Básník Jiří Wolker miloval sex, alkohol a divoké flámy. Rád ženy dobýval, naivní dívky se mu hnusily

Asi není zvykem začínat vyprávění o životě našeho slavného básníka jeho epitafem - ten má být přece na konci! Jenže náhrobní nápis Jiřího Wolkera je tak notoricky známý, že ho „na první dobrou“ odrecituje snad každý. „Když bylo jasné, že se jeho život chýlí ke konci, napsal si ho sám. Ale trošku si přidal: když zemřel, bylo mu nedožitých 24 let, tudíž 23,“ poupravuje vžitý údaj profesorka češtiny Jana Novotná.

Jiřího Wolkera si vybavíme spíše jako zakladatele proletářské poezie. I když tento proud samozřejmě vznikal i u jiných autorů (Neumann, Hora, Vančura), Wolker mu dal výrazný lyrický, lidský a emotivní rozměr, protože dokázal spojit sociální kritiku s něhou a soucitem. Za svůj krátký život stihl vydat dvě básnické sbírky: Host do domu (ta obsahuje slavné pásmo Svatý kopeček) a Těžká hodina.

Málo se ví, že Wolker psal také velice syrovou erotickou poezii, až na hraně pornografie. A jeho milostný život byl plný peripetií, hádek, sexu, usmiřování, pohrdání, sarkasmu, vysmívání…

„Jako kdyby věděl, že na světě nebude dlouho, tak si chtěl co nejvíce užít. A užíval si. Nejen sexu, ale i bujarých flámů, při kterých tekl alkohol proudem, hlavně absint. Jiří Wolker se rozhodně neupejpal - a ti, kteří ho mají v hlavě zapsaného jako suchopárného komunistu, co píše o očích topičových a popisuje, jak Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly, přikládá plnou lopatu uhlí, ten se bude asi divit, jak pestrý měl Wolker milostný život.“ usmívá se Jana.

Jaký je příběh krátkého života Jiřího Wolkera, poživačného krasavce, estéta, pozéra, cynika i milovníka, který to s něžným pohlavím opravdu uměl?

Budoucí básník pocházel z Prostějova. Jeho předci se věnovali řemeslu kožešnickému, ale Wolkerův otec Ferdinand v rodinné tradici nepokračoval - než se oženil, byl drobným úředníkem. V roce 1899 si vzal za ženu Zdenu Skládalovou (1879–1954). Velice krásná slečna byla nadanou spisovatelkou, angažovala se v mnoha ženských spolcích té doby - a hlavně byla dcerou bohatého měšťana, který se stal Ferdinandovým mecenášem.

Ferdinand po svatbě nastoupil do funkce pokladníka vídeňské banky a po sloučení s českou bankou Union dosáhl Ferdinand dokonce na post ředitele! Ferdinandovi a Zdeně Wolkerovým se 29. března 1900 v domě č. 22 na náměstí Františka Josefa (dnes náměstí T. G. Masaryka) narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. O tři roky později přišel na svět druhý syn Karel.

Jiří Wolker byl citlivé, zvídavé a jemné dítě. Hodně četl, kreslil, brzy se pokoušel psát verše. Byl to nadmíru hezký chlapec: měl bledou pleť, vysokou postavu, oduševnělý pohled, krásné oči. Po tátovi zdědil onu „akurátnost“, po mamince umělecké nadání. Zdena ho velice rozmazlovala, bohužel na úkor mladšího syna, který na bratra žárlil. Mezi sourozenci panovala velká řevnivost. Wolker byl neduživý, často stonal, takže mu matka přilepšovala - a to Karel nemohl vydýchat.

Není se co divit! Jiří byl umělec, Karel technik, rozdíl byl čím dál propastnější. Rodiče se snažili v bratrech vzbudit zdravou kamarádskou soutěživost, ale bylo to ještě horší. Šermovali, až se to celé zvrhlo v bití, nakonec otec jezdil s Jiřím sám na dlouhé výlety na kolech nebo na Svatý Kopeček, kde vlastnili vilu. „Karel mu to vše dal sežrat, jak se říká, když Jiří Wolker vstoupil do strany. Ale to mělo nastat až za dlouhou dobu. Sváry na Wolkera působily zhoubně, chřadl a hubnul,“ říká Jana Novotná.

