Znetvořené tělo doktora Tyrše leželo 13 dní v řece Ache. Zakladatel Sokola tragicky zahynul v Alpách

Pátek, 8. srpna 1884. Malá obec Oetz (Ötz) tyrolského okresu Imst v údolí Ötztal na úpatí hory Acherkogel se pomalu halí do tmy, kotouče šedivé mlhy se valí od mohutných vrcholků hor. Šedesátiletá selka Gerda z nedaleké maličké osady Habichen se vrací z kravína, kde ještě kontrolovala stelnou kravičku: „Snad to ještě dnes v noci nebude, je to příliš brzy!“ mumlá si pro sebe žena v typickém ženském rakouském kroji a přechází přes pastvinu do obytného domu, kde Hans již rozžal světla.

Dům svítí vlídně do tmy. Gerda se rozběhne přes můstek, pod kterým bublá tekoucí voda, když najednou ztuhne: kousek od ní stojí tmavá postava. Zadumaný malý muž v černém obleku s holí v ruce se dívá upřeně před sebe a vůbec nevnímá selčin pozdrav: „Grüß Gott!“ Shrbený člověk neodpoví, vykročí směrem k temnému lesu, jeho kroky ještě zaduní na dřevěném můstku nad valící se dravou řekou.

„To byl ale divný muž, co tu tak pozdě večer pohledával? V horách? Vždyť se někde zabije,“ říkala Gerda Hansovi večer v posteli. Divný muž se skutečně zabil. Selka byla poslední, kdo viděl Miroslava Tyrše živého. Jedenapadesátiletý profesor estetiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě, přednášející docent dějin umění na České technice a čerstvý profesor filozofie byl pohřešovaný.

Po ztraceném (spolu)zakladateli Sokola, filozofovi, národním obrozenci, kritikovi, historikovi, estetikovi a manželovi mladé krásné ženy bylo vyhlášeno pátrání, které hojně sledoval i tehdejší tisk.

Národní politika popisovala v článku ze 14. srpna 1884 dosud marné snahy pátračů: „Přes nejbedlivější pátrání po zmizelém dosud nebylo ani stopy nalezeno!“ zoufal si titulek. Brzy měl být Miroslav Tyrš nalezen. Jeho tragická smrt v řece však vyvolala (a dodnes vyvolává) více otázek než odpovědí. Tyrš si toho tolik zažil, prožil velice krušné dětství, kdy mu vymřela celá rodina; pak odešel ze svého milovaného Sokola, až ho považovali za zrádce - a teď tohle? Lidé tomu nemohli ani uvěřit.

Tyršova akademická dráha, jeho činnost pro vlast, přátelství a spolupráce s Jindřichem Fügnerem i působení v organizaci Sokol je tématem na samostatný text.

Jaký je však příběh soukromého života a tragické smrti Miroslava Tyrše?

Tyršova matka i otec pocházeli z Čech, ale mluvili německy. Otec byl lázeňský a panský lékař, jmenoval se MUDr. Jan Vincenc Tirsch a působil na děčínském zámku. Maminka se jmenovala Vincencie Karolina Tirschová (rozená Kirschbaumová) a pocházela z Lovosicka. 17. září 1832 se manželům Tirschovým narodil syn Friedrich Emanuel, rodina měla ještě dvě dcery. Chlapec spatřil světlo světa v Děčíně a měl se čile k světu.

Ale pak znenadání rodinu stíhala jedna tragédie za druhou: Po přestěhování do Vídně zemřel na tuberkulózu otec Jan, následovala smrt obou Tyršových sester - na tu samou nemoc. Zdrcené matce zbyl jen syn! Malý Friedrich naštěstí nejevil žádné známky nemoci, zato matka začala chřadnout, hubnout, kašlala krev… Vincencie se uchýlila k příbuzným do Kropáčovy Vrutice na Mladoboleslavsku, ale v roce 1838 zde zemřela na pokročilou tuberkulózu. Rodina byla touto nemocí očividně zatížena a je opravdu div, že Miroslav Tyrš zákeřnou chorobu nezdědil také!

