Krutý osud Plačícího chlapce: podivuhodný portrét smutného sirotka prý způsobuje tajemné požáry

Je to jen městská legenda? Nebo se prokletí Plačícího chlapce může zakládat na pravdě? Netypická série obrazů je svým způsobem děsivá sama o sobě. Španělský umělec Bruno Amadio (1911-1981) byl spíše známý pod pseudonymem Giovanni Bragolin. Tento malíř vytvořil sérii obrazů, které zobrazovaly plačící malé dítě. Zvláštní a smutné podobenky prodával turistům jako připomínku dětí, které osiřely v době druhé světové války. Mimo chlapců namaloval také uplakané dívenky.

Obrazy to jsou propracované, detailní, ale velice smutné. Je opravdu kupodivu, jak moc si je lidé oblíbili. Kopie obrazů plačících dětí šly na dračku, do svých domácností si je věšeli lidé po celé Evropě - a hlavně v Anglii, kde byla ona neblahá „epidemie“ požárů největší. Kopii obrazu vlastnilo (a vlastní) téměř půl milionu britských domácností. Hysterie kolem prokletí obrazu Plačícího chlapce vyvrcholila dokonce hromadným pálením obrazů na hranici. Byl to výjev jako z historie, kdy se pálily knihy nebo náboženské předměty. Jakým mýtem jsou nenápadné obrázky opředeny?

Celé to začalo v roce 1985. Zářijové ráno přineslo Britům do domácností populární deník The Sun. Oblíbené noviny však obsahovaly velice znepokojivý a udivující článek s názvem Planoucí prokletí plačícího chlapce? Pod tímto titulkem byl otištěn příběh manželského páru Hallových, který v souvislosti s obrazem vešel do lidového folkloru. Text obsahoval varující a srdceryvnou zpověď Rona a Mary, kterým zčistajasna vyhořel do základů dům. „Nemáme nic,“ plakala Mary Hall a Ron dodával: „Vše bylo v pár minutách pryč. Přitom si nejsme ničeho vědomi. Prý vzplála v kuchyni pánev, ale Mary přísahá, že sporák nezapnula!“

No jo, řekli si Britové, to se stává, ale co my s tím, pokrčili rameny. Než The Sun odložili, článek pokračoval: „…jediné, co v sutinách zůstalo, byl plameny zcela nepoškozený obraz Plačícího chlapce. Máte ho doma také! Pozor na něj!“ varoval redaktor sugestivně pod fotografií obrazu. Článek doplňovala výpověď osoby nejpovolanější - yorkshirského hasiče jménem Peter Hall, který byl bratrem vyhořelého Rona. „Nebylo to poprvé, co se to stalo. Já sám si pamatuji nejméně patnáct dalších požárů, u kterých jsem zasahoval a vždy to bylo stejné. Vše lehlo popelem a uprostřed spáleniště se válel tenhle příšerný obraz!“

Odezva na článek byla ohromující. Během jednoho dne se na noviny obrátily stovky čtenářů, kteří tvrdili, že jim doma přesně tento obraz visí a v jeho přítomnosti zažívají prapodivné jevy. Vypukla hotová davová hysterie. Fantazie vlastníků Plačícího chlapce se rozjela na plné obrátky, jak to tak bývá. „Určitě může za to, že mi umřela maminka!“ „Když jdu okolo obrazu, cítím závan ledového vzduchu!“ "Mám pocit, že mě pozoruje! „Představte si, že mu opravdu tekly slzy! No vážně!“

Pozdvižení gradovalo. The Sun zveřejnil výpovědi těchto zoufalých majitelů obrazů pod souhrnným a všeříkajícím titulkem: Nechceme vyhořet! a redaktor Kelvin MacKenzie navrhl čtenářům: „Kdo se chce obrazu zbavit, pošlete ho na adresu našich novin. Jednou provždy Plačícího chlapce zničíme!“ Jak řekl, tak se stalo. Dušičkovou noc roku 1985 zaměstnanci deníku The Sun veřejně spálili 2 500 Plačících chlapců.