Rodiče se velice snažili, aby atmosféra v rodině byla harmonická. Neustále oba kluky vzdělávali, učili je cizí jazyky, Jiří hrál na housle a klavír. Na základní škole byl Jiří vzorný žák. Zdena mu každý den vařila teplé večeře, což bylo také neobvyklé: pak Wolkera přihlásili do Sokola a Skautu. „Chtěli, aby zesílil. Neustálé nemoci je děsily. Jiří Wolker byl z domova zvyklý na komfort, úsměvné je, že se ptal na junáckém táboře samotného Antonína Svojsíka, kde jsou řízky? Chybělo mu maso, hostiny od maminky,“ domnívá se Jana Novotná.

Po měšťance nastoupil na prostějovské gymnázium. Bratr Karel se na „pana študenta“ díval s despektem, protože sám byl spíše manuálně zručný: vystudoval průmyslovku a pak pracoval v kopřivnické Tatře. Jiří Wolker při studiu pokračoval v psaní, které ho úplně pohltilo. Skládal básně, založil školní literární časopisy; v roce 1919 maturoval s vyznamenáním.

„Jiří Wolker byl takové dítě štěstěny. Na co sáhl, to mu šlo. Bystrý, výřečný, inteligentní, měl osobní kouzlo, velký šarm, byl slušně vychovaný, zdvořilý, nekonfliktní… Sen každé matky a každého učitele,“ říká Jana Novotná. S dospíváním a zráním nadaného chlapce šel ruku v ruce zájem o dívky. A naopak! Slečny na gymplu se rozhodně nikterak neupejpaly. Wolker byl velice pohledný - jeho kamarád Valenta ho až s jistou zamilovaností popisoval:

„Jinoch překrásný, vysoký. Se zvlněnými kaštanovými vlasy, vystupováním šlechtickým, nejlépe oblečený muž v celém Prostějově!“ předháněl se přítel v superlativech. Prý to byla pravda - Wolker byl krásný chlapec. A když si začal všímat, jaký jeho vizáž budí mezi spolužačkami rozruch, rozhodl se, že si bude užívat. Proč ne, když může? Nic mu nebránilo! No - vlastně občas maminka!

V roce 1916, ještě před maturitou, už Jiří naplno propadl všem svodům a pastičkám, které na něj slečny líčily. S partou kamarádů a kamarádek se toulal po okolí, všichni popíjeli víno, pod vlivem alkoholu se různě muchlovali v přírodě, až se Wolker poprvé zamiloval. „Bylo v tom zřejmé sexuální okouzlení. Marie byla dcera prostějovského starosty Horáka. Jejich vztah byl italský. Strašně se hádali, nadávali si na ulici, vzápětí se vášnivě usmiřovali. Marie byla divoká, nespoutaná, Wolker byl zcela v její moci,“ popisuje Jana Novotná první velkou lásku Jiřího Wolkera.

Wolker Marii dokonce říkal Paní Wolkerová. „Tak se vezmeme!“ tvrdila mu dominantní Marie. Matka Zdena bědovala, Jiřího si zavolala na kobereček a důrazně mu nakázala, aby s ní přestal chodit: „Vždyť je jako motýl. Přelétavá. Má každou chvíli jiného! Je jako divá žena! Staví se před všemi na odiv, provokuje chlapce, dobře jsem to viděla!“ naléhala matka, ale Jiří Wolker si z celého lamenta vybral jen to, že mu ji někdo přebere. Úplně ho posedla žárlivost, hlídal Marii na každém kroku, po sexu se usmiřovali, aby se pak doslova rvali na ulici.

Kamarádi měli Marie dost. Nelíbila se jim. Byla prý tlustá, divoká, rozcuchaná a nehezká. „Mluvila sprostě, chovala se na tehdejší poměry zcela nepatřičně. Málem ji vyhodili ze školy, protože se tahala nejen s Wolkerem. Ten pro ni složil krásnou a rozsáhlou báseň Klytie, psal jí vášnivé dopisy a erotická vyznání. Jenže slečna si užívala po svém. Koketovala s každým, její matka i paní Wolkerová si navzájem nadávaly. Bylo to tučné sousto pro tehdejší společnost v Prostějově.“ popisuje Jana.

