Vražda krásné učitelky: Ludmila byla brutálně zabita roku 1905, za zločin pykal nevinný tulák

Jedomělice, obec, která se nachází v severozápadní části okresu Kladno ve Středočeském kraji, mívala na přelomu devatenáctého století školu. Obci a okolí sloužila dvoutřídka, postavená v roce 1889. Řídící učitel Antonín Urban, spolu s učitelem Václavem Kolářem a industriální učitelkou Ludmilou Volfovou zde vyučovali 59 žáků a 46 žákyň. Tolik zápis z historie obce Jedomělice. Paní učitelka, jak Ludmilu Volfovou (též Lidmilu Wolfovou) žáčci láskyplně titulovali, vyučovala ruční práce. Tehdejší celibát učitelek se na tento obor nevztahoval.

A tyto kantorky nesídlily trvale v jedné škole - každý den vyučovaly v jiné, do kterých chodily vesměs pěšky. Ač se to nezdá, byl to velice těžký způsob obživy, učitelky byly unavené z dlouhých pochodů mezi školami v různých vesnicích, často se ani nevdaly, protože toto povolání nebylo „zajištěnou“ existencí, navíc mužští kolegové… No, často se stávalo, že tyto ženy byly neprávem nařčeny z různých věcí, takže na nich lpěla skvrna z možných pletek s kolegy. Naprostým neprávem. Plahočení v každé roční době, za deště, zimy, plískanic, trápení se s dětmi, mnohdy to učitelky odnášely zdravím.

Ludmila Volfová byla podle všeho velice oblíbená, měla ráda své žákyně, ony ji, byla mladá, veselá a krásná. Na svoje zaměstnání nikdy nenadávala, brala je jako poslání. Ani na to neustálé přecházení po blátivých osamocených lesních cestách, které se jí nakonec stalo osudným. Právě takové osamělé místo se stalo dějištěm její vraždy, která svou brutalitou otřásla i poměrně otrlými četníky a lékaři.

A která měla rozuzlení jako z nějaké zoufalé antické tragédie. Co se stalo nebohé Ludmile?

Podle kroniky obce Pozdeň, přes kterou Volfová šla do Slaného ze školy v Jedomělicích, se celý otřesný čin odehrál druhého ledna roku 1905 (podle jednoho pramenu šlo o 28. leden). Podle archivních záznamů o počasí ten den mrzlo, až praštělo, bylo mínus patnáct, obloha byla jasná a slunečná. Paní učitelka si krátila cestu lesem v lokalitě zvané Nad Cihelnou, kde se zvedá zalesněný kopec Slánčice.

Vrah si na Ludmilu počíhal mezi stromy a naprosto příšerným způsobem mladou ženu zbavil života. Při pitvě, která byla provedena druhého dne lékaři Kafkou a Tuzarem, byla nalezena rána nožem do vazu, která byla zákeřně vedena zezadu. Vrah tuto smrtelnou ránu dle dobového svědectví lékařů ještě protáhl, čímž Ludmile oddělil hlavu od těla.

Bezvládné a zohavené tělo Ludmily Volfové nalezl pošťák Šubrt okolo poledního, když si všiml krvavých stop ve sněhu. Když je sledoval, myslel si, že narazí na zvíře, které někdo upytlačil. Když si uvědomil, že před ním na zemi leží bezhlavé lidské tělo, s řevem letěl do obce, kde zalarmoval četníky. Pozdeň byla vzhůru nohama, vše se rozkřiklo i do Jedomělic, četníci hlídkovali u mrtvoly a patrola spolu s naštvanými občany začala pátrat v okolí děsivého nálezu zavražděné paní učitelky.

Stopy „někoho“, kdo evidentně utíkal od těla, mířily doleva, doprava, pak se ztrácely, aby je zase někdo nalezl. Člověk, který otisky bot zanechal, musel rychle utíkat, schovávat se, nikdo nepochyboval, že jde o vraha. Nastal hon.

Mrtvola Ludmily Volfové byla po ohledání na místě činu převezena do márnice, kde se konala pitva. Mezitím obyvatelstvo s četnickou patrolou páslo po stopách vraha, který kličkoval mezi Jedomělicemi a obcí Pozdeň. A konečně spolu se starostou Procházkou četníci vnikli do bývalé cihelny, kde našli spícího tuláka, který se jmenoval Šíma. Tento zkrachovanec, žebrák a zpustlík byl známý po celém okolí. A měl kamaráda Josefa Šrámka, mentálně zaostalého vandrovníka.

