Slavná fotka sebevraždy rodiny Lissových v Lipsku 1945: zabili se kyanidem, báli se americké armády

„Zatímco ostatní fotili místnost jako celek, já se soustředila na tu dceru. Reginu. Ležela tam jako Šípková Růženka, jedenadvacetiletá holka! Na ruce měla pásku s vyobrazením německého červeného kříže. Měla neuvěřitelné pěkné zuby. Tento detail se mi nesmazatelně vryl do paměti. Bílé, silné, byl to skutečný kontrast mezi krásou a smrtí!“ Lee Miller, fotografka

„Nevěděli jsme, kdo ti lidé jsou. Celá ta kompozice vypadala, jako kdyby jen spali. Dokonce jsme k nim mluvili. Halo! Vstávejte, jsme tady! Áh, kyanid, zvolal Capa. To je čisté. Oni nespí, jsou mrtví. Zde je žena, zde je dcera. Ta radnice byla mauzoleem! Neustále jsme naráželi na další a další mrtvá těla sebevrahů. Nikdy jsem nic takového neviděla!“ Margaret Bourke-White, fotografka

„Lipská radnice byla domem smrti. Před osvobozením přímo v budově spáchalo sebevraždu odhadem až 30 lidí! Všude někdo ležel, visel nebo seděl. Pokud mohu být krutě ironický a nemístně (což si uvědomuji) to aplikovat na dnešní dobu, na radnici v Lipsku to 18. dubna 1945 vypadalo jako v Den Lumíků. Což byl den, kdy měl Rimmer ze seriálu Červený trpaslík službu na lince pro sebevrahy,“ August, platforma Reddit

Jedna z nejslavnějších fotografií z období druhé světové války vypadá na první pohled zcela nenápadně. Tichá kancelář, krásný těžký nábytek, na oknech roztažené závěsy, jimiž se dovnitř prodírá denní světlo; hodiny na vysokém podstavci jsou zastavené, protože je nikdo nenatáhl… Až na druhý pohled si všimneme sedícího muže. Hlavu má položenou mezi dokumenty na desce psacího stolu. Jako kdyby si chtěl jen na chvíli odpočinout, ulevit bolesti, dáchnout si.

Obě ruce má podél hlavy; vedle něj sedí v křesle žena, opodál leží mladá dívka - a všichni jsou mrtví. Spáchali sebevraždu rozkousnutím kapslí kyanidu. Otec, matka, dcera. Sotva byla fotografie zveřejněna v časopise LIFE, rozletěla se do celého světa. Scenérie, které se říká Mrazivý klid, Poslední chvíle, Poslední večeře nebo Studená rodina vešla do dějin jako legendární vizuální příklad sebevražd Němců na konci války.

„Pohled na rodinu Lissových, jak nehybně sedí ve svých křeslech, zatímco za okny šumí jarní Lipsko, zůstává mrazivým mementem i pro dnešní dobu. Ukazuje nám, jak nebezpečné je podlehnout lži a nechat si strachem zatemnit úsudek. Zatímco se tito lidé v radniční kanceláři loučili se světem v děsu z domnělých příšer, venku v ulicích američtí vojáci rozdávali čokoládu a poprvé po letech přinášeli svobodu.“ říká o fotografii německý historik a autor studie o sebevraždách Němců na sklonku války Florian Huber.

Jaký příběh skrývá mrazivá fotografie Dr. Lissa s rodinou?

Lipsko, město v Sasku, bylo na konci války strategickým a klíčovým bodem pro dobytí Zeppelinova mostu (Zeppelinbrücke) přes řeku Bílá Halštrov (Weiße Elster). Ten byl pro Američany i Němce nesmírně důležitý - je doslovnou branou do Lipska. Bez jeho dobytí by museli Američané řeku složitě obcházet nebo budovat pontony. „Zeppelin“ byl jedním z mála masivních mostů, kudy se mohla těžká technika dostat dál na východní a severovýchodní stranu města.

