefonu a domluv to nějak… Já umím anglicky akorát jes, nou, oukej a ou maj gááád, ou maj gáááád a džísiskrajst… ehm…“ zarazil se. Bylo mi zcela jasné, z čeho opakované volání Boha a Krista zná. Vám je to taky zcela jasné. A ti zákeřní pidimužíci v mém mozku byli probuzeni a svoláni k naléhavé poradě.
Je zajímavé, že byl v takovém tom rauši, že ho ani nenapadlo použít překladač nebo jiné netové udělátko. Zkrátka byl omámen vidinou prodeje svých děl za oceán a zavřením úst držkaté Máši, která by si konečně pořídila sušičku. Prostě mozek jel v záložním levelu, kde malinkatý Honzík skákal šipky do hromady prachů jako strýček Skrblík.
Já: „A co Jára. Ten přece anglicky umí líp než všichni na světě,“ vzpomněla jsem si v posledním záchvěvu zdravého rozumu na místního génia, který souběžně vystudoval asi tři vysoké školy a mluví snad milionem světových jazyků včetně klingonštiny. A pro normální, běžný život je zcela nepoužitelný.
Honza: (opět velice naléhavý, ba až navztekaný tón)„Ten je v nemocnici!!! Má zlomený obě nohy! Byli lyžovat na ledovci…“
Já: (zděšeně) „Jára lyžoval???“
Honza: „Ale ne. Ještě to. Jel s nimi, že to zkusí. A ještě v Čechách na pumpě zastavili, protože musel s pískem (tak se u nás říká malé straně). A když vystoupil z auta, uklouzl a už mu volali sanitku. Blbec. Hele, nikdo jinej tu není, vždyť víš, že jsme tu na samotě…Já doopravdy nevím, co mám dělat, já se domluvím jen německy. On se mi tu usadil na pařez a probírá jeden obraz po druhým. A ty vole…“ (odmlka, chrastění) „Dává je na dvě hromady a něco si brblá. Jes. Tváří se jako kdyby našel poklad. Von je koupí. To snad není možný. Jes…jes… ajn moment, bitte. Vezmi si ho! Domluv to, Petruš, prosím, domluv to. “
Pidimužíci zasedli k ovládacímu panelu mého mozku a dali se do práce. A já pozbyla veškeré zbytky zdravého rozumu a nyní jsem byla Petrou - profesorkou angličtiny. Rozumíte. Prostě pá pá soudnosti, vítej, pýcho, co předcházíš pádu! Vítej, vejdi a udělej z Petry - profesorky Petru - krávu!
Takže jsem souhlasila a Honzík nadšeně výskl. A byl mi předán Američan od Masláků. Pozdravil a spustil plynulý monolog. A já jen omámeně s dementním výrazem zírala do dáli. On zněl jak Elvis Presley! On měl takový ten měkký jižanský akcent, to byla taková nádhera! Jelikož je Amerika takovou mou trošku srdeční záležitostí, ač se tam stejně nikdy nepodívám, v představách jsem najednou seděla před rozlehlou rezidencí někde v Louisianě či Massachusetts, hleděla do západu slunce kdesi v divočině po boku onoho majitele kouzelného hlasu…
A pidimužíci si v krizovém štábu řekli: „Hele, ono se jí tady nelíbí! Milostpaní by chtěla do Ameriky! No tak to určitě! Hej, tohle jí osladíme! Pidimužíku znalostí jazyka anglického, rozkousni tu kapsli, zastřel se, a ještě se oběs. To je rozkaz! Ta uvidí!“ A viděla.
Představila jsem se, pozdravila, řekla ken aj help jů? A pidimužík znalostí jazyka anglického spáchal sebevraždu. Zkrátka jsem se vypnula. Totálně zamrzla. Znáte takovou tu situaci, kdy je prostě vše, ale vše pryč a vám nezbývá než si přiznat: „Já jsem, pánové, totálně blbá. Já jsem naprostá lama. Já nic nevím!“ Tak to jsem měla já. Leč kostky byly vrženy a následující rozhovor vypadal asi takto:
Američan: (plynulá, nádherná a okouzlující řeč s poměrně dobráckou intonací a potěšením, že na druhé straně aparátu je někdo, kdo nemá montérky a rozumí mu a bude s ním mluvit v jeho mateřštině)
Já: (ticho) „Ajem…jes.“ (delší ticho)„Ajem Petra, jes.“
Zoufale jsem se snažila polapit v éteru nějaké slovo, ale pidimužíci se postarali o to, že jsem Elvisovi nerozuměla ani slovo. A co víc, já nerozuměla ani sama sobě. Kde jsi, doktore Sheldone Coopere, kde jsi, můj milovaný Rutgere Hauere, kde jste vy všichni, co semnou konverzujete, než večer usnu? Kde jsi, Freddie, s tebou zpívám tvé písničky a jak jim rozumím…kde jste vy všichni? Já bych řekla, kde byli. Přesně tam, ano. A já tam byla s nimi.