Šíma byl zadržen a vyslýchán v hostinci, kde plácal páté přes deváté, vinu na jakékoliv vraždě neustále popíral a opravdu nevěděl, o čem je řeč. Při jeho výslechu byl polapen také Šrámek. A u něj to bylo jiné. Tento duševně postižený muž byl figurkou místního koloritu, každý ho znal, děti se mu smály a pokřikovaly na něj, když se toulal po okolí a sháněl něco k jídlu. Jenže Šrámek byl celý od krve, měl se u něj najít lovecký nůž a stopy vedoucí od zavražděného těla paní učitelky Volfové se shodovaly s botou Josefa Šrámka. Oba pobudové byli okamžitě zajištěni.

Oba tuláci byli vyslýcháni, dlouhé měsíce neustále tvrdili, že vůbec nic neprovedli. Josef Šrámek plakal, byl vlivem svého mentálního hendikepu naprosto zoufalý, protože netušil, co po něm ti lidé chtějí. Nikoho jsem nezabil, opakoval pořád dokola a plakal. Obžaloba však byla neoblomná, k rychlému potrestání „vraha“ také nabádala veřejnost, která se nemohla s tak strašným odchodem milé učitelky smířit.

Ostře sledovaný soud vypukl 11. dubna 1905. Josef Šrámek seděl před porotou jako ono boží umučení, vrtěl hlavou, plakal a lomil rukama. Předvoláno bylo téměř padesát svědků, kteří ukázali jednoznačně prstem na postiženého tuláka. Kvůli stopám od krve na oblečení a otiskům bot byl případ jednoznačný. Jedenáct porotců hlasovalo pro trest smrti provazem pro Šrámka, naproti tomu Šmíd byl osvobozen. Po naléhání advokáta byl Šrámkovi trest změněn na doživotní žalář.

Mimořádně brutální vražda Ludmily Volfové tedy byla vysvětlena, vrah měl navždy sedět za mřížemi a život mohl jít dál. Jenže to tak jednoduché nebylo. A muselo uplynout dlouhých čtyřicet let, než vyšla najevo okolnost tak šokující, že se zachvěla hrůzou srdce nejen pamětníků oné strašné události. Na smrtelné posteli totiž Josef Šrámek přivolanému knězi odpřisáhl, že Ludmilu nezabil. A přísaha umírajícího se brala velice vážně. Když se ho kněz optal, proč byl od krve, Josef Šrámek z posledních sil řekl, že upytlačil laň, aby měl co jíst, protože už týden trpěl hlady. A bál se to říct.

Ubohý muž si neuvědomil, že by se mu nic horšího stát nemohlo. Zubožený vězeň zemřel. A shodou okolností v tutéž dobu umíral v nemocnici ve Slaném bývalý učitel a kolega Ludmily Volfové. Tento kantor si také nechal zavolat kněze, aby mu udělil poslední pomazání. A při té příležitosti se vyzpovídal. „Zabil jsem ji já. Je mi to líto. Miloval jsem ji, ale ona mě nechtěla. Celý život s tím žiji, vinou jsem málem zemřel také…“ Něco takového měl umírající muž říct.

Kněz prý nemlčel, ač ho svazovala přísaha, takže se to vše okamžitě rozkřiklo. Někdo tvrdí, že toto nečekané rozuzlení je jen výmysl, který si k tomu přibájili lidé. Kdo ví.

Ještě v onen rok brutální vraždy nevinné ženy byl ze sebraných darů vystavěn pomník, který nalezneme dosud kousek od místa vraždy paní učitelky Volfové. 20. června 1905 jej posvětil páter Ján Makráček za přítomnosti místní školní rady a truchlících občanů a žáčků. Mezi diváky byl s největší pravděpodobností i údajný pravý vrah, Ludmilin kolega. Jak mu asi bylo? Nebo je to celé opravdu výmysl bujné fantazie lidí?

Pomník (někdy označovaný jako náhrobek) paní učitelky postupně chátral, zubem času se bortil, až se horní část zřítila. Lesní správa ho nechala na vlastní náklady opravit. Je na něm podobenka paní učitelky, nápis Daleká cesta -marné volání, a stojí uprostřed „ničeho“ jako výstražné memento dávné události, která otřásla krajem.

Násilná smrt mladé ženy zanechala nesmazatelnou stopu v paměti místních lidí a je neustále připomínána. Turisté nebo hledači kešek či „pokladů“ do těchto míst často zabloudí, narazí na pomník a ptají se - co se to tady propána stalo, na takové samotě?

Tak snad je tento článek alespoň malým vysvětlením celé události a připomene památku Ludmily Volfové.

Fotografie pomníku: Marek Mlejnský, s laskavým svolením k použití z webových stránek https://www.lovecpokladu.cz/mista/m/pomnik-pani-ucitelky-1325

zpracováno podle: Historie - Oficiální stránky obce Jedomělice (obecjedomelice.cz), Archiv počasí - 02.01.1905 | In-počasí (in-pocasi.cz), POMNÍK PANÍ UČITELKY | LovecPokladu.cz, Pomníky: Pozdeň (obecpozden.cz), Krimi do kapsy (63 kriminálních případů), edice Blesk.