O Lipsko se tudíž sváděly tuhé boje. Přítomni byli spojenečtí vojáci z několika armád: 69. pěší divize (69th Infantry Division), 2. pěší divize, která postupovala z jihu a pomáhala s dobýváním klíčových mostů a jižních částí města (mimochodem, vojáci z této divize Indiánských hlav se podíleli i na osvobození našeho území, respektive Domažlicka, Rokycanska, Plzně) a 9. obrněná, slavná tanková divize, která poskytovala palebnou podporu a těžkou techniku.

Celé Lipsko se stalo obřím bojištěm. Němci nechtěli dát město zadarmo, při přestřelkách v městské zástavbě zahynuly tisíce spojenců. 18. dubna 1945 byla vřava nejhorší. Neustále se střílelo, nádherná a monumentální radniční budova měla rozstřílenou fasádu a vytlučená okna - až najednou bylo konečně po všem. Město se oficiálně vzdalo. V Lipsku zavládlo ticho, které občas přerušila osamělá salva nějakého přeživšího německého vojáka. Vojáci 69. pěší divize se prodírali přes trosky budov k centru města.

Měli toho za sebou hodně. Divize se vylodila v Normandii, prošla těžkými boji v Ardenách a postupovala dál na Německo jako součást Třetí americké armády pod vedením generála Pattona. Jejich cílem bylo překročit Rýn a postoupit co nedále na východ - později se setkali u Torgau se sovětskými vojáky, čímž vlastně symbolicky rozdělili poražené Německo na dvě části i sféry vlivu.

Po kapitulaci Lipska, v dopoledních hodinách 19. 4. 1945, vstoupili Američané do budovy lipské radnice. Velkolepá stavba je uvítala naprostým tichem. Asi třicet vojáků vběhlo dovnitř, aby případně „vyčistilo“ budovu od nějakého zapomenutého německého odstřelovače, ale zřejmě to nebylo třeba - podle cenných vzpomínek fotografů, kteří vojáky doprovázeli po značnou část jejich evropské mise, vypadala stavba navenek zcela pustě a prázdně. Postupně tedy vcházeli do budovy Nové radnice, aby zdokumentovali obsazení sídla německé moci v Lipsku.

Slavná fotografka Lee Miller (to je ta, co se koupala v Hitlerově vaně) šla dovnitř spolu s reportérkou, plukovnicí Margaret Bourke-White. Obě ženy následoval další světoznámý fotograf Robert Capa, který měl v Lipsku „čuch“ na snímky, které vešly do dějin, jako například Obraz posledního padlého. Zoufalý snímek mladičkého amerického vojáka s kulkou mezi očima nafotil na lipském balkóně osmnáctého dubna - a druhý den už „prolejzal“ radnici. Trojici doplňoval J Malan Heslop, židovský fotoreportér.

Čtveřice se plížila pustým domem, všude byly rozsypané cihly, rozstřílená okna i dveře, ale bylo to všechno nějaké divné. „Byl to dům smrti, ale ne takový, jaký jsme znali při jiných výpravách do objektů Třetí Říše. Tam býval pach, padlí vojáci, kouř ze zbraní visel ve vzduchu, ač nebyl vidět, ale tohle? Ponuré, tiché, pusté, zoufalé…“ popisovala Lee atmosféru v radniční budově. A řečeno s trochou ironie - sotva otevřeli dveře, vypadla mrtvola!

Radnice v Lipsku se totiž stala hotovým centrem sebevrahů. Vysocí nacističtí pohlaváři, vojáci, esesáci, gestapáci, zaměstnanci ve službách Říše, prostí úředníci, uklízečka… Ti všichni tam buď leželi nebo viseli v různých hrůzyplných pózách. Někteří napsali dopis, jiným stačilo výmluvné gesto - například Walter Dönicke se zastřelil spolu s poslancem Wiederrothem a místním velitelem SA Strobelem, když předtím roztrhal a rozdupal Hitlerův obraz!

Starosta Lipska Alfred Freyberg se svou manželkou a dvacetiletou dcerou leželi mrtví ve velké reprezentační kanceláři - rodina rozkousla kyanidovou kapsli. Reportéři spolu s vojáky postupovali dál a dál, otvírali jedny dveře za druhými - a nestačili se divit. „Jsem otrlá, vydržela jsem vždy hodně, ale scenérie dobrovolného odchodu nemám ráda. Tohle však bylo septicky čisté, na všech těch mrtvých lidech v budově lipské radnice bylo znát velké odhodlání, neskutečný strach z budoucnosti,“ říkala Lee Miller.

Američané jen vrtěli hlavou a snažili se počítat sebevrahy, až Margaret opatrně otevřela dveře jedné z bočních kanceláři. A tam spatřila něco, co vešlo do historie dokumentární fotografie jako ikonický a všeříkající snímek osudu mnoha Němců na sklonku války. Tři mrtvá těla - otec, matka a dcera.

Reginu fotila Lee Miller:

„Ten výjev byl poklidný. My jsme si mysleli, že tam prostě spí. V první chvíli to tak vypadalo. Je zajímavé, jak člověk potlačí všechny instinkty - bylo jasné, že jsou po smrti, ale ta scenérie opravdu vypadala, jako když se rodina naobědvá, mají plná břicha, zmocňuje se jich ospalost, tak se na chvíli natáhnou…“ vzpomínal Robert Capa, který okamžitě poznal, že jde o kyanid:

„To je čisté. Ta těla nemají žádné známky násilí, jen prostě… jako kdyby usnuli. Žádné smrtelné křeče, zkroucené končetiny…“ říkal slavný fotograf. Reportéři si zprvu mysleli, že jde o mrtvého starostu Freyberga - také je tato fotografie často mylně pojmenována jako „Starosta Lipska s rodinou“.

Až když byla místnost důkladně prozkoumána, zjistilo se, že jde o politika, městského pokladníka a důvěrníka starosty, lipského rodáka Dr. Ernsta Kurta Lissa. Rozkousl kyanidovou kapsli. Seděl shrbený za svým psacím stolem obklopený oficiálními dokumenty, na viditelném místě nechal svůj členský průkaz NSDAP. Opodál v křesle seděla jeho mrtvá manželka Renate. A naproti otci ležela na lenošce dcera Regina.

Ernst Kurt Lisso (*7. březen 1892) byl vystudovaný právník, v první světové válce sloužil jako velitel roty. Otevřel si vlastní advokátní kancelář, oženil se s Renate Lübbert a uvítal na světě dceru Reginu (*1924). Úspěšný právník mohl žít v blahobytu, inteligentní advokát byl velice žádaný, ale doktor Lisso měl úplně jiné plány - vstoupil do NSDAP. Stal se vysokým představitelem Lipska. „Bez něj by radnice neklapala. Jak ten umí psát! Píše mi projevy, rozumí penězům!“ pochvaloval si starosta Alfred Freyberg.

A nyní tento „machr přes papíry a prachy“ pololežel za stolem poblíž mrtvol své ženy a dcery! Margaret Bourke-White se okamžitě rozhodla scénu vyfotografovat. Lee Miller měla velký cit pro detail, soustředila se proto na dívku Reginu, která vypadala jako opravdová spící kráska. Aparáty cvakaly, fotografové se střídali: „S pietní úctou jsme prohledávali kancelář a upravovali těla. Nestydím se za to, ač je mi to vyčítáno,“ poznamenala Margaret. Fotografce totiž po válce mnozí nadávali, že si „hrála“ s těly sebevrahů, aby získala co nejlepší fotku.

