Článek
Předem bych chtěla říct, že tento text není namířen proti učitelkám, takže kdo sem přišel hodit jedovatou slinu na kantorky, bude mít smůlu. Já práci učitelek nesmírně obdivuju. Stoupnout si před katedru a něco do těch dětských hlaviček vpravit a přitom neztratit duševní zdraví, to je na smeknutí pomyslného klobouku. Děti (bez výjimek!) jsou schopné se ve smečce proměnit na příslušníky nějakého primitivního pralesního kmene (Pán much!) a dovést do blázince celou sborovnu i se školníkem, kuchařkou a uklízečkou. A kdyby jen do blázince!
Ale já si nemyslím, že jsou dnešní děti horší. Když poslouchám ty výkřiky typu: „Jooo, to za našich mladejch let nebejvalo, my jsme byli slušní, hodní, zdravili jsme, seděli jsme v lavicích jako pěny a běda, když jsme jen cekli!“, jen zvednu oči v sloup. Já jsem ročník 1980, takže vím, že to vesměs není pravda, i když je jasné, že každý má jiné zkušenosti. I poměry na školách byly jiné. Doba byla jiná, to ano. Ale děti byly a jsou stejné. A jsou zrcadlem svých rodičů a prostředí, ve kterém vyrůstají! Takže ne, nejsou horší. Ale sprostě nadávají všechny stejně!
Když mi začala dcera tahat domů první velice šťavnatá sprostá slovíčka (úplně živě vidím tu Holubovou v Pelíškách u tabule, však víte!) už ze školky, absolutně jsem nevěděla, co na to říct. „Píp! Píp! Píp! Hihihi!“ házela tady těmi úžasnými a peprnými výrazy (všemi), které naše krásná a přebohatá česká slovní zásoba nabízí i nenabízí. Někdy to byly hotové novotvary a složeniny složenin, které jsem ani při nejlepší vůli nebyla schopná rozluštit - a to jsem prosím pěkně starý sprosťák, který pro jadrné zaklení nejde daleko. Takže to mohla mít i ode mě.
Nejsem dokonalá, občas se neudržím, ve školce přišla mezi dětmi k dalším jadrným výrazům - a bum! Měla jsem doma klejícího pidižvíka, který ale absolutně netušil, co to říká. „Je to tajný, tak se nesmí mluvit!“ řekla mi, když jsem se jí poněkud vyděšeně zeptala, jak to propánakrále mluví! „A proč tak teda mluvíš, když je to tajný?“ „Protože je to tajný,“ zněla odpověď. Aha! To nás nenapadlo, tohle řešení! A sotva vlezla do první třídy, už to tajný není. Ba naopak. Občas nadává veřejně. Záškodnicky ten šrapnel vyhodí - a čeká, co se bude dít. A ještě se tím chlubí!
Držela jsem se na uzdě a nechtěla jsem to moc řešit, protože čím víc se v něčem patláte, s tím větší radostí to děti opakují - a ruku na srdce, kdo nikdy nezvolal ten zvukomalebný opis výsledku trávicích pochodů lidí i zvířat či neméně zvukomalebné označení ženské zadnice! Nicméně když mě jen tak mezi řečí nazvala označením, které jsem i JÁ, sprosťačka stará, neznala asi do svých patnácti let, už jsem se fakt naštvala! „Prosím tě, kde jsi tohle slyšela?“ hřímala jsem tu nad dceřinou oculíkovanou hlavou jako bohyně pomsty: „Nějakýýý klucí too řekliii na chodběěě!“ protáhla drze ratolest - a pink! Odstřelila SAMOPALEM pajduláčka ve hře v tabletu!
„A dost!“ zaječela jsem, „Dej mi to! Co to hraješ?“ vyvalila jsem oči na nějakou slečnu s vyvalenýma očima a zbraní v nesmyslně dlouhých končetinách, přičemž se z tabletu ozývala nezaměnitelná kadence samopalu vzor nevím kolik, jak o něm mlel poručík Troník z kazatelny! „Počkej! Já ještě musím zastřelit princeznu!“ rozčilovala se dcera. Princeznu. Samopal. Ani náhodou! „Na. Čti si něco, koukej. Vlajky! No vidíš. Uč se vlajky!“ strčila jsem jí do ruky tlustou zeměpisnou encyklopedii a šla si dát ven uklidňovací cigáro. Jsou takový momenty v životě lidským, kdy se prostě bez nějaké berličky neobejdete. Herodes nebyl tak špatný král!
„Já snad začnu ještě chlastat!“ lamentovala jsem v duchu, protože už mám své vypito a pěkných pár let hrdě abstinuji - leč tohle se nedá! Proč mi nikdo neřekl, jak je těžký mít dítě? Proč? Protože tohle si radši každý nechá pro sebe, aby nebyl ocejchován jako ten, co nezvládá své potomky a bla bla bla, však tyhle řeči všichni příčetní rodiče znají. Je to těžký. Těžký! A mělo to být ještě těžší, protože když jsem se vrátila, dcera listovala atlasem a jen tak mezi řečí se mě zeptala: „Mamííí? A když jsou Rusové tak velký, proč chtějí sníst celej svět? To jim to nestačí? Proč se mydlí se sousedama?“
Uúúúúúf! No jo, no. Tomu se prostě nevyhnete! Dítě není blbé, vidí zprávy, poslouchá své okolí… A nasává do sebe jako houba názory dospělých, které jsou navíc rozdílné. Takže neví, co si myslet o začátku, průběhu, prostředku či případném konci celého konfliktu, o naší současné politické scéně, o plivání na našeho pana prezidenta (jako snesu hodně, ale to je docela mazec, nemyslíte?), o aktuálním duševním stavu jiného pana prezidenta, o diktátorech, co chtějí vše nebo nic, o korupci, skandálech… A tohle vše si děti mezi sebou řeknou. Myslím tím - fakt úplně všechno. A teď si vezměte, jaký musí mít v hlavách zmatek, když i VY jako dospělí lidé neumíte tenhle galimatyáš vyložit vlastně ani sami sobě!
My všichni sice víme, na které straně barikády „takňák“ stojíme, jenže to se horkotěžko vysvětluje dítěti. Alespoň já jsem byla v koncích. Používám zdravý selský rozum, zároveň nechci být alibistická. To jde proti mému svědomí. Já si to zhodnotit umím, ale jak mám tímhle svinstvem provést malou holku, která si hraje s bárbínama, lítá venku na kole, začíná mi krást šminky, má neustále rozbitý kolena a miluje Pata a Mata? Té je ještě celá budoucnost ukradená. A poslední, co potřebuje, je vidět dospělého, jak syslí zásoby a po nocích luští mapy bojiště! Jako to fakt ne. Opravdu ne, tímhle jí mást hlavu nechci, ale zároveň chci, aby byla nějak srovnaná s realitou.
Myslím si ale, že tohle zažívali i naši rodiče a prarodiče - ti si hráli na druhou světovou přesně jako v Obecné škole, jenže tehdy společnost nebyla tak strašně rozdělená - tam byl nepřítel zcela jasný a dobro a zlo až křišťálově čisté. Naši rodiče si pro změnu hráli na válku studenou, žili ve strašné nejistotě a zvykli si na pochoďáky s igelitovými pytlíky na končetinách a plynovou maskou na obličeji. Ostatně branná cvičení jsem zažívala ještě i já (patama k výbuchu!) - a potom přišla revoluce a zase měli rodiče dětem co vysvětlovat.
Matně si vzpomínám, že jsme tehdy politiku se spolužáky a kamarády moc neřešili. Lítali jsme celé dny venku, hráli si na indiány a veškerá politika nám byla ukradená. No, i když… Já jsem jednou nakreslila zeleného Husáka, což se řešilo až v ředitelně a táta musel tehdy do školy na kobereček. Ten nadával! On se totiž ocitl ve velice choulostivé situaci, protože pracoval celý život u vrtulníkové letky MV jako mechanik a měl hodnost kapitána policie. A když mu „soušky“ popisovaly celou obludnost, které se jeho jediná dcera dopustila, měl co dělat, aby se nesmál nahlas:
„No, my nevíme, proč je soudruh prezident zelenej, ale je zelenej, podívejte se na to! Děti malovaly prvomájový průvod, poslechněte, soudruhu kapitáne, byli jste tam vůbec? A když jsem se Petry ptala, proč je soudruh prezident zelenej, odvětila mi, že nemá plešatou pastelku! Uznejte, soudruhu kapitáne, tohle je vážná věc, to je doslova urážka! Copak je náš soudruh prezident plešatej? Nějaký vlasy přece má! A rozhodně ne zelený! Copak je chuligán? Důrazně prosím, soudruhu kapitáne, abyste to nezlehčoval. Vy se smějete? Proč se smějete? No nesmějte se!“ mračila se na něj agilní soudružka. No jo, no!
V tu chvíli vážná věc! A teď máme zase jiné, možná horší starosti (to je na posouzení každého), ale děti za to nemůžou. Vše se mísí, vše musí být za každou cenu pestré a rozmanité. Ve třídách jsou různé děti různých národností, z různých poměrů; ke slovu se dostane směsice názorově rozdílných rodičů - a děti si servítky neberou. A vezměte jed na to, že o tom mezi sebou debatují až na diplomatické úrovni, která končívá rvačkou na pěstičky nebo brekotem na záchodě.
Ach jo! No jo, ale co s tím? I sedla jsem si před počítač, abych našla nějaké rady. Já už jsem totiž stará a vesměs všechny moje kamarádky už mají děti na vdávání, takže se radím vlastně jen se strejdou gůglem. Bohužel. „Jak odnaučit dítě mluvit sprostě a jak s ním řešit válku?“ napsala jsem a vyjela mi asi miliarda odkazů na různé skupinky, ve kterých si rodiče vyměňují rady ohledně výchovy mladších školních dětí. To bylo dílo! Radily tam pomatené matky (jsem), respektující matky (ani náhodou!), vrtulníkové matky (asi jo!), důsledné matky (ne!), dokonalé matky (chachá!), perfektní matky (ouvej!), alternativní matky (ještě to!)… To se fakt nedalo!
„Můj Bonifác ani neví, v jaké zemi žije. Cíleně. My hodláme pěšky a bosí procestovat svět!“ vykládala tam nějaká lesana. „To naše Eulálie Filoména UŽ OD TŘÍ LET odříká VŠECHNY americké prezidenty ZA SEBOU!“ zmínila svou nebohou dcerku popletená Čechoameričanka. „O válce neví náš Juliánek nic. Ještě to! Má slabé nervy, odešla jsem z práce, abych s ním byla doma a chránila ho před nástrahami zlého světa. Nesmí ani ven, ještě by se zranil!“ argumentovala další pošašená paní. Naprosto všeříkající „slint“ tam pak vyhodil jeden bezzubý tatínek: „Turek na Hrad! Ten by to tady dal do kupy!“
„Jawohl! Hendehóch! To víš že jo!“ brblala jsem znechuceně, když mi náhle padla do oka skupinka zoufalých rodičů, kteří si na nic nehráli - oni zoufalí BYLI. Bojovali s každodenní realitou pomocí zdravého selského rozumu, jejich vzájemná interakce byla plná člověčiny, ze které se dala vyčíst nesmírná láska k dětem, ale i zároveň jistá bezradnost, se kterou jsem se přesně potýkala i já. Jsou to normální lidé. I když - co je normální pro mě, nemusí být normální pro jiného, to je jasné. Leč líbily se mi jejich věty, humor a snaha nebýt dokonalí za každou cenu.
„Jsme tvorové chybující, plácáme se v tom jako nudle v bandě, výchova je pro nás abstraktní pojem a absolutně nevíme, co bude s našimi dětmi dál, leč přežíváme a snažíme se uvítat si každou chvíli klidu a pohody!“ hlásalo motto sympatické skupinky - i přidala jsem se k nim a napsala svou otázku ohledně mydlení se Rusů a Ukrajinců a požírání světa s tím, že fakt nevím, co jí na to říct. „Chápete? Vysvětlovat? Nebo to nechat bejt a říct, ať o tom radši nemluví? Já vím, že stejně bude, ale abych ji aspoň nějak nasměrovala… Je to malá holka, vím, že tomu nebude rozumět, ale nerada bych, abych…“ snažila jsem se klopotně popsat své trápení.
A stal se zázrak - ti lidé mě pochopili. „Jó, tohle máme dnes a denně. Dcera přišla z družiny a řekla mi, že Rusáci jsou haj*é. Přešla jsem to. A druhý den přišla a řekla mi: Tak ne, Míša říkal, že haj*é jsou Ukrajinci! A teď to řešte. Upřímně řečeno, já nevím. Bojím se, aby neměla problémy. Ale nemůžu být srab a neříct jí nic. Děti jsou chytré jako opice a hned pochopí, že je na tom něco divného. Dokonce jsem slyšela, že nadávají jednomu kloučkovi, že je kolaborant, protože jeho táta má na autě ruskou vlajku. Ten kluk nemůže za to, že má tátu vola! A nadávají i jedné Ukrajince, že okrádá naše děti. Tohle nemají ze své hlavy, vše je v rodině a nemá to řešení,“ píše jedna maminka.
K ní se ihned přidala druhá: „V naší třídě je Rus a Ukrajinec. A mydlí se tam mezi sebou. Nikdo neví, jak to řešit. Arťom i Stepan by se spolu i kamarádili, kdyby do nich furt někdo neryl. Hej, Rusák, jde tě zabít! Ukáčko si začal! Ostatní je hecují tím, co slyší doma. A ti kluci, kteří za nic nemůžou, protože děti jsou čisté v každé zemi a každém režimu, jim to prostě chtějí ukázat. Tak se perou. Je mi líto dětí, učitelů i těch rodičů, protože tohle je bez konce. Každý si jede svou linku a není ochoten přijmout názor toho druhého. Svět se v .. obrací!“ postěžovala si neznámá paní zcela oprávněně. Fakt to je všude - a není před tím úniku!
„To nic není. Já byl s klukem na hřišti a pochopil jsem, že ta válka je všude. I u nás. Nevyhnete se tomu,“ rozepisoval se jeden tatínek samoživitel a popsal výmluvnou situaci, do které se nevědomky přimotal někde u pískoviště. Tři asi pětiletí kluci běhali poblíž na takové té dřevěné opičárně s provazovým mostem a různě na sebe křičeli. „No a po chvíli jsem zjistil, že si hrajou na Putina, Zelenského a Trumpa. To jste neviděli. Bylo obdivuhodné, jakou fantazii měli, to ano, ale…“ vrtěl hlavou pomocí emotikon pán, který po chvíli pozorování nevěřil svým očím!
Putin, kterého představoval největší a nejmohutnější kluk (všichni to byli Češi), seděl nahoře na věži, v ruce měl nějaký kus dřeva, což byl atomový kufřík - a sprostě nadával Zelenskému, který ho na kolenou prosil, ať to nedělá. „Stejně všichni chcípnete, ať je to hned!“ řval Putin a mačkal jaderné tlačítko. „Pic! Bum! Jsem pán světa!“ „To ani náhodou, táta říkal, že jsi prťavej ubožák, vajgl a srab!“ vyskočil na nohy původně mrtvý Zelenský. „Drž…! Můj táta říkal, že máš doma deset zlatejch hajzlů, jsi prolhanej židák a lovíš lidi na ulici! Tu máš! Pic! Bum! A ty? Kde si? Trumpeto blbá! Polez sem! Táta říkal, že jsi senilní. To nevím, co znamená. Asi máš v hlavě seno!“ povykoval Putin, který svůj jaderný kufřík v záchvatu boje rozmačkal!
Kluk, který představoval Trumpa, se chvíli díval, jak se ti dva perou, potom se podrbal na hlavě a oznámil jim, že musí domů, protože se počůral, chce se mu kakat, má hlad, je mu zima, teče mu nudle a máma ho vezme do Mekáče. A bylo po válce! Sice bylo i po světě, to jo, ale chuť na kus mletého v housce byla silnější: „Já chci taky! Já taky! Tak já řeknu mámě, třeba vás vezme taky. Domluví se s vašima mámama. Tak pojďte, klucí, tohle už je nuda!“ vyzval je Trump, ti tři se sebrali a všichni spolu odešli jako nejlepší kámoši. Jo! Kéž by i v reálu došlo k tomu, že by se chytili za ruce a šli do Mekáče, co? Nebo na pivo.
Jenže k tomu nikdy nedojde. A já nedostala na svou otázku odpověď, protože ji nikdo nezná. Zkusila jsem tedy kontaktovat svou známou psycholožku, na kterou se občas obracím při psaní svých textů. A řekla mi: „Je klíčové přizpůsobit informace a jejich dávkování věku dítěte. A hlavně se vyhnout drastickým popisům detailů války. Mnohem lépe fungují přirovnání. Můžeš jí třeba říct, že jsou dva kluci na pískovišti, jeden je silný a chce tomu malému sebrat bábovičky. A ten malý se musí bránit, aby o ně nepřišel. Hlavní je dát dítěti pocit bezpečí,“ říká psycholožka.
Další rady jsou spíše všeobecné - máme potomka ujistit, že jemu samotnému ani rodině či domovu nehrozí žádné nebezpečí a dávkovat mu informace z médií. Čili žádná válka, jen kytičky a zvířátka, jak se tak říká! A preferovat citlivý přístup, aby mohlo „v klidu a s důvěrou zpracovat zmatek, který v makovičce malého dítěte vyvolají rozdílné názory dospělých“. Ehm. No, nic proti, ale… Dobrá rada nad zlato! Přesně to se snažím dělat - a nikam to nevede. Já snad budu i šťastná za každé nové sprosté slovo, které se ten můj šrapnel naučí!
Protože časy jsou zlé, Kamile. Musíme věřit, že se najde někdo spravedlivý, kdo tohle šílenství ukončí a zastaví. Stačil by jeden jediný. Tak si držme palce! Pěkný den vám všem!