Američan: (kadence se změnila, byla rychlejší, hlas poněkud naléhavější)
Já: (přerývavý vzdech) „Ou jes. Jů vont pikčr. Honzas pikčr. Aj nou. Hehehehe…“ (maniakální smích a uvědomění si toho, že NEUMÍM ANI SLOVO, NEVÍM, CO MÁM DĚLAT A NEMŮŽU MU S TÍM TELEFONEM PRAŠTIT!). Připadala jsem si jako Liška v Pupendu - „Ajem Láďa, ajem mékánikr, golde čechiše hende“.
A vzpomněla jsem si na Buriana, jak dělal, že mluví anglicky, takže jsem to zkusila taky. „Aj lou nou jů gou aj máj dou ej gráj exišn dšišn bou jů áj frej nou aub grou smajl jéééééés, najs, jů vont aj naj gou evej ou noušn grejk frejkšn ou aubej!“
Američan: „What d fak????“ (jééé, tomu jsem rozuměla! Panebože.)
Já: (Lovila jsem v paměti, ale napadaly mě samé kraviny. Samé kraviny! A takové ty hlášky ze všech filmů. Naprosté nesmysly, prostě bulšit na druhou!) „Hihihihi. Ver ár jů from, emerikén, jés. Aj nou. Its lovly!! Tů lovly! Ééééh. Honza is very najs. Very talentýrn pejntr. Maj frend. Jes. Its šoking! Jes jes.“
Napadala mě slova písniček, ale přece postaršímu gentlemanovi nezačnu zpívat, že „šou mast go oooon…“ - no, ačkoliv - proč ne!
Byla jsem rudá jako vařený rak. A pára z uší pravděpodobně nešla jen mně, ale i pánovi z jůesej.
Američan: (zlobná, velice zlobná intonace, už jen toho jsem pochopila, že říká - co to tam je za faking bič?)
Já: „Its lavly“ (to jsem si vzpomněla na druhý díl Bartáčkových a tetu Rózu) „Hary! Hary ap! Jes jes. Maj nejm is ča ča ča, maj nejm is bum bum bum,“ jala jsem se pět to, co si dcera pouští furt dokola. A přidala jsem ještě „bing bong bííííí bong bing bůůůůůůů bing bong bingly bangly bůůůů… Jů nou abba? Jů nou kvín? jééés, rejdijo gaga, rejdijo gugu, rejdijo blábláááááá. End áááááj hééév tajm of maj lááááájv…“ Prostě bejby nebude sedět v koutě!
Dost. Zasekla jsem se. To opravdu nešlo. Pidimužíci se váleli smíchy po mé atrofované mozkové kůře. Co mi zbývalo? Nějak to ukončit. Nějak, jakkoliv. A vzpomněla jsem si na pana velitele Gerbera. Američan už křičel a slyšela jsem Honzu, jak se snaží pochopit, co se vlastně děje, leč jeho snaha se zřejmě míjela účinkem. Takže do toho, ať to ukončím a pak se zastřelím.
Já: „Maj flavrs ár bjůtiful.“ A položila jsem to.
A dala si hlavu do dlaní a rozbrečela se.
Jojo. Se la ví, tak to končívá. Když si myslíte, že něco umíte, neumíte nic. A co následovalo? Okamžitě, ale okamžitě mi v hlavě naskočil naprosto plynulý rozhovor v angličtině, kde jsem perlila, rozuměla, odpovídala s patřičným přízvukem. Tak to bývá. Jenže AŽ PAK. Až, když je průser na světě.
Ježišmarjá, brečela jsem, teď jsem Honzíkovi zkazila jeho životní kšeft, proboha, co já budu dělat, ou maj gád, džisiskrajst - on mě bude nenávidět do konce života a Máša nebude mít sušičku.
No, jak to dopadlo - dobře to dopadlo. Čechoameričan se vrátil, a když zjistil, že jeho přítel se nevynachází v místě přechodného bydliště, vydal se ho hledat. A našel, pochopil, domluvil, usmlouval, zaplatil a Američan se stal hrdým majitelem šestice obrazů - krajinky v zimním hávu, bažanta na louce, sojky v letu, jelenů, co troubí dueta, kolouška u studánky a skoleného kance v bahništi. A tu faking bič, která mu do telefonu mlela naprosté kraviny, ještě nechal pozdravovat.
A Honzík netušil nic. Ještě mi PODĚKOVAL. Budiž toto vyprávění jakýmsi mým pokáním. Honzíku, jestli to čteš, jsem blbá a omlouvám se, ale dobře to dopadlo, ne? Achjo. Možná se do té émeriky jednou podívám. A přísahám, že budu držet hubu. A vy si dávejte pozor. Pidimužíci jsou zákeřní a udělají z vás naprostého kreténa, až vám nezbyde než nad sebou zoufale štkát.
A už nikdy nebrat telefony bohatým Amíkům! Protože moje kytky jsou hnůj!
