Strašidelné sochy z kostela u Manětína připomínají hejno duchů, mysteriózní postavy lákají davy lidí

Nestává se často, aby se nějaké místo v České republice umístilo v žebříčku nestrašidelnějších staveb světa. A přece. Jenže je to trošku jinak - v kostele svatého Jiří v Lukové nestraší (tedy alespoň ne sochy!), ale pohled je to neskutečný. Jako z jiného světa. V dřevěných lavicích zchátralého svatostánku tiše sedí či stojí bíle oděné postavy dvaatřiceti sádrových soch. Autor Jakub Hadrava vytvořil své Věřící unikátně - jsou jako ztělesnění dětské noční můry. Evokují naprosto přesné vyobrazení ducha z děsivých vyprávění při černých hodinkách nebo z ilustrací z tajemných knih.

Jejich roucha jsou stylizována zvláštním způsobem. Vypadají „rozevlátě“, jako kdyby do nich foukal neviditelný větřík. Slabý závan vzduchu, který nadzvedne mlžnou postavu… Když popustíme uzdu představivosti, doslova je vidíme se hýbat. A přesto nedýchají, tiše sedí, stojí, mají skloněnou hlavu, mlčí. A aby bylo dosaženo pokud možno ještě bizarnější podívané, do některých soch byl v procesu výroby přimíchán fosfor.

Takže pokud pokud do sebe „natáhnou“ sluneční paprsky, které probleskují přes okna, při soumraku pak světélkují, což je neskutečné - a na slabší povahy působí Věřící jako skutečný houf duchů, který se sebral a šel (odletěl) na mši. „Najdete zde znepokojivou instalaci soch zobrazujících duchy sledující imaginární mši. Tyto zahalené sochy představují duchy sudetských Němců, kteří žili v Lukové před 2. světovou válkou a kteří se do tohoto kostela ze 14. století přicházeli modlit,“ píše o kostele u Manětína slavný britský magazín Express.

Za touto scenérií proudí do zapomenutého vesnického svatostánku davy lidí i ze zahraničí. Kostel se dostal na již zmiňovaný žebříček deseti nejstrašidelnějších sakrálních staveb světa. Genius loci starého zapomenutého kostela byl sochami vzkříšen až mysteriózně. Kdo umístil podivuhodné skulptury do polorozbořené stavby a proč? Koho mají připomínat? Je to skutečně zpodobnění sudetských Němců, nebo jen prostých věřících?

Luková (německy Lukowa, Luk) je malebnou vesničkou uprostřed hlubokých lesů. Je součástí obce Manětín v okrese Plzeň-sever. První písemná zmínka o vesnici pochází již z