Wolker neustále tvrdil, jak strašně moc ji miluje. Jenže prvotní erotické poblouznění z vnadné černovlásky ho pomalu opouštělo. Hádka stíhala hádku, Jiří pil na žal, jeho studijní úspěchy šly na chvíli do obrazného kopru, až se vzpamatoval a s Marií se rozešel. Jana shrnuje konec jejich vztahu: „Napsal si do deníku, že ji přestává milovat. Že se k tomu nutí. A hádejte proč - okouzlila ho jiná. Prý měla oči oduševnělejší. Wolker nesnášel hloupé ženy, tím se netajil. Nadával prostoduchým slečnám do hus a kachen, nemohl je vystát. Vysmíval se jim, napodoboval je…“

Jiří Wolker měl sice onu romantickou básnickou duši, ale kvůli přízni a dotírání různých dívek zhrubl, stal se cynikem. „Lezou mi před oči, vnucují se, vystavují se. Tak hrozně hloupé!“ říkal kamarádům. Pasoval se do role svůdníka, chtěl dobývat, chtěl být rytířem, který si svou vyvolenou vybojuje: „Ještě v Prostějově to byly tajné erotické styky, různá psaníčka, tajné schůzky. To byla ještě romantika, o které snil. Těch dívek bylo nepočítaně, o spoustě z nich vůbec nevíme,“ má jasno češtinářka Jana.

Wolker si začal zapisovat básně s erotickou tématikou, některé se vůbec nedají publikovat, mnohé ani nejsou nikde uveřejněny: jednoduše jde o pornografii. Říká se, že část jich také byla zničena. Zachovaly se různé veršíky a básně v souboru Musa Erotica: Aničko, skloň svou šíj ke mně níž. Tvá ňadra se chvějí, jak srdce mé! Když ruce mé sklouzly tvým tělem, byl jsem dítětem, a přece mužem… Nic moc, řeknou mnozí, ale na tehdejší dobu to bylo velmi odvážné!

Za studií na gymplu poznal Wolker bezpočet krátkých i delších a vážnějších lásek. Se všemi spal, tím se ostatně nijak netajil. Oldru, která nenáviděla Marii a žalovala Jiřímu, na koho se jeho tehdejší dívka podívala, následovala Pepička Zahradníková. S tou se stýkal na místním hřbitově. A pod tím si představme všechny významy tohoto slova! Pak přišla jistá Miluše, do které se Wolker úplně zbláznil. A ona do něj také. A to byla o dobrých šest let starší a měla před svatbou!

„Musím říct, že to zřejmě opravdu uměl, jak se tak říká. Slečna Nedělníková mu dokonce dopisem děkovala za „nádhernou krásu, kterou jsi mi dal“ - šlo samozřejmě o sex. Wolker byl pro tyto slečny naprostým zjevením. Všechny o něm snily, psaly si do deníčků, jak by ho chtěly hubičkovat… Byl krásný, slušný, ale kdy došlo na lámání chleba, tak třeba některá utekla a doma plakala, že se pan student nechce do svatby vodit za ručičku, že chtěl její věneček! Asi si i matky ve městě oddechly, když šel Wolker do Prahy studovat práva!“ usmívá se Jana.

Maminka Zdena nechtěla syna do Prahy pustit. Bála se o něj. Pořád byl často nemocný, zadýchával se, trpěl rýmou a horečkami. „Kdo ti bude vařit. A nebudeš pořádně jíst! Zase zhubneš! Uženeš si nějakou nemoc!“ štkala a přecházela po pokoji, kde si Wolker balil šatstvo. Otce zajímalo něco jiného: „Na filosofii? Ani náhodou! Jestli chceš opravdu studovat, musíš mít nějakou existenci, budeš lékař nebo právník! Co pisálek, co bude mít? Nic. Jen hlad!“ rozčiloval se Ferdinand.

Wolker se tedy podvolil, šel na právnickou fakultu, ale potají si zapsal nějaké přednášky z literatury. „A nech na pokoji ty ženské!“ kázala ještě maminka, zatímco bratr Karel si jen pohrdavě odfrkl. V Praze bydlel Wolker na různých adresách, až zakotvil na Novém Městě. Tam mu bytnou dělala matka Karla Teigeho, který Wolkera přetáhl do uměleckého sdružení Devětsil. Jenže Jiří propadl životu studentskému, který jak známo bývá veselý - pokud na něj ovšem máte peníze!

