Ze Sibiře se vrátil jako přízrak, rodina zkameněla hrůzou. Geniální ruský obraz dodnes děsí lidi

V moskevské Státní Treťjakovské galerii, která je nejvýznamnější a nejbohatší kolekcí ruského umění na světě, najdeme i plátno o rozměrech 160,5 na 167,5 centimetrů, které navenek vypadá zcela obyčejně. Jenže… Sotva lidé přistoupí blíž a všimnou si detailů, nestačí se divit. „Nejpůsobivější obraz, co jsem kdy viděla! Mám z toho husí kůži. Je to dokonalé! Všimněte si těch dětí! A té služky! Ale co služky, viděli jste JEHO? Ta tvář je geniální. Celé je to geniální. A bojím se toho!“ zní nejčastější reakce ohromených diváků, kteří ať už v galerii, v televizi, v dokumentech nebo na sociálních sítích poprvé vidí obraz s názvem Nečekali ho.

Obrazu se také přezdívá Přízrak, Nezvaný host, Nevítaný, Navrátilec, Vyhnanec, Táta, Vězeň, Vandrák nebo syn? Ten, co přišel ze Sibiře, Ten, co je vyděsil, Vítej doma - jmen a přezdívek má opravdu hodně a všechny jsou vlastně velice výstižné. Stěžejní postavou plátna, které zhruba mezi lety 1884 a 1888 namaloval slavný malíř a vrcholný představitel ruského realismu Ilja Jefimovič Repin (1844-1930) je vyhublý muž v umolousaném kožešinovém kabátě s čepicí v ruce a rozcuchaným strništěm na kostrbatých tvářích…

Ale on vlastně není tou stěžejní postavou plátna. Těmi jsou i všechny ostatní osoby, které sedí a stojí v pěkném interiéru měšťanského pokoje někde v Rusku a věnují se svým zálibám. Mladá žena hraje na klavír, stará paní sedí v lenošce a odpočívá, chlapec a děvče si dělají úkoly, služka s kuchařkou mají svou práci v kuchyni - a tuto idylku jim přetrhne onen nezvaný host, který vypadá jako strašidlo. Nečekali ho. Ani nemohli, protože si mysleli, že je dávno mrtvý. Jejich syn, manžel a táta se totiž právě vrátil z vyhnanství na Sibiři.

Pojem „Sibiř“ se stal už kolektivním symbolem pro šílené podmínky vězení, trestání, bití, tvrdé práce, hladu a všudypřítomného mrazu. Zbědovaný pán, kterému z propadlých tváří svítí horečnaté oči, vypadá přesně tak, jak si takového navrátilce ze Sibiře představíme. A Ilja Repin mistrně zachytil vteřinu překvapení celé jeho rodiny, která už ho dávno pohřbila a byla přesvědčená, že už se nevrátí. Bojí se ho. Nevěří svým očím. Nemohou to ani pochopit. Nutně si musí myslet, že je přišel ze záhrobí strašit, nebo že si z nich někdo opravdu drsně vystřelil!

Právě tento moment ohromení, smutku, děsu, prozření, úžasu, touhy a doufání tvoří to, o čem všichni mluví a přitom to neumí popsat slovy. „Ta chvíle, kdy to začínáte chápat, ale přece jen vám to pořád nejde do hlavy. To přece není možné. Je to on? Není to on? Mistrovské dílo, opravdu něco neuvěřitelného. Podívejte se do tváří dětí. Vidíte chlapce, který tátu poznal. Dívka se ho bojí, moc si na něj nepamatuje, vždyť ho tolikrát oplakali. A teď? Je to duch? Nebo přelud?“ popisuje velice sugestivně fanoušek Repinova obrazu pan Jiří Dvořák.