Tato obskurní událost zasáhla spoustu racionálně uvažujících lidí, kteří kopii obrazu měli také doma a rozhodně u nich nehořelo. Hasič Alan Wilkinson z londýnského sboru nicméně potvrdil, že on sám byl od roku 1973 svědkem více než padesáti požárů, ve kterých hrál nějakou roli právě obraz chlapce. „Není to nic nadpřirozeného, byl to jen výsledek nedbalosti lidí. Ale ano, je to netypické, uznávám. Vybavuji si, že jsme skutečně obraz vždy viděli. Nebyl ohořelý, nebyl spálený, někde se povaloval, ale byl tam. Velice zvláštní, ale nemyslím, že nadpřirozené,“ říkal hasič.

Když vlna odporu k prazvláštním portrétům smutných a uplakaných dětí opadla, začali se lidé vzpamatovávat a ptát se: „Co nás to napadlo?“ A také se všichni začali pídit, jak mohl malíř namalovat tak podivuhodné obrazy. Co ho k tomu vedlo? Byl to snad šílenec? Zájem o malíře byl navíc umocněn tím, že během pálení obrazů byl s největší pravděpodobností zničen i originál.

Akademický malíř Bruno Amadio (9. listopadu 1911 – 22. září 1981) byl znám hlavně pod pseudonymem Angelo Bragolin či Giovanni Bragolin. Jeho životní stopa je tak trochu tajemná. Ví se s jistotou, že pracoval v Benátkách na konci druhé světové války. Byl nejen malíř, ale i restaurátor. Pak se něco změnilo, zrušil zakázky na obnovu obrazů a soch, sedl si na benátské náměstí a začal malovat obrázky smutných dětí, které prodával přímo z ruky turistům. Vytvořil tak dodnes velice známou skupinu obrazů zvanou Plačící chlapci či Cikánští kluci. Na pitoreskních obrazech je vždy smutné a uplakané dítě, které se dívá přímo před sebe. Mají žalem zkrabatělou tvář, grimasu nekonečného smutku, slzy v očích.

Netypických „kluků“ Amadio namaloval odhadem až 65 - Plačící chlapci jsou různí, mají jiné rysy, jinou barvu vlasů, společný mají jen ten zoufalý pláč. Z celé série vyčnívá jeden, který je v úvodní fotce - je to právě ten, který měl způsobovat požáry. Co k tomu proboha malíře vedlo? Malovat portréty uplakaných kluků? Portrétoval i dívenky, také ubrečené, ale prim vedou chlapci. Byl to nějaký pokus o zachycení zoufalství válečných sirotků, nebo zvláštnímu malíři něco „přeskočilo“ v hlavě? V roce 1970 prokazatelně žil v Padově, kde měl zavedený ateliér a maloval zase něco úplně jiného. Etapa Plačících chlapců trvala opravdu jen pár poválečných let.

Když lidé zjistili, že se autora nezeptají, protože zemřel v roce 1981 a šílenství kolem prokletého obrazu vypuklo o čtyři roky později, začala se - jak to tak bývá - ke skutečnosti přidávat legenda. Či spíše legendy. Tak například jeden historik dějin umění tvrdil, že se Amadio skrýval před odvedením do války v madridském sirotčinci, kde pod cizí identitou působil jako vychovatel sirotků. A ti plakali po svých rodičích. Rozhodl se, že jejich žal otiskne navždy do plátna. Sotva domaloval posledního Plačícího chlapce, měl ústav zcela vyhořet - proto prý obraz způsobuje požáry. Neshoduje se to ale s verzí o jeho benátském portrétování na náměstí, kde umělce prokazatelně vidělo a obraz si koupilo mnoho lidí.

Když se lidé snažili poskládat kousky do skládačky umělcova života, vyšlo najevo ledacos. Amadio byl dokonce posmrtně nařčen z homosexuální pedofilie - Plačící chlapci měli být oběti jeho zneužití. Prý si namaloval každého, kterého „měl“ v okamžiku největší bolesti a pak ji úchylně přenesl na plátno, aby se měl čím kochat. Tato verze vyvolala hotový poprask. „Nekopejte do mrtvých, není to pravda!“ burácel malířův kolega, který ho znal a říkal: „Byl to úplně normální člověk, možná trochu podivín, ale kdo není! Odporné a cynické!“ Měl pravdu.

K legendám se přibalovaly další a další verze. Třeba tato: Bruno Amadio měl syna, o jehož osudu se neví vůbec nic. Ztratil se ve víru války. Umělec pak maloval jeho portréty pořád dokola. Proč tedy měli Plačící chlapci přes pětašedesát různých verzí? A tak to šlo pořád dokola. Mučený sirotek, který silou vůle zapaloval požáry. Nebo hoch, který měl magické schopnosti a rozzuřil se, když ho Bruno nechtěl adoptovat. Pomstil se tím, že zapálil vše, co bylo kolem něj, až způsobil zkázu jeho ateliéru. V obraze má být také otisknutý pomstychtivý duch malého zavražděného chlapce, který „přeskakuje“ z originálu na kopie a způsobuje vyhoření domácností z prosté radosti z pomsty.

Paranormální schopnosti jsou dodnes připisovány i malíři samotnému. „Přes obrázek nevinné tváře hocha dokázal vložit do portrétu svoji vlastní negativní energii,“ uvádí časopis Enigma. Ten dává návod, jak „vyrušit“ ohnivé prokletí Plačícího chlapce: Pokud doma obrázek máte, zavěste vedle něj reprodukci nebo plakát Plačící dívky od stejného umělce. Prý všechno přestane, protože má svou společnici, se kterou si může povídat nebo hrát. Nebo brečet!

Největší vinu na masovém rozšíření takovýchto pomluv mají ale bezesporu redaktoři deníku The Sun, kteří vše rozvířili neskutečným způsobem, až se toho sami zalekli. Ono pálit obrazy jako ve středověku - to není dobrá vizitka slušného a solidního reportéra. Rozdmýchali oheň a pěkně přikládali, jak bychom mohli říct. Nic to nemění na výpovědi hasičů a důvěryhodných svědků. Když někde hořelo a byl v domě Plačící chlapec, obraz zůstal plameny téměř nedotčen. Zajímavou verzi přinesla BBC - tam se rozhodli, že zkusí demonstrativně před kamerou spálit jednu kopii obrazu ve studiu. Obraz Plačícího chlapce neshořel. Jen se mu zkrabatily rohy. Odborník vysvětloval, že to může být dáno jistou nehořlavostí podkladu, na který byl plakát či přetisk portrétu otištěn. Obrazy samotné - kopie od malířů - hořely dobře.

Anke Carney, který se obrazem zabývá dlouho, vzpomíná: „Když jsem byl dítě, fascinoval mě obraz v domě mé babičky. Levný výtisk visel na stěně obývacího pokoje jejího malého řadového domku. Chlapec na obraze byl v podobném věku jako já, byl smutný, sklíčený, tekly mu slzy. Byl jsem k tomu obrazu tak připoután, že jsem mu dal i jméno. Několik let poté, co si ho babička pověsila, vypukl v domě ničivý požár. Kuchyň byla zcela zničena. Zbytek zůstal nepoškozen, ale babička vzala obraz chlapce, uplivla si a hodila ho do kontejneru spolu s vyklízenými věcmi. Ptal jsem se proč to dělá, ale ona vrtěla hlavou. Nějak to věděla, říkalo se to. Léta jsem si tím lámal hlavu, dokud nevyšel článek v The Sun. Byl to Plačící chlapec. U babičky v domě. A požár vznikl. Od té doby pátrám a shromažďuji. Těch případů je neuvěřitelné množství…“ dodává bloger.

Mimochodem, já mám plačícího chlapce také. V naší rodině je přes čtyřicet let - a zatím ani jeden byt nevyhořel. Říkám si nyní, jestli ho raději nevyhodím do popelnice. Ale spíše zkusím pořídit Plačící holčičku. Aby si měl s kým hrát. Proč to riskovat!

Zpracováno podle: The Curse of the Crying Boy. “I’ll tell you why the paintings never… | by Emily | Medium, Giovanni Bragolin - Wikipedia, The Curse of ‚The Crying Boy‘ Painting - HubPages, Prokletý obraz plačícího chlapce: Domy, kde visel, shořely. Jaký je jeho příběh? | BydlímeKvalitně.cz, Crying Boy | Villains Wiki | Fandom, News, sport, celebrities and gossip | The Sun, Kniha 1000 nejvýznamnějších obrazů dvacátého století, Časopis Enigma speciál, Časopis Enigma, DeviantArt - The Largest Online Art Gallery and Community