Drsný osud bratří Mrštíků: Vilém si podřízl hrdlo a pětkrát se bodl do srdce, ostatky Aloise zmizely

V pondělí 26. února 1912 se nad malou obcí Diváky v okrese Břeclav v Jihomoravském kraji vznáší šedivý kouř. „Co to děláš?“ dobývá se do podkrovní místnosti paní Božena Mrštíková. Tluče na dveře, celá chalupa, kterou si slavný literát Vilém Mrštík zakoupil, aby byl poblíž svému staršímu bratrovi Aloisovi, se otřásá v základech. Osmačtyřicetiletý Vilém se maniakálně usmívá, na ztrhané tváři mu sedí zoufalý škleb.

Bere jeden papír po druhém, čte řádky svého rukopisu, zavrtí hlavou, vykřikne - a hodí to všechno do kamen! „Pálí rukopisy.“ popadá Božena dech, sotva se dobouchá na Aloise, který se právě vrátil z obecné školy, kde působil jako ředitel. „Co to povídáš?“ osopí se Alois Mrštík na švagrovou, „Tedy je to horší? Musíme ho zase dostat za lékařem…“ vzpomene si na strašidla a duchy, které jeho nebohý bratr vídá; na krutou paranoiu a bludy, co mu nedávají spát.

Včera ho vzbudil s tím, že je viděl. Prý stáli kolem jeho chaloupky. Napočítal jich třicet! „Čeho třicet? Propánajána, Viléme, jdi spát!“ mnul si rozespalé oči Alois. „Oni!“ volal vzrušeně bratr v nočním prádle. „Nechtějí, abych tady bydlel. Tak mi koukají do oken. A oči jim ohnivě svítí! Jsou v bílém! Je to hrozné, proč mám tyto myšlenky?“ rozplakal se Vilém a nechal se dovést zpět do svého domečku. Trpělivé a laskavé manželce Božence už docházela trpělivost.

„A kde je teď?“ tázal se Alois. „Ale, šel do včelína!“ „Tak ho nech. Tam je mu nejlépe. Tam se uklidní!“ rozhodl starší z obou slavných spisovatelů. Sám choval včely. A věděl, že je to bratrův nevětší koníček. Kdyby jen tušil, že o pár dní později šlápne Boženka Mrštíková při hledání svého ztraceného muže do tratoliště krve…

Autor Pohádky máje a spoluautor Maryši Vilém Mrštík ještě žil. Měl proříznuté hrdlo skalpelem a pět bodných ran v oblasti srdce. Utrápený literát, kterého pronásledovali hotoví démoni z pekla, spáchal sebevraždu tak hrozným způsobem, že to zarazilo i lékaře. Jeho smrt mnozí dodnes považují za vraždu!

Jaký byl soukromý život a smrt Aloise a Viléma Mrštíkových, naší legendární spisovatelské a bratrské dvojice?

Není zvykem začínat tím mladším ze slavného českého bratrského dua. Ale uděláme v posloupnosti výjimku. Život Viléma Mrštíka byl totiž daleko, ale daleko „výživnější“ než jeho klidnějšího, rozvážného a přemýšlivého staršího sourozence Aloise. Vilém se narodil 14. května 1863 v Jimramově na Českomoravské vrchovině jako druhý ze čtyř sourozenců. V chudé rodině ševce Aloise a švadleny Františky se postupně narodili samí kluci. Nejstarší byl Alois, pak následovali ještě František a Norbert.

Budoucí moravský učitel, spisovatel, dramatik, překladatel, literární kritik a spolupracovník svého bratra byl od útlého dětství divoký. A to opravdu hodně. Prý takoví byli všichni Mrštíkové. Divousové, tak se jim říkalo. Otec si dokonce pobyl chvíli ve vězení, když se pohádal s nějakým chlapem a hodil na něj těžké kladivo! V obecné škole v Ostrovačicích, kam Vilém docházel s bratry, ho učitelé řezali rákoskou pro nekázeň. Chlapec dostával hotové záchvaty vzteku a zuřivosti, válel se po zemi…

Nebo také tloukl hlavou do zdi či o dveře, pokud nebylo po jeho. „Ze zkrvaveného obličeje dvě černé oči se vztekle blýskaly!“ mluvil o něm bratr Norbert (stal se lékařem a slavným překladatelem), který byl tehdy sice maličký, ale velice dobře vnímal neúnosnou situaci v rodině. Vilém byl postrachem celého okolí. Podezíravý a výbušný mladík překypoval temperamentem, což by nebylo na škodu, kdyby nedělal jeden malér za druhým.

