Článek
„Zavřete oči, odcházím…“ Slavná věta už doslova zdomácněla a filmy, ve kterých hraje Oldřich Nový, jsou notoricky známé. Tento muž byl doslova archetypem prvorepublikového gentlemana, který s noblesou a nadhledem ostříleného milovníka musí odhánět zástupy žen. A také doopravdy davy fanynek odhánět musel. Dnes nám jeho herecký projev může přijít přehnaný, přepjatý, ale faktem zůstává, že se stal legendou.
Proslul díky svému osobnímu kouzlu i hlasu, jehož intonace je pro Oldřicha Nového natolik specifická, že ho diváci okamžitě poznají i bez obrazu. Jeho hlas měl dokonce jméno - kolegové mu říkali: „hobojový“ - hluboce posazený s občasným zaklokotáním v hrdle. Potrpěl si na galantnost a byl proslaveným elegánem. Slušně vychovaný gentleman s dokonale sladěným oblekem a hladce ulízanými vlasy doháněl tehdejší ženy k šílenství, ač nám to dnes může připadat úsměvné.
A pozor, nejenom ženy. I muži se snažili být jako on. Miloslav Švandrlík, autor například Černých baronů, ve své vzpomínkové knize vyprávěl o svém tatínkovi, který se v Oldřichu Novém viděl tak, že dokonce sám sebe připravil o vlasy:
Tatínek se doslova shlédl v Oldřichu Novém. Snažil se být jako on, mluvil jako on, což bylo nesmírně k smíchu, protože táta byl maličký mužík s hustými černými vlasy. Každé ráno si do vlasů napatlal kilo brilantiny a sčesal si je dozadu jako to měl Nový. Po tomto úkonu si na ošetřené a pečlivě připlácnuté vlasy narazil tramvajáckou čepici a šel na šichtu do vozovny. Po měsíci shledal, že již vlasy nemá, jen dole po stranách, kde vykukovalo pár pramenů zpod čepice, pár pramenů zůstalo. Vybaven takto obrovskou pleší do smrti Nového proklínal…
Vlastnoruční podpis Oldřicha Nového
Nebyl nijakým krasavcem, svalovcem, nebo prototypem mužného hrdiny jako například Raoul Schránil či Otomar Korbelář. Měl však v sobě onu zdvořilost, ochranářství, sebejistotu a noblesu, které tehdejší ženské publikum naprosto propadlo. V soukromém životě však prožil opravdu hrozné věci. A čelil jim velice statečně. Dokonce jeho osud provází nejedna záhada. Pojďme si herce z Hotelu Modrá hvězda, Kristiána či Valentina Dobrotivého představit trošku jinak.
Obyčejný člověk, milující manžel i otec dcery Jany, jejíž záhadný původ způsobil tomuto hodnému člověku nejednu trampotu. Muž, který čelil skutečným osudovým výzvám a ocitl se doslova v pekle. Oldřich Nový.
Očarovaný světem filmu od útlého dětství
Oldřich Albín Nový byl pravý Žižkovák. Narodil se 7. srpna, v posledním roce století, roku 1899. Žižkov byl v té době pražským předměstím a na dětství právě na této proslavené periférii později Oldřich velice rád vzpomínal. Otec Antonín byl požárník, cvičitel hasičského sboru a maminka Cecílie si přivydělávala jako pradlena. Zemřela však brzy, v roce 1909. Tatínek se po její smrti znovu oženil, macechou Oldřicha Nového se stala Marie Zahrádková. Měl tři sourozence, Vladimíra, Miroslava a Marii.
Jeho strýc, bratr tatínka, byl Miloš Nový, slavný divadelní herec tehdejší doby, který působil na všech možných slavnějších scénách, a i v Národním divadle. Právě on brával malého synovce do zákulisí pražských divadel, kde si Oldřich mohl „očichat“ herectví doslova z první ruky.
Divadelní úspěchy Miloše Nového měly velký svůj podíl v krásném zevnějšku zmíněného herce; byla to opravdu velmi pěkná jevištní tvář i postava, jíž hlavně v dámské části publika získával mnoho přívrženců…Byl to rozený „klidný člověk“. Nikdy ho nic nerozčilovalo. Krásně se šatil, blahosklonně se usmíval a k dámám, jak sám o sobě tvrdíval, byl vždy „chevalereskní“.
Miloš Nový, strýc Oldřicha
Ale nebyl to jen strýc, který přivedl Oldřicha Nového do světa herců a hereček. Jeho tatínek, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, brával děti sebou do kin a Nový později vzpomínal, že viděl vlastně naprosto všechny filmy, které se v té době promítaly. I nepřístupné.
Nasával je do sebe jako houbu, jak sám tvrdil. A i když působil jako malý chlapec směšně, začal se chovat jako muži na filmovém plátně. Zkoušel role všech možných postav, doma si postavil z židlí a závěsů jeviště a oponu a „hrál“.
Rodiče však považovali „komediantství“ za povolání nejisté, až sprosté. A ač od nejútlejšího věku bavil maminku vlastními scénkami a básničkami, musel se Nový napřed vyučit „solidnímu řemeslu“ – sazečství. Teprve pak směl naplno vyrazit na prkna, která znamenají svět.
Než dobudu srdce dívek a žen, zkulturním operetu, protože je pro blbce
Do první světové války Nový nenarukoval, údajně pro „celkovou tělesnou slabost“. Prý měl trpět rozedmou plic. Jelikož byl ale velice dobrým plavcem a v plavání doslova exceloval, šlo spíše o to, aby nemusel rukovat na vojnu. Něco jako „modrá knížka“. A to se mu povedlo, odvodová komise Nového uznala jako neschopného vojenské služby.
První angažmá dostal v ostravském divadle v roce 1918, následně hrál dlouhá léta v brněnském Národním divadle, kde nakonec šéfoval operetě. Hrál, zpíval, psal libreta a scénáře, režíroval a občas jezdil pro inspiraci zejména do Paříže. Šestnáct brněnských let bylo pro Nového nejšťastnějším obdobím života, toužil ale po změně. Proto se v roce 1935 rozhodl pro nejistou pražskou půdu.
Tam založil vlastní soubor v Novém divadle, kde zapůsobil vkusem, šarmem a inteligentní ironií. Získal bleskově publikum. Věnoval se hlavně operetě, kterou doslova polidštil a „zinteligentnil“, jak tvrdil Eduard Bass.
S Věrou Ferbasovou ve filmu Falešná kočička
Osobnost Oldřicha Nového byla všestranná. Byl nadaný zpěvák, herec, dramaturg, režisér, dramatik, skladatel, scénárista. Poprvé stál před kamerou v němých filmech, od roku 1922 pořád něco natáčel, ale jeho srdce patřilo hlavně divadlu.
Adino a Lído, nechte mě být. Mé srdce patří jen jedné!
Paradoxně teprve za okupace pro noblesního herce nastaly zlaté časy. Jeho Kristián, režírovaný Martinem Fričem v temném roce 1939, vstoupil do dějin československého filmu. Následovaly další znamenité Nového filmy: třeba Baron Prášil či Život je krásný (1940), Hotel Modrá hvězda, Dívka v Modrém a Roztomilý člověk (1941) nebo Valentin Dobrotivý (1942). Adina Mandlová i Lída Baarová se snažily Nového svádět.
Rafinovaně, nerafinovaně, tajemně, narovinu - nic naplat. Alespoň v prvním případě. Nový byl šarmantním milovníkem a lamačem srdcí pouze na filmovém plátně. Adina Mandlová přišla dokonce s návrhem hotovým, jasným a úplným - objednala pro oba pokoj v hotelu a nabídla se mu. Doslova. Nový utekl. Ale Baarové neodolal.
S Adinou Mandlovou ve filmu Přítelkyně pana ministra
Tato herečka by svedla i samotného ďábla, jen aby dosáhla svého, co o ní ostatně je velmi dobře známo a její „okupační“ románek s Goebbelsem či obdiv Hitlera jsou věci již legendární. Podlehl jí i Oldřich Nový. Při natáčení Dívky v modrém z Baarové doslova zešílel a scházeli se spolu v jistém tajném bytě. Dokonce režisér Vávra se nechal slyšet:
Vávra byl strašně sladkej, protože jednou se k ní natočil a povídá jí: Liduško, poslouchej, ten Nový, ten je na tebe tak zaměřenej, ještě mu nedávej! Já totiž chci ten jeho výraz, kterej, kdyby už jsi mu dala, tak to nebude ono a já to ztratím.
Zita Kabátová prozradila, že s Baarovou spal hlavně na zájezdech, kde nebyl tak úzkostlivě hlídán. Jenže samozřejmě, románek Baarová ukončila, v té době měla dost starostí s lámáním srdce ministru německé propagandy. Nový tohle svoje selhání nikdy nepřestal pokládat za životní chybu.
Ale v té době Baarová dostala, na koho si jen vzpomněla, a Oldřich nebyl jediný, koho vlákala do svých půvabných tenat. Ale Nový procházel skutečnými muky a jeho charakter se obracel naruby. Byl totiž v té době šťastně ženatý se svou životní láskou. A se kterou měl ještě toho opravdu hodně zažít. A válka pokračovala a bylo zle.
Lída Baarová
Alice Wiener -Mahlerová - milovaná Lízinka
Půvabnou fotografku Alici poznal Oldřich Nový v době, kdy působil v Brně. Přišel se vyfotit do ateliéru, kde pracovala a choval se prý příšerně. Nafoukaný hejsek nebyl spokojený s fotografií a Alice ho poslala doslova a do písmene „někam“. Oldřich druhý den přišel s kyticí růži a omluvou. Chodili spolu osm let. Alice ho následovala do Prahy, když se rozhodl přesídlit a změnit jistou scénu a angažmá za pražskou nejistotu. A to nebyli sezdáni a v té době se takové žití „na psí knížku“ skutečně netolerovalo a považovalo se za velký prohřešek.
Alice byla dcerou bohatého židovského bankéře, Oldřicha ve všem podporovala a pomáhala mu nejen v Brně, ale i v Praze. Poskytovala mu zázemí a pomocnou ruku nabídla i v jeho rozjíždějícím se divadle. Alice byla velice nadaná umělkyně, nejen fotografka, ale malířka, kostymérka a scénografka. Působila pod uměleckým jménem Alice Valentová.
Oldřich Nový však se svatbou váhal. Zasáhl až Alicin otec. Bohatý Rudolf Wiener-Mahler nabídl Novému, že mu poskytne finanční prostředky na divadlo, kterému se sice dařilo, ale nevydělávalo tolik, aby Nový mohl zaplatit vše, co si přál. Podmínka však zněla - konečně se oženíš s Lizinkou, jak Alici oba láskyplně oslovovali.
Novému už bylo sedmatřicet let a neměl proč otálet. 11. června 1936 byla konečně svatba. Otec nevěsty se nechal vidět a vystrojil Alici veselku krásnou a bohatou. Fanynky Oldřicha Nového prý plakaly, když viděly v tehdejším filmovém týdeníku a novinách oznámení a snímky ze svatby. Každá si přála být na místě krásné nevěsty.
Alice a Oldřich, rok 1936
Ale kdyby věděly, co na novomanžele, a hlavně na mladou paní Alici Novou čeká, určitě by si to rozmyslely.
Holčička odnikud
Mladá paní Alice byla šťastná, zvelebovala byt a poskytovala čím dál slavnějšímu manželovi zázemí. Jaké však muselo být její překvapení, když přibližně devět měsíců po svatbě přišel domů Oldřich Nový a přinesl v náručí novorozeně. Holčičku Janičku. A Jana již v jejich rodině zůstala. Existuje několik teorií o původu Jany.
Dnes by to asi lidé moc neřešili, ale v tehdejší době toto znamenalo doslova poprask. Oficiální varianta, kterou manželé dítě v rodině vysvětlovali, byla adopce. Lidé ale měli jasno a divoká teorie stíhala teorii ještě divočejší. Otcem měl být sám Nový a jméno své milenky neměl nikdy prozradit. Nebo matkou měla být jeho velká přítelkyně, herečka Hana Vítová, která šla Janičce za kmotru. Další teorie byla, že je to dítě Alicino, které měla počít s jistým cizincem.
Jedna verze střídala druhou. Oficiálně se prostě jednalo o adopci. Oldřich Nový holčičku bezmezně miloval a zahrnoval ji nesmírnou láskou. Alicin vztah k dítěti byl jiný. Nevěděla, co si o „kukačce“ myslet. Sama se rozhodla být bezdětnou a s Oldřichem se na tomto rozhodnutí domluvila.
Obávala se totiž, že by u jejího dítěte mohla propuknout schizofrenie, kterou by dítě mohlo zdědit. Tato choroba se v rodině židovského bankéře totiž projevila u několika osob, i u Alicina bratra Rudolfa. A bohužel, později i u Alice.
Hana Vítová
Dnes se ale díky spisovatelce Blance Kovaříkové můžeme skutečně přiklonit k oficiální verzi, tedy že šlo doopravdy o adopci. Jak zmiňovaná publicistka dohledala, měla se Jana původně jmenovat Blaženka Jakešová, její matka po porodu zemřela a otec se dítěte vzdal. Nový si Janu vzal ze sirotčince. Jestli to bylo společné rozhodnutí manželů, nebo o tom Alice skutečně nevěděla, to se dnes již nedozvíme.
Mračna se stahují…
Postupem doby začali nacisté na Oldřicha Nového naléhat, aby se rozvedl. Alice byla židovského původu a tudíž nežádoucí. Všichni víme, jak se s Židy zacházelo, netřeba o tom psát. Naléhání bylo čím dál tvrdší a Oldřich Nový se rozvést odmítal a odmítal.
Navštívil ho vysoce postavený důstojník gestapa a navrhl mu, aby „ponechal tu šmudlu svému osudu a zachránil si kariéru.“ Oldřich Nový opět odmítl, protože rozuměl tomu, co to znamenalo - Alice by šla do transportu a následně do koncentračního tábora.
Jenže nacisté se nedali a rozjeli příšernou a štvavou kampaň proti Alici Nové. V rodinném divadle, kde byla zaměstnána, se objevily její karikatury, na dveřích byly hanlivé nápisy barvou i křídou, Alice byla nevídaně odporným způsobem pomlouvána a znectěna i v novinách:
Tato Židovka je nenáviděna téměř všemi zaměstnanci… Šikanuje a ztěžuje práci kdekomu… Vybírá většinou židovské pornografické hry… Postelové scény ovšem musí splniti některá z ‚gojek‘, aby se Židáci navštěvující divadlo pokochali alespoň pohledem. Za tyto prasečiny si Nový vydělal 1,6 milionu korun a koupil si vůz Peugeot. Židomilství na úkor nás všech kvůli jeho židovské souložnici. Stojí mu to za to - Nový je židomilec, zrádce všech slušných.
Gestapo zvyšovalo intenzitu svého naléhání. U Nových denně probíhaly domovní prohlídky, těžké boty vojáků a gestapáků dupaly v domě dnem i nocí. Nový byl několikrát předvolán na gestapo. Alice se bála vyjít na ulici, kde na ní čekávaly fanatické Němky, bohužel i Češky, a honily ji a házely po ní vejce a trus.
Oldřich Nový manželku tak miloval, že se odmítl rozvést
Zachraňte nás někdo!
Oldřich Nový tušil, že bude zle. Podnikl krok k záchraně dcery Jany - tu odvezl ke svým přátelům, manželům Lelkovým. Jana přežila zbytek války u nich, v lázních Bělohrad. Také ji tam navštěvovala kmotra, Hana Vítová, která se o holčičku také starala. Jana později vzpomínala:
Tušila jsem nebezpečí a dala jsem tátovi na cestu fosforeskujícího pejska v kožené taštičce, kterou si pověsil na krk. S tím talismanem se vrátil a říkal, že mu přinesl štěstí.
Oldřich se však snažil o nemožné. Aby uchránil Alici před transportem, zapojil do toho všechny vlivné osoby z filmového světa, které se s ním ještě odvážily komunikovat. Velmi statečná byla v tomto ohledu Adina Mandlová, která rozjela nebývalou kampaň. Ač se Adině po válce samozřejmě zazlívalo, že se stýkala s německými důstojníky, a to i intimně, Alice Nová jí mohla vděčit za svůj život. Adina se přimlouvala naprosto všude.
Němci měli již připravený zatykač a vykonstruované obvinění, na základě, kterého měla být Alice popravena. To se díky Mandlové a jejímu vztahu s vysoce postaveným esesákem smetlo ze stolu. Nicméně Oldřich i Alice přes všechnu snahu i oddalování nevyhnutelného byli v lednu 1945 (některé zdroje uvádějí konec roku 1944) převezeni do tábora pro manžele ze smíšených manželství a míšence.
Adina Mandlová se zachovala nebývale statečně
Vlakem do pekla
Z tohoto tábora putovala Alice do Terezína a Oldřich do koncentračního tábora Osterode v Sasku. Podle jedné teorie však Alice nakonec v terezínském lágru neskončila. Měla se cestou dostat k nějakým známým, u kterých dočkala konce války. Jak to bylo, nevíme. Cesty manželů se každopádně rozdělily.
Nový jel vlakem přes Hagibor, dobytčí vozy vezly vystrašené lidi na cestu, ze které často nebylo návratu. V dobytčáku, kde jel Oldřich Nový, se tísnilo přes 90 mužů. On však jako vždy budil zdání dokonalé noblesy. V neskutečném zmaru a zápachu natřískaného vagónu měl bezvadný kompletní oblek s šálkou, uhlazené vlasy, vyleštěné boty. V pečlivě sbaleném příručním zavazadle mu nechyběla kosmetika i nepostradatelná brilantina.
A také lékárnička, kterou zachránil život mladému muži. Tento mladík nebyl nikdo jiný než Jan Skopeček, pozdější velmi známý český herec. Nový si všiml, že na holé zemi leží dlouhán, se kterým cloumá vysoká horečka. Později Skopeček vzpomínal:
Měl jsem na kahánku. Už jsem viděl andělíčky, jak se říká. Ta horečka byla šílená. Najednou se tam zjevil chlap, napomádovaný, myslel jsem, že jsem umřel a je to nějaký svatý Petr. Otevřel brašnu a dal mi nějaký prášky. Prý jich měl dost. A taky mě zabalil do svojí deky. Já v tu chvíli nevěděl, čí jsem. Ale pomohlo to. Až potom jsem se dozvěděl, že to byl Oldřich Nový.
Jan Skopeček
Ani při pobytu v koncentráku neztratil Oldřich Nový hlavu. Jeho spoluvězeň Ondřej Sekora, autor Ferdy mravence, vzpomínal, že po šichtě na ubikacích se Nový snažil smrtelně unaveným souputníkům dodávat odvahu humorem. Přehrával jim scénky, bavil je hláškami ze svých filmů.
I při tvrdé práci v osterodském vápencovém lomu se snažil zpívat a několikrát skutečně rozezpíval známými šlágry všechny vězně, což samozřejmě němečtí dozorci považovali za nepřijatelné a Nový byl potrestán. Ale vše mělo svůj konec a bylo po válce. Vězni se vraceli domů a mezi nimi i slavný herec.
Návrat a zbytek kariéry
Válku přežili oba. Alice i Oldřich. I Jana, která se měla u Lelkových dobře. Vrátila se za rodiči do Prahy a vypadalo to, že je po všem. Jenže ani zdaleka nebylo. Nástup komunismu znamenal pro kariéru Oldřicha Nového zlom. Natočil ještě komedii Pytlákova schovanka (1949), ale poté mu soudruzi oznámili, že prvorepublikovým smokingům odzvonilo. A dali mu vybrat. Buď obrazně řečeno oblékne montérky, nebo se s filmováním může rozloučit.
Oldřichu, jestli ty jednou řekneš na place Čest práci, tak nás oba zavřou!
Oldřich Nový si vybral první možnost a mohl dále točit. Hudba z Marsu, Kde alibi nestačí, Alibi na vodě, Fantom Morissivillu - to jsou filmy, kde Nový alespoň zčásti navázal na své charakterní herectví. Skvělý byl v seriálu Taková normální rodinka. A samozřejmě nesmí chybět snad nejlepší filmová komedie - Světáci (1969). Tam se jasně objevil ten „starý dobrý“ Oldřich Nový, který učí etiketě trojici neotesaných fasádníků v nesmrtelném podání pánů Sováka, Brodského a Libíčka.
Nový vždy chodil bezchybně upravený
Soukromé peklo prožíval po návratu z války hlavně v osobním životě. Jeho milovaná manželka Alice se totiž lidově řečeno zbláznila. Schizofrenie, kterou byla její rodina zatížena, propukla i u ní. V koncentračních táborech ztratila téměř celou svou rodinu včetně milovaného otce a bratra.
Z těchto hrůz se nikdy nevzpamatovala. S každou další zprávou o smrti člena rodiny utrpěla její psychika natolik, že schizofrenie propukla u manželky Oldřicha Nového naplno.
Sváry, hádky, smrt
Trpěla bludy, dělala manželovi žárlivé scény a hlavně - začala nenávidět malou Janu. Oldřich se holčičce věnoval, četl pohádky, miloval adoptovanou dceru z celého srdce a Alice nemohla překousnout, že se jí věnuje více. Chování k dceři bylo neúnosné a Nový, který navíc trpěl podlomeným zdravím, nevěděl, co má dělat.
Z lágru si odnesl památku v podobě zanešených plic, dýchání vápencového prachu způsobilo nevratné změny a špatně se mu dýchalo. Alici to vůbec nezajímalo, jen se hádala a hromosvodem všech hádek byla Jana.
Nemocnou ženu opustit nechtěl, ani ve své povaze nemohl, nikdy by se takto nezachoval. Ale zároveň měl o dceru strašný strach. Obával se, že to Jana nevydrží, že si třeba něco udělá. Ostatně této možnosti se bál u obou - Alice neustále sebevraždou vyhrožovala. Jana nakonec vydržela v toxické domácnosti do svých dvaadvaceti let, pak odešla.
Lámal ženská srdce, nakonec je měl sám zlomené necitlivou poznámkou
Nový se začal věnovat divadlu, jezdil se sérií her a skečů po celé republice a Alice zůstávala sama. V roce 1967 nešťastná a duševně nemocná Alice Nová zemřela. K tatínkovi se nastěhovala zpět dcera Jana, která se mezitím provdala, a starala se o něj.
Dědek hnusnej, plesnivej…
Posledních deset let života Oldřicha Nového bylo skutečně nešťastných. Vždy si zakládal na své image seladona a vždy byl perfektně upravený. Na zevnějšek dbal, i když stáří začalo jeho tvář nenávratně poznamenávat. Jednoho dne přestal vycházet z domu. Mohla za ním pouze dcera Jana a „prověřené návštěvy“.
Proč se tak stalo - vyšlo najevo, že Nový na ulici potkal dvě puberťačky. Ty se při spatření slavného herce rozchechtaly a počastovaly ho velice hanlivou poznámkou na jeho stárnoucí vzhled. Nový byl nesmírně a do hloubi duše zasažen, neuměl se nad necitlivé vyjádření povznést a doslova a do písmene se zavřel. Před světem, kterému se už nechtěl ukazovat. Začal žít v bytě za zataženými roletami a spát v posteli zakryté paravánem.
Hrob Oldřicha Nového
Zřejmě chtěl, aby zůstal v paměti lidí jako krásný člověk s ušlechtilými rysy, nikoli jako stařec, na němž se život zle podepsal. S návštěvami dokonce nemluvil přímo, vždy seděl v křesle, které bylo zakryto španělskou stěnou, paravánem, přes který komunikoval.
Zavolala mě tátova ošetřující lékařka s tím, že táta je v bezvědomí. Tak ho odvezli na František. Já jsem tam s ním byla, pan doktor se mu snažil píchnout injekci do srdce a oživit ho. O půl devátý večer ale volali, že táta zemřel. Bylo to 15. března 1983.
Z kuchyňského okna krmil hejno holubů, a to byla jeho jediná zábava. Poslední návštěvou Oldřicha Nového v jeho bytě v Maiselově ulici byl Miloš Forman. Pět dní po jeho návštěvě, 15. března 1983 ve věku 83 let, herec zemřel.
Pochován je na Olšanských hřbitovech spolu s manželkou a nyní již i s urnou dcery Jany.
Oldřich Nový
Těžký životní příběh největšího elegána české filmové historie. Oldřich Nový však trpkému osudu čelil se ctí a hlavou vztyčenou. Jediné, co na něj již bylo moc, bylo stáří. Zlomila ho necitlivá poznámka dvou mladých dívek a uzavření se před světem znamenalo začátek jeho konce. Navždy však zůstane nesmrtelným milovníkem a gentlemanem, který dobýval dívčí srdce.
Oldřich Nový 7. srpen 1899 - 15. březen 1983
zdroje:
