Poslední Leninova fotografie nahání lidem hrůzu. Má výraz šílence, je z něj němá paralyzovaná troska

Jedna z nejslavnějších fotografií všech dob zobrazuje Lenina na invalidním vozíku. Je z něj duševní i tělesná troska, vyhublý na kost sedí zhrouceně v křesle a dívá se do dáli pohledem doslova maniakálním.

„Je to pohled syfilitika. Že Lenin zemřel na syfilis, to se prý všeobecně vědělo, jen se to tajilo. Měl chorobu chytit od francouzské prostitutky. Ten výraz je typický pro poslední stádium, pro progresivní paralýzu.“ naťukl ožehavé téma web The Wire, který přinesl o posledních chvílích života Vladimira Iljiče Lenina (vlastním jménem Uljanova, 1870-1924) rozsáhlý a podrobný text.

Tento hlavní strůjce bolševického převratu v roce 1917, zakladatel Sovětského svazu a první předseda sovětské vlády byl v době pořízení snímku již jen stínem muže, který brutálně přetvořil mapu světa. Kdo zmáčkl spoušť a zachytil velice známou fotku, to nevíme. Nevíme ani, jestli je to jeho skutečně poslední snímek! Kolem poměrně děsivé fotografie vzniklo tolik otázek a spekulací, že to snad v historii nemá obdoby. A je také velice výstižná - ukazuje umírajícího Lenina bez příkras a v syrové realitě jeho zdravotního stavu.

Příběh života sovětského vůdce je mnohokrát popsán a je tématem na samostatný text. Jaký je ale příběh Leninova konce?

Vladimir Iljič Lenin byl známý svou asketickou povahou. Nekouřil, alkoholu se vyhýbal, byť abstinentem nebyl. Pár členů jeho rodiny předčasně zemřelo na cévní i srdeční nemoci, tak si dával velký pozor. Svůj zdravotní stav bedlivě sledoval - až nadmíru! Nechtěl dát najevo žádnou slabost. Jenže od jisté chvíle se všechno sesypalo na jednu hromadu, jak se tak říká. 30. srpna 1918 byl na Lenina spáchán nezdařený atentát. Tato událost je odborníky považována za jakýsi bod zlomu a začátek jeho pozvolného umírání.

Před moskevskou Michelsonovou továrnou, kde řečnil o důležitosti likvidace československých legionářů, jej obklopil hlouček žen. Než nasedl do vozu, třikrát po něm vystřelila eserka Fanny Kaplanová, rodačka z Volyně na území dnešní Ukrajiny. Lenin schytal dvě kulky. První mu poškodila rameno, druhé zranění bylo daleko vážnější: projektil pronikl krkem u čelisti, zasáhl vrchol levé plíce a způsobil masivní krvácení do hrudníku, než se definitivně zastavil u klíční kosti. Lenin byl ve velice vážném stavu. Chtěl ale ukázat, že ho „nějaká pomatená atentátnice“ jen tak nezlomí.

Odmítl se nechat odvézt do nemocnice, sám vyšel schody, mával lidem… Až se konečně zhroutil. Zatímco byla Fanny 3. září popravena a vypukl tzv. Rudý teror, Lenin v soukromí naříkal, omdléval bolestí a stěžoval na kruté „dloubání“ od kulky uvízlé v krku u klíční kosti. Lékaři se báli Lenina operovat - měli samozřejmě obavy o své životy i životy svých rodin - a ruským lékařům pro změnu nevěřil sám Vladimir Iljič Lenin. Žil s oběma projektily v těle další čtyři roky.

23. dubna 1922 mu německý chirurg Moritz Borchardt v moskevské nemocnici kulku z krku vyjmul, zatímco druhá zůstala v Leninově rameni až do jeho smrti. Dle mnoha studií se z nich celou dobu uvolňovalo toxické olovo. Sotva byl Lenin úspěšnou operací zbaven chronické bolesti, chtěl se naplno vrhnout do práce. Jenže jeho zdravotní stav se začal prudce zhoršovat. Už před zákrokem si stěžoval na nespavost, bolesti hlavy, ztrátu stability a kruté bodání v uších. Vše to samozřejmě přisuzoval uvízlé kulce.

„Myslel, že se mu po vyjmutí projektilu uleví, ale bylo to ještě horší. Pořád měl příšerné bolesti, byl světloplachý, lekal se náhlých zvuků a pořád padal a ztrácel rovnováhu. Pokud slyšel nějaký hlasitý zvuk, doslova se schoulil do klubíčka a vyl. Prý mu to „rýpalo“ přímo do mozku. Operace se sice zdařila, ale tyto příznaky byly jen předzvěstí masivní mrtvice, která Lenina postihla měsíc po ní,“ popisuje web The Wire začátek Leninova konce.

Dokonce se spekuluje o tom, že právě narkóza při této operaci doprovázená stresem z chirurgického zákroku mohla být pomyslnou poslední kapkou do jeho už beztak zdevastovaného oběhového systému. Vše prasklo 25. května 1922, kdy Vladimira Iljiče Lenina „klepla pepka“. Tedy ta první. Lenin se skácel uprostřed jednání jako podťatý. Přestal mluvit, nemohl uchopit tužku, uvědomil si, že neumí psát ani počítat.

Leninovi také ochrnula pravá strana těla, měl svěšený koutek, nepohyblivou ruku; nohu „tahal“ za sebou. Lékařům se jej podařilo stabilizovat a z mrtvice se rehabilitoval na svém sídle v Gorkách. Trpěl obrovskou depresí a chtěl ukončit svůj život - prý se dokonce urputně dožadoval, aby mu Stalin, který ho pilně navštěvoval, přinesl kyanidovou kapsli! To samé chtěl po Naděždě Krupské. Věděl, že se sám zabít nezvládne a nutil ji, aby mu obstarala nějaký jed!

Blekotající Lenin, který se znovu učil mluvit a chodit, se ale kupodivu podivuhodně zotavil. Už za několik měsíců se vrátil do Moskvy a počátkem listopadu přednesl na sjezdu Komiterny dvouhodinový projev - a to v němčině! Radoval se, jak přelstil smrt! Všem vykládal, že je „zocelen“, ale ono zocelení netrvalo dlouho. Jen do 16. prosince 1922. Další mrtvice Lenina „štrejchla“ s plnou parádou, jak bychom mohli říct!

Masivní mrtvice způsobila trvalé ochrnutí pravé strany a vedla k jeho definitivnímu „vyhnanství“ do Gorek, kde měl zůstat až do své smrti. Lenin neudržel pero v ruce, nemohl se ani hnout, většinu dne trávil na pohovce nebo v kolečkovém křesle, bylo mu pořád špatně a ztratil důstojnost - už neovládal sebeobsluhu. Přijímal v Gorkách řadu zahraničních lékařů, trvale se tam přistěhoval lékař Fjodor Alexandrovič Gete a Leninova nejmladší sestra Maria Iljičična Uljanovová (Maňjaša), která o bratra pečovala.

Vladimir Iljič Lenin nemohl psát, ale s obtížemi mluvil, takže nadiktoval svou slavnou „Závěť“, v níž varoval před Stalinem. „Jenže lstivý „Koba“ mezitím Lenina úspěšně izoloval a pasoval se do role jeho nejbližšího učedníka. Na sjezdu v prosinci 1922, na kterém byl oficiálně vyhlášen Sovětský svaz a Lenin byl zvolen do jeho čela, tak jeho dopis kritizující Stalina nepřečetli. V následujících letech byl dokument označován za falzifikát a jeho šíření se rovnalo zločinu kontrarevoluce.“ vysvětluje článek v iDNES kontext celé situace.

9. března 1923 vyhublého a zuboženého muže, který kdysi budil takovou hrůzu a prolil tolik krve, postihla třetí mrtvice. Zatímco po dvou předešlých atakách cévní mozkové příhody se Lenin ještě dokázal jakž takž zotavit, tato už byla pro jeho organismus fatální. Mimo totální paralýzy celého těla zcela ztratil schopnost mluvit. Ze slavného řečníka zbyl vyhublý a nesoběstačný muž, který ze sebe vydával nesrozumitelné zvuky a děsivé hrdelní skřeky.

Komunikoval jen slabikami: tu tu (vót vót), ja ja ja nebo ka ka ka. Nemohl se hýbat, takže jen slabě ukazoval prstem levé ruky. Podle svědectví doktora Geteho byl Leninův intelekt stále částečně přítomen. Chápal, co se kolem něj děje, ale nemohl na to reagovat. Tato bezmoc u něj vyvolávala záchvaty nepříčetného vzteku a zoufalého pláče. Lenin byl uvězněn ve svém těle, byl nepochopený, vztekal se, odmítal jídlo… Musel být pod neustálým dohledem.

Několikrát jim v nestřežené chvíli spadl nebo ujel, byl zlý a jeho pohled dostával onen bizarní výraz totálního šílenství. Do této doby spadá vznik slavné fotografie, která je skutečně děsivá. „Lenin má v očích opravdové šílenství, evidentně neví, co se kolem něj děje, je to zoufalé, ale když si uvědomíme, o koho šlo, neubráníme se jistému pocitu zadostiučinění…“ konstatuje lakonicky autor studie o posledních dnech Vladimira Iljiče Lenina na webu Research Gate.

Vedle zhrouceného vyhublého mužíka na invalidním vozíku, co zírá do dáli a snad se pokouší i usmát, stojí doktor Gete (v historických pramenech často chybně zaměňovaný za psychiatra A. M. Koževnikova) a sestra Marie. Onen legendární maniakální pohled někteří svádí na syfilis v konečném stádiu, ale jedná se s největší pravděpodobností o výraz člověka, který prodělal těžké neurologické poškození - Lenin už nemohl ovládat oční svaly - proto ty vytřeštěné oči.

Fjodor Gete má na snímku poměrně familiární výraz i postoj - nebyl to „jen“ lékař, byl Leninovým důvěrníkem, staral se o jeho osobní hygienu a v Gorkách působil jako prostředník. Byl jedním z mála, kdo dokázal z Leninových gest a zvuků odhadnout, co potřebuje. Krupská se v té době snažila Lenina znovu naučit mluvit pomocí dětských obrázkových karet, ale bez sebemenšího úspěchu - Lenin na ni jen strnule zíral a do své blížící se smrti zůstal zcela němý - vyrážel ze sebe jen nesmyslné skřeky či pár zmíněných slabik.

I když na daču přijížděl jeden lékař za druhým, dny Vladimira Iljiče Lenina byly sečteny. Zemřel 21. ledna 1924 ve věku 53 let v Gorkách. Jeho poslední den je zdokumentován poměrně přesně. Lenin ho téměř celý prospal. V poledne se probudil a vykonal potřebu, sestra mu podala černou kávu, kterou vypil a zase usnul. Ve tři ho probudil doktor Gete a nakrmil jej vývarem a kávou. Lenin se pak střídavě budil a usínal podivným trhavým spánkem. Gete se na něj pozorně podíval a věděl, že se blíží konec.

Leninova teplota se začala zvyšovat, dostal záchvat a zvracel. Poté upadl do bezvědomí, ze kterého se občas vytrhl a vytřeštil oči. Jeho tělem zmítaly obří křeče. Lenin si prokousl ret i jazyk, po sérii prudkých záškubů se ještě naposledy probral - ale už s teplotou 42,3 °C! Obličej mu zcela zfialověl, párkrát zalapal po dechu, zbledl a v 18:50 moskevského času zemřel. Měl to ošklivý, jak se říká u nás - trvalo to velice dlouho a při umírání trpěl opravdu krutou bolestí.

Druhý den ráno se v prvním patře vily v Gorkách odehrála scéna jako z hororu. Protože mrzlo a převoz do Moskvy se odkládal, proběhla pitva přímo v koupelně na přineseném kuchyňském stole. Hlavní patolog Alexej Abrikosov za přítomnosti Fjodora Geteho a dalších lékařů otevřel lebku a odhalil opravdovou zkázu: levá hemisféra mozku, zodpovědná za řeč a pohyb, byla v podstatě tekutá. Leninův mozek jaksi změnil skupenství - a nejvíce zdevastované byly dle Geteho tepny:

„Když patolog poklepal pinzetou na tepnu (karotidu), uslyšeli jsme slabé zacinkání (zaťukání) - jako když klepnete kovem o kámen. Byly (tepny) zcela ucpané, zasažené sklerózou; stejně tak i ostatní velké žíly.“ Oficiální příčina smrti Vladimira Iljiče Lenina tedy zní: Rozsáhlá vaskulární ateroskleróza mozkových cév, zhoršení poruchy krevního oběhu v mozku a krvácení do měkkých plen mozkových v oblasti čtverohrbolí; dále pitva prokázala extrémní zvápenatění mozkových tepen (viz onen zvuk).

Lenin byl jediným vůdcem Sovětského svazu, jehož pitva neproběhla v oficiálním zdravotnickém zařízení. I proto se okamžitě po zprávě o jeho smrti a následném balzamování těla a uložení do onoho neblaze proslulého mauzolea rozšířila řada teorií o skutečné příčině jeho smrti. Mnoho symptomů před smrtí (paralýza, demence, záchvaty) odpovídalo neurosyfilidě. V roce 1923 byl Lenin dokonce léčen Salvarsanem, což byl v té době jediný lék specificky určený k léčbě syfilidy.

Hlavní patolog Alexej Abrikosov pak údajně zatajil, že Lenin zemřel na syfilis (dostal to jako úkol "shora"), aby nedošlo k pošpinění obrazu revolučního vůdce. Z 27 ošetřujících lékařů se pouze 8 odhodlalo pitevní protokol podepsat. Další verze uvádí genetickou predispozici či otravu kyanidem na příkaz Stalina - to by vysvětlovalo ony razantní křeče. Dnes je tato debata stále otevřená, protože klíčové archivní dokumenty a vzorky tkání zůstávají v Rusku na žádost rodiny (konkrétně neteře Olgy Uljanovové) zčásti nepřístupné.

Zbyla jen jedna z nejděsivějších „posledních“ fotek, řada spekulací a také otázek, na které už dnes nenajdeme odpovědi. Třeba na jednu, kterou si často pokládají i historici: „Kdyby kulka Fanny Kaplanové v roce 1918 zamířila o pár milimetrů jinam, ušetřila by svět následného rudého teroru a desetiletí útlaku?“

Zpracováno podle:

Victor Serge, RHP.com, Gorki Leninskije, The Wire, iDNES, History in Color Facebook, V.I. Lenin, Bucharin, Resarch Gate, Research Gate.pdf, prokliky v textu