Článek
23. ledna 1945 si půvabná modrooká blondýna v sovětské uniformě napsala do deníku slova plná beznaděje: „Nemohu najít útěchu. Mám pocit, že jsem v tomto životě už všechno prožila a že už mi nic nezbylo. Jsem tak unavená… jako by mi bylo sto let. Co je štěstí? Moje štěstí je boj za druhé. Pokud musím pro všeobecné štěstí padnout, jsem připravena.“
24. ledna její zápis pokračuje: „Němci pálí, dělostřelectvo. Sedím schoulená v samohybném děle a nemohu se dostat ven. Je to past. Půjdu na boj zblízka. Nebojím se. Jsem na pokraji smrti, přišli jsme o 72 ze 78 lidí!“ O tři dny později legendární sovětská sniperka Roza Šanina padla při záchraně svého velícího důstojníka. Neviditelný postrach Východního Pruska či Sovětský Anděl smrti se nedožil ani 21. narozenin.
Šanina v listopadu 1944 ve vesnici Stoljariški, Litva, SSSR. Sniperka je oblečená v mužské vlněné polní košili a vlněné sukni. Tričko bylo khaki, zatímco sukně tmavě modrá.
Roza Šanina nebyla nejúspěšnější ze zhruba 2 000 ženských odstřelovaček Rudé armády, které zlikvidovaly okolo dvanácti tisíc (!) německých vojáků dohromady. Její další kolegyně v uniformě zabily mnohonásobně více nepřátel - například Ljudmila Pavličenková, Kyra Petrovská, Nina Lobkovská, Natalja Kovšovová nebo Marija Polivanovová.
Roztomilá jako kotě, nebezpečná jako sibiřský tygr. Střílela ze staré Mosin–Nagant z let 1891/30 s puškohledem 3,5× PU. Děda ji tam (na frontě) viděl dalekohledem. Do smrti na to vzpomínal. Víte, prý se na ni dívali i Němci, protože byla krásná. Ono to na těch fotkách tak nevyzní, ale vypadala jako anděl. Neviditelný postrach. Děsila je i přitahovala. Skutečně z ní šel mráz po zádech…
Roza Šanina mezi nimi vyčnívala svou krásou, inteligencí i duševní chorobou, která ji plíživě požírala, až z citlivé a odvážné dívky zbyl jen stroj na zabíjení. „Nejsem schopná cítit lásku,“ stěžovala si svému deníku, který si vedla navzdory přísnému zákazu. V něm lze sledovat postupný citový a emoční úpadek a rozvrat osobnosti půvabné Rozy Šaniny.
Jaký je příběh jejího krátkého života?
Já jdu studovat literaturu v Archangelsku!
Roza Georgijevna Šanina (Ро́за Гео́ргиевна Ша́нина, též Shanina, Šaninová) se narodila 3. dubna 1924 v ruské vesnici Edma v Archangelské oblasti v Sovětském svazu do rodiny dojičky Anny a dřevorubce a válečného veterána z první světové Georgije. Roza měla šest sourozenců - Juliju, Michaila, Fjodora, Sergeje, Pavla a Marata. Prostí a pologramotní rodiče také pod svou chudou střechu přijali tři sirotky, takže si Roza přišla tak trochu ztracená, protože ji nikdo nechápal.
Dívka už od malička ohromovala celé okolí zaostalé vesnice svou zvídavostí a bystrostí, jenže její budoucnost byla jasná - dřít a dřít, vdát se, dřít, rodit děti, dřít… Jenže Roza chtěla něco jiného a utrhla se z pomyslného řetězu. Sotva absolvovala čtyři třídy základní školy a rodina ji „stáhla“ ze školy domů, rozhodla se, že to tak nenechá. Každý den chodila 13 kilometrů pěšky do vesnice Bereznik, kde dochodila základku a dostala se na střední školu. V té době už budila rozruch všude, kam vkročila.
Archangelsk, kde Roza studovala
Roza byla nad poměry vysoká a urostlá. Její tvář byla naprosto netypická na prostředí, v němž vyrostla. Měla modré oči a bledou pleť, rysy doslova nordické; krvavě rudá ústa plná zdravých bílých zubů a „špinavě“ blond vlasy, které na slunci házely až platinové odlesky - jaký kontrast s jejími přihrblými rodiči a sourozenci s křivicí! Každý se divil, kde se taková kráska v chudé Edmě vzala! Roza si svou vizáž snad ani neuvědomovala - toužila jen po vzdělání.
„Já jdu studovat literaturu do Archangelsku,“ křičela doma na otce, který jí nic takového nechtěl dovolit. Roza Šanina se tedy sebrala, v noci se vyplížila z domu a ušla přes tajgu dobrých 200 kilometrů pěšky do vysněného města, kde se ubytovala u bratra Fjoroda a nastoupila na školu. Přivydělávala si na studium jako učitelka v mateřské škole. To už byl Sovětský svaz ve válce. Němci porušili akt o neútočení, fronta se přibližovala - a brzy začali nacisté bombardovat Archangelsk. V prosinci 1941 dostala zprávu, že padl její bratr Michail, kterého potom následovali i Fjodor a Sergej.
Popisek fotografie po překladu z ruštiny zní: Odstřelovačka Roza Jegorovna Šanina (1924–1945) a odpovědný redaktor novin 5. armády ‚Zničíme nepřítele‘ (Uničtožim vraga) major Alexandr Alexandrovič Balajev (narozen 1910).
Chci pomstu! Kosit ty malý Hitlery jednoho po druhým!
Roza Šanina dosud pomáhala v těžce zkoušeném Archangelsku. Schovávala děti z mateřské školy, uklízela sutiny… Když se ale dozvěděla o smrti prvního bratra, nesmírně se naštvala. Toužila po pomstě, byla odhodlaná, zuřila a vztekala se, až ji musel její tehdejší přítel držet, aby neskočila hlavou proti zdi! Nakonec usoudila, že musí na frontu, kde bude „kosit ty malý Hitlery jednoho po druhým!“
Roza se v červnu 1942 přihlásila do univerzálního vojenského výcviku a dostala se do elitní Akademie pro ženské odstřelovačky. A byla dobrá. Více než to! Měla přesnou mušku, pevné ruce, bystré oči; ničeho se nebála a nadřízení si ji chtěli ponechat v týlu jako instruktorku. Roza odmítla - a 2. dubna 1944 se připojila k 184. střelecké divizi v rámci 3. běloruského frontu, kde velela samostatné ženské odstřelovačské četě. Už tři dny po příjezdu si krásná blondýna připsala svůj první zářez na pažbě staré pušky, když 5. dubna 1944 poblíž Vitebsku zastřelila německého vojáka.
Deník sniperky Rozy vyšel knižně, k dostání je i u nás. Ty nejhorší pasáže byly zřejmě zatajeny.
Kupodivu se psychicky sesypala. Ihned po výstřelu to s ní seklo do bahna zákopu, kvílela: „Zabila jsem muže!“ Pak si zapsala: „Nakonec večer se v zákopu objevil Němec. Odhadla jsem, že vzdálenost k cíli nepřesáhla 400 metrů. Vhodná vzdálenost. Když Fritz, držíc hlavu skloněnou, zamířil do lesa, vystřelila jsem, ale podle toho, jak padl, jsem věděla, že jsem ho nezabila. Asi hodinu ležel fašista v blátě a neodvážil se pohnout. Pak začal lézt. Vystřelila jsem znovu a tentokrát jsem neminula.“
Její sláva jako odstřelovačky začala stoupat, ale velení ji zprvu odmítalo pouštět do prvních linií. „Jen se na ni podívejte. Ta nám tam rozvrátí morálku. Vojáci budou čumět jen na ni, začnou se víte co…“ brblali sovětští důstojníci - a měli svým způsobem pravdu. Kam vstoupila, tam se po ní otočil snad i pařez. Jenže byla také velice dobrá, měla přesnou mušku a nebála se napsat samotnému Stalinovi! Dokonce dvakrát. Když vydal doporučení o zákazu služby žen v první linii, žádala jej o výjimku. Odpověď sice nikdy nepřišla, ale Roza na ni stejně nečekala - utekla na frontu a místo trestu ji velení nechalo střílet dál!
„Všechny ty ruské ostrostřelkyně byly moc hezké,“ domnívají se mnozí v diskusích pod články o sovětských sniperkách. Tohle je Ljudmila Pavličenková se zbraní v zákopu, 1942,
Jsem tak špinavá, tak strašně unavená!
Roza byla mistryní v technice doubletů, tedy dvou přesných zásahů v rychlém sledu. Kanadský tisk ji překřtil na Neviditelný teror východního Pruska, poklony jí složil i válečný zpravodaj Ilja Erenburg či armádní deník Krasnaja zvezda. Roza likvidovala jednoho Němce za druhým. Kupříkladu za zabití 13 nepřátel během pěti dubnových dnů v oblasti Smolenska obdržela jako první žena-odstřelovačka 3. běloruského frontu Řád slávy 3. stupně.
Později k němu přidala i 2. stupeň a Medaili za odvahu, kterou jí v prosinci 1944 udělil generál dělostřelectva Igor Asejev. Jenže na přelomu let 1944/1945 se něco stalo. Roza Šanina se změnila. Už nebyla usměvavá, už nebyla tak průbojná, nepoučovala celé okolí - stáhla se do sebe. Její deník napovídá, že v té době bojovala se svou psychikou. „Tak unavená. Tak špinavá! Nic necítím. Bum! Všechny jsem ztratila v boji, i sama sebe. Kdo jsem? Nepoznávám se. Nejsem to já.“
Oznámení o smrti Rozy, které bylo adresované její matce Anně
Roza sama sebe popisovala jako stroj na zabíjení. „Miluju to!“ napsala několikrát s vykřičníky a srdíčky. Podle odborníků mohla trpět bipolární poruchou. Napovídala by tomu její nevyrovnanost, nekontrolované záchvaty pláče, vztek při konfrontaci s nadřízenými, dramatické změny nálad, deprese - až na konci toho všeho zůstala zcela oproštěná od emocí. Citově plochá. Odborníci si myslí, že byla i sexuálně frustrovaná, truchlila po několika svých milencích, kteří padli. Neměla se komu svěřit, zbylo jí jen zabíjení. Tak zabíjela.
„Důvěřuji své zbrani. Mé srdce je zničené. Nemohu cítit lásku. Co se to stalo? Kde to je? Jsem prázdná!“ stěžovala si odstřelovačka. „Nemohu přijmout, že Miša Panarin už nežije. To je ale dobrý člověk! Byl zabit … Miloval mě, vím to, a já jeho… Mám těžké srdce, je mi dvacet, ale nemám žádného blízkého přítele. Mé srdce nikomu nedůvěřuje. Vinu dávám téhle špíně, co přichází s armádním životem, ničí všechno. V zázemí se nudím. Chci dopředu! Někteří lidé říkají, že se chci jen vrátit ke klukům, ale nemám tam nikoho, koho bych znala. Chci jen vidět skutečnou válku.“ zní další zápisy.
Popisek k fotce zní: Odstřelovačka 3. běloruského frontu, držitelka Řádu slávy III. stupně, starší seržantka Roza Jegorovna Šanina (1924–1945) ve vesnici Merzljaki.
Jsem jen něčí kořist. Všichni si chtějí jen sáhnout!
Poslední jednotkou, ve které Roza Šanina sloužila, byla 144. střelecká divize, kde působila u 205. zvláštním motostřeleckém praporu. Byla čím dál víc frustrovanější a upadala do zvláštních stavů. Měla „záseky“, bdělá okna, celé minuty zírala do prázdna nebo naopak maniakálně poskakovala a střílela, často plakala. Velitelé si toho všimli, ale o evidentní psychické zhroucení své nejlepší sniperky se nijak nezajímali. Sami měli obrazné máslo na hlavě. Roza Šanina se totiž stala terčem sexuálních útoků „z vlastních řad“, jak se tak říká. Vojáci na ni pořádali hotové nájezdy.
„Kromě nepřítele musela Roza v zákopech bojovat i s něčím, o čem se v oficiálních dějinách Rudé armády raději mlčelo. Jako žena v mužském světě byla neustále terčem nevybíravých sexuálních návrhů i přímého obtěžování ze strany důstojníků. ‚Všichni se mě snaží dotýkat, všichni něco chtějí. Jsem pro ně jen kořist,‘ posteskla si v deníku. Tato neustálá ostražitost jen prohlubovala její psychickou izolaci,“ uvádí web RHP.com.
Doporučení k ocenění Řádem slávy
„Velitel pluku mě pronásledoval jako kdybych byla k*a v nevěstinci. Pak mě nabídl svému synovi. Ten mě hodil na gauč a násilím políbil. Jsem kus masa. Dnes byl mráz, strašný mráz,“ psala 17. ledna 1945, „Zvracela jsem. Vše tu upadá. Kluci na mě sprostě řvali. Spíme v tanku, je tu kouř, štípe mě do očí. Spíme tělo na tělo, raději bych spala v závěji! Ne s nimi! Otravují mi duši. Žádnou nemám.“ Jsou to skutečně zoufalé výkřiky. Roza Šanina se s největší pravděpodobností ze všeho zbláznila.
Kupodivu jí prý nevadilo střílet na Němce, ale nemohla vydýchat tristní podmínky v zázemí. Nebyla hloupá ani naivní. Myslela si, že si jí lidé budou vážit za to, jak dobrá je. A přitom se v posledních dnech svého života bála těch, které považovala za své kamarády. Šli po ní i nadřízení - i když s kázní měla neustálé problémy, subordinaci dodržovala a ctila. A najednou tohle? Roza začala trpět paranoiou, všude viděla jen násilníky, měla halucinace, trpěla přeludy i vidinami - například „sejmula“ německého vojáka, který ale existoval jen v její hlavě, protože střílela na prázdnou pláň.
Sniperka Roza se svou kamarádkou, nedatováno
Vůbec to nebolí! Tolik lituji, jak málo jsem udělala!
Citově zcela vyprahlá Roza Šanina se pár ní před smrtí svěřila, že by nejraději vrátila čas. „Až bude po všem, chtěla bych na univerzitu. Potom si k sobě vezmu nějaké sirotky a dám jim domov. Ale musím se toho dožít,“ svěřovala se jedné spolubojovnici. Své sny si Roza splnit neměla - 27. ledna 1945 ji dva rudoarmějci našli, jak leží na zraněném důstojníkovi, kterého kryla a chránila před granátem. Předtím, než jej hrdinsky zalehla, schytala střepinu granátu přímo do břicha. Když ji vojáci zvedli, nevěřícně si prohlížela své vyhřezlé vnitřnosti. Prý jen hlesla: „Ani to nebolí!“
Roza byla okamžitě přenesena do polní nemocnice poblíž východopruského panství Reichau (dnes Čerepanovo). Smrtelně zraněná odstřelovačka se podle vzpomínek sester neustále vyptávala, jak je na tom onen důstojník, kterého zalehla. Její úplně poslední slova, která zaznamenala zdravotnice Jekatěrina Radkinová v polní nemocnici, byla neuvěřitelně smutná a pokorná. Roza, i když měla na kontě 59 německých nepřátel (odhady se liší, oficiální číslo je 59, jiné zdroje zmiňují až 118 její rukou zastřelených Němců) a zachránila velitele, v náručí sestry šeptala: „Tolik lituji, že jsem toho udělala tak málo.“
Krásná seržantka Roza byla pochována pod košatou hrušní na břehu řeky Alle a později byly její ostatky vyzdviženy a přemístěny do hromadného hrobu pro sovětské vojáky u města Znamensk v Kaliningradské oblasti. Její přítel Pjotr Molčanov uchovával dopisy, které mu psala - a díky sestře Jekatěrině se podařilo uschovat i deníky. Vše bylo v roce 1965 vydáno, i když se spekuluje o tom, že do deníků měla napsat ještě daleko drsnější a osobnější věci - a Pjotr se rozhodl v rámci uchování památky legendární sovětské odstřelovačky nepublikovat je celé.
I novodobí umělci tvoří její portréty, Roza se objevila na titulních stránkách sovětských i ruských časopisů, vychází o ní knihy a točí se dokumenty..
Když došlo oznámení o její smrti i do rodné Edmy, Rozin bratr Marat vzpomínal na reakci matky: „Jasně vidím matčiny oči. Nebyly uslzené, neplakala. Jen jí klesly ruce a řekla: Tak to je vše. To je všechno. A je to. To opakovala pořád dokola. Z naší rodiny skoro nikdo nezbyl. Ale tak to bylo u všech sovětských rodin. Někdy prostě všichni zmizeli. Už se nikdy nevrátili. Strašná válka.“ řekl na tu dobu velice odvážně Marat. Ostatně - velice odvážné tvrzení je to v Rusku dodnes.
Naše vyprávění o kontroverzní krásce se starou puškou můžeme zakončit tvrzením muže s nickem Hans. Ten pod fotografií ženy, která dodnes vzbuzuje řadu emocí, napsal:
„Roza Šanina asi nebyla zlá. Semlela ji válka. Duševní nemoc, fronta - to jí vzalo šanci na štěstí, na manželství i na mateřství. Chtěla být matka, určitě, proč by chtěla po válce vychovávat sirotky, kdyby v ní nezbyl aspoň kousek lidskosti? Kolik takových životů bylo zmařeno na obou stranách! Je to děsivé a šílené, že? A lidé se nepoučí a nepoučí, i když nám historie dává přesný návod na to, jak to nepodělat!“
Zpracováno podle:
