Lední medvědi hodují na mrtvole. Mrazivý obraz zkázy Franklinovy výpravy vyvolává v lidech šílenství

Na konci roku 1863 sedí ve svém londýnském ateliéru proslavený malíř a sochař Sir Edwin Henry Landseer (1802-1873). „Malíř zvířat“, tak se mu říkalo. Jeho portréty jsou detailní a líbivé, zobrazují hlavně jeleny, koně, velká plemena psů (jedno je po něm pojmenováno) nebo medvědy. Nejslavnějším dílem tohoto umělce jsou ale sochy - krásní lvi na Trafalgarském náměstí v Londýně. Nyní Edwin odpočívá - má hotový obraz královny Viktorie a její rodiny! Zde se trochu odchýlil od svých zvířecích motivů, pravda, ale taková čest to byla!

Landseer povzdychne a vezme si do ruky noviny. Hm… Zase píší o tom nešťastném Franklinovi. Kde je asi těm nebožákům konec? „Desetileté hledání odhalilo artefakty, kostry, zprávy od Eskymáků - ale pravda o osudu lodí Erebus a Terror je stále zahalena ledovým tichem. Snad predátoři je snědli? Nebo je pravdou to, co se povídá - že se stali predátory sobě navzájem?“ stojí sugestivně v článku o bezvýsledném pátrání po osudu 129 mužů z expedice vedené zkušeným kapitánem Johnem Franklinem (1786-zřejmě 1847). Jejich cílem bylo najít námořní cestu (zkratku) ze severního Atlantiku do Tichého oceánu.

Jenže onen mýtický Severozápadní průjezd nenašli - a nikdo nenašel ani je. Tedy zatím. Landseer odloží noviny a usilovně přemýšlí. Ani si nevšimne, že nevědomky uchopil skicák a něco si rychlými tahy čmárá… Když se na to podívá, shledá, že má základ k obrazu, který vejde do dějin jako jedna z nejslavnějších a zároveň nejtajemnějších maleb všech dob!

Zájem o „prokletý“ obraz byl vzkříšen v roce 2014, kdy byla kanadským týmem vědců objevena loď Erebus. Když o dva roky později našli výzkumníci i Terror, vypukla hotová mánie kolem výpravy Johna Franklina. Znovu se objevila spousta článků, dokumentů, knih i seriálů. Vše se točilo kolem děsivého osudu průzkumníků - Franklinovi muži pravděpodobně podlehli kombinaci nemocí, hladu, otravy olovem a zoufalství. Expedici dorazil arktický mráz, kanibalismus a možná i násilí a vraždy mezi posádkou! Spisovatelé a reportéři vynášeli na světlo staré novinové články a různé artefakty.

„Ještě tu máme ty příšerné medvědy,“ vzpomněli si na BBC, když hledali co nejvíce podkladů k obsáhlému dokumentu k Franklinově výpravě. Slavná televizní stanice vyslala svou reportérku do významné londýnské univerzity Royal Holloway College, kde další obrazové (byť v době svého vzniku čistě fantazijní) svědectví o zkáze arktické výpravy visí.

Když se novinářka dostavila do kampusu, zpovídala studenty a nestačila se divit. Pak k mikrofonu dostala tehdejší kurátorku školy Dr. Lauru MacCulloch. Na klíčovou otázku: „Jak studenti reagují na ten hrozivý obraz?“ dostala reportérka BBC vyčerpávající odpověď, která je plná mýtů, legend, pověstí - i velice děsivé pravdy.

Jaký je příběh opravdu mrazivého obrazu s názvem Man Proposes, God Disposes, volně přeloženo jako Člověk míní, Bůh mění?

Výprava Johna Franklina je tématem na samostatný text, nicméně neznámý osud ztracených mužů rezonoval v celé tehdejší viktoriánské společnosti. Zkušený průzkumník vyplul se dvěma loděmi Královského námořnictva, 129 muži a zásobami na tři roky 9. května 1845. A bum, lodě Terror i Erebus i s posádkou se ztratily ze světa. Od roku 1848 vyjížděla řada záchranných a pátracích výprav, často se do neprobádaných končin vydávali i naprostí amatéři. Jenže nikde nic.

Až skotský lékař John Rae, který po stopách Johna Franklina vyrazil několikrát, přivezl první doložené poznatky. A nebylo to veselé. Rae našel svědky z řad Eskymáků, kteří mu vyprávěli hrozné věci. Nejhrůznější však byl jejich objev kostí patřících členům posádky. Některé totiž vykazovaly nesporné známky kanibalismu.

Rae po návratu sepsal zprávy - jednu pro veřejnost, kde se vyhýbal zmínkám o lidojedství, druhou pro admiralitu. Jenže na veřejnost se omylem dostala ta „plná“! Se všemi detaily. Angličané byli natolik pobouřeni, že v jednu chvíli byl odvážný a čestný Rae naprosto zdiskreditován. Manželka Johna Franklina si dokonce najala spisovatele Charlese Dickense k napsání pamfletu o Raem! „Co nám to tady vykládáte? TOHLE by je přece ani nenapadlo!“ rozčilovala se Jane Franklin (1791-1875).

Když jí rozumní muži říkali, že s největší pravděpodobností ano, v krizových momentech je člověk schopen všeho, tak jen mávla rukou. Do toho přední periodika každý den dávala na titulní stránky další a další spekulativní články. Někdy to byl drastický popis toho, jak se muži z výpravy navzájem pobili a snědli, jak zešíleli; krvavé detaily přitahovaly čtenáře, kteří si ani neuvědomili, že čtou vlastně jen čirou fikci - zatím nikdo nic pořádně nevěděl. A do popředí se dostalo i sugestivní líčení o predátorech:

„Obří medvědi ucítili krev. Začali vrčet a pomalu se blížili ke kře, kde hodoval důstojník na paži lodníka. Srkal morek z polozmrzlé kosti svého kamaráda, v očích mu blýskalo šílenstvím, mlaskal a pochutnával si, když tu náhle viděl obrovského ledního medvěda. Muž byl hrůznými zážitky zcela zbaven rozumu, ďábelsky se na něj usmál! Predátor lačně nasával vzduch prosycený pachem smrti. Dej jsi! nabídl zvířeti paži se zbytky okousaného masa. Medvěd tlumeně zavrčel, vzepjal se a jedním cvaknutím své tlamy ukousl námořníku-kanibalovi hlavu…“ Asi tak.

Lidé po přečtení nutně museli nabýt dojmu, že se celá výprava sežrala navzájem - a pak byla ještě sežrána medvědy. Když tohle četl i malíř Edwin Landseer, rozhodl se, že to přenese na plátno. Zoufalství, zmar, led, smrt, medvědy, krev, zkázu… Do celé strhující scenérie ještě zakomponoval autentické předměty, které Eskymáci našli a předali je Raemu - například Franklinův dalekohled. Když měl plátno hotové, jeho starší bratr Thomas na velice krutou a děsivou malbu se zděšením zíral: „To přece nemůžeš nikdy vystavit! Vždyť tě ukamenují!“

Ale Landseer se jen usmál. On byl totiž sice velkým umělcem, ale také velkým podivínem. Z jeho maleb čiší láska ke zvířatům, jenže byl neustále obviňován z praktik krvavých, kterých dopouští se na němé tváři nejen při štvavých honech, kdy sám aranžuje zraněné a umírající laně a kolouchy do pozic, aby je maloval se zuřivostí až tyranskou - jak popisovali znepokojení členové vznikajících hnutí za práva zvířat!

Kvůli zmiňovaným nádherným sochám lvů na Trafalgarském náměstí se zase s každým rozhádal, zamkl zaplacené monumenty u sebe v ateliéru a odmítal je vydat. Několikrát se také nervově zhroutil a pobýval v sanatoriích napříč Británií. A teď tohle. Deprese z obrazu doslova čišela, dva lední medvědi trhají na kusy nějakého chudáka z expedice, všude kosti, zlámaný stěžeň Terroru nebo Erebusu, krev, zima, hlad…

Tohle „vyhodit“ do doby, kdy se každá zmínka o krutém konci Johna Franklina a jeho mužů považovala za políček do tváře celé společnosti - to chtělo odvahu! A Landseer ji měl. Pojmenoval svoje nevšední plátno, které se líbezným motivům koní, bažantů a pejsků opravdu nepodobalo, stejně vyzývavě: Člověk míní, Bůh mění (Man Proposes, God Disposes, překlady se občas liší, nejvíce se používá uvedený) a hrdě jej v létě roku 1864 představil na výstavě v Královské akademii v Londýně.

Reakce na plátno byly hodně silné. Až extrémní. Spousta návštěvníků měla pocit, že mistr zašel příliš daleko. „Šok a kontroverze!“ hlásaly palcové titulky pod podobiznou dvou ledních medvědů, kteří trhají na kusy lidské ostatky. Na viktoriánskou dobu to bylo dost drastické, naturalistický obraz zasáhl hlavně Jane Franklin, která se nechala slyšet, že se na to nikdy nepodívá, protože by musela na obraz naplivat. Novodobí mučedníci, na jejich památku se nesmělo vůbec nic říct - a teď tohle?

Drasticky ukázat, jak mohli skončit? Dokonce tam namalovat kostru, krev, Franklinův osobní dalekohled? Noviny měly žně. Ukázka morbidity a naprosté neúcty vůči pozůstalým! Nebo: V obraze je síla, dramatičnost, osudový moment zmaru a zkázy, mistrně propracované do nejmenšího detailu! Landseer byl rázem veřejným nepřítelem číslo jedna. Budiž řečeno, že si z toho vůbec nic nedělal. Věděl, že obraz je svým syrovým způsobem nádherný. To opravdu je, detaily jsou ohromující a celá scenérie působí více než děsivě!

Olej na plátně o rozměrech 91,4 cm x 243,7 cm si samozřejmě přímo říká o všemožné tajuplné zvěsti, pověsti a legendy. Už od prvního vystavení v londýnské Královské galerii se kolem obrazu začaly šířit podivuhodné zvěsti. „Slyšíte to taky?“ držela si ruce na uších starší dáma, „Já vám říkám, že vrčí!“ „Copak vy víte, jak vrčí lední medvěd?“ vysmíval se přítomný Edwin Landseer „zblblým“ návštěvníkům, kteří na malbu zírali jako spadlí z višně!

„Hýbou se!“ utíkal z galerie vyděšený pán a křičel na celé kolo: „Ty bestie se hýbou! Otočili ke mně hlavu! Ty oči! No vážně!“ A podobných incidentů přibývalo. O podivuhodném obrazu se doslechl velký muž britských dějin, anglický obchodník, cestovatel a filantrop Thomas Holloway (1800-1883). Tento pán neměl s milovanou manželkou vlastní děti, tak konal dobro pro sirotky a studenty, nashromáždil ohromující sbírku umění a založil několik školních ústavů.

Mimo jiné také jednu z první vzdělávacích institucí pro ženy, což bylo tehdy něčím nevídaným. Později se fakulty a koleje pro vzdělávání dívek i chlapců sloučily v proslulou Royal Holloway College, která je součástí univerzity v Londýně. Holloway pro pompézní místnosti „své“ univerzity hledal adekvátní výzdobu. Nádherná díla z jeho sbírky už byla instalována do učeben - jednalo se o 77 současných obrazů od předních umělců. A jakmile se doslechl o tajemném Landseerově obraze, zbystřil.

Když „medvědy“ poprvé spatřil, zůstal prý stát jako zařezaný. Pak zaúkoloval svého sluhu, aby vyzvěděl, za kolik je Edwin Landseer pochmurné dílo ochoten prodat. Ten to neměl v úmyslu. Jenže Thomas obraz chtěl. A když Holloway něco chtěl, tak to prostě a jednoduše dostal. Jeho touha po Landseerově díle byla tak silná, že za něj zaplatil tehdy opravdu neuvěřitelných 6 615 liber! Pověsil Man Proposes, God Disposes do jedné z učeben a líbezné viktoriánské studentky se „pod tou hrůzou“ učily dějepis!

Povídačky o strašidlech, různých vraždách a „duchařině“ se nevyhnou žádné vysoké škole - nejinak tomu bylo a je na Royal Holloway College. Jenže ta má „medvědy“ a univerzitní mytologie se točí jen kolem nich. Když BBC točila dokument o Franklinově výpravě a zpovídala zmiňovanou kurátorku školy Dr. Lauru MacCulloch, vzdělaná akademička a absolventka školy se o „prokletí medvědů“ rozpovídala, až zůstala reportérka zaskočeně zírat.

„Obraz musí být při zkouškách vždy zakryt britskou vlajkou,“ usmívala se Laura. „Není to kvůli tomu, že by studenti v obraze našli nějakou nápovědu a mohli podvádět, kdepak. Také se tu stal velice tragický incident. Pověsti o prokletí plátna s medvědy sahají hluboko do minulosti, do okamžiku instalace malby.“ rozpovídala se opatrně doktorka MacCulloch. Popsala drsnou legendu, která se o tajuplném uměleckém díle vypráví - a která zčásti legendou není!

Když Thomas Holloway obraz konečně koupil a nechal zavěsit na vyhlédnuté místo, byla to ještě škola dívčí. Slečny seděly v učebně pod medvědy, kteří trhají na kusy zbytky polární výpravy - a vůbec se jim to nelíbilo. „V archivech máme pár záznamů o návštěvách studentek na ošetřovně. Zmiňují závratě a pocit panické ataky. A vždy, když seděly pod obrazem. Poznámka tehdejší zdravotnice říká: Slečna Elizabeth se dušuje, že mdloba nesouvisí s její měsíční periodou. Prý se zadívala do očí medvědovi a přísahá, že pohnul hlavou. Má to být ten, který netrhá. Zeptat se paní L. na možné podání tišícího léku,“ uvádí Laura.

A tak to šlo rok od roku dál. Vždy nějaká ze studentek omdlela, slyšela temné vrčení nebo přísahala, že se medvědi hýbou. Další mluvila o ledové zimě, vidině temných stínů… Když se ve dvacátých letech minulého století univerzita stala smíšenou, všechny tyto problémy začali mít i chlapci. „Já mám pocit, že se zblázním!“ naříkal jistý John, který odmítal být v učebně s obrazem. To už zneklidnilo i vedení školy: přece není možné, abychom tu měli nějaký strašidelný obraz!

Z malby skutečně vyzařovala (a vyzařuje) mrazivá atmosféra zmaru a smrti, není divu, že se mladým lidem dělalo nevolno! Pak došlo k incidentu, který je pravdivý, ale během let se na něj nabalily všemožné historky. Mělo jít o mladého kluka, který si zabodl při hodině do oka tužku. Jen tak. Z ničeho nic. V jednu chvíli si soustředěně zapisoval poznámky z výkladu profesora, v druhé měl pero zaražené hluboko v oční jamce.

„Donutili mě k tomu lední medvědi. To jsou ta děsivá slova, která každý cituje. To měl student říct, když se zhroutil v krvi na zem. Pak pořád opakoval Rudá rudá rudá! Když ho nesli do sanitky, popisoval, že se led na obraze proměnil v krev. A jeden z medvědů se podle něj pohyboval. Další slova, která mumlal, byla Peklo, viděl jsem peklo, bílá není bílá, je to krev. Rudá rudá.“ krčí rameny Laura MacCulloch. Stalo se to? Skutečně spáchal nějaký student pod obrazem Edwina Landseera tak brutální sebevraždu?

Laura úmrtí studenta nerozporuje, ale legendu „očesala“ od nánosu makabrózních vyprávění, která se na kolejích šeptají při černých hodinkách - přímo ve třídě skutečně došlo k tragédii, ale jednalo se o epileptický záchvat. Hoch při něm spadl tak nešťastně, že si rozbil hlavu o zem a později zemřel v nemocnici. A ano, stalo se to přímo pod obrazem, takže je jasné, že si k tomu každý něco přidal, až z tragédie byla ponurá sebevražda s šeptajícími medvědy a krvavým sněhem!

Přikrývání vlajkou se ale dělá dodnes, jak Laura uvedla hned na začátku rozhovoru pro BBC. Studenti totiž odmítali skládat jakékoliv zkoušky pod obrazem krutých ledních medvědů. „Nosí to smůlu. Nesmíte se na ten obraz dívat, jinak propadnete. To se stalo už tolikrát!“ kývla čerstvá absolventka Michaela Jones. „Obraz je spojovaný s neúspěchem. Sedět vedle něj či přímo pod ním - to nosí smůlu. Všichni to ví!“ Došlo to tak daleko, že v roce 1972 odmítl jeden ze studentů do místnosti vstoupit. Komise zkoušejících krčila rameny a hoch vyváděl:

„Já tam nejdu. Vyzkoušejte mě třeba na chodbě. Ale tam nejdu. Nebudu se na TO dívat!“ řekl rázně. „Jedna z asistentek běžela do zázemí a snažila se najít věc, která by mohla obraz zakrýt. V komisi byl totiž jeden vysoce postavený profesor, vše bylo tak bláznivé, že hodlal naštvaně odkráčet pryč!“

„Chudák paní nakonec našla v technické místnosti pečlivě složenou obří britskou vlajku. Tou obraz zakryla a ke zkoušce došlo. A stala se z toho tradice. Test se skládá pouze pod vlajkou zakrytým obrazem, nikdy jinak!“ poukazuje Laura na prokletí „medvědů“, které se drží univerzity dlouhá desetiletí.

Démonický obraz se patrně proměnil ve své vlastní prokletí. Je tak syrový a drsný, že není možné, aby se nějaká legenda nestala součástí jeho historie. Když se ale oprostíme od všech povídaček, najdeme nevšední, kruté a bizarně nádherné umělecké dílo, které vešlo do dějin umění jako jeden z nejslavnějších obrazů světa.

Zpracováno podle: Fatos.com, Edwin Landseer, BBC, The Conversation.com, Man Proposes, God Disposes, Enigma Plus, Franklinova expedice, Thomas Holloway, Jane Franklin, Holloway University