Karol Pazúr: strůjce hromadné vraždy na Švédských šancích se kochal pláčem žen a dětí

V neděli 17. června 2018 byl na kopci Švédské šance v okrese Přerov odhalen čtyřmetrový kovový kříž, který má na sobě znázorněny průstřely a je ozdoben trnovou korunou. Kříž vytvořil umělecký kovář Jiří Jurda. Připomíná příšerný zločin, který se zde odehrál v noci z osmnáctého na devatenáctého června roku 1945.

Za komunistického režimu se o masakru mlčelo, největší podíl na tom, že „Švédské šance“ vešly opět do povědomí veřejnosti, měl PhDr. František Hýbl. Ten zasvětil část života hledání materiálů v archivech, zkoumal svědectví zúčastněných nebo jejich potomků, až v roce 1995 vydal o tragédii knihu. Je to čtení děsivé. Sám pan doktor Hýbl uvedl, že při psaní publikace Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova zhubl patnáct kilogramů.

Čeho byl schopen Karol Pazúr a jeho vražední poskokové, to prý dle Hýbla nemělo v našich poválečných dějinách obdoby. Povražděni byli hlavně karpatští Němci a Maďaři, bylo mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu zabitých tvořily ženy a děti – 120 žen a 74 dětí za jedinou noc. Celou příšernou událostí se jako krvavá červená nit táhne osoba člověka, který „hrdinně“ celou věc zorganizoval. A který se ze všeho vyvlékl jako úlisný had.

Kdo byl Karol Pazúr, jehož snad ani nepřísluší označovat slovem člověk? A co se stalo na Švédských šancích?

Karol Pazúr se narodil ve východoslovenském městě Krompachy v roce 1917. Nenápadný mladík chodil do školy, vyučil se knihvazačem, jenže chtěl stále výš a výš. Měl takovou povahu. Pořád někomu šplhal po zádech, aby dosáhl něčeho většího - mistrně ovládal ono umění „převlékání kabátů“. Přísloví kam vítr tam plášť se v jeho případě vyplnilo do puntíku. Podmračený muž se dostal do banky, kde pracoval jako úředník. Vypukla válka a ucítil životní šanci se nějak prosadit, něčeho dosáhnout. Za jakoukoliv cenu.

Pazúr se hned stal členem organizace Hlinkova slovenská ľudová strana a vstoupil do Hlinkovy gardy. Ale mířil výš. Nastoupil do tzv. Slovenské rychlé divize, se kterou bojoval na straně Třetí říše po boku Hitlerovských vojáků v Sovětském svazu. Když Karol Pazúr padl do zajetí, opět si převlékl obrazný kabát a stal se nadšeným komunistou. Už jen tyto názorové veletoče, ve kterých Pazúr využíval momentální situace a „přešaltoval“ vždy na onu víru pravou, zcela vypovídají o jeho charakteru.

V Sovětském svazu vstoupil do nově vznikajících československých jednotek a jako důstojník a zpravodajec působil u Prvního československého armádního sboru. A samozřejmě v roce 1944 vstoupil do KSČ. Horlivý a nadšený novopečený člen strany si chtěl udělat co nejlepší renomé a snažil se vylepšit svou pověst. Paktování se s Hitlerem se mu mohlo vymstít, neměl čisté svědomí. 25. května 1945 byl rozpuštěn 1. československý armádní sbor, Karol Pazúr neváhal a zůstal u armády v jednotce OBZ (obranné zpravodajství) jako zpravodajec v hodnosti poručíka.

A protože se chtěl neustále zalíbit nadřízeným, stal se z něj horlivý poválečný „lovec“ Němců. Ani ho nezajímalo, jestli daná osoba skutečně spolupracovala s nacisty, nebo se pouze narodila se „špatnou“ národností. Pazúr se pasoval do role zběsilého soudce, kterému bylo všechno jedno. „Jsi Němec, jsi. Tak máš smůlu!“ Popravy a krvavé řádění Pazúra a jeho suity - to vše bylo na denním pořádku. Svou nechutnou povahu však měl teprve ukázat. Zavětřil šanci, jak se opět vysunout na hierarchii trochu výše. Bohužel pro 265 lidí, vesměs žen a maličkých dětí.

Nastal 18. červen 1945. Na nádraží v Přerově stál vojenský vlak, ve kterém se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z vojenské přehlídky v Praze. V Přerově měla jejich souprava zastávku. A osudová shoda okolností na kolej postavila také vlak, který měl šest vagónů. V nich jeli karpatští Němci, Maďaři a Slováci, kteří se vraceli ze severních Čech. Tam byli roku 1944 ještě z příkazu tehdejších německých úřadů evakuováni a nyní se měli navrátit do svých domovů. Jenže - nevrátili se.