Wolker neměl nic. Vše „probendil“ za knihy a za tahy, pokud budeme upřímní! Psal domů, aby mu přilepšili, ale rodiče odmítli. „Byli bohatí, ale museli držet velký dům. Navíc se na syna zlobili. Dávali mu hodně, neměl vůbec nic. Wolker musel doučovat češtinu. Většinou slabší studentky z dobrých rodin!“ tvrdí víceznačně Jana. Ženy vysokého krasavce pronásledovaly i v Praze. To už se Jiří stavěl do role otřískaného a znuděného bonviána, kterého vše světské otravuje! Zkrátka takový intelektuální pozér, ale byla to samozřejmě jen přetvářka.

Před kamarády si nemohl dovolit ukázat nějakou slabost. A že jich měl! Kamarádů i slabostí! Pořádal ohromné tahy Prahou se Seifertem, Tomanem či Nezvalem - právě Vítězslav Nezval s oblibou hlásal, jak Wolker chlastal žlutý absint, zatímco on sám pil „Zelenookou múzu“. S Konstantinem Bieblem jezdil k moři, což měl ostatně od lékaře doporučeno. V Praze flámoval ve Slávii, U Nezdarů nebo v nějaké zapadlé putyce - hlavně, když tam byl s kamarády, tekl alkohol, zpívalo se a tulily se k nim prodejné ženy!

V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve. A spolu s kolegy Nezvalem, Kalistou a Sekaninou vstoupil do KSČ. Matka Zdena se mohla pominout. Prostějov byl na nohou a dával to celé rodině náležitě sežrat. „Zdena Wolkerová se přímo vyjádřila, že byli jako rodina deklasováni a dokonce vyhoštěni z tehdejší společnosti. Jiřího Wolkera označili za bolševika, za zuřivce. On přitom chtěl jen něco změnit. Jeho proletářská díla jsou citlivá, není v nich ona úderná politika a tepání do všech okolo. Ale to bylo každému jedno. I jeho bratr Karel zuřil a posmíval se mu,“ říká Jana.

Jiří Wolker mávl rukou. Měl jiné starosti - samozřejmě ty milostné. Navázal vztah se dvěma sestrami zároveň - jedna slečna Smetanová byla zpěvačka, druhá úřednice, bydlely na Svatém Kopečku a o básníka se div nepopraly. S nimi si Wolker vyměňoval krásné dopisy až do své smrti. Tato nevšední trojice byla zřejmě čistě platonického rázu, i když u Wolkera člověk nikdy nevěděl… Měl totiž další souběžný vztah s krásnou a živočišnou slečnou Eliškou, statkářskou dcerkou, která byla „svolná a chytrá, mazaná jako lištička!“, což se básníkovi velice líbilo!

Na střídačku s Eliškou a sestrami potkal další a další ženy. Hloupé husy i mazané lišky. Hotový zvěřinec! Jenže pak i přelétavý Wolker, který na poli milostném opravdu exceloval - vždyť mu bylo v té době teprve kolem dvaceti let - zahořel obří láskou! Zamiloval se do zasnoubené Marušky. O tři roky starší slečna byla prý nádherná a inteligentní. „Běhal za ní přes celý Prostějov. Marie Vyhlídalová v té době silně ovlivnila jeho tvorbu, doslova se mu pletla do psaní.“ dodává paní učitelka.

Jenže Máša poznala, že s básníkem by neměla žádnou existenci. Tehdy to tak chodilo. Kdo neměl zajištěné postavení, nebyl dobrou partií. Navíc pantáta Vyhlídal byl naštvaný, že je Wolker komunista. Jiří to vůbec nechápal - od kdy má co dělat láska s politikou? Jenže Marie byla rozumná a oznámila mu, že se vdá za zajištěného pána. Wolker plakal, běsnil, chtěl se prát nebo svou milenku unést! Pak si zapisoval: „Miluji ji, objímám ji, ale je to utrpení. Vše je jiné, každému pohybu i polibku a slovu jsou vtisknuty meze. Vše to jen zraňuje, pustoší a otravuje!“

Jiří Wolker sem tam zastonal, ale nikdy to nebylo nic vážného. Matka si libovala, jak se jí ho podařilo vypiplat, přisuzovala to svým teplým večeřím a masité stravě. Jenže… Jaro roku 1923 srazilo Jiřího na kolena. A to doslova. Venku zářilo slunce, on ulehl s prudkými horečkami. Ty byly tak silné, že lékař kroutil hlavou: „Asi se někde nachladil, ale to se mi nelíbí. Ty horečky, vždyť blouzní! A něco slyším na plicích. Pošlu ho do Prahy na rentgen!“ usoudil profesor.

Wolker začal vykašlávat krev. Když opadly horečky, stále se potil, takže jeho diagnóza byla všem okolo jasná i bez rentgenu. Nicméně když lékař vyřkl ono osudné slovo tuberkulóza, Wolker upadl do šílené deprese. Nebezpečná nemoc se tehdy léčila pouze sanatorním způsobem a dietou. Léky se rozšířily až po druhé světové válce, ve dvacátých letech nebylo nic. Jiří Wolker okamžitě putoval do Tatranské Polianky, kde stojí slavné plicní sanatorium.

Do Tater za ním jezdila matka a libovala si, jak velice přibral. Fotografie z té doby ukazuje opáleného a tlustého muže, ve kterém by těžko někdo hledal na smrt nemocného tuberkulózního pacienta. „To jistě bude dobré, když je tak tlustý!“ slibovala si Zdena a Wolker pookřál. Psal dopisy všem svým kamarádům a láskám: „Jsem žok! Jako nikdy předtím! Tak tlustý jsem nikdy nebyl. Přátelé, ztratil jsem svou krásu!“ dělal si ze sebe legraci. Ale byly to jen „konfety“ - vyčerpal ho i dřep, neudýchal dva schody…

Poslední pokus o jeho záchranu zorganizovali přátelé spolu s rodinou - Jiří Wolker se léčil na ostrově Krk (dnešní Chorvatsko). Pobyt u moře spolu se změnou klimatu mu měl pomoct, ale nakonec musel být zkrácen a Jiří byl urychleně převezen zpět domů. Když se vrátil do Prostějova, nemoc se prudce zhoršila. Jiří Wolker ulehl s horečkami, chrlil krev. Matka mu dávala mléčnou dietu, vyvážela ho ven na mrazivý vzduch, ale vše bylo marné - nemoc byla v příliš pokročilém stádiu.

V té době Jiří napsal svůj epitaf a smířil se s bratrem. Pro zajímavost - Karel přežil bratra jen o osm let a zemřel také na tuberkulózu! V posledních dnech se k jeho stavu přidala tuberkulózní meningitida (zánět mozkových blan způsobený bacilem TBC).

„Wolker měl strašnou smrt, pokud to tak mohu říct,“ říká Jana Novotná, „Trpěl krutou bolestí hlavy, museli mu dávat všemožné opiáty. Ztratil paměť, byl zmatený, nepoznával okolí. Tělo mu ztuhlo v bolestivých křečích, trpěl jako zvíře. Mladý člověk, bezmála čtyřiadvacetiletý - a nikdo mu nemohl pomoct, neexistovala na to léčba. Když zemřel, bylo to doslovné vykoupení!“

Jiří Wolker zemřel 3. ledna 1924. Bylo mu 23 let, 9 měsíců a pět dní. Do svého epitafu se tedy trefil téměř přesně.

„Vždy mám ráda, když ke konkrétnímu jménu nějakého velikána české literatury přidám i konkrétní příběh jeho života. Ukáži, že to byl tvor z masa a krve, který si užíval život se vším všudy, s tělesnem, se slabostmi, se sexem. Jenže u Wolkera je to trošku jiné - tam se mi svírá srdce. Tak mladý! Jeho talent a nadání nemohlo ani pořádně zazářit. Co ještě mohl dokázat a kam se mohla jeho kariéra a budoucnost ubírat, to už je jen otázka čistě spekulativní,“ končí paní učitelka Jana Novotná rozhovor o životě Jiřího Wolkera, básníka, který miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít…

A jak to pokračuje, to známe všichni. A jak to skončilo, to už nyní víme také.

Velice děkuji Janičce Novotné za dlouhý a obsáhlý rozhovor plus poskytnuté materiály.

Zpracováno podle: Jana Novotná rozhovor a materiály, čtenářský deník a maturitní otázky Jana Sokolová, Jan Tomášek email, Jiří Wolker, iDNES (1), iDNES (2), Psanci.cz, Theses.cz, JiriWolker.com