Sám otec mu řekl, že buď z něj bude velikán - nebo skončí v kriminále. Nic mezi tím. Po obecné škole šel s Aloisem studovat do Brna. Zatímco Alois nastoupil na německou reálnou školu, Vilém se stal gymnasistou - ale „rupl“ hned v primě. O kázeňských prohřešcích ani nemluvě. „Já si tu maturu dodělám, ale v Praze!“ křičel na otce, když propadl i u zkoušky z dospělosti. Pantáta se naštval a nezdárného syna „vykopl“ do Prahy. Vilém Mrštík bydlel na Malé Straně, měl hlad, byla mu zima, ale světe div se: roku 1885 odmaturoval.

Ale nic ho nebavilo. Vilém Mrštík dělal jeden průšvih za druhým; vysoký mladík se zajímavým profilem a ostrýma černýma očima trávil dny i noci v kavárnách, kde psal první díla, překládal z ruštiny a pracoval za nuzný peníz v pojišťovně. „Něco se musí stát. Já nevím, kam se vrtnu. Nebude nějaká válka? Jsem ze všeho tak znechucený, že bych klidně i rukoval!“ vykládal svým kamarádům z mokré čtvrti. Vilém se přihlásil na práva, ale po dvou semestrech utekl. A pak se zamiloval.

Neteř Vítězslava Hálka Josefka dala literátovi po pár měsících bouřlivého (ale čistě platonického) vztahu košem - a rychle se vdala. Vilém Mrštík byl zhrzený a bral to všechno bral jako zradu. Pomalu ji dobýval, chtěl s ní spát, až mu takto vypálila rybník? O Josefce Hálkové už neřekl dobré slovo a na dospělé ženy prozatím zanevřel. Bylo totiž veřejným tajemstvím, že si Vilém Mrštík potrpí na puberťačky. Líbily se mu mladičké a naivní slečny, které mohl „ukecat“. V té době už se z něj stal respektovaný spisovatel, překladatel a dramatik.

Miloval Rusko a jeho literaturu, stal se signatářem České Moderny a propadl i francouzskému realismu. Na tu dobu syrová díla Zoly nebo de Maupassanta nadělala v už beztak křehké psychice mladšího Mrštíka pěknou paseku! Vilém v sobě objevil nesmírný literární talent, bavilo jej tvořit po boku bratra Aloise - i když se často hádali. Nejdůležitějším výsledkem jejich spolupráce je bezesporu Maryša; zčásti přispěl i Aloisově monumentálnímu veledílu Rok na vsi. Sám je autorem Pohádky máje, dále můžeme jmenovat Santa Lucia nebo nedokončené dílo Zumři.

Zatímco v psaní se mu dařilo, na poli milostném stíhala katastrofa katastrofu. „Ty ženy to poznaly. V jeho pohledu, v jeho chování. Nebyl to normální člověk, propukající psychickou poruchu zřejmě nemohl skrýt. Schizofrenie, deprese, bipolární porucha? Vilém Mrštík se někdy choval jako noblesní a slušně vychovaný pán, dobrá partie, aby pak během chvíle někomu vynadal, něco rozbil… Ženy odpuzoval i přitahoval zároveň. A pak přišla Braunerová. Myslím, že tam vypukla jeho paranoia,“ popisuje učitel Josef Augusta.

Pedagog tak naráží na milostnou romanci s malířkou Zdeňkou Braunerovou (1858-1934), která byla v té době velice slavnou personou. Měla vztahy snad s každým velkým literátem - například Zeyera milovala tak, že si jej chtěla vzít! Ale Julius Zeyer měl nevyhraněnou sexualitu a skončilo to velice trpce. V době, kdy Zdeňku poznal, pobýval Vilém u bratra v Divákách, protože ho prý Praha nevýslovně štvala. Ale štval ho i Alois Mrštík, který svého mladšího sourozence rád káral a umravňoval.

„Musím žít z milostí bratra na venkově Moravy!“ hlásal po každé větší hádce, kdy z Diváků utekl „na stravu a byt“ k některému ze svých přátel. A když takto prchl na návštěvu ke Gabriele Preissové do Oslavan, seznámil s o pět let starší, vzdělanou a ráznou malířkou Zdeňkou Braunerovou. Psal se rok 1894, jedenatřicetiletý Vilém Mrštík byl na vrcholu mužných sil - a elegantní starší slečnu si se zájmem prohlížel. Ani nemusel navazovat nějaký kontakt, protože výřečná Braunerová se mužů neostýchala, bavila se s nimi velice frivolně - a to Mrštíka znejistilo.

„On vystupoval jako bodrý Moravák. Byl divoký, nespoutaný, rád klel, mluvil nářečím, někdy byl sprostý a choval se hrozně, jindy se z něj stal lev salónů. Zdeňka Braunerová se mu zprvu hnusila. Posmíval se jejím šedinám a nenáviděl vzdělání, které měla. Všechny vzdělané ženy pokládala tehdejší šosácká společnost za „mužatky“, ideálem byly ony křehoučké a naivní mladičké dívenky, co se začervenají při každém slůvku a padají do mdlob, když jim někdo stiskl ruku,“ uvádí pan Augusta.

A dodává: „Ty Mrštík vyhledával. A nyní takové zjevení: talentovaná malířka, výřečná, s touhou po mužích…“ usmívá se pan Augusta. Braunerové se Vilém také nelíbil. Zapsala si, že Mrštík je krátkozraký, nosí „cvikr hrůzný“, oči má pichlavé jako trnky a masitý pysk. „Pohlednosti a oduševnělosti v něm není. A je hřmotný!“ Zdeňka měla raději zženštilé a depresivní typy. Vilém tak zprvu nevypadal. A také se nechtěl zamiloval, leč srdce si nedalo poroučet. Do starší Zdeňky se úplně zbláznil!

Vilém Mrštík ztratil hlavu a dělal obří skandály. Například si Zdeňku nastěhoval do Aloisovy chalupy, až musel zasáhnout i jeho otec a dvojici bez milosti vyhodil. Poté natruc „nesezdáni pobývali v hanbě v jejím bytě v Roztokách!“ Můžeme se tomu pousmát, ale tehdy to byla nesmírná aféra! Braunerová mu nakonec podlehla i intimně. To se teprve Vilém Mrštík odkopal! Se svou milenkou podle svědků „uléhal i v lesích“. A rozhodně nevedl sáhodlouhé debaty o umění, na což byla Zdeňka zvyklá - raději ji skolil někam do trávy!

Braunerovou ale nesnášel Alois Mrštík. „Je stará. Šedivá. Má tě omotaného kolem prstu, co je na ní? Měl by ses konečně usadit, najít si nějakou spořádanou ženu, tohle není život pro tebe! Už máš zase ty výbuchy vzteku,“ pozoroval bratra starostlivě. To byla pravda. Vilém v zamilovanosti propadal žárlivým scénám, měl hotové nutkavé představy o zástupech milenců, kteří v jeho nepřítomnosti s Braunerovou spí; stal se nesnesitelným a podezíravým. Jeho duševní choroba se opět probudila.

„Vezmeme se!“ oznámil Zdeňce stroze, jelikož chtěl učinit všem těm svým chmurným představám přítrž. Braunerová kupodivu souhlasila, jenže s Vilémem Mrštíkem se už jaksi nedalo vydržet. Najednou mu všechno vadilo. Posmíval se jejímu vzdělání, její zálibě ve francouzštině. Hádka stíhala hádku, před svědky na sebe řvali, přičemž Mrštík nešetřil házením různé špíny na Zdeňčinu hlavu. Popisoval, že v posteli nestojí za nic. A že při milování zírá do stropu a recituje francouzsky!