Karol Pazúr ve své horlivosti zpečetil osud těchto lidí. On byl vůbec jako posedlý. Ještě než přijel tento vlak, dobýval se na ONV, kde důrazně žádal o okamžité vydání nějakých německých zrádců k exemplárnímu potrestání. Pazúra však vyhodili, aby si šel po svých, vrátil se na nádraží ke svému vlaku, když v tom ho napadlo „zkontrolovat“ lidi ve stojící soupravě. Historici však zmiňují, že lidé z vlaku nemuseli být náhodné oběti Karola Pazúra.

Ve vojenském vlaku se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit. 265 obyvatel Dobšiné, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovy Lehoty začalo být voláno ze soupravy ven. Pazúr spolu se svým „spolupracovníkem“ Bedřichem Smetanou kontrolovali doklady. Začaly výslechy. I když měli repatrianti platné doklady i potvrzení o bezúhonnosti (někteří dokonce dobrozdání o podpoře Slovenského národního povstání), Karol Pazúr prý všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, což ostatně hrdě tvrdil i u svého soudního procesu.

Osud karpatských Němců, Slováků i Maďarů byl zpečetěn. Padlo rozhodnutí o jejich okamžité likvidaci. Pazúr se natěšeně dostavil do obce Lověšice, kde místnímu předsedovi MNV nakázal: „Obyvatelé vaší obce nechť vykopou jámu, do které budou pohřbeni popravení příslušníci SS, které jsem našel a ztotožnil. Ihned!“ Místní reptali, ale tak se báli o svůj vlastní život, že to udělali. Pazúr jim totiž vyhrožoval zastřelením. Pár mužů z Lověšic úkol splnilo a z vlaku bylo vyvedeno „stádo“ mužů, žen i maličkých dětí, kteří se už domů nikdy nevrátili.

Budoucí oběti naprosto bezprecedentního a bezuzdného aktu násilí byly odvezeny do katastru obce Horní Moštěnice, kde v místě zvaném Švédské šance již čekala vykopaná jáma. Okolo se shromáždili obyvatelé Lověšic, kteří otřeseně přihlíželi. Vše probíhalo velice bestiálním způsobem. Lidé byli přinuceni se svléknout do spodního prádla. V noci z 18. na 19. června 1945 byli rozděleni do skupinek a postříleni z kulometů. Karol Pazúr se vraždění aktivně účastnil a vysloveně si je užíval. Zvláště malé děti. Popis celého děsivého masakru se opravdu nečte dobře:

„Pazúr se sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly odtržením. Děti se dívaly, jak jim vraždí matku. Pak (Pazúr) dítě vždy postavil tak, aby vidělo na tělo své mrtvé matky a čekalo, až na ně přijde řada. Schválně to protahoval. To se dělo i obráceně: zastřelil dítě a nechal matku, aby se dívala. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě maličké děti. Když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě zastřelil…“

Někteří občané Lověšic v čele s panem Zezulou přišli za Pazúrem a prosili ho, aby ušetřil děti. Karol Pazúr se jim údajně vysmál: „Jste příliš jemné povahy, prosím vás! Co je Němec, to patří zabít! A víte co, pojďte si zastřílet!“ vyzval je jadrně slovensky. A víte, že se jeden našel? Čech František Vaculík se chopil zbraně a sem tam si také střelil. Když bylo po všem a Pazúr se náležitě pokochal řevem a pláčem vražděných dětí, svršky a osobní věci mrtvých si jeho muži rozebrali.

A možná i nějací Češi, protože ještě dlouho po masakru na Švédských šancích bylo možno spatřit Čechy v oblečení zabitých „Němců“. Inu, co dodat. Činy jednotlivců jsou jen malou součástí neúprosného soukolí dějin. Karol Pazúr osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal i střelbu do dětí onou cynickou větou z nadpisu.

Bezprostředně po masakru byl Pazúr málem zadržen, ale vysmál se do obličeje veliteli české vojenské správy v Přerově, když poddůstojníkovi NKVD zamával před nosem průkazem OBZ. Ten se na něj blahosklonně usmál a nechal ho jít. Karol Pazúr byl dokonce povýšen. Jenže nebyli všichni špatní čili to nenechali jen tak být. Velitel sovětské posádky v Přerově byl „krvavou nocí na Švédských šancích“ natolik otřesen, že na Pazúra vydal zatykač. Jenže kde byl Pazúrovi konec. Už byl dávno mimo jeho pravomoc. Celá věc byla obrazně řečeno dána k ledu.

