Vrhla se pod tank s pytlem plným granátů. Hrůzyplná oběť mladičké sovětské dívky šokovala celý svět

„Když se k polnímu lazaretu přiblížila ocel s hákovým křížem, rozběhla ses s granáty v křehké ruce, abys chránila raněné před smrtí. Tiše spíš v záporožské zemi, ve které pro tebe čas utichl. Zůstala jsi navždy mladá, zůstalo ti už navždy devatenáct let…“ Slova balady Hermanna Borisoviče Hoppeho o „Vlaštovce“, sovětské válečné hrdince Valeriji Gnarovské, jsou zcela vypovídající. Její bezprecedentní čin si získal pozornosti mnoha spisovatelů, básníků i malířů po celém světě.

Valerija Gnarovská obětovala děsivým způsobem svůj život, aby zachránila zraněné sovětské vojáky. „Mrazí z toho v zádech. To opravdu skočila pod tank s granáty v ruce? V devatenácti letech? Nemůžu tomu uvěřit. To musela být šílená, ne?“ říká v diskusi pod podobenkou dávno mrtvé hrdinky jedna mladá slečna. „Rád bych znal názor psychologa nebo psychiatra. Obětovala se? Nebo jí prostě přeskočilo v hlavě? Co ji k tomuto mohlo vést?“ ptá se další pán.

Skutek Valerije Gnarovské se stal předmětem mnoha psychologických studií. Ani odborníci si však nevědí rady: „Když viděla, že na ně jede tank, její mozek pod náporem adrenalinu vypnul pud sebezáchovy, vymazal strach z vlastní smrti. Najednou její vlastní život ztratil jakoukoliv hodnotu. Došlo u ní k okamžité psychóze. Strach z čekání na smrt byl tak nesnesitelný, že její volba skočit pod tank a zlikvidovat jej i sebe sama pro ni byla v ten daný zlomek vteřiny jediným možným psychickým únikem,“ domnívá se jeden z psychologů.

Další shrnutí odvahy mladé sovětské slečny, která hraničí s naprostým šílenstvím (což asi uzná každý), zní: „Jde o fenomén hyper-altruismu v ohrožení života při válce. Pud sebezáchovy, který nás nutí utéct, je náhle přebit absolutní empatií a povinností chránit slabší, což vede k hrdinským činům, které zdravý rozum v klidové situaci nedokáže vůbec pochopit,“

A to zní logicky. Zdravý rozum tohle skutečně pochopit nedokáže. Dokáže o tom možná tak popřemýšlet, zauvažovat, zavrtět hlavou - ale představit si sám sebe na místě Valerije Gnarovské, to si asi nikdo z nás raději představovat NECHCE.

Jaký je příběh vyznamenané Hrdinky Sovětského svazu, „Vlaštovky“ Valerije?

Půvabná Valerija Osipovna Gnarovská se narodila 18. října roku 1923 v malé ruské vesničce Modolitsy v Petrohradské gubernii do skromné rodiny poštovního úředníka Osipa a hospodyně Jevdokije. Prožila prý velice šťastné dětství, dobře se učila a toužila po studiu. Otec se rozhodl, že nadaná dcera bude studovat střední školu. Matka Jevdokija sice trochu reptala: „Ale kdo mi pomůže v hospodářství? Studované ženy, to je zlo dnešní doby!“ domnívala se prostá paní.

Nakonec ale povolila: „Má nárok na něco lepšího. Já to uznávám,“ mávla rukou maminka - a Valerija zamířila na střední školu A. S. Puškina ve městě Podporožje. V roce 1941 absolvovala 10. třídu a chtěla pokračovat ve studiu na Hornickém institutu. V té době také vstoupila do Komsomolu. Jenže začala operace Barbarossa a Sovětský svaz se ocitl ve válce s nacistickým Německem. Milovaného otce Osipa odvedli na frontu a Valerija musela nastoupit místo něj na poštu!

„Ženy zůstaly úplně samy. Babička, Jevdokija, sestra Viktorie. Jenže fronta se blížila. Vypukla evakuace a všechny Gnarovské byly v dobytčácích převezeny až do Omské oblasti na Sibiři, kde se usadily ve městě Ishim. Odtud byly poslány do Berdyužje, kde matka i Valerija pracovaly jako telefonistky na poště,“ uvádí web Polkrf.ru. Jenže Valerija neměla stání - chtěla na frontu.

