Masakr v Jelením příkopu ze dne 8. května 1945: Němci brutálně zavraždili a zohavili 21 českých mužů

V noci ze 7. na 8. května podepsal německý generál Alfred Jodl v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci Německa, která měla nabýt účinnosti 8. května ve 23:01 SEČ. Avšak boje v Praze pokračovaly dál…

Úterý 8. května 1945. Velitel německých sil generál Rudolf Toussaint se v dopoledních hodinách vydává do sídla České národní rady jednat o zastavení bojů. S vedením ČNR se dohodl na okamžitém příměří. Rozkaz k zastavení palby musel generál kvůli chybějícímu spojení mnohým jednotkám předat osobně, nad příslušníky SS (kterých bylo v Praze ke třem tisícům) ale neměl žádnou pravomoc. Když se okolo čtvrté odpolední generál Toussaint vrátil, byl sepsán Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil, který měl vstoupit v platnost ještě ten den v šest večer.

Němci měli podle dohody přestat bojovat a propustit zajatce - za to jim byla dána možnost volného odchodu západním směrem, na Plzeň k Američanům. Mnozí uposlechli, k vojákům se přidali i němečtí civilové, kteří šli pěšky po silnici na Beroun a dále do západočeské metropole. Pražanů se zmocnila euforie, vždyť bojovali již čtvrtý den na barikádách. Každý, kdo byl ochoten se za svobodu rvát, byl venku se zbraní v ruce, aby se postavil německým tyranům. Jenže spousta fanatických vojáků i esesáků jednoduše příkaz ke kapitulaci neposlechla. Nemohli tomu uvěřit a rozhodli se, že budou bránit svůj „rajch“ do posledního výstřelu.

Kapitulaci nerespektovali, pokračovali v boji a tím zpečetili osud mnoha českých žen a mužů, civilistů, policistů; každého, kdo byl ochoten za svobodu hlavního města i Československa bojovat. Tehdy se děly události naprosto fatální a vymykající se všemu, co si kdo dovedl představit. Jak se říká: dodělávající kobyla nejvíce kope - to se naplnilo u fanatických Němců i v případě brutální popravy, která vešla ve známost jako Masakr v Jelením příkopu.

V odpoledních hodinách po vyhlášení kapitulace se ozvaly z areálu Pražského hradu výstřely.

Hvízdání kulek a třeskot střelby ze směru od Hradu zaslechla i tehdy devatenáctiletá Jiřina Sommerová, provdána Sedlická. Ta pracovala jako švadlena u Karlových lázní. Její jednadvacetiletý bratr Miroslav Sommer bojoval na barikádách a osmého května se společně s partou kamarádů odhodlal po dnech a nocích napětí a nevyspání konečně jít na chvíli do postele:

„V úterý odpoledne byla vyhlášena kapitulace a hoši se chystali, že půjdou domů.“ líčila paní Jiřina. „Mirek měl být koncem války nasazen do Německa. Neuposlechl, měl takovou tvrdou náturu, po otci. To byl ruský legionář. Mirek nemohl zůstat doma, odjel proto do Dobřichovic, kde se ukrýval v trampské osadě. Někdo tam měl rádio a když volal rozhlas o pomoc, vydal se v neděli ráno s kamarády pěšky do Prahy. Na Zbraslavi potkali oddíl Vlasovců. Ti jim dali zbraně. Mirek s kamarády došli až na Malou Stranu, kde se okamžitě zapojili do bojů. Střílelo se všude, celé dny. Kdepak by mě napadlo, že ty střely z Hradu budou patřit Mirkovi a klukům… Spolu s Ferdou (Veselý) a Kájou ( Mündel) si říkali Partyzáni z Prahy III,“ vzpomínala paní Sedlická.

21 českých kluků a mužů se společně vracelo z barikád, když se dozvěděli o kapitulaci. V euforii zahodili zbraně a začali se divoce radovat. V tu chvíli je v Nerudově ulici zadrželo a zajalo komando po zuby ozbrojených esesáků. Historikové odhadují, že příšernou popravu vedli s největší pravděpodobností příslušníci posádky Waffen-SS, která sídlila na Pražském hradě - k nim se mohla přidat jednotka Německé branné moci sídlem v Dejvicích. Zajatci byli přiváděni z objektu Kadetky (Kadetní škola na Hradčanech, tehdy obsazená SS-manny) na nádvoří Pražského hradu, kde jim samozvaní kati oznámili rozsudek smrti. Poté skupinu odvedli do Jeleního příkopu

Zběsilost a zuřivost Němců se ukázala v plné síle - bylo opravdu nelidské, co s českými neozbrojenými kluky dělali. Srdceryvná poválečná zpráva mluví za vše. Podle ní zajatce Němci rozestavěli na hořejší rampu nad Jelením příkopem. Před popravou byli muži brutálně biti a mučeni. Nedá se to ani popsat. Po otřesném týrání je esesáci zavraždili ranou do týlu.

Zastřelení Češi padali z rampy na spodní rampu, kde tehdy byla kolejnička pro tzv. nouzové vozíky. Když někdo z popravených zůstal naživu a dole se hýbal nebo sebou škubal či křičel, esesáci nelenili, skočili dolů a zraněného „dorazili“. Na zubožená těla Čechů dopadaly zběsilé rány, Němci používali bajonety, bodali jimi kam se dalo.

Pak zuřivost dosáhla jakési kruté extáze - poslední „nepopravené“ shodili dolů ještě živé a kati je zaživa umučili a zohavili. Fotografie z tohoto bezprecedentního činu jsou výmluvnějším důkazem než jakákoliv slova. Celou Vraždu v Jelením příkopu sledovali očití svědci, díky kterým se zachovaly všechny podrobnosti. Bestiální zabití neozbrojených zajatých civilistů totiž pozorovali zaměstnanci Hradu a členové stráže Pražského hradu. Okna jejich kanceláří směřovala k Jelenímu příkopu. Děsuplné divadlo měli lidé přímo před očima, přesto nikdo nezakročil z obavy o vlastní život.

Při vraždění vedla prim žena, jak později vypověděli očití svědci. Jistá zaměstnankyně gestapa s číslem 43 (někdy se uvádí 23) a její milenec. Tato Němka si počínala naprosto zběsile. Křičela a jásala, párala chlapcům břicha, zuřivě jim sekala nosy a uši, zatímco jí esesáci pochvalně tleskali. „Prý to byla žena. Je to možné, ženy se mnohdy chovaly hůře než muži, u Němců nic zvláštního. Ale. Našemu Mirkovi bylo rozpáráno břicho, Karel měl uřezanou hlavu a Freda Veselý nos a uši… Mirkovi by bylo v červnu 22 let.“ zní příšerná výpověď paní Sedlické. Už jen pomyšlení na bratrovu smrt musí být šílené, natož o tom mluvit, to chce veškerou mravní sílu a skutečnou odvahu.

Rok po povstání byl v Jelením příkopu odhalen památník ve tvaru sloupu ze sliveneckého mramoru. Nevšední monument je zakončený dlouhým bronzovým jehlancem. Stojí v Jelením příkopu v blízkosti Prašného mostu, nedaleko Stájového dvora. Jiřina Sedlická vzpomínala, jak chodila každý rok na výročí zbytečného masakru položit s rodiči kytku. Jenže přišel rok 1948 a truchlící měli smůlu. Tatínek Jiřiny byl dokonce trestně stíhaný:

„Tehdy měla KSČ budovu u Prašné brány, bylo to po únoru, lidé se hloučkovali a tatínek jednomu mladíkovi řekl: Takového chlapce jsem měl, jako jsi ty, zabili ho v Jelením příkopu. Beneš jim nechal postavit pomník a za Gottwalda tam nesmím. Ten mladík odhrnul klopu a otec dostal paragraf za urážku prezidenta republiky.“

Pan Sommer se nedal zastrašit a zpřístupnění památníku svého syna a jeho dvaceti kamarádů (z nichž deset se nikdy nepodařilo ztotožnit, tak zmasakrovaní byli!) pojal jako své životní poslání. Bombardoval Hrad dopisy, ve kterých žádal o instalaci pamětní desky před volně přístupným prostorem při vchodu do příkopu. Když šel jednou opět položit kytku a opět ho vojáci velice nešetrně vyhodili, otevřela se brána a vyjížděl ven prezidentský vůz Ludvíka Svobody.

Když se pan Sommer válel v prachu a sbíral se ze země, auto zastavilo. Vystoupila z něj první dáma. Irena Svobodová muži podala ruku a hodinu si povídali. „Také mi padl syn,“ říkala. A slíbila čestným slovem, že do roka pamětní deska bude. Irena Svobodová svůj slib splnila.

Kati českých kluků zřejmě zůstali nepotrestáni, o osudu vrahů se s největší pravděpodobností neví nic. Třeba si je spravedlnost našla. Jedenáct mužů má jméno, deset rodin na své muže i syny čekalo (a možná čeká dodnes) marně. Jak strašná zuřivost to musela být, když tělo zmučí k nepoznání, o tom raději nepřemýšlet.

Tato zbytečná poprava, která ukazuje v plné nahotě děsivou krutost poražených Němců, samozřejmě nebyla jediná, v Praze ani v celé naší zemi. Jen se na Masakr v Jelením příkopu trochu zapomnělo. Válka skončila, vše odvál čas, nastaly politické změny, lidé měli jiné starosti. Není však na škodu si na výročí osmdesáti let od konce války tyto bezejmenné i konkrétní hrdiny připomínat.

A můžeme citovat web Arfa.cz, který shrnuje vyprávění o tragické smrti jedenadvaceti českých mužů na samém konci války: „V bojích o Prahu padlo 1 693 Čechů, i s brutálně zavražděnými civilisty se počet mrtvých pohybuje kolem 3 700. Němců padlo v bojích jen něco kolem 800. Maskary, jako byl ten v Jelením příkopu, patří k nejhorším zvěrstvům, jakých se Němci na Češích za války dopustili, a nesmějí být proto nikdy zapomenuty.“

Zpracováno podle: Argumenty a Fakta: Zapomenutý masakr, Pomník v Jelením příkopu, Český rozhlas, Fronta.cz: vražda zajatců v Jelením příkopu, Wikipedia.cz, Dotyk, Palba.cz: Masakry civilistů v Praze, Pražské povstání