Zatčen byl na naléhání mezinárodních organizací až v roce 1947. Před vojenským soudem v Bratislavě dostal Karol Pazúr 7,5 roku vězení. Samozřejmě se odvolal. A vrchní žalobce Anton Rašla také. „Taková byla doba a jednal jsem z vlastenecké povinnosti. Proces se mnou je politický a jeho cílem je poškodit komunistickou stranu!“ tvrdil stále dokola Pazúr. „Obviněný dal zmíněné osoby postřílet svévolně a pouze z chorobné ješitnosti, aby se mohl tímto ohavným zločinem vychloubat,“ kontroval v žalobě vojenský prokurátor Rašla (ten byl po jeho procesu odvolán a souzen ve vlastním vykonstruovaném soudu).

Souzen byl i Smetana, avšak v souvislosti s jinými vraždami na Slovensku. Po osvobozujícím rozsudku uprchl do zahraničí. Rok 1949 přinesl pro vraha Pazúra zvýšení trestu na dvacet let. Jenže na přímluvu Bedřicha Reicina mu Klement Gottwald trest snížil, až v roce 1951 rozhodl o jeho propuštění na svobodu. Karol Pazúr tak strávil ve vězení necelý rok a nabytou svobodu si vysloveně užíval. Stal se vlivným funkcionářem, získával jedno vyznamenání za druhým, byl také agentem StB, hrdinou odboje či funkcionářem protifašistických bojovníků.

Stopa Karola Pazúra mizí v osmdesátých letech. Ještě v roce 1975 žil s určitostí v Československu v Banské Bystrici, kde zemřel 25. dubna 1976 (dle dalších zdrojů 1979) na cirhózu jater. Jenže prý měl také uprchnout do USA, kde se stal agentem. Dokonce se vyprávělo, že ho při rybaření na Slovensku poznali pozůstalí po obětech masakru a utopili ho. Jaký byl skutečný konec tohoto netvora, to už se zřejmě nikdy nepodaří zjistit. Zřejmě skutečně zemřel na Slovensku a byl pochován na evangelickém hřbitově.

Zato se podařilo díky neúnavné práci doktora Hýbla zjistit, kde jsou ostatky zavražděných lidí ze Švédských šancí. Po téměř detektivním pátrání, kterému zasvětil skutečně celý život, je konečně našel. Těla obětí zůstala v hromadném hrobě na Švédských šancích až do roku 1947, kdy Státní bezpečnost nařídila tajnou exhumaci. Tu provedli příslušníci vojenského útvaru z Terezína. Do beden byly uloženy zvlášť ostatky mužů a odděleně žen a dětí. Zmasakrovaní muži byli uloženi do dvou hrobů na přerovském hřbitově.

Osud tělesných pozůstatků žen a dětí byl tragický a zoufalý - aby se na to nepřišlo, byly mrtvé ženy se svými ratolestmi spáleny. A to dokonce dvakrát. Po kremaci jejich popel zmizel. Díky úsilí Františka Hýbla byl objeven. V rozhovoru pro magazín Hlídací Pes uvedl:

„V archivu Ministerstva vnitra jsem našel zmínku o tom, že popel odvezli na hřbitov v Neředíně v Olomouci. Našel jsem číslo sektoru, kde měly být zakopány dvě pozinkované bedny. Místo nebylo označeno. Vypůjčil jsem si veškeré materiály, týkající se historie olomouckého hřbitova i s plánky a vyznačenými sektory a vytipoval jsem plochu 50 krát 40 metrů. Jeden důstojník z Olomouce byl šokován tím, co mají českoslovenští vojáci na svědomí, a slíbil mi, že hroby najde. A skutečně se to v roce 2016 pomocí detektoru kovu podařilo.“

Popel žen a dětí byl pak pietně uložen vedle hrobu zabitých mužů. František Hýbl zemřel 16. srpna 2024 ve věku 83 let.

Ne tak dávná historie naší země je někdy skutečně neuvěřitelná, zlá, brutální a zoufalá. Je třeba si tyto události připomínat, už jen proto, že památka nevinných obětí nesmí být zapomenuta.
Ačkoliv se najdou i tací, kteří tvrdí, že lidé ze Švédských šancí tak nevinní nebyli. A jak se u nás po válce nakládalo s Němci, to je všeobecně známo. Třeba se někdy dozvíme celou pravdu, třeba je lepší nechat je odpočívat v pokoji.

Někdo však s určitostí naprosto nevinný byl - 74 zmasakrovaných malých dětí.

Masakr na Švédských šancích: „Horší než Lidice. Při psaní jsem zhubl 15 kilo,“ vzpomíná historik — HlídacíPes.org, Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova - František Hýbl | Databáze knih, podcast Krvavá noc na Švédských šancích - Český rozhlas, Masakr na Švédských šancích – Wikipedie, Karol Pazúr – Wikipedie, Švédské šance (Podbeskydská pahorkatina) – Wikipedie, časopis Epocha, Olomoucký deník