„Nedokázala jen tak nečinně sedět. Chodila každý den na místní vojenskou správu a požadovala, aby ji vzali do armády. Vojáci ji zpočátku se smíchem vyhazovali s tím, že na střílení je ještě příliš mladá a křehká. Valerija se ale nenechala odbýt. Jen svou obrovskou neústupností dosáhla toho, že byla 10. dubna 1942 oficiálně zařazena do nově se formující 229. střelecké divize,“ popisuje cestu budoucí hrdinky na bojiště zmíněný ruský web, který se věnuje příběhům vojáků Rudé armády.

Valerija spolu s ostatními mladými kamarády absolvovala tvrdý vojenský výcvik a v rekordně krátkém čase se také stala ošetřovatelkou. Už v červenci roku 1942 byla jako zdravotní instruktorka vržena přímo do pekla stalingradské fronty. A tam až pobuřovala nevídanou statečností a horlivostí. Podle svědectví její kamarádky Jevdokije Doroniny se chovala „jako blázen“ - i když to bylo myšleno s notnou dávkou obdivu k mladičké Valeriji.

„Valerija byla tehdy první, kdo vyběhl ze zákopu přímo do dělostřelecké palby a bomb. Křičela na nás: ‚Není děsivé zemřít za vlast! Jdeme!‘ A bez sebemenšího zaváhání spěchala na bojiště,“ vzpomínala její spolubojovnice. Podle dalších přeživších pamětníků byla Valerija Gnarovská drobná, malá, ale silná „jako chlap“. Tahala na zádech raněné, sbírala je přímo uprostřed prudké palby a sama střílela po Němcích.

U frontové stanice Surovikino Valerija dnem i nocí v prachu a horku tahala raněné vojáky z bojiště. Bylo v tom něco až fanatického! „Byla zarputilá. Muži si jí brzy všimli. Ani se nesnažili si s ní něco začínat, takový respekt budila. Po sedmnácti dnech nepřetržitých bojů byla její divize 10. srpna 1942 obklíčena německou armádou, a začal týdenní ústup. Bylo to velice krvavé - z původních pěti tisíc vojáků se přes Don dokázalo probojovat k vlastním liniím jen cca sedm stovek mužů,“ popisuje Polkrf.ru.

Valerija Gnarovská po celou dobu srdnatě pečovala o raněné. Sbírala postřelené vojáky, odnášela je spolu s ostatními do bezpečí, až se zhroutila s tyfem a málem zemřela. Vojáci ji na střídačku nesli v náručí přes frontovou linii do bezpečí. „Vlaštovičko, vrabčáčku, tolik tě miluji, tolik po tobě toužím,“ vypisovali se pak Rudoarmějci, kteří se do Valerije zamilovávali až po uši.

„Toužili však marně. Prý byla pyšná, hrdá a nedotknutelná. Získala medaili Za odvahu a sotva se zotavila, hnala se na jaře 1943 zpátky na frontu, přestože kvůli otřesu mozku téměř neslyšela!“ uvádí veteránský web. Valerija Gnarovská byla skutečně velice zvláštní povaha. „Bezesporu byla nesmírně statečná. Až toxicky a nezdravě. Toužila po bojích, aby mohla zachraňovat, střílet, sklízet zásluhy.“ ohodnotil povahu sovětské zdravotnice článek na ruské Wikipedii.

A to se jí dařilo, pokud můžeme tento obrat použít v kontextu pekla druhé světové války! V roce 1943 napsala mamince: „Mnozí moji drazí a věrní soudruzi padli hrdinskou smrtí, ale já jsem zůstala naživu a musím ti říct, drahá maminko, že jsem odvedla skvělou práci. Z bojiště jsem na zádech odnesla asi třicet těžce raněných vojáků. Velení si toho konečně všimlo!“ pyšnila se. Jen v krvavé bitvě u vesnice Hola Dolyna zachránila 47 raněných vojáků! Pobrala i jejich zbraně. A když šlo do tuhého, postřílela neuvěřitelných 28 Němců.

„Během své krátké vojenské kariéry zachránila život více než třem stovkám mužů, ale ta největší trefa měla teprve přijít,“ konstatuje poněkud cynicky diskutující na Facebooku. Naráží tím na opravdu drsný akt sebeobětování, který i po tolika letech vyvolává velice kontroverzní reakce lidí z celého světa. „Co se jí asi honilo hlavou? Umí si to někdo představit? Jak moc musí být člověk oproštěný od pudu sebezáchovy, když udělá tohle?“ přemítají čtenáři, když se dozví, co se událo 23. září roku 1943 u ukrajinské vesnice Ivanovka v Záporožské oblasti.

Gnarovská tehdy bojovala na jihozápadní frontě u třetího ukrajinského frontu. Osudný den zrovna dotáhla zraněné do stanů provizorního polního lazaretu, kde už bezmocně ležely desítky mužů. V tom se ozval hluk - dva těžké německé tanky typu Tiger prolomily obranný val a namířily si to přímo k ošetřovně, vedle které byl i stan velitelství pluku. Když 21. března 1944 podával svědectví o „události významného charakteru“ velitel 907. střeleckého pluku 244. střelecké divize plukovník Požidajev, popsal celou srdceryvnou scénu následovně:

„Obrněnci prorazili naše obranné linie u státního statku Ivanenkovo ze vzdálenosti zhruba šedesáti metrů a přibližovali se. Hrozilo, že všechny ležící a bezbranné raněné rozmačkají. Pálili jsme, marně. Jeli dál. V kritický moment jsem si všiml Gnarovské. Z lehu se vztyčila do plné výše, chvíli stála, ač jsme křičeli. Její tvář byla nehybná. Dívala se na Tygry. V okamžiku se shýbla, popadla (pytel, brašnu) s protitankovými granáty. Rozběhla se a bez zaváhání přiskočila k nepřátelskému vozidlu před sebou. Obětujíc svůj život, vrhla se pod tank,“

Valeriji Gnarovskou mohutný výbuch doslova rozmetal na kusy. Tank byl těžce poškozený, na druhý se vzápětí vrhli vojáci a oba zničili. A pak prý jen stáli a nevěřícně se na sebe dívali. „Nechápali, co se to stalo. Byli úplně otřeseni. Vše se seběhlo rychle, nemohli tomu ani uvěřit. Padla? Takhle? Co to provedla? Někteří vojáci plakali, jiní se opili,“ zmiňuje tristní atmosféru po Valerijině činu web Tracesofwar.

Sověti byli v takovém šoku, že ani nesebrali Valerijino tělo. To až druhý den jaksi „zkompletovali“ obyvatelé vesnice Verbovo, s úctou ji pohřbili na místním hřbitově a nad sovětskou hrdinkou, která slovo „obětování se“ povýšila do absurdních výšin, se ve víru války pozapomnělo. Ale nezapomnělo. O rok později získala Valerija Gnarovská vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, vykopali ji z hrobu a přemístili na hřbitov v Krasnoarmejském okrese v Záporožské oblasti, kde byl po ní pojmenovaný státní statek!

A nejen statek. Po Valerii se dodnes jmenují vesnice na Ukrajině i v Rusku. V obou zemích najdeme i spoustu jejích pomníků a památníků. Ale. Je tu takové malé „ale“, o němž se opatrně zmiňuje Ukrajinec Taras v diskusi na platformě Reddit. Jeho slovy můžeme naše vyprávění o legendární hrdince zakončit:

„V našem kraji je to dodnes nesmírně složité téma a lidé její jméno raději vůbec nevyslovují nahlas. Nikdo nechce a vlastně ani nemůže říct naplno, že ta holka asi nebyla normální. Každý to v hloubi duše cítí – na jedné straně zachránila lazaret, ale na druhé straně ta brutální, ta nesmírně divná sebevražedná posedlost, ta děsí. Je to skutek, který už hraničí s psychiatrickou diagnózou. Myslím, že i sovětská propaganda od toho maličko dávala ruce pryč, ač by jinak po takovém příběhu chňapla všema deseti. I na ně to byla silná káva. Nic to nemění na tom, že Gnarovská byla hrdinka. Ale..,“

Zpracováno podle:

Hermann Hoppe, Polkrf.ru, Valeriya Gnarovskaya, Valerija Gnarovská, Facebook (2), Tracesofwar.com, diskuse Facebook, Reddit, Quora, citace psychologů vyhledala Gemini AI + mailová korespondence Bc. Lucie Kuželková, hrdinky Sovětského svazu