Článek
„Goebbels vypadal tak malý, zatímco jeho bodyguardi byli obrovští. Přistoupil jsem zblízka a vyfotil Goebbelse. Bylo to hrozné. Podíval se na mě s výrazem plným nenávisti. Díval se těma hrůznýma očima a čekal, až pod jeho pohledem zkamením. Nebo seschnu. Ale to se nestalo - když mám v ruce aparát, nemám z ničeho strach.“ Alfred Eisenstaedt, fotograf
„Pokud nějaká fotografie z předválečného období zachycovala naprostou zlovolnost pohánějící ideologii a činy Říše, byla to Eisenstaedtova fotografie Goebbelse v hotelu Carlton v Ženevě.“ Magazín TIME
„Čiré zlo. Jen nevím, jestli je tento jeho (Goebbelsův) portrét ten nejhrůznější. Daleko šílenější mi přijde ta druhá manželova fotka. Ta, na které se (Goebbels) usmívá. To mám chuť si uplivnout. Tohle stvoření nebylo člověkem, kulhavý ďábel, co má na rukou krev tolika lidí!“ Kathy Kaye, manželka fotografa
Alfred Eisenstaed podepisuje svou nejslavnější fotku: Námořník líbající neznámou dívku při oslavách Dne vítězství nad Japonskem na Times Square. Je to jeho poslední podobenka - za 2 hodiny a 46 minut po pořízení tohoto snímku zemřel!
Jsou fotografie, které vešly do dějin. Ty nejslavnější snímky zachycují přelomové historické události; válečné fotky zobrazují utrpení vojáků a civilistů, naopak se najdou i portréty veselé - oslavy osvobození či nefalšovaná radost z konce konfliktu. V přepestrém portfoliu nejznámějších fotek ze všech koutů světa najdeme různé kuriozity, ohromující zachycení scenérií života prostých i slavných lidí - a bohužel i velice kruté snímky, na které se nedá dívat: jsou jednoduše odporné (leč výmluvné).
Zvláštní kategorií jsou ale bezesporu fotografie dokumentující vzestup a pád Hitlerovy Třetí říše. Do té patří hlavně kruté fotky poprav, mučení, koncentračních táborů - a také nafoukaných nacistických pohlavárů. Na začátku jsou vždy usměvaví, sebejistí, arogantní, pyšní - a na konci pomyslné sbírky snímků najdeme jen zmar, sebevraždy, Norimberské procesy, šibenice, mrtvá těla… V plejádě známých obličejů vrcholných nacistů, jejichž podobu velice dobře znají i dnešní lidé, vždy vyčníval jeden „ksicht“ - Dr. Joseph Goebbels (1897-1945).
Goebbels s dětmi na vánoční fotografii v Berlíně (kolorováno)
Ministr propagandy vypadal jako čert z noční můry, na tom se shodnou snad všichni. Na fotkách z jeho plamenných a záštiplných projevů, kde dští oheň a síru proti Židům, to bylo obzvláště „pěkně“ vidět, řečeno ironicky! Jedovatý trpaslík, jak se Goebbelsovi přezdívalo i mezi Němci, měřil přibližně 165 cm a trpěl handicapem - měl od dětství deformovanou pravou nohu (tzv. koňská noha).Dr. Joseph Goebbels se svou speciální ortopedickou botou, vykroucenou nohou a ostře řezanými rysy opravdu nezapadal do šablony onoho proklamovaného nordického typu!
Na Kulhavém ďáblovi nebylo árijského skutečně vůbec nic. Svou nedostatečnou fyzickou výbavu si kompenzoval velkou výřečností a brilantní, leč hluboce temnou inteligencí, kterou dokázal proměnit v nejvražednější nástroj propagandy 20. století. Je to neuvěřitelné, ale tento muž oplýval takovým charismatem, že mu umožnilo ovládnout mysl milionu lidí - aniž by nutně musel vypadat jako mužný ideál, o němž neustále tak fanaticky hlásal!
Dnes už notoricky známá rodinná fotografie Goebbelsových: Magda Goebbels, Joseph Goebbels, Helga, Hildegard, Helmut, Hedvika, Holdine a Heidrun; nahoře je Magdin syn z prvního manželství Harald Quandt
„Goebbels celý život bojoval se svou vlastní „nedostatečností“. Měl daleko do nacistického ideálu vysokého, svalnatého blondýna (…) A co udělal svým dětem, to je něco tak nepochopitelného a neskutečného, že nám z manželů Goebbelsových běhá mráz po zádech i v dnešní otrlé době. Že se zabili oni (on a Magda) nám může být fuk, ale vzít sebou šest nevinných dětí, to je děsivé.“ zmiňuje web Britannica krutý konec potomků ministra propagandy, které Goebbels spolu s manželkou zavraždil, protože „Ve světě bez národního socialismu žít nemůžeme!“
Fotky Josepha Goebbelse byly v předválečné i válečné době všude. Ministr propagandy se velice rád ukazoval. Jeho roztodivné pózy při plamenném řečnění jsou zvěčněny na mnoha známých snímcích. Ale jedna z jeho podobenek, skutečně hrůzná a mrazivá, zase tak rozšířená není. Říká se jí Oči nenávisti, Pohled z pekla, Pohled Medusy či Obraz samotného ďábla. Fotky, která vznikla v Ženevě roku 1933, se po vyvolání lekl i samotný autor. Lekl se i při jejím vzniku: měl totiž (dost možná oprávněný) dojem, že jej Goebbels tím pohledem na místě usmrtí!
Dnes již klasické „vyhrožovací“ pozice říšského ministra se objevily na mnoha fotkách
Fotograf se jmenoval Alfred Eisenstaed. Rodák z Dirschau (také Tczew) v Západním Prusku (*1898) pocházel ze židovské rodiny a už od mládí ho fascinovala fotografie. Fotit začal už v jedenácti letech v Berlíně, kam se rodina přestěhovala. Během první světové války sloužil u dělostřelců, byl těžce raněn - a po zotavení už se do armády nevrátil. Pracoval jako nezávislý fotograf pro Berlínskou tiskovou agenturu. V roce 1931 byla pobočka v Berlíně přidružena ke slavné mezinárodní agentuře Associated Press.
Alfred Eisenstaed se stal proslaveným autorem mnoha světoznámých fotografií. Výjimečný fotograf měl nesmírný cit pro detail a agentura si jej nemohla vynachválit. Byl v zemi populární a oblíbený - fotil například setkání Hitlera s Mussolinim! Je to až kupodivu, že v pohnuté době pronásledování Židů pranic nevadilo, že je jedním z nich. I když byl nejlepší, atmosféra v Hitlerově Německu houstla a nacisté se zaměřili i Eisenstaedovu rodinu. Už šlo opravdu o život. Alfred raději emigroval do USA s celým širokým příbuzenstvem.
Poslední snímek, který vyfotil Eisenstaedt: Bill a Hillary, rok 1993
V novém domově za oceánem se zcela aklimatizoval, fotil pro TIME i LIFE, známé jsou jeho civilní snímky celebrit (např. Sophia Loren); nejslavnějším dílem Alfreda Eisenstaedta je „líbací“ fotka vojáka a dívky na Times Square. Alfred se s manželkou Kathy Kaye usadil v New Yorku, miloval ale svou chatu na ostrově Martha's Vineyard - tam nafotil například Billa Clintona s Hillary. Zemřel v srpnu 1995 ve věku 96 let. Po plodném fotografovi zbylo až 10 000 snímků, které patří mezi poklady světové fotografie.
A také se v jeho pozůstalosti nachází fotka, o které je tento text. Fotka, které sám Eisenstaed ironicky přezdíval Od Goebbelse s láskou, vznikla na přelomu září a října roku 1933. Fotograf byl vyslán do Ženevy, aby dokumentoval průběh 15. Valného shromáždění Společnosti národů, kam Joseph Goebbels dorazil s jasným úkolem: přesvědčit svět o mírových úmyslech nového německého režimu. Byla to však jen diplomatická kouřová clona - v zákulisí už se připravoval odchod Německa z této mezinárodní organizace.
S Emilem Háchou, 1940
A skutečně: 14. října 1933 oznámilo Německo své definitivní vystoupení ze Společnosti národů i z mezinárodní konference o odzbrojení. Když ale Alfred Eisenstaedt pobíhal na konci září 1933 po zahradě opulentního hotelu Carlton v Ženevě a fotil zúčastněné delegace a jednotlivé prominenty, diplomaty a vrcholné politiky, Joseph Goebbels se procházel mezi nimi, sladce se usmíval a působil jako disciplinovaný a nadmíru vážený představitel Německa.
Eisenstaedt ve svých pamětech z roku 1985 (Eisenstaedt on Eisenstaedt: A Self-Portrait) vzpomínal, jak ho Goebbels „rozmazlil“ sérií přátelských portrétů, které ministra zachycují jako rozchechtaného chlápka, co se rozjařeně s širokým úsměvem naklání do objektivu.
Byli arogantní, nadřazení a měli pocit neporazitelnosti. Ale jak se říká: Nad každou s.. se vaří voda. Snad toto naše úsloví platí v každé době!
„Ta fotografie smějícího se Goebbelse tvoří neskutečně mrazivý kontrast k další fotce, jíž se říká Oči nenávisti - a která vznikla za pouhých pět minut po pořízení rozesmátého portrétu.“ uvádí web RHP.com. Je to skutečně děsivý rozdíl - a někteří lidé mají hrůzný pocit spíše z fotky zuby cenícího říšského ministra propagandy. „Směje se pusou, ale nesměje se očima ani tváří. Tam to vidíte. To zlo.“ zmiňují komentující v diskusích. Jde o tento snímek:
Na smějícího se Goebbelse je skutečně bizarní pohled, to musíme uznat. Fotograf popisoval, co se dělo dál: „Nacistický ministr propagandy byl při prvním setkání veselý a bezstarostný. Dokonce zaskočený. Zprvu jsem ho fotil z dálky, nevěděl o mně. Přišel jsem a zeptal se ho, jestli mohu udělat fotku. Ano? Vyfotografovat, mě? Ale jistě! Naklonil se, byl velice přátelsky naladěný. Ještě řekl, že jsem se slušně zeptal, což nebývá obvyklé. Udělal jsem tři čtyři záběry, poděkoval a vydal se jinam.“
A pokračoval: „Nicméně za chvíli, neuplynulo ani pět minut, jsem viděl opět doktora Goebbelse, jak je v jiném úhlu a něco si šeptá se svými bodyguardy - nyní vím, že to byl jeho osobní tajemník Walter Naumann a tlumočník Dr. Paul Schmidt. Byli tak velcí! Tyčili se nad tím trpaslíkem jako obři. Přišlo mi to jako skvělý kontrast, byla by to dokonalá fotografie. Ti muži zaujatě debatovali. Přišel jsem blíže a slušně se zeptal, jestli mohu udělat ještě jeden snímek. V tu chvíli se Dr. Goebbels pootočil a podíval se.“
Krásná a krutá Magda raději zabila své děti (a sebe), než žít ve světě bez národního socialismu!
V tom pohledu bylo snad všechno zlo světa. Alfred Eisenstaedt podvědomě o krok ucouvl. „Kdyby mohl pohled zabíjet, je mrtvá celá Ženeva. Díval se jako had, jako Satanáš, jako zlo samo. Těma hrůznýma očima mě probodával, asi myslel, že na místě uschnu nebo zkamením. To se nestalo. Když mám v ruce fotoaparát, ničeho se nebojím!“ usmíval se Alfred. Zmáčkl spoušť svého aparátu a raději odběhl pryč. Joseph Goebbels se na něj díval pořád. Prý ten pohled plný bezbřehého vzteku a bezuzdné nenávisti „píchal do zad“.
„Byl jsem vyděšený. Co se sakra stalo? Proč to zlo? Ptal jsem se kamarádů fotografů i politiků. Pak mi to někdo řekl. Jak jinak! Mělo mi to dojít, když si tam tak šeptali,“ popisoval už s úsměvem fotograf. Je to nabíledni: Goebbels se zřejmě svých poskoků zeptal na jméno toho sympatického fotografa, na kterého se kamarádsky usmál, protože byl profesionální a slušný.
Kissing the War Goodbye! Jeden z nejslavnějších snímků fotografa Eisenstaedta. Rozhodně veselejší než veselý Goebbels.
„Takové lidi mám rád. Precizní, rychlá a čistá práce, člověk na svém místě!“ mohl vykládat hlavní ideolog a mediální strůjce nenávisti, která o pár let později vyústila v masové vraždění Židů. Asi se nestačil divit, když mu jeho pobočník pošeptal, že se fotograf jmenuje Eisenstaedt. Goebbels nadskočil: „Co to je za jméno? Je to Žid?“ Když muži kývli hlavou, ministr mohl vzteky puknout - a zrovna tu chvíli si ten „ohavnej Židák“ vybral k tomu, aby se znovu přiblížil se svým foťákem a zeptal se, jestli si může udělat ještě jeden snímeček!
Jak to dopadlo, můžete vidět sami. Zvláště znepokojující je Goebbelsův zuřivý vztek, který je velice dobře poznat na pevně zaťatých prstech, v nichž svírá područky křesílka. Jako kdyby chtěl opravdu vyskočit a zakroutit Eisenstaedtovi krkem! Obě fotky dělí pět minut. Mrazivé a děsivé, to musíme uznat.
A také si položit otázku, ze které fotografie jde větší hrůza, když víme, co byl Goebbels zač? Asi z obou. Či spíše - ze všech.
Děkuji Robertu Connelymu z webu Britannica za pomoc při tvorbě textu, hlavně možných dialogů a pojmenování mužů na fotkách!
Zpracováno podle: Alfred Eisenstaed, RHP.com, TIME, History in Pictures, Instagram, Petapixel.com, Britannica, Prokliky v textu, Robert Connely rozhovor po mailu