Na křehké psychice šestiletého hošíka, který se stal rázem sirotkem, se tato tristní situace velice podepsala - depresivními epizodami melancholie, zadumanosti a smutku trpěl až do své smrti. Možná proto Miroslav Tyrš tak moc trval na svěžesti ducha a fyzické kondici těla, když zažil v dětství jen samý zmar a umírání!

Osiřelý Friedrich vyrůstal u strýce, do školy chodil v Kostelním Vtelnu. Když mu bylo devět, ujal se ho další strýc. Asketický a přísný matčin příbuzný bydlel v Praze a Tyrš si s ním vůbec nerozuměl. Naštěstí si hocha „vzal“ další strýček, který se jmenoval Antonín. Ten vštěpoval Tyršovi vlastenecké zásady, u Antonína Friedrich poprvé pocítil, že má trvalý domov - dosud si jej příbuzní přehazovali jako horký brambor! Antonín také bral synovce na barikády - nastal revoluční rok 1848 a Tyrš zjistil, že chce být odvážný, statečný - a Čech!

Při studiu práv a filozofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě se Tyrš poprvé podepsal jako Bedřich, nikoli Friedrich. Později si změnil i německé jméno Tirsch na Tyrš, nakonec se Bedřicha stal Miroslavem. A byl tak inteligentní a všestranný, že to bylo opravdu neuvěřitelné. Tyrš studoval snad všechno, miloval umění, cestoval, pracoval, psal, přednášel; exceloval ve všech oborech, na které si jen vzpomenete.

Jeho zdraví však bylo velice chatrné. Začal proto cvičit. Miloval ideál silného a zdravého těla, sám předcvičoval a vymýšlel sestavy. Časem byl ohebný, měl mohutný a svalnatý hrudník a ona filozofie „zdravého těla, zdravého ducha, tužení paží a sloužení vlasti“ se stala jeho životním posláním. Tyrš odpromoval na výtečnou, po pádu Bachova režimu se odstěhoval do Prahy, kde se živil jako soukromý tělocvikář. V roce 1857 Tyrše zaměstnal pražský továrník Eduard Bartelmus jako vychovatele svých synů.

Malé svěřence vodil Tyrš na dlouhé túry do lesa, až poblíž myslivny došlo k osudovému setkání s Jindřichem Fügnerem (1822-1865). Jindřich byl na procházce s manželkou Kateřinou a tříletou dcerkou Renátou (Renata Maria Adelina Fügner, 1854-1937). Mezi muži vzniklo velké a upřímné přátelství, které přervala až předčasná Fügnerova smrt - když zemřel na otravu krve, Renátě bylo jedenáct let. Tyrš mimo všech svých dalších funkcích a angažovanosti v Sokole projevil touhu zůstat v domácnosti svého zesnulého kamaráda: stal se Renátiným domácím učitelem.

Duchaplná, pohledná a inteligentní dívenka Tyrše úplně omámila. Zamiloval se. Je na tom něco zvláštního - miloval ji prý „odjakživa“, takže jí mohlo být dvanáct třináct let, když to poprvé pocítil? Nicméně ti dva si asi byli souzeni! Miroslav Tyrš si počkal, až bude Renátě sedmnáct let - a pak s uzarděním požádal o její ruku. Vzali se 28. srpna 1872. Musel k tomu být dán souhlas poručníka a matky, protože Renáta byla nezletilá a Miroslavovi bylo 40! Novomanželé tvořili velice šťastný pár, jenže brzy po svatbě se u Tyrše objevily první příznaky jakési podivné duševní nemoci.

Manželství spolu s neustálým cvičením Tyršovi svědčilo tělesně, duševně však začal „haprovat“. Bydleli u Renátiny matky Kateřiny, která se snažila zajistit domácí pohodu, aby „mladí“ měli čas na sebe i na své zájmy. Těch měl Tyrš požehnaně. Mimo Sokola ještě politiku, učení, docenturu, přednášky, cesty, umění… Vše šlo plíživě a jednoho dne se jeho psychika sesypala jak domeček z karet. Podle dnešních výzkumů mohl trpět periodickou depresí, bipolární afektivní poruchou či schizofrenií (občas se vynoří zmínka o syfilis, ale to je spíše jen povídačka).

V roce 1874 se doktor Miroslav Tyrš nervově zhroutil. Milující Renáta to přisuzovala přepínání: vždyť manžel pracoval na tolika oborech s tak velkou erudicí, že by to obrazně řečeno porazilo i vola! Jenže Tyrš začal trpět stihomamem. Pořád si myslel, že „po něm jdou“, jmenoval všechny své nepřátele (i mrtvé), vídal je, paranoidně běhal po ulicích, schovával se ve vchodech domů - a pak halucinoval, že Renáta není jeho žena, ale nastrčená informátorka!

Když si to nechal rozmluvit, odjel do Švýcarska na zotavenou, následovaly lázně a dlouhodobý pobyt v Pise a Florencii. Jenže se to nelepšilo. Tyrš sepsal závěť a zoufale se díval na Renátu: „Já mám nějakou strašnou nemoc. Já umřu. A ty tu zůstaneš a vdáš se!“ Začal žárlit, dělal jí scény - paní Tyršová byla velice trpělivá, ale muselo to být peklo na zemi. Miroslav se vrhl na tělesná cvičení v Sokole, ale ani to už mu příliš nešlo.

Zadýchával se, proklínal svou výšku (byl velice malý, nevzali ho kvůli tomu ani na vojnu), lekal se přibývajícího věku. Takto „klempíroval“ pár let, v roce 1879 přednesl svůj slavný projev na Všesokolském sletu. Stále neuvěřitelně pilně pracoval - jeho rozhled byl nesmírný. Tyrš také odmítal spát: „Proč bych spal, tím ztrácím tolik času!“ povídal neustále známým a spal jen pár hodin denně. I to mohlo přispět k jeho kolapsu. Osudová tragédie se přiblížila - a ještě před ní Tyrše zasáhla velká nenávistná rána, ze které se nevzpamatoval.

Kvůli mnoha činnostem Miroslava Tyrše byla domácnost poměrně chudá. „Zkusím se přihlásiti do konkursu na profesora. Univerzita se dělí, chci do české části. Kdyby se to povedlo, učil bych milované vědy filozofické, a ještě přinesl domů peníze,“ usoudil Tyrš a do konkursu se přihlásil. Vídeňští úředníci ho 6. února 1884 s velkou slávou do pozice jmenovali, jenže do Prahy spolu s příslušným diplomem přišel i dopis: „Pokud chce být pan Tyrš profesorem, nechť se neprodleně veřejně zřekne všech funkcí v Sokole - a to navždy!“

Tyrš dostal ránu přímo do srdce. Dlouho uvažoval, až to „rozsekl“ - odešel z funkce náčelníka a opustil redakci časopisu Sokol. Lidé se mohli pominout. Sokolové to považovali za zradu všech jejich myšlenek, hanlivě mu nadávali do německých konfidentů, prospěchářů a zrádců národa. Miroslav Tyrš opět dostal epizodu své duševní nemoci. Neustále plakal, byl zoufalý, Renáta se bála, že si něco udělá. „Musíš pryč z Prahy. Odjeď do Alp, dlouho o tom mluvíš…“ nabádala jej manželka.

Dokončil tedy přednášky, přičemž studenti se na profesora dívali s obavou: Tyrš se zadrhával, „ztrácel niť“, plakal, škubaly mu končetiny, v obličeji měl prapodivné tiky. V červenci 1884 odjel Miroslav Tyrš vlakem do Rakouska, kde se ubytoval v hotelu Kassl (Posthotel Kassl) v krásném prostředí malebného městečka Oetz v Tyrolsku. Hostinský Haid uměl trochu česky a hosta z Prahy si nedůvěřivě prohlížel.

„Pane profesore, nechoďte tak daleko. Vy vyjdete ráno, vrátíte se večer, je to tady tak zrádné! Stačí jeden špatný krok a je po vás!“ kladl Tyršovi na srdce znepokojeně. Mluvili o něm i místní lidé. Tyrš se toulal po horách, doslova týral své tělo mnohahodinovými pochody, ze kterých se vracel hladový, vyčerpaný; často jej přivedli právě vesničané s tím, že „toho pána“ našli někde ležet. „Jako kdyby se mu něco v hlavě motalo!“ uváděli horalé. Tyrš jen mávl rukou.

Z Oetzu psal Renátě dlouhé dopisy, ve kterých si stěžoval na nesmírný turistický ruch. Rušili ho lidé, chtěl samotu, Haidův hotel byl ale plný lidí. „Přes nejlepší vůli nemohu to klubko představ v hlavě rozmotati. Co jsem to učinil? Klidu tu není. Žvastavá společnost z různých koutů světa ruší moje myšlenky. Pozdrav posílám všem, kdo mne ještě znáti chtějí!“ končil Tyrš psaní prapodivnou větou, až se Renáta strachy zapotácela. Aby tak…Vždyť za ním měla přijet, velice se na svou ženu těšil, děti neměli, žil jen pro ni, jak často říkal…

Nastal osudný osmý srpen 1884. „Pan profesor“ byl už od rána podivně neklidný, jak bychom mohli říct! Svědčí o tom četná svědectví později vyslýchaných účastníků posledních hodin Miroslava Tyrše. Ráno posnídal, ale choval se divně. „Přijede za vámi manželka, to je dobře,“ usoudil pan Haid. „Půjdu jí naproti na nádraží, zítra,“ odvětil Tyrš a vydal se na dopolední procházku. Z té se do hotelu ještě vrátil, pak se ale něco muselo stát. Po obědě se Miroslav oblékl a šel na nádraží. „Ale říkal jste, že paní přijede až zítra!“ volal za ním portýr. Odpovědi se nedočkal.

Na nádraží v blízkém Roppenu viděla Tyrše spousta svědků. Prý se pomátl. „Pobíhal po peróně, nahlížel do souprav, choval se prapodivně. Pak si zakoupil lístek a odjel, aby vzápětí zase přijel jinou soupravou,“ zmiňuje nervové zhroucení Miroslava Tyrše spisovatel Vladimír Liška. Na nádraží jeho stopa mizí. Tyrše ještě viděla ona selka, která se vracela z kravína. A pak nic. Miroslav Tyrš zmizel. Renáta přijela devátého srpna rovnou do probíhajícího pátrání.

Lidé pročesávali celé okolí Oetzu, lezli do hor, do strží i na stráně - po českém velikánovi ani stopa. Celý týden vyrážely rojnice do celého širokého okolí. Renáta běhala s nimi. Téměř nespala a nejedla, vyřvala si hlasivky, jak manžela volala. Patnáctého srpna se pátrání rozšířilo na větší oblast, do všeho se zainteresovaly i rakouské úřady. „Jeďte domů. To se stává. Hory si berou a málokdy vrátí. Někteří lidé se nikdy nenajdou,“ řekl paní Tyršové tragickou pravdu pan Hais. Renáta zdrceně poslechla a odcestovala zpět do Prahy.

21. srpna 1884, 13 dní po Tyršově odchodu z hotelu, se místní statný horal vydal na ryby do blízké tůňky. Ta byla napájena divokou a krásnou horskou řekou Ötztaler Ache. Rakušan si vyndal rybářské náčiní, ale náhle se zarazil. Na břehu prudké řeky, která má velice silný proud a je plná velkých balvanů, zahlédl cosi nepatřičného. Bylo to lidské chodidlo. Muž si vzpomněl, že nějakého pána hledali, ale to už jsou celé dny… Všeho nechal, běžel do Oetzu a nahlásil to starostovi.

Na místo se seběhla celá obec. Tyršovo tělo leželo v děsivé poloze - hlavou dolů, s tělem zaklíněným mezi balvany; nohy měl nahoře ve zkroucené pozici. Když ho silní muži vytáhli na břeh, jen zděšeně ucouvli. Ostatky byly ve stadiu rozkladu, zcela evidentně se také do vyčnívající části pustila zvěř - a byly doslova rozbité. Znetvořené. „Obličej roztlučen kameny, které hnala nemilosrdná voda; kdysi tak mužné tělo rozbito na kousky, kost jedna nebyla celá, chybějící a silou vody odňaté rysy mrtvého nedávaly naději na okamžitou identifikaci!“

Ztotožnění bylo velice obtížné, kameny v divoké řece vykonaly své. Raději si nepředstavovat! Nakonec Tyrše poznali hlavně podle zbytků oblečení (byl téměř nahý, vše vzala voda), výšky postavy, mohutného hrudníku a chumáče vlasů. Ohledání mrtvého se konalo v márnici blízkého hřbitova, ale pitva povolena nebyla. „Je to jasné. Utonul. Ty rány jsou z řeky. Mohla ho stihnout srdeční mrtvice, mozková mrtvice, to nevíme. Také mohl uklouznout a praštit se do hlavy…“ konstatoval venkovský lékař.

Horalé ale zbystřili. Pověrčiví obyvatelé totiž už od devátého srpna přicházeli s tím, že nad řekou vidí „světýlka“. To podle místního folkloru znamenalo nejen přítomnost duše (bylo jim prý jasné, že je „pán z Prahy“ mrtev), ale hlavně to měla být duše zavražděného! Pověry? Možná. Jestli Miroslava Tyrše někdo zabil, o tom se také spekulovalo. Mohlo to tak být. Odlehlé místo, osamocený turista. No jo, jenže… Pražané a přátelé Tyrše a Renáty tušili, že by se mohlo jednat i o sebevraždu - tato varianta se samozřejmě zcela nabízela!

Mrtvý Miroslav Tyrš byl prozatím umístěn v oné márnici, kde jej ohledávali. Tyroláci se dohadovali: „Co s ním? Nikdo nic neříká, nemůžeme ho tady nechat!“ A rozhodli se, že Tyrše pochovají sami. Šlo z největší pravděpodobností jen o informační šum: na cestě už byla Renáta, která měla tělo manžela převzít, jenže než nasedla na vlak, byl Tyrš 23. srpna 1884 pochován na prostinkém venkovském hřbitůvku v Oetzu. A až 30. října byly po mnoha průtazích ostatky opět vyzdviženy.

Exhumace těla Miroslava Tyrše se zúčastnila Renáta, horalé a pár přátel ze Sokola. Následoval truchlivý převoz: paní Tyršová se od rakve svého manžela nehnula. Seděla ve vagóně na zemi a odmítala odejít. Byla za něj vdaná dvanáct let, bylo jí třicet, byla vdovou - a nevěděla proč! Vše se událo tak prapodivně a záhadně! Jeho pomatení, co ta scéna na nádraží, kam pak šel? Měla přece přijet, těšil se na ni… Copak se opravdu zabil? Mohl by jí to udělat? To si historici ani Sokolové nemyslí.

