Krákání vran dohnalo vraždící bratry k šílenství, přiznali se ke zločinu. Příběh křížku u Markvartic

Smírčí kříže jsou netradiční a pochmurné solitérní památky. Když na ně člověk narazí uprostřed pustiny, v lese, na silnici nebo rozcestí, neubrání se podivnému pocitu: „Co se tady asi stalo? Zabili tady někoho?“ S největší pravděpodobností ano. Kamenné pomníky připomínají lidskou bolest, vinu a ztrátu.

A také smíření - odtud pramení všeobecně vžité pojmenování těchto drobných pomníčků - Smírčí kříže. Jejich vztyčení totiž bylo součástí právního i duchovního vyrovnání, jakéhosi odškodnění oběti - pachatel konkrétního zločinu usazením kříže symbolicky uznal svou vinu před Bohem i komunitou lidí, ze které pocházel.

Dnes jsou tyto připomínky dávných událostí v hledáčku turistů, historiků, etnografů i nadšenců, kteří tvoří mapy jejich výskytu po celých Čechách. Mnohdy se ona tragédie, na kterou konkrétní kříž upomíná, podaří dohledat, je všeobecně známá v kolektivní paměti celého kraje. Někdy zůstává starý kříž v krajině záhadou - nikdo už neví, jakou příhodu má lidem připomenout. Anebo se na pravdivou, doloženou a zaznamenanou nešťastnou událost postupem let i staletí nabalí legenda, kterou si lidé vyprávějí dodnes. Například na Děčínsku.

Když někdo v okolí Markvartic nedaleko Benešova nad Ploučnicí v Ústeckém kraji řekne Půl krejcaru zdvihl, ale dukát nechal ležet v másle!, je místním jasné, že naráží na kamenný kříž ležící u lesní silnice z Růžové na Srbskou Kamenici. Říká se mu také Riedlův kámen.

Nenápadný kamenný solitér vypadá jako nahrubo opracovaný maltézský kříž, nese na sobě letopočet 1792 a vypráví historii o úkladné vraždě, velké svatbě a zběsilém a nesnesitelném krákání vran, které přivedlo k přiznání dvojici vrahů.

Začátek celé tragédie lze dle nejčastějších verzí dohledat do září roku 1792, kdy dostal Josef Riedl (někdy se uvádí Jan, někdy křestní jméno zcela chybí) dopis. Bohatý sklenář byl mistrem svého řemesla a z rodných Markvartic se často vydával „do světa“, působil v různých sklárnách po celé Evropě, kde předával zkušenosti a učil nováčky řemeslu. Posel s listem ho zastihl v huti poblíž saských Drážďan - mistr Riedl se zrovna vracel od pece, když se zaradoval: „Psaní z domova! Ach, co může být lepšího! Jak se mi stýská,“ říkal si dojatě.

„Kdopak mi asi píše,“ byl nesmírně zvědav. „Matouš, strýček Matouš, to se jistě dozvím něco nového!“ ponořil se mistr Riedl do čtení. „Žením se, hochu! Konečně jsme se s Apolenou dočkali! Po takových letech! Veselka se bude konat v Markvarticích v hospodě, musíš přijíti, neb takovou svatbu ještě tato země nezažila!“ psal velikášský Matouš, který se na sňatek velice těšil. „Budeš čestným hostem, obratem odpověz, jestli se dostavíš!“ naléhal strýc. Datum sňatku se blížilo, ale Riedl usoudil, že to všechno stihne.

Dokončil svou práci v Německu, odeslal psaní, kterým strýcovi potvrdil účast a vyběhl na dalekou cestu domů jako mladík. Tehdy bylo pěší putování normální věcí, cesta mohla trvat i několik dnů či týdnů, „vandrovníci“ přespávali u sedláků nebo příbuzných. Riedl měl u sebe spoustu dukátů, které si vydělal v saské sklárně, na zádech mu seděla nůše s jídlem - bohatí sedláci dávali mistru sklářského řemesla velkou výslužku.

Jakmile Riedl překročil hranice a ocitl se opět v Království českém, zaradoval se a zrychlil krok. Po čtyřech dnech cesty byl unavený, navíc nastávala noc. Riedl se rozhodl přespat v lese a ráno neotálet - rozběhnout se známými lesy a svahy rovnou do Markvartic! Josef se uložil ke spánku a probudil se do jiskřivého a teplého podzimního rána. Nad obzorem se válela mlha, slunce nesměle vykukovalo přes mraky a Riedl vyrazil. Tolik se těšil! Nejen na svatbu, ale hlavně na svůj rodný kraj! Kráčel po stezce vysekané hustým lesem, která se rozprostírala mezi Růžovou a Srbskou Kamenicí.

Poblíž cesty do Nové Olešky mu zakručelo v břiše. „Na svatbě bude jistě tolik jídla, Matouš se dá vidět. Je z něj pantáta, konečně se dočkal svého hospodářství!“ přemítal v duchu, ale hlad byl neúprosný. „Půlhodinka už mě nezabije,“ usoudil, usedl pod ořešák a vytáhl z torby chléb a kus vonící slaniny. Zakrojil do pochoutky a začal jíst. Bohužel, právě tato půlhodina Riedla opravdu zabila! Netušil totiž, že každý jeho krok stopují dvě mohutné mužské postavy. Bratři Wernerové byli postrachem celého Děčínska - dvojice lumpů, rváčů, rouhačů a bezbožníků měla na svědomí mnoho zločinů, krádeží i násilností.

„Podívej, Riedl se vrací! Určitě na svatbu toho nabubřelého Matouše,“ uplivl si starší z bratrů a mladší zašeptal: „Ale koukni. Ten musí mít u sebe peněz, vrací se ze Sas. A ten naditý uzlík!“ zasvítily mu oči. Wernerové se nemuseli ani domlouvat. Stačilo, aby se na sebe bratři podívali: „Toho si nenecháme ujít!“ Starší Werner vytáhl z kabátu ostrý nůž, mladší popadl kámen a klacek. Svačící mistr Riedl neměl ponětí, že se přiblížil jeho poslední okamžik na tomto světě. Pozoroval hejno vran, které se houfovalo na mezích a polích; ptáci zlobně krákali a vyzobávali poslední zbytky semen z osamělých klasů zbylých po sklizni.

Riedl dosvačil, chtěl zabalit zbytek slaniny do plátýnka, kterým mu pečlivá německá selka pochoutku obalila, když vyděšeně zalapal pod dechu: nad ním se znenadání výhružně tyčila dvojice zavilých a zpustlých hromotluků. „Wernerové?“ poznal je mistr sklář okamžitě, „Co mi chcete?“ otázal se tiše. „Co asi,“ uchechtl se potměšile starší z bratrů. Sotva se v ranním slunci zalesklo ostří nože, do hejna vran jako když střelí - ptáci se v jednom houfu rozlétli ke třem mužům a posedali na okolní stromy. Wernerové do Riedla bodali jako smyslů zbavení, bezvládné tělo utržilo i několik prudkých ran kamenem a klackem.

Umírající sklář padl na záda a vyhasínající oči brutálně zavražděného člověka viděly vrány, které se všechny naráz zvedly a začaly poletovat kolem jeho hlavy. „Vy… Vy budete svědky mé smrti! Vy budete pamatovat!“ měl Riedl zasténat z posledních sil. „To sis vybral ty pravé!“ smál se jeden z vrahů. Ale druhému Wernerovi se chování černých ptáků zdálo být podivné. „Slyšíš to, krákají jako o život…“ drcl do bratra, který se opět posupně chechtal: „Vždyť taky jo! Jde o život! Teda spíš šlo, podívej, je po něm. Rychle, prohledej ho!“ pobídl ho, otřel zakrvácený nůž o trávu a schoval jej zpět do kabátu.

Mladší Werner mrtvolu důkladně šacoval, zatímco se vyděšeně díval nahoru - vrány opět přeletěly nad celou děsivou scenérií. A opět krákaly. „Slyšel jsi to?“ vztyčil se, „Ony snad mluví! Vaše vina, vaše vina! Já jim rozuměl!“ kroutil hlavou vrah. Bratr si ho prohlížel: „Zbláznil jsi se snad? Nech vrány být, hledej!“ Vychládající tělo sklenářského mistra Riedla bylo zbaveno oblečení, Wernerové si vzali jeho kabát, ale nemohli najít vůbec nic. „Kde jsou ty peníze? Kde je zlato?“ hulákal zoufalý mordýř. Bratři vyklopili i obsah torny, ale našli jen pár buchet, kus chleba, hrneček s máslem a půl krejcaru.

„Zatracená práce!“ odkopl Werner vzteky hrneček a pobídl bratra, který stále pozoroval vrány. Oba vrazi utekli. Byli naštvaní. Taková námaha, bodat a mlátit - a pro nic za nic? „Jdeme do hospody,“ usoudili a vykročili směr Markvartice. Nad hlavou jim občas přelétlo zlověstně krákající hejno černých vran…

K večeru už svatebčané výskali z oken markvartického hostince. Stoly se prohýbaly jídlem, uzardělá nevěsta snášela dvojsmyslné vtipy od podnapilých příbuzných i moudré rady přítomných starých žen; důstojné panímámy a selky udělovaly Apoleně požehnání a mladá děvčata vytáčela v kole mužská chasa. Muzika vyhrávala, uvnitř sálu byl vydýchaný vzduch, někteří účastníci se vypotáceli na zahradu, kde slavili veselku po svém.

„Co ty tu děláš? Ženichu!“ strčil bodře do Matouše jeho otec, „Máš jít k nevěstě, ne postávat venku na zápraží! Koho vyhlížíš? Svobodu? Jo, hochu, ta už je ztracená!“ přihnul si ze sklenky pantáta a nabídl Matoušovi zavdanou. „Ale tatínku. Vyhlížím Josífka. Slíbil mi v dopise, že dorazí. Dal mi čestné slovo! Popisoval, kdy vyjde, měl přijít už ráno! Tohle je divné, to by si nenechal ujít!“ drbal se ženich starostlivě na hlavě a vyhlížel ven k lipové aleji, kudy měl Riedl přijít.

Tu ven z hostince vylezli i bratři Wernerové. Byli oba opilí, pili od rána, pan hostinský jim už odmítl nalít další pálenku, protože neměli peníze. Ale při svatbě se na nějaký hlt kořalky nehledí - bratři nenápadně chodili ucucávat do sklípku. „Co vy tu děláte?“ podivil se Matouš. „Vás jsem na svatbu nezval, holoto darebná. Co máte za lubem? Kliďte se z mojí veselky, sic vás chasa ztříská, že domů nedolezete!“ křičel na pobudy ženich. „Uklidni se!“ dloubl do Matouše starší Werner.

Málo chybělo a strhla by se rvačka, kdyby se náhle neobjevilo hejno vran. Přelétlo nad zahradou, ptáci opět krákali - a to už zbystřil i druhý z bratrů Wernerů. „Podívej! Podívej!“ šťouchl do svého sourozence. „Vrány -a takhle pozdě večer? To přece není možné…“ zavrtěl hlavou. Hejno se chovalo opravdu podivně. Vrány nalétávaly houfem na ztemnělou zahradu, kroužily dokola a hlasitě krákaly. Všichni zmlkli a dívali se na podivuhodný úkaz. „TO JSOU RIEDLOVY VRÁNY!“ zakoktali se Wernerové svorně.

„Co jste to říkali? Vy něco víte?“ zpozorněl Matouš. Svatebčané rázem oba pobudy shodili na zem a otázka stíhala otázku: „Kde je Riedl! Mluv, ničemo! Jaké vrány?“ řval na ně rychtář, zatímco hejno pořád nalétávalo do lidí. Vrazi propadli úplnému šílenství, odháněli ptáky a dobrovolně se nechali svázat a hodit do sklepa. Všichni svatebčané rázem vystřízlivěli. Věděli, že se Riedlovi muselo stát něco strašného. Lidé vzali pochodně a šli ho hledat. Cesta to byla jako z hororu: vrány letěly napřed, vracely se a krákaly.

„Jako kdyby nám cestu ukazovaly!“ řekl Matouš a vedl rojnici vesničanů. Brzy našli tělo sklenářského mistra Riedla. Na provizorních nosítkách ho odnesli domů, kam se tak těšil - a kam již živý nedošel. Matoušův otec šel za truchlivým průvodem a nesl zbytky věcí, které posbíral kolem mrtvoly zavražděného Riedla: „To je nějaké těžké na hrnek s máslem,“ říkal si pořád a pohazoval nádobkou v ruce. Nedalo mu to. V hostinci vydlabal máslo nožíkem - a pod ním byl poklad. Hrnek byl napěchovaný dukáty a zlatem. Bylo to hotové jmění!

Bratři Wernerové se přiznali k hrůzné vraždě bez mučení. Byli oba úplně zbláznění: všude slyšeli vrány, které jim hlasitě krákaly do ucha: „Pomsta! Vina! Boží soud!“ Skončili v tvrdém žaláři, ale ještě předtím museli podle tehdejší tradice vztyčit kamenný kříž na místě, kde brutálně připravili o život sklenáře Riedla. V té době také někteří lidé věřili, že zvířata mohou být posly božské spravedlnosti. Chování vran bylo údajně velice netypické a zvláštní.

A zvláštní je i tento příběh - je to zčásti dohledatelná pravda, zčásti legenda. Sklenáře Riedla připomíná už jen smírčí kámen, ale jeho příběh v ústní tradici přetrval dodnes. „Spravedlnost může mít různé podoby. A někdy může mít i křídla,“ usmívá se rodačka z Benešova nad Ploučnicí Jana Cikánová, která si toto vyprávění pamatuje od své babičky. „Vždy, když jsme šly s babičkou tou cestou a narazily na Riedlův kámen, babi vyprávěla o vránách. Já se jich potom jako malá holka bála. Viděla jsem hejno a utíkala domů, takový mráz mi šel po zádech. Ostatně nebyla jsem zdaleka sama,“ vzpomíná Jana Cikánová.

Nenápadný kříž v krajině zanechal ještě další věc: ono pořekadlo, které občané Markvartic a okolí říkají, když někdo provede nějakou velkou hloupost:

Zpracováno podle: Kudy z Nudy, Markvartice, O smírčím kříži u Markvartic, Sklenářovy vrány, Smírčí kříže, Jana Cikánová rozhovor