Přesto pořád nesmírně žárlil. „Poslouchat mě budeš. Jsem tvůj pán!“ psal jí. Braunerová nebyla žádnou květinkou, pěkně mu nadávky oplácela a turbulentní vztah spěl do nevyhnutelného finále. Vilém se od ní odstěhoval, přesto si ještě psali - dokonce ilustrovala první vydání jeho Pohádky máje. Ale pořád si z ní dělal legraci a rád vyprávěl kamarádům, jaké je „prkno“. V roce 1897 Zdeňka poslala poštou tzv. košíček: vrátila mu prsten a jeho dopisy - tak se tehdy oznamoval rozchod.

Když se s Braunerovou rozešel, začal Vilém Mrštík trpět všemi možnými neduhy. Fyzické obtíže střídaly návaly duševního neklidu a trýzně. Byl u lékaře, který mu diagnostikoval žaludeční neurózu a nedostatečnost jaterní. Vilém dostal pár doporučení ohledně šetřící stravy, přičemž mu doktor pohrozil: „Aby se vám to nedostalo na ledviny!“ A bylo obrazně řečeno vymalováno.

Vilém se nesmírně bál ledvinového onemocnění, pořád měl před očima umírání svého kamaráda ze školy, který opuchl, nemohl močit, v krutých bolestech trpěl jako zvíře dlouhé měsíce… A ledvinovou chorobu si vsugeroval. Alois se na něj nemohl dívat: „Jsi hypochondrem! Nepij tedy alkohol, když máš dojem, že trpíš na ledviny! A navštiv jiného odborníka, ten shledá, že jsi zdráv!“ měl k bratrovi vemlouvavou řeč. Ale vše marně.

Vilém Mrštík usoudil, že je těžce nemocný - a tím se opětovně rozjela jeho napůl skrytá duševní nemoc. Trpěl utkvělou představou, že po něm jdou. Kdo? To nevěděl. Klasický stihomam byl čím dál horší. Když chodil po Divákách, skrýval se, skákal za stromy a za zdi, aby „je“ nepotkal. V roce 1903 si koupil chalupu, aby nebyl na Aloisovi závislý a nepřekážel mu v domácnosti. To byl začátek konce. Šlo to plíživě, ale neúprosně.

„Byl přesvědčen, že mu lidé, úplně nevinní lidé, kteří se starali o své, závidí. Že si mohl dovolit koupit ten baráček. Byl tím naprosto posedlý. Všichni za ním chodili, dívali se mu do oken, aby ho vystrašili. To tvrdil pořád dokola. Chtějí mě vyhnat! Alois Mrštík mu to marně vymlouval. Obyvatelé si pomateného literáta měřili spíše se skrytým smíchem, ono asi není divu. Když měl někoho potkat, například skočil do strouhy. Byl promočený. Nebo se postavil zády k nim.“ uvádí truchlivé příznaky pan Augusta.

Rodina Mrštíkova si dělala o Viléma nesmírné starosti. Velmi zhubl, byl hrubý a zlý; vzápětí bezdůvodně plakal a rval si zoufalstvím vlasy. S Aloisem měl jednu velkou zálibu: včely. U úlů se vždy uklidnil. Opečovával včelky, s bratrem zaváděli různé metody včelaření, až mu jednou při práci zakuklený Alois oznámil, že by pro něj měli nevěstu. „Což na dohazovače si hraješ? Nespletl sis dobu?“ smál se mu Vilém. Ale Alois si nedělal legraci.

Tatínek rozhodil obrazné sítě, až se objevila milá, trpělivá, mírná, submisivní a laskavá Božena Pacasová z rodiny cukrovarníka z Olomouce. Vilém Mrštík se oženil 30. srpna 1904 - a manželství to bylo navenek šťastné. Jenže Boženka musela snášet všemožné podivnosti a výstřelky, které její manžel prováděl. Vilém byl hluboce vnitřně rozervaný. I když se Božena snažila sebevíc, nebylo to nic platné. Přes veškerou lásku a péči byl Vilém Mrštík zblázněný víc a víc.

Plynuly roky, Vilém chodil od lékaře k lékaři, až mu nějaký odborník zjistil počínající diabetes. Cukrovka! zděsil se Vilém Mrštík. A opět se mu to v mozku pomotalo s plnou parádou. Viděl naprosto živě, jak roky umírá, jak je upoutaný na lůžko… Byl si tím tak jist, že už o tom mluvil jako o faktu. Týral tím Boženu: „Ale to není pravda!“ oponovala mu žena, „To jsou ty tvoje představy! Lehká cukrovka! A ty hned vidíš roky umírání v bolestech!“ držela se za hlavu.

Psychická nemoc Viléma Mrštíka tak trýznila, že se nemohl soustředit vůbec na nic. Měl v hlavě jen bludy a děsivé představy. „Proč bych měl tak dlouho umírat, když tomu mohu předejít?“ mohl se mu v hlavě začít ozývat neodbytný hlásek. Po dalších vyšetřeních lékaři shledali, že má „cukr“ v normě. „To nic nebylo,“ usmál se na něj lékař. Ale Vilém se tvářil jako loupežník. Bylo mu špatně, byl zlý, měl tiky ve tváři, vzteky křičel nebo rozbíjel věci. Uklidnil se jen u včel. Pak nastal únor 1912. Opona nad posledním dějstvím života Viléma Mrštíka se rozhrnula.

Když Vilém 26. února spálil své rukopisy, usoudila rodina, že je zle. Že nemůže zůstat sám. Alois a jeho manželka Marie jej hlídali, stráž držela i Boženka a tatínek. Ale Vilém byl podivně klidný. Až nadmíru! Ještě před pár dny viděl opravdová strašidla, budil celou vesnici svým řevem, měl přeludy - nyní seděl, pil kávu, dobře jedl, usmíval se. „Asi to bude dobré!“ řekli si příbuzní. Měli pocit, že Vilém spálením pár stránek upustil páru, ventiloval svou melancholii a rozervanost. A polevili v ostražitosti.

28. února 1912 při práci u včel zjistil, že jedno z včelstev je nakažené. Plakal tam, seděl na zemi. „Vše umře, vše mi to tady umře,“ bědoval. Pak se opět vzpamatoval. Bratr Alois ho nespustil z očí - a opět to vypadalo, že bude dobře! Jenže ve Vilémovi Mrštíkovi už zřejmě dozrálo ono neblahé rozhodnutí. Když je někdo takto odhodlán, většinou se podle psychiatrů začne chovat lépe, deprese i melancholie ustoupí. Spolu s finálním plánem se dostaví i vyrovnanost.

Jenže u Mrštíka to bylo velice divné - způsob provedení sebevraždy vypadá spíše na impulsivní čin. Pravdu se zřejmě asi už nikdy nedozvíme. Co je jisté: V pátek 2. března 1912 žertoval s Boženkou, vypil si kávu, poobědval. Okolo páté hodiny odešel na zahradu, kde prohlížel stromky. „Pojď na procházku, Boženko!“ volal na manželku. „Já nemohu, přišla Horáčková s vejci!“ odpověděla mu žena z okna.

Usmívala se na celé kolo, bylo to po dlouhé době poprvé, co k ní byl muž tak milý! Jenže padl soumrak a Vilém se nevracel. „Aby tak…“ napadlo hned každého. Alois i tatínek běhali po zahradě, Božena šla do včelína - nic. Zoufalá žena vešla do velké kolny, která bezprostředně sousedila s včelínem. Prohledávala prázdné stavení, volala manžela jménem, až náhle…

Boženka si všimla otevřených dveří do sklípku. Sestoupila tři kamenné schody, všude byla tma, hmatala rukama před sebou, až nohou šlápla do něčeho vlhkého. Bota jí podklouzla, málem upadla, zachytila se zdi, ale přepadla přímo na tělo svého manžela. Vilém Mrštík ležel na cihlové podlaze starého sklípku v tratolišti krve. Božena vypodívala: „Dotkla jsem se ho na hrudi a ucítila jsem pod rukama vlhko.“

Božena Mrštíková začala řvát, čímž přivolala Aloise, tatínka i sousedy. Ti bezvládné tělo vynesli nahoru do světla. Vilém Mrštík byl bílý, měl modré rty, na chvilku se probral - a když uviděl bratra, šeptavě zvolal: „Nemóžu umřit!“ Když Viléma přinesli do stavení a zavolali lékaře, začala se všem před očima skládat nesmírná tragédie jeho sebevraždy. „Jak mocně musí chtít člověk umřít, aby to udělal tak strašným způsobem - jako právě Vilém Mrštík?“ klade si řečnickou otázku pan Augusta.

Přivolaný doktor Hovorka shledal, že si Vilém ostrým skalpelem (ten měl vždy ve včelíně po ruce, stejně tak Alois) podřízl hrdlo. Velká mokvající rána na krku však nebyla jediná - shromáždění lidé zděšeně zalapali po dechu, když byl Vilémovi rozepnut zkrvavený kabát a objevilo se pět mělkých bodných ran v oblasti srdce! „Tak se přece normální člověk sám zraniti nedokáže!“ kvílel tatínek Mrštík a lomcoval s lékařem. Byl zcela přesvědčen, že se stal Vilém obětí pokusu o vraždu.

V jedenáct hodin večer Vilém Mrštík zemřel vykrvácením. Vědomí už nenabyl. Později byly nalezeny dopisy, které ale nevysvětlovaly důvody k sebevraždě - byly to spíše jen zmatené věty typu: „Jsem intrikami opředen. Chtějí mne zničit!“ Doktor Hovorka nakonec do úmrtního listu napsal, že sebevražda byla způsobena duševní chorobou a stihomamem, který byl vyvolán dlouholetou hlubokou nervovou krizí a nespokojeností. Nešťastný a rozervaný Vilém je pochován v Divákách.

I když následující text byl převážně o mladším z obou bratrů, musíme si přiblížit i životní osud Aloise Mrštíka. Narodil se 14. října 1861 v Jimramově a vystudoval učitelský ústav. Velice inteligentní a rázný pán učil ve mnoha městech a vesnicích, načež byl v roce 1889 jmenován správcem (ředitelem) obecné školy v Divákách. Soukromý život Aloise Mrštíka byl poněkud turbulentní (ač na bratra opravdu neměl) - stal se otcem nemanželského syna Františka. Jeho matkou byla jistá Magdaléna.

Po svatbě s Marií Bezděkovou v roce 1901 se k chlapci přiznal. Marie později porodila vymodleného chlapečka Karla. Dvojnásobný otec Alois neustále psal a tvořil. Přispíval do všech slavných periodik té doby (Světozor, Národní listy, Moravská orlice, Máj…). K vrcholům jeho tvorby patří bezesporu slavná Maryša. Drama vzniklo ve spolupráci s bratrem Vilémem, stejně jako Bavlnkovy ženy nebo velkolepé dílo Rok na vsi, se kterým také pomáhal bratr. Sám napsal například Povídky a obrázky, Hore Váhoh, Nit stříbrná.

Alois zemřel 24. února 1925 ve věku 63 let v Zemské nemocnici v Brně. Nakazil se tyfem, kterému po týdnu přes veškerou možnou péči podlehl. Pochován byl na Ústředním hřbitově v Brně. Jenže… V roce 1996 náhodní kolemjdoucí zjistili, že hrob nese známky násilného otevření. Urnu s popelem Aloise Mrštíka zkrátka někdo ukradl. Bylo to cílené? Chtěl mít někdo doma popel slavného moravského literáta? Nebo to byl „prostý“ vykradač hrobů, který urnu posázenou mosaznými ozdobami prodal do šrotu?

Nikdy se nenašla. Šílený zločin, to uznejme. Na prázdném hrobě Aloise Mrštíka je nyní jeho busta. Truchlivý osud Viléma a jeho děsivá sebevražda dlouho rezonovala mezi lidmi v Čechách i na Moravě. A krádež ostatků Aloise pobouřila každého, kdo má srdce v těle.

Bratři Mrštíkové zanechali v naší literatuře a dramatu nesmazatelnou stopu. Příště, až shlédnete Maryšu, můžete si připomenout osud - a hlavně trpký konec - jejích autorů, Aloise a Viléma.

Zpracováno podle: Vilém Mrštík, Alois Mrštík, Encyklopedie Brna, 60.cz, Novinky.cz, Josef Augusta rozhovor, Čtenářský deník Jana Sokolová, Petra Sokolová, Maturitní otázky, poznámky z přednášek Alice Janovská, Kraj Vysočina, Český Rozhlas Vltava, Česká knižnice a prokliky v textu. Děkuji Alici a Josefovi za spolupráci při tvorbě textu!