Srdceryvný pohled je na navrátilcovu starou matku. Repin její tvář skryl, je napůl odvrácená, takže můžeme sledovat jen malou část jejího hlubokého pohnutí, ale i to stojí za to. I další postavy jsou mistrovsky propracované. „Manželka věří a nevěří, kuchařka se usmívá, služka stojí jako solný sloup. Výraz této dívky pojal mistr Repin virtuózně. V její tváři je šok a všechny emoce světa. A muž? Nevíme, jestli se raduje, nebo prosí o slitování. Přijmete mě? Budete mě mít rádi? Mohu k vám? Nebojíte se?“ pokračuje pan Jiří, který obrazu zcela propadl.

A není zdaleka sám - dílo má tisíce fanoušků po celém světě, kteří pátrají po skrytých symbolech na plátně i okolnostech, za kterých obraz vznikl. Ty byly velice pohnuté - a abychom plně pochopili, jak strašný šok ti lidé ve fiktivním salóně prožili, musíme se vrátit do Ruska 80. let 19. století, konkrétně do března roku 1881, kdy byl spáchán úspěšný bombový atentát na ruského cara Alexandra II. při útoku členů revoluční organizace Narodnaja volja (Vůle lidu).

Carská tajná policie Ochrana rozpoutala doslovný hon na pachatele a ostatní revolucionáře. Záhy následovaly politické represe, masové zatýkání, deportace i popravy. Repin se v dubnu roku 1881 dokonce přijel do Petrohradu osobně podívat na popravu pachatelů. Tou to však neskončilo - část mladé inteligence se atentátem naopak ještě více zradikalizovala v odporu vůči carskému režimu a následovala další masová vlna zatýkání. Ve vyhnanství tak skončily tisíce studentů, učitelů a mladých inteligentů z celého Ruska.

K tomu, aby se nějaký mladý muž ocitl v trestanecké kolonii daleko na Sibiři, stačilo málo - třeba jen to, aby u něj Ochrana našla zakázanou knížku, básničku s jinotaji či obyčejný dopis, který pokládali agenti za závadný; mnohdy byl důvodem zatčení i fakt, že jste někde na ulici pozdravili muže, co ho Ochrana vedla jako podezřelého. „Znáš ho? Znáš. Jinak bys ho nezdravil!“ odškrtla si carská policie dalšího kluka jako „položku“ a jedním škrtem pera mu zničila život. Po celém Rusku se v této zjitřené době děly srdceryvné výjevy trhání synů od matek, manželů od žen a tátů od dětí.

Bez řádného soudu pak pochytané muže naložili do transportu a poslali do ledového pekla Sibiře. Nucené práce, mráz, hlad, trestanecké kolonie a absolutní odříznutí od světa většina těchto mladých lidí nepřežila a v lágrech umírali hlady a podchlazením. Obraz Nečekali ho tedy zapadá právě do série Repinových děl, která mistr věnoval revolucionářům, propagandistům, zatčením a vyhnanství. Ale pojal jej naprosto odlišně. Zatímco ostatní umělci malovali až naturalistická plátna plná brutality, krve, děsu, týrání, mrtvol, koster, rozsekaných těl a bití, Ilja Repin se rozhodl pro intimitu. Pro nenápadnost, která je ale ve výsledku snad ještě více šokující než zmasakrovaní lidé.

„Když carští agenti odvedli muže z tohoto obrazu, rodina po čase ztratila veškeré zprávy. Mysleli si, že je mrtvý. Manželka si oblékla černé šaty na znamení smutku a život šel dál. Až do tohoto slunečného odpoledne, kdy se už dávno ztracený a oplakaný člověk, o kterém rodina nedostala celé roky ani jednu zprávu, vrátí domů. Divák se vlastně ocitá přímo uprostřed rodinného psychothrilleru a musí si sám domyslet, co se to tam vlastně děje,“ popisuje obraz umělecká komunita na Facebooku.

A kdo byl předlohou muže na obraze? Nejčastěji se o něm mluví jako o politickém vězni či přímo členovi Narodnaja volja. Jistě víme jen to, že se vrací z vyhnanství, že zaskočil rodinu a nepřímo svým návratem způsobil peklo i u nich doma, protože tyto propuštěné vězně sledovala carská policie na každém kroku a spolu s nimi i jeho blízké. A stačilo velice málo, aby skončil zase tam, odkud se vrátil!

Repin obraz několikrát přepracoval. V první verzi se do místnosti dokonce vracela žena! Později se rozhodl pro velké plátno s tím, že se vrátí muž. A na jeho obličeji se Repin doslova zasekl. Výraz navrátilce přemalovával pořád dokola - v jedné z meziverzí měl připomínat spisovatele Vsevoloda Garšina, v další to byl Repin sám! Umělec měnil i postavy na obraze: místo manželky měla být matka, místo matky otec, zmizely děti, potom jich tam „nasázel“ pět různého věku a v různých stádiích „překvapenosti“. Přemaloval i interiér - klavír byl nahrazen šicím strojem, na stole stál samovar apod.

„Repin chtěl dosáhnout jediného: aby divák okamžitě pochopil, že se právě odehrává něco mimořádného, přestože se ve skutečnosti neděje nic dramatického. Nikdo nekřičí, nikdo neutíká. Stačí otevřené dveře a několik pohledů. Nejsilnější je právě kontrast mezi mužem, který přichází zvenčí, a rodinou uvnitř. Zubožený navrátilec stojí v osvětleném prostoru u dveří, zatímco jeho rodina je shromážděna v hlubší části místnosti. Mezi oběma světy tak vzniká zvláštní napětí. Muž se vrátil domů, ale zároveň působí, jako by do vlastního domu už tak docela nepatřil,“ popisuje FB komunita.

Malíř navíc do místnosti ukryl několik detailů, které dobovému divákovi mohly napovědět, jaké názory rodina zastává. Na stěnách visí portréty spisovatele Nikolaje Někrasova či ukrajinského básníka a představitele demokratické literatury Tarase Ševčenka. Je zde také obraz císaře Alexandra II. na smrtelné posteli a reprodukce obrazu Na Golgotě od Karla Steibena.

Repin obraz poprvé představil na 12. výstavě Sdružení putovních uměleckých výstav v Petrohradu v únoru 1884. Výstava potom cestovala dalšími městy Ruského impéria a právě Přízrak vyvolával u návštěvníků nejsilnější reakce. Není divu, že zaujal samotného zakladatele slavné moskevské galerie Pavla Treťjakova, který obraz v roce 1885 získal do své sbírky. Repin ale pořád nebyl spokojen, takže ho chodil po nocích do galerie přemalovávat! A kdyby jen po nocích - motal se mezi lidmi s barvou a paletou i za bílého dne a „matlal“ vystavené dílo, až ho lidé považovali za šílence a několikrát ho museli i vyhodit, než Treťjakov vysvětlil, že je to sám pan autor!

Nakonec se Repinovi podařilo dosáhnout podoby, kterou známe dnes. Obraz se stal jedním z nejznámějších děl ruského realistického malířství 19. století a celý jeho příběh je ukrytý v pohledech lidí, kteří se na navrátivšího muže dívají. Pro jednoho je to syn, pro druhého manžel a pro děti člověk, kterého sotva poznávají. A protože je to dílo, které si lidé zapamatují a některé z nich i děsí, vznikla kolem něj spousta povídaček. Obličeje lidí se mají měnit. Sám navrátilec se prý pohybuje a z obrazu také mizí! O tom, že členové rodiny občas sedí na jiných místech, ani nemluvě - to se říkalo už v okamžiku, kdy byl v galerii poprvé slavnostně odhalen!

Pan Jiří dodává: „Jitří to fantazii lidí, kteří si pak představují různé věci. Jsou tam emoce, napětí i záhada. Je to studie strachu, psychologie, rodinných vztahů i traumat. Je to úžasný obraz. Jeden z nejkrásnějších a nejpůsobivějších obrazů v historii výtvarného umění.“

Zpracováno podle:

Osobní názor autorky, Dějiny umění, Не ждали, They Did Not Expect Him, Reddit, Instagram, Ilja Jefimovič Repin, Dokument YouTube, Jiří Dvořák facebooková diskuse, Messenger, Facebook, Rodon.cz