„Dnes tyto fotky vnímáme jako syrovou pravdu o konci nacismu. Málokdo ale ví, že slavní fotografové v čele s Margaret Bourke-White s těly rodiny Lissových nepatrně manipulovali. Potřebovali, aby kompozice byla dokonalá – aby otec Ernst vypadal jako zlomený úředník, který právě dopsal poslední hlášení. Byla to mrazivá režie nad mrtvými těly, která měla za úkol šokovat čtenáře amerického časopisu LIFE.“ domnívá se dokonce uživatel s nickem Francis na fóru Quora.

Když byly fotografie nafocené, osud těl rodiny Lissových - i ostatních - byl rychlý a neslavný. Američané potřebovali radnici vyklidit, aby v ní mohli zřídit velitelské stanoviště. 20. dubna 1945 byla těla vynesena z radnice. Protože v Lipsku byl po bojích chaos a hřbitovy nefungovaly standardně, byly ostatky odvezeny na centrální shromaždiště mrtvých, která Američané ve městě zřídili pro identifikaci nacistických pohlavárů.

Spojenci měli přísný rozkaz: „Nedělejte z pohřbů žádné velké obřady. Nebo se z toho stanou poutní místa. Pohřbít do hromadného hrobu. S úctou a pietou, ale rychle!“ U vysoce postavených funkcionářů se navíc přistupovalo ke kremaci, takže Lisso byl pravděpodobně zpopelněn.

Po rodině Lissových tak paradoxně zbyla jen jejich posmrtná fotografie zveřejněná v proslaveném časopisu LIFE, která se rozlétla do celého světa - a kterou vidělo mnohonásobně více lidí než hypotetický hrob! Za osudem Dr. Lissa a jeho dvou nejbližších žen se zavřela voda - ale Lipsko nebylo jediným městem padlé Říše, kde se lidé dobrovolně sprovodili ze světa. Celé Německo ve dnech konce války zachvátila hotová epidemie sebevražd, která se stala předmětem mnoha historických studií i odborných knih.

Časopis LIFE uvedl: „V posledních dnech války si mnoho Němců uvědomilo blízkost naprosté porážky. To bylo poslední kapkou. Na německé lidi toho bylo už příliš. Zbavení bajonetů a bombastičnosti, která jim dávala moc, nemohli čelit zúčtování ani se svými dobyvateli, ani se svým svědomím.“ Hromadné sebevraždy německých obyvatel byly také výsledkem dlouhých let systematické psychologické masáže. Joseph Goebbels a jeho aparát zaseli do německé duše děsivý obraz „osvoboditelů“ jako krvelačných bestií.

Propaganda vtloukala lidem do hlavy, že porážka neznamená jen konec politického systému, ale totální zánik německého národa, masové znásilňování žen a odvlečení mužů do otroctví a zajetí. „Pro lidi jako rodina Lissových se tak kyanidová kapsle stala v jejich očích milosrdným vysvobozením z pekla, které si ve svých myslích na základě lží vykonstruovali.“ domnívá se Florian Huber.

A pokračuje: „Je historickým paradoxem, že zatímco na východní frontě byl strach z blížící se Rudé armády podložen reálnou brutalitou a touhou po pomstě, na západě byl strach z Američanů čistě umělým produktem nacistického strachu. Němci sice věděli, že Sověti se nebudou ptát na vinu, ale Goebbelsova propaganda záměrně stírala rozdíly mezi spojenci. Obraz barbara který přichází zničit evropskou kulturu, byl natolik silný, že prominentní rodiny (nejen) v Lipsku raději volily smrt.“

Kolektivní psychózu Němců navíc umocňoval pocit absolutní loajality k Vůdci. Fanatismus v čiré podobě. Pro některé Němce znamenala kapitulace zradu všeho, čemu věřili a na čem postavili svou existenci i budoucnost. Zasáhl je pocit nevýslovného zmaru a zoufalství. Sebevražda jim přišla jako vysvobození a únik před světem, v němž nebude Hitler (viz rodina Goebbelsových). Ale nešlo jen o vysoké nacisty, kterým šlo o příslovečný kejhák.

V knize Promise Me You'll Shoot Yourself: The Downfall of Ordinary Germans popisuje historik Florian Huber příběhy mnoha a mnoha civilistů a prostých lidí, kteří se v beznaději a strachu z pomsty rozhodli zabít. „Souvisela s tím sovětská armáda. Hromadná znásilnění žen. Nebudeme si nic nalhávat, dělo se to. I na straně spojenců, netvrdím, že ne. Ale v zanedbatelných případech. Ženy houfně páchaly sebevraždy i s dětmi, protože zprávy se šířily rychle. Už jdou, oni vás znásilní a vaše děti znásilní a zabijí! Některé matky měly jasno - nedopustit! A udělaly to.“ popisuje historik.

Například ve městě Demmin si na život sáhlo neuvěřitelných deset procent celé populace. „Když se Rudá armáda blížila k městu, bylo to, jako by vůle zemřít přemohla všechny,“ psal Huber. Zveřejnil i podrobnosti, ale jsou natolik otřesné, že je raději vynecháme. Podle jeho statistik vojáci Rudé armády znásilnili přes dva miliony německých žen. A až deset procent z nich se ihned po brutálním napadení zabilo. Dokonce uváděl případ, kdy Němka vstoupila do řeky s kameny v kapsách jako Virginia Woolf. Násilníci si ještě upravovali uniformu - a se smíchem ji ze břehu k sebevraždě nutili!

Po desetiletí byly sebevraždy v Německu tabuizovaným tématem. I znásilnění. „Později už nikdo nechtěl mluvit o hromadných sebevraždách, protože ti, kdo si vzali život, neodpovídali představám Němců žijících pod Třetí říší – nebyli ani padouchy, ani oběťmi,“ uvedl spisovatel velice zajímavou věc. A pravdivou. Mlčelo se i o faktu, že se vlastní rukou zabilo mnohem více civilistů než vojáků a vysokých nacistů! Do toho všeho mrazivý obraz mnoha sebevrahů z radnice v Lipsku zcela zapadá.

V ní našli dobrovolnou smrt vojáci i civilisté, často s celou rodinou nebo s kamarády; zcela klidně a různými způsoby. Opravdu podivné a děsivé chování lidí z radnice popisuje mnoho psychologických studií - odborníci se snaží pochopit, jak je možné, že si například šli přátelé připít „na poslední cestu“, jeden nechtěl kapsli, tak ji věnoval zdravotní sestře, zatímco ona mu pomohla se oběsit… Američané při vyšetřování pozadí sebevražd na lipské radnici v roce 1945 opravdu nevěřili svým očím.

Po tomto neskutečném zmaru zbylo pár ikonických fotografií, které se nesmazatelně vryly pod kůži každému, kdo přemýšlí - a kdo je schopen uvědomit si historické souvislosti. Dezinformace „jely“ vždy a v každé době.

„Lidé si mnohdy vůbec neuvědomují, kdo je opravdový přítel, kdo se jen tak tváří - a čeho se mají opravdu bát, toho se nebojí nebo to bagatelizují. Mrazivým mementem psychologického dopadu totálního výmazu mozku jsou „lipské“ fotografie Lee Miller a Margaret Burke-White. Ale další sebevraždy německých žen, civilistů, tátů od rodin… To má zčásti na svědomí něco úplně jiného,“ myslí si August z platformy Reddit.

A jeho slovy můžeme zakončit vyprávění o slavné, mrazivé, kruté, děsivé, ale zároveň zcela vypovídající fotografii, která lidem sděluje mnohem víc, než je na první pohled patrné.

Děkuji znalci díla Floriana Hubera panu Čermákovi za spolupráci

Zpracováno podle:

Lee Miller, RHP.com, Masters of Photography, EnglishElPaís.com, Kurt Lisso, Margaret Bourke-White, Mass Suicides in Nazi Germany, Reddit, Quora, Florian Huber, J Malan Heslop, Lee Miller dokument, ICP.org, CWHF.org, Holocaust Memorial Museum, The Guardian, pan Čermák mailová korespondence.