„Neopustil by krásnou mladou ženu, na kterou byl tolik pyšný! Navíc se nenašel dopis na rozloučenou. Jistě, mohl být zničen v řece. Ale Tyrš si velice potrpěl na svou pověst. Pořád propagoval ono chlapáctví, jednotu, sílu; určitou tělesnou i duševní nadřazenost. Byla by to pro něj skvrna na jeho pověsti - život si dle všeho nevzal, nedopustil by, aby jej Sokolové považovali za sraba. I když - nikdo neví, co se duševně nemocnému honí hlavou!“ shodují se. Vladimír Liška ve své knize o záhadných úmrtí českých velikánů zmiňuje zajímavou věc: Tyrš prokazatelně dlouhé roky užíval chloral.

„Šlo o silný lék k celkovému zklidnění organismu. Hypnotikum mělo řadu nežádoucích účinků, ale to se zjistilo až mnohem později. Bolesti končetin, slabost, poruchy srdečního rytmu, mdloby, úzkostné stavy. Někdy i halucinace. Tyrš užívat třígramové dávky, což bylo opravdu hodně - dvojnásobná dávka už je smrtelná! Jeho potíže se značně podobají popsaným nežádoucím účinkům chloralu. Je dost možné, že tato léčba na jeho psychice zanechala trvalé stopy!“ popisuje pan Liška (zkráceno).

Pátého listopadu 1884 dorazil Tyrš do Prahy. Rakev s jeho tělem byla vystavena v sokolovně a loučili se s ním davy lidí. Pohřeb samotný se stal hotovou manifestací. Konal se 9. listopadu a Praha zažila manévry. Sjelo se přes 1 600 Sokolů se smutečními prapory a věnci všech jednot v zemi. Za rakví šly desetitisíce lidí, návštěvníci byli i z Chorvatska, Slovinska nebo Polska. S Tyršem se rozloučil Eduard Grégr, který připomněl jeho úlohu v „pozdvihnutí národa našeho v národ silný a sebevědomý“.

Popisoval i Tyršův skon, valící se řeku, kameny; vyzdvihoval jeho odvahu - že se tam vůbec vydal. „Břeh stává se čím dále tím více sráznějším, jest to spousta s bujným rozmarem přírody rozmetených balvanů, stavících se oproti valícím se přívalům vodním. Tam někde událo se ono hrozné neštěstí, jež zbavilo nás drahého, nezapomenutelného druha a vůdce.“ Miroslav Tyrš byl pochován na Olšanských hřbitovech v rodinné hrobce spolu s tchánem a přítelem Fügnerem. Později byla do mohylového hrobu pohřbena i Kateřina a Renáta.

Ta se dožila 82 let. Už se nevdala, zůstala sama a stala se z ní slavná česká historička umění, umělecká kritička, mecenáška a etnografka. Sokolové se nikdy nepídili po tom, jestli Miroslav Tyrš skutečně spáchal sebevraždu. Nebo to byla nešťastná náhoda? Vražda? Nebo za vše mohla psychická nemoc, která se zhoršila natolik, že byl jedenapadesátiletý Tyrš na pokraji sil, halucinoval, trpěl bludy a paranoiou, čímž se přímo nabízelo, že si vzal život a ukončil to trápení? To už se asi nikdo nedozví. Nikdy.

Miroslav Tyrš si vzal tajemství své smrti do hrobu. Možná je to tak lepší.

Zvláštní shodou okolností byla v roce 1991 nedaleko (samozřejmě řečeno s nadsázkou, je to asi 50 km vzdušnou čarou) místa Tyršova skonu nalezena nejslavnější evropská mumie - ledový muž Ötzi.

Dějinné události se proplétají a splétají, aby se ve finále zjistilo, že není důležité, jak člověk odešel ze světa - ale co za života vykonal. Tak jako neprávem opomíjený český velikán Miroslav Tyrš.

Zpracováno podle: Vladimír Liška: Záhadné postavy českých dějin, nakl. XYZ, Prima CNN, Město Mšeno, Lidovky.cz, Miroslav Tyrš, Renáta Tyršová, Jindřich Fügner, Epocha Plus, Dokument Tragické konce slavných, Ötztaler Ache