Den, kdy Francie plakala: srdceryvná fotka zoufalého vlastence z Marseille obletěla a dojala svět

13. března 1949 vyšlo zvláštní vydání francouzského regionálního deníku Le Provençal. Na titulní straně byl již mnohokrát viděný obličej uplakaného muže, ale nyní se přes jeho tvář táhl obří nápis: „Znáte ho? Amerika hledá obyvatele Marseille, který v roce 1940 plakal!“ List se rozlétl po celé Provence, aby se v redakci hned druhý den objevil slavný fotbalista Stéphano Bistolfi, bývalý hráč Olympique Marseille.

„Já ho znám! To je Jérôme Barzotti. Bydlí v Marseille, žije ve čtvrti Saint-Barnabé a má obchod s látkami na rue du Tapis-Vert. Kdo ho hledá?“ optal se zmatený fotbalista až poté, co ze sebe všechno vysypal. „NBC,“ zněla odpověď. „Američané se o něm chtějí něco dozvědět. V USA ta fotografie pořád žije, pořád dokola ji někde uveřejňují. Víte, dokonce se zařadila mezi pět nejlepších fotografií na světě!“ zavrtěl hlavou majitel novin Gaston Defferre.

„Aha. Vždyť už je to všechno dávno pryč. Takový průšvih, taková hanba!“ uplivl si sportovec a odkráčel. Identita Plačícího Francouze byla tedy „propálena“ a pan Barzotti se 15. března dočkal nezvané návštěvy: dvojice reportérů si s ním přišla potřást rukou.

„Natočili mne, aniž bych to věděl. Nebyl jsem to jen já, kdo tehdy brečel!“ nebylo to Francouzi korsického původu, který se narodil v roce 1892, zrovna příjemné.

Jérôme se prostě a jednoduše styděl. Za svou tvář zrůzněnou žalem, za slzy, které obletěly svět. Skromný drobný mužík si nerad užíval pozornost: „Raději jděte. Už před rokem jsem byl v Chamonix a nějaký tlustý Belgičan se ke mně hnal a plácal mě po zádech. Vy jste ten, co se rozeřval, když odplouvaly vlajky! Francouzské vlajky! Když padla Francie! křičel.“ vrtěl hlavou pan Barzotti. Nakonec vydal krátké tiskové prohlášení:

„Můj výraz byl výrazem muže, jehož srdce bylo sevřeno podívanou, jíž byl svědkem. Pouze jsem vyjádřil zármutek všech lidí z Marseille, kteří se toho dne shromáždili na Canebière.“

Pan Jérôme Barzotti, protagonista uplakaného snímku, zemřel v roce 1976 ve věku 84 let. Manželka Charlotte, která na fotografii stojí vedle něj v černém kloboučku, uvedla, že celý další život musel odmítat nabídky na reklamy. „Měl stát vedle čistícího prostředku a plakat. Udělat ten svůj obličej, jak mu říkali. A podobně. Nechtěl to. Zoufal si! Také mu vadilo, kam ho dosazují. Do Paříže, do Calais, dokonce do Berlína!“ říkala manželka.

To je pravda. Snad žádnou historickou fotografii či moment vytržený z filmu neprovázelo tolik nejasností, jako právě Plačícího Francouze. Otázka: Kdo to byl? byla zodpovězena, ale málokdo to věděl. A tak to šlo dál: Kde to bylo? Při jaké příležitosti? Proč brečel? A byl to vůbec Francouz?

Jaký je příběh slavné fotografie, která se díky ikonickému výrazu pana Barzottiho stala součástí kulturních dějin a zasáhla celý svět?

Pro Francii, dosud hrdou na svou armádu, se stal osudný přelom května a června roku 1940. Hitlerova armáda během Bitvy o Francii zcela rozdrtila francouzské vojáky. V noci z 15. na 16. června 1940 neoficiálně padla Maginotova linie - Němci ji obešli přes Belgii. Blitzkrieg byl hotov. 14. června byla obsazena Paříž, 16. června 1940 se stal předsedou vlády maršál Philippe Pétain a hned vyhlásil: „Boje je třeba ukončit!“

Pak podepsal v Compiègne ponižující příměří (22. června 1940), převzal ve Vichy moc a zavedl kolaborantský režim. Lidé tomu ani nemohli uvěřit. Francouzi byli uvrženi do úplně nové reality a těžko přivykali vichistickému režimu. Drsné podmínky, které si kladlo Německo, navíc zahrnovaly mimo okupace třetiny země i odzbrojení francouzské armády.

Obyčejní Francouzi prožívali emoce, které se dají asi jen těžko popsat. Zrada, hněv, neskutečný odpor a vzdor. A navíc se oprávněně báli, že trikolory, prapory a insignie francouzských jednotek padnou do rukou nacistů. Muselo se „něco“ udělat. Zachránit je, schovat je… V sžíravé nejistotě prvních měsíců po onom quislingovském příměří padlo rozhodnutí - zbytek jednotek opustí území Francie, symbolicky sebou vezme všechny vojenské symboly a odpluje na francouzská území v severní Africe - do exilu.

Marseille tehdy ležela ve svobodné zóně, byla plná uprchlíků a vojáků, kteří chtěli uprchnout do svobodných zemí a pokračovat v bojích proti Němcům. Ve městě byla zjitřená atmosféra: všude plno naštvaných lidí, přeplněné hotely i domy - byl to doslovný sud s prachem, stačila jen malá jiskra, aby se Francouzi začali prát mezi sebou na ulicích. A v tomto dusnu se odehrál jeden z nejsrdceryvnějších momentů celých francouzských dějin: tzv. Ceremoniál odplouvání vlajek.

1. září 1940 dorazilo do Marseille na stanici Saint-Charles 20 vlajek rozpuštěných pluků 15. vojenského okruhu, následovaly další, až jich bylo pětatřicet. Ceremoniálu předsedal generál Dentz a konal se 15. září 1940. Napříč ztichlým městem pochodovali vojáci nesoucí prapory 29 rozpuštěných pluků a šesti severoafrických. Ulice lemovaly davy lidí, kteří se chtěli symbolicky rozloučit se svobodou. Za emoce a slzy se nikdo nestyděl, lidé věděli, že jejich země padla, a že vlajky, které odplouvají, jsou posledním kusem svobodné Francie.

Ve Starém přístavu byly zástavy naloženy na palubu lodi francouzského námořnictva a jejich odplutí provázela francouzská národní hymna. „Když za zvuků La Marseillaise vyplula loď do Alžíru, pláč a nářek se ozýval celým městem. Vojáci mají tváře zrůzněné vztekem, zaťaté pěsti, po tvářích se jim koulejí slzy vzteku, dojetí i vzdoru. Je to den, kdy Francie pláče. Den, na který nikdo nikdy nezapomene!“ hlásal komentátor v krátkém filmu, který byl natočen v ulicích Marseille při ceremoniálu.

Tento film má na svědomí Marcel de Renzis. Fotograf novin Le Petit Marseillais a dopisovatel americké fotografické agentury Keystone natáčel krátkou reportáž o Dni, kdy Francie plakala. Marcel chodil mezi ztichlým davem, který sledoval přehlídku vojáků a zaznamenával zachmuřené tváře lidí. Když se vlajky blížily k nalodění, mezi diváky proběhla vlna emocí: pláč, zoufalství, hněv, vlastenecké city, potlačované vzbouření, vztek…

Marcel de Renzis s kamerou procházel historickou ulici protínající Marseille - třída Canebière. Tam krátce natočil uplakaného muže, ale v tom momentně si ničeho nevšiml - jak říkal sám Jérôme: plakali všichni. To, že nenatočil jen nějakého náhodného civilistu, ale budoucí ikonu celé ponížené Francie (a kdyby jen Francie), to se dozvěděl až později.

„Jejich Francie mizí na lodích. Odplouvá pryč. Do vyhnanství. Hanba, třikrát hanba těm, kteří to dopustili!“ hřímá na konci filmu komentátor, který už nepokrytě pláče také.

Marcel de Renzis věděl, že film nesmí zůstat ve Francii. Do obyčejné obálky vložil německou knihu. V ní byla vydlabaná dutina, do které vložil kotouč s natočeným materiálem a poslal film jinému zaměstnanci Keystone do Vichy. Opravdu si koledoval o pořádný malér, kdyby mu na to Němci přišli! Ale film už měl v držení diplomat, který jej odvezl do Lisabonu.

Odtud letěla zásilka přímo do New Yorku a ihned byla zahájena distribuce. Krátký dokument byl promítán v kinech před filmem a dostal se i do tisku. Pozorný technik v Keystone totiž při promítání objevil hotový poklad v podobě zoufalého výrazu rozčileného padesátníka, který se ve filmu jen mihl, ale při „rozkouskování“ políček vzniklo několik jeho fotografií, které převzal časopis Life.

3. března 1941 publikoval Life fotku Plačícího Francouze jako fotografii týdne s popiskem: „Francouz roní slzy vlasteneckého smutku v době, kdy jsou vlajky pluků, které zmizely z jeho země, vyhoštěny do Afriky.“ Obraz bezbřehého zoufalství uplakaného muže se rozlétl do celého světa.

Lidé plakali také - a ono se není čemu divit! Málokdy se povede „vypíchnout“ tak netradiční a nevšední podobenku skutečného žalu. Tvář pan Barzottiho se stala naprostým fenoménem. A aby čtenáři po celém světě věděli, proč vlastně pláče, byla fotka doplněna řadou vysvětlujících popisků - jako například ten australský:

„Slzy stékající po tvářích tohoto Francouze sdílelo mnoho dalších lidí v ulicích Marseille. Show, která vyvolala tyto emoce, byla pochmurnou přehlídkou. Vlajky poražených francouzských pluků, uvízlé od loňského června v neokupované Francii, byly převezeny do doků, aby byly přepraveny do Alžírska. Za normálních okolností by tyto vlajky byly uloženy v pařížském muzeu, stejně jako tomu bylo po prusko-francouzské válce, ale dnes je Paříž okupovaným územím. Proto byly vlajky poslány pryč - na jejich ochranu! Převzala je koloniální armáda generála Weyganda.“

Uplakané tváře se chytila americká propaganda. Budiž řečeno, že zoufalství pana Barzottiho Američané doslova ždímali. Jeho obličej byl najednou všude. Na náborových plakátech, v reklamách na nákup válečných dluhopisů, na nabídce vládních půjček… „Jen se podívejte, jak jsou zoufalí! Musíme jim pomoci!“ Něco na ten způsob. A v té době také vzniklo ono zmatení. Pan Barzotti byl najednou jaksi národnostně i místně rozčtvrcen!

Plačící Franouz byl šikovným grafikem „namontován“ do Paříže, kde měl sledovat vstup vojsk Třetí říše. Nebo měl plakat nad nějakým rozbombardovaným městem. Pak se vše úplně překroutilo - byl to najednou Berlíňan a plakal nad zničeným hlavním městem Německa. Nebo se dojímal při osvobození. Nebo byl jeho pláč vyložen jako zuřivý hněv - a udělali z něj Němce! Možná je lepší, že pan Barzotti zůstal tehdy neznámý, protože by mu ještě nějaký naštvaný Francouz přišel rozbít ústa, jak to tak bývá!

Ještě během války se stal Plačící Francouz docela důležitou postavou ve filmu Rozděl a panuj (1943) - tuto sérii propagandistických filmů natočil slavný Frank Capra pod souhrnným názvem Proč bojujeme. Filmy měly „zaklepat“ na srdce dosud nerozhodných Američanů, ukázat hrůzy války očima běžných občanů, připomenout americkým vojákům, za co bojují apod. Na výslovné přání prezidenta Franklina Delano Roosevelta byla tato série dokumentů uvedena také v kinech pro širokou veřejnost, přidal se i Churchill a snímky putovaly do Británie.

Tvář pana Barzottiho rezonuje kulturní scénou dodnes. Podle výpovědi jeho synovce Roberta Barzottiho byl strýček nesmírně skromný a čestný muž. „Věděli jsme to v rodině, ale nesmělo se o tom mluvit. On nechtěl. Navíc mu neustále nabízeli peníze, podíly za uveřejnění té fotografie. Nevzal si nikdy ani frank. Vždyť jsem se jen rozbrečel, opakoval pořád, nebojoval jsem, neumíral jsem, nevím, proč bych za to něco měl dostávat!“ tvrdil Robert.

A poznamenal: „Jsme na něj v rodině velice hrdí. Byl to velmi prostý muž, který se nechtěl prosazovat. Můj strýc byl pro mě důležitou osobou - velmi vlastenecký člověk, velmi francouzský. Na rodinných setkáních jsme o tom mluvili. Byl můj vzor a příklad. Myslím, že je dobře, že se mu tohle přihodilo. On si to ale nemyslel. Tuším, že se styděl. Celý svět viděl jeho slzy. No a jak se říká - muži přece nepláčou!“ usmíval se synovec pana Barzottiho, který ke vší popularitě přišel skutečně jako slepý k houslím.

Můžeme si koupit jeho uplakaný obličej na tričkách, hrnečcích, ponožkách nebo plakátech. Ikonický moment francouzských dějin se dostal i do seriálu Simpsonovi: Když v patnácté sezóně obyvatelé Springfieldu rabují hračkářství, do „kamery“ se otočí Milhouse a udělá obličej Plačícího Francouze.

Neúcta? Možná. Ale jen to vypovídá o tom, jak nesmírně se tento záběr z pozapomenutého filmu o šílené kapitole novodobých evropských dějin vryl do kolektivní paměti lidí.

Zpracováno podle: Plačící Francouz, Harbel.Substack.com, Reddit (1), Reddit (2), iDNES, David Lamar Blog