Článek
V květnu 2012 zažil trh s uměním nový světový rekord. Obraz Edvarda Muncha Výkřik (někdy také Křik, norsky Skrik, 91 × 73,5 cm) se prodal za 119 922 500 dolarů včetně aukční přirážky (v přepočtu zhruba 2,3 miliardy korun). Dramatická dražba v aukční síni Sotheby's začala na ceně okolo čtyřiceti milionů dolarů, ale rychle se zúžila na dva anonymní zájemce, přihazující po telefonu.
Obraz je malý
Totožnost vítěze není dosud známá, podle deníku Los Angeles Times se však těsně před dražbou proslýchalo, že obraz bude nejspíš putovat do rukou královské rodiny v Kataru.
Výkřik je radikálním a nadčasovým vyjádřením lidské úzkosti, jehož vliv sahá až k filmové hororové sérii Vřískot z 90. let či k současným emoji. Vždyť se objevil i v Simponových!
Jakmile byl Výkřik prodán, publikum v nabité síni Sotheby's začalo tleskat a aplaudovat novému majiteli. Samozřejmě, jde o stěžejní dílo světového umění. Samozřejmě, touha kupců po celém světě byla velká. Samozřejmě, je to proslavený exponát, který si zaslouží být náležitě oceněn.
Ale - jak při odchodu z aukční síně podotkla jedna přihlížející žena: „Ani za všechny peníze světa bych nechtěla mít doma něco takového!“ Milá paní, můžeme namítnout, nějaký šejk si rozhodně Muncha nepověsí do obýváku nad televizi, tihle fanjmšmekři mají svá soukromá muzea a sbírky v podzemních bunkrech.
Ale stejně, nemá ona žena tak trochu pravdu?
Pastelová verze
Postava na obraze je skutečně prapodivná. Vyzáblá, lysá, s rukama pevně přitisknutýma k hlavě pod žlutooranžovými vlnitými liniemi, jež znázorňují oblohu. Ústa bizarního „člověka“ jsou jen jakousi zoufalou protáhlou ječící dírou. Na první pohled snad každého zamrazí: „Co to má proboha být?“ řeknou si mnozí. Nebo: „To musel namalovat šílenec!“ Právě druhá věta je pravdivá a také o ní bude ještě řeč - toto zvolání totiž vetkl Munch přímo do svého obrazu.
Výkřik se stal tak populárním obrazem, že se objevuje i ve filmech, seriálech, má svou vlastní emoji v internetovém prostoru. Existují čtyři verze díla Výkřik, které Munch namaloval v období 1893 - 1910 a také kolem 50 litografií, které byly vytištěny v roce 1895. Každá verze je však originálem, který se liší zejména barevně. Emoce zůstává, ale Munch se pravděpodobně snažil najít tu správnou barevnou kombinaci, která by pocit strachu vystihla.
Lübeck - Edvard Munch byl nesmírně talentovaný
Obraz je jakési archetypální ztělesnění děsu, hrůzy, úzkosti, depresí, zuřivosti a šílenství. Co jím norský malíř Edvard Munch vlastně chtěl sdělit? Zbláznil se snad také? Jakou duševní chorobou asi musel trpět, když stvořil něco takového? Je to pravda, jeho životní příběh je plný temnoty, smrti a duševních chorob.
Obraz byl několikrát ukraden, měl na něj zálusk i samotný Hitler, který ho chtěl zničit. Senzitivní lidé při spatření díla zažívají až panické ataky. Jednotlivé verze vlastní norská Národní galerie, Munchovo muzeum v Oslu a soukromý sběratel. Kde vzal Munch inspiraci? A inspiroval se vůbec něčím, nebo je Výkřik obraz jeho vnitřních démonů?
Strašidelný i obdivovaný Výkřik.
Edvard Munch
Malíř duše
Na jedné straně geniální umělec, na druhé duševně nemocný člověk. Obrazy Edvarda Muncha dodnes vyvolávají v lidech obraz jeho emocí. Deprese, úzkost, melancholie. Ač je Edvard Munch znám jako tvůrce jediného obrazu, namaloval jich přes tisíc, stejně jako 4443 kreseb a dalších děl. Byl to osamělý umělec, který čerpal ze svého osobního neštěstí a nemoci. Kladl důraz na vyjádření emocí, ne detailů. Své obrazy miloval jako děti, měl k nim až nezdravý vztah. Úzkostlivě je střežil a byl jimi naprosto posedlý.
Nemoc, šílenství a smrt byli andělé, kteří obklopili mou kolébku a provázeli mě po celý život. Chci ztvárnit bytosti, které dýchají, cítí, milují a trpí. Divák si musí uvědomit, co je v nich posvátné, a tak se před nimi klaní jako v kostele
Munch chtěl, aby jeho malby byly drsné a neuhlazené, čímž se lišil do svých konvenčnějších kolegů. Neupravené a skvrnité autoportréty se v té době všem zdály jako malby naprostého šílence. Byl ovlivněn naturalismem, impresionisty, velice obdivoval Gaugina a Serurata. V jeho díle najdeme i symbolismus, ale Edvard Munch je hlavně označován za expresionistu. Často maloval úzkost, spojenou se smrtí a sexualitou.
Nahá Madona…
S tou měl Munch opravdový problém a snažil se ji „nějak“ vyjádřit. Ženy zobrazoval buď jako křehké a nevinné oběti, nebo naopak zlé a odporné bytosti. Jeho obraz Madona je přesně takový - analytici umění ho považují právě za jakýsi „výron“ jeho neuspořádané sexuality. Kdo Pannu Marii namaluje nahou, spoutanou, s výrazem poněkud smyslným, ten to zřejmě nemá v hlavně v pořádku, usoudili první kritici. A skutečně neměl. Munchův život byl totiž jedna velká tragédie za druhou.
Narodil se 12. prosince 1863 v norském Letenu. Matka se jmenovala Laura, otec Christian byl lékař. A hlavně to byl úplný blázen. Náboženský fanatik se sklonem ke všem možným neurózám neustále dětem vykládal o pekle a hříšnosti, trestal je odpíráním jídla i vody. Toxická atmosféra vygradovala smrtí matky Laury, která zemřela na tuberkulózu, když bylo Edvardovi pět let. Sám byl neustále nemocný, tuberkulózou trpěl také, ale přežil. Jedna sestra byla duševně nemocná, druhá také zemřela na tuberu. Pak zemřeli další, ze sourozenců zbyl Edvard sám.
Slavný Vampire
Neustálá smrt rodinu doslova pronásledovala. Otec Edvarda neustále děsil a strašil. Kvůli časté přítomnosti smrti měl odmala pocit, že ho provází šílenství a úzkosti, měl děsivé noční můry. Duševní choroba, kterou Munch trpěl, je nyní diagnostikována jako bipolární afektivní porucha. Nebyl ani schopen navázat vztah se ženou, kvůli Tulle Larson dokonce přišel o prostředníček - po strašných hádkách ho Tulla střelila, když jí Munch chtěl zabránit spáchat sebevraždu.
Jeho psychické potíže to jen prohloubilo a začal holdovat alkoholu. Roku 1908 začal mít halucinace a šel se léčit do soukromého sanatoria, kde se jeho stav zlepšil. Následně se uzavřel před světem na svém statku, kde začal malovat krajinomalby. Stále ale nepřestával kreslit autoportréty. Zemřel roku 1944 v úplném osamění na nachlazení. Stručný životopis umělce, který stvořil něco tak děsivého a zároveň úchvatného, jako je Výkřik.
Melancholie…
Křičí, nebo poslouchá?
Výkřik, původně nazvaný Zoufalství, namaloval Munch v několika verzích v roce 1893 a je považován za symbol existenciální úzkosti. Patří do cyklu Vlys života, na kterém pracoval asi třicet let. Munch považoval tento obraz za své výrazové maximum. Obraz působí děsivě a depresivně. Jeho dopad na populární kulturu je obrovský a symbolika obrazu se používá dodnes.
Říká se, že i slavná maska z hororových filmů Vřískot byla inspirována postavou z Výkřiku. Popularita Munchova nejslavnějšího obrazu je srovnatelná s van Goghovými Slunečnicemi nebo Da Vinciho Monou Lisou.
Nekřičí, ale snaží se neslyšet křik…
Nejvýraznějším motivem mimo ústřední vyzáblé děsivé postavy je krvavá obloha. Tento meteorologický jev je běžně pozorován v severské přírodě a byl zachycen několika krajináři. Existují však teorie, že Munch tento jev sledoval v souvislosti s erupcí sopky Krakatoa na přelomu let 1883-1884. Krajina na obraze je pravděpodobně inspirována pohledem na Kristiánii (Oslo) z nedalekého kopce.
Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se na plápolajícími mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou.
Ve chvíli, která mu byla inspirací, prožíval existenciální krizi, kterou převedl na plátno. Podle jeho slov samotná ústřední postava obrazu doopravdy nekřičí, řev pochází z jejího okolí. Litografie na rozdíl od barevných verzí obrazu (olej a tempera z roku 1893, tempera z roku 1910 a dva pastely z let 1893 a 1895) obsahuje i Munchovu ručně psanou poznámku: „Slyšel jsem mohutný výkřik přírody…“ (Cítil jsem obrovský křik procházející přírodou).
Maska z Vřískotu - může být?
„Tato verze Výkřiku jasně ukazuje, že nejslavnější Munchovo dílo zachycuje osobu, která výkřik slyší, a nikoli, jak se mnozí domnívají, postavu, která křičí,“ uvedla pro The Telegraph Giulia Bartrumová, kurátorka
Samotná postava se kvůli své nepohlavnosti a nevýraznosti stává univerzálním symbolem úzkosti. Nemá kontury, obličej je děsivý, zející díra místo úst a očí, zkroucená do šíleného úhlu, ne nadarmo vyvolává v lidech pocity skutečného děsu, zmaru a beznaděje. Při prvním pohledu se může zdát, že děsuplná postava je žena, která utíká před útočníky - jakýsi archetyp znásilnění. To však Munch nikdy nepotvrdil.
V pozadí namalovaná vozovka, a hlavně plot měly sloužit k ochránění subjektivního šílenství protagonisty. „Poté jsem se vzdal veškeré naděje znovu milovat,“ okomentoval sám Munch souhru všech těchto okolností, jeho duševní rozpoložení, které vedlo k namalování samotného obrazu.
Koláž nejslavnějších obrazů
„Mohl být namalován pouze šílencem!“
Tak zní běžným pohledům skrytý vzkaz na Výkřiku namalovaném na lepence v roce v roce 1893. Odborníci, kteří již před desetiletími objevili záhadný nápis, si nevěděli rady. Zůstávaly jen dohady a spekulace. Ponurá věta umístěná v levém horním roku obrazu je napsána, respektive vyryta tužkou na olejové malbě. Všichni si mysleli, že během putování obrazu po různých výstavách tuto větu načmáral nějaký vandal. Nebo někdo, kdo byl z děsivého vyznění celého obrazu natolik zděšený, že neváhal dílo prostě poničit.
Teprve nové zkoumání díky moderním infračerveným technologiím odhalilo jedno z největších tajemství novodobého umění - větu napsal sám Munch. „Psaní je bezpochyby Munchovo vlastní. Samotný rukopis, stejně jako události, které se staly v roce 1895, kdy malíř poprvé představil obraz na veřejnosti, ukazují stejným směrem,“ uvedl nedávno kurátor muzea Mai Britt Guleng
Ona utrápená věta…
Historikové se domnívají, že Munch mohl „načmárat“ tento privátní výkřik na dnes slavný Výkřik pod vlivem melancholie či alkoholu. Stalo se tak po příkře kritických reakcích na toto dílo při jeho vystavení v roce 1895. Hluboký stav úzkosti, který kompozice vyvolává, vedl kritiky také k divokým spekulacím o umělcově duševním stavu. Much byl takovými útoky dosti raněn – a k obviněním se ve svých poznámkách či dopisech opakovaně vracel; incidentem byl posedlý.
Zoufalství, které zažíval, mohlo vést k dalšímu propuknutí jeho deprese. A můžeme být rádi, že na obraz „pouze“ načmáral větu. Byl prý tak znechucený, že ho hodlal zničit, všechny verze. Dokonce již měl rozdělaný oheň. Asi na poslední chvíli couvl. I když - v té době už byl ikonický Výkřik tolikrát překreslený obdivovateli, že by se hlavní teze celého díla neztratila.
Výkřik byl mnohokrát překreslen - někdy až do absurdna
Tisíceré díky za vaší špatnou ostrahu!
Pokusů o odcizení nebo zničení Výkřiku bylo za celá desetiletí několik. Od prostých „popadnutí“ obrazu a následný neúspěšný útěk až přes sofistikovanou krádež. Hlavně v začátcích, hned po namalování a vystavení, byl obraz v cizích rukách několikrát. Tehdejší lidé totiž nebyli vůbec schopni pochopit, jak může být veřejně „něco tak ďábelského“ vůbec vystaveno na veřejnosti. Hned několik náboženských fanatiků na obraz spáchalo doslova atentát za pomoci vody, oleje, proběhl i pokus o zapálení.
Bezpečnostní systémy v té době neexistovaly a je opravdu kupodivu, že nebyl zničen odhodlanými občany, kteří „se na tu bezbožnost nemohli koukat.“ Když se dostal k moci Hitler, probíhala zrovna Munchova výstava v Berlíně. Obrazy musely být pod rouškou noci a za přísného utajení evakuovány do Norska, což se naštěstí podařilo. Hitler Výkřik nenáviděl a chtěl ho zničit. Dílo uniklo Vůdci doslova pod nosem a dostal poté jeden ze svých obrovských záchvatů zuřivosti.
Chcete mít svůj vlastní Výkřik? Není problém!
Nejznámější a dokonaná krádež se odehrála v únoru roku 1994. Během zahajovacího dne zimní olympiády v Lillehammeru využili lupiči momentu překvapení - pouhých padesát vteřin stačilo k tomu, aby z Národní galerie v Oslu ukradli první ze čtyř verzí Výkřiku. Ředitel galerie, viditelně otřesený a bledý, vystoupil v televizi, kde řekl, že nebude možné obraz prodat. Navíc drzost lupičů neznala mezí - na místě, kde visel, nechali vzkaz s poděkováním za špatnou ostrahu.
V březnu přišla norským úřadům žádost o výkupné ve výši jednoho milionu dolarů. Politici neměli jednoznačný důkaz, takže odmítli výkupné zaplatit. Obraz se nakonec našel nepoškozený v norském hotelu v Asgardstrandu, přibližně 60 kilometrů od Osla. Necelé dva roky po krádeži se povedlo z činu usvědčit a odsoudit čtyři pachatele. Vedl je Pål Enger, který už na svém kontě měl loupež Munchova obrazu Upír v roce 1988. Ten si také odnesl nejvyšší trest, a to šest a půl roku za mřížemi.
Edvard Munch
V roce 2004 už byli lupiči po zuby ozbrojení. Do norského muzea během otevírací doby vkráčeli dva muži s pistolemi, vzali Výkřik (verzi z roku 1910) a s ním i proslulou Madonu. Pak prostě vyšli ven, kde na ně čekal třetí muž, nasedli do auta a odjeli. Šokovaní lidé tomu nemohli uvěřit. Vypsala se odměna, nálezné, nic. Rozjely se různé kampaně, byla zaručena beztrestnost lupičů, pokud obrazy vrátí a podobně. Po dvou letech vystoupila policie s tím, že obrazy nalezla. Kde a jak lupiče vypátrali, to nikdo nesdělil. Šest mužů postavili před soud. Tři z nich dostali tresty od čtyř do osmi let.
Během svého pobytu mimo výstavní síň obrazy někdo poničil. Po návratu je na nějakou dobu ukázali veřejnosti částečně poškozené. I když je následně restaurovali, dodnes jsou na nich vidět stopy po „výletu“. Například levý spodní roh obrazu poškodila vlhkost.
Děsivý i obdivovaný Výkřik
Výkřik je prostě nesmrtelný. Děsivý, dechberoucí, úchvatný, ale zároveň naprosto šokující. A kupodivu se o něm neříká, že je prokletý, jak to občas u těch slavných (a divných) obrazů bývá. On je jen tak neuvěřitelný, že ani nepotřebuje, aby se o něm šířilo, že je prokletý. Je jednoznačně nejzajímavějším obrazem všech dob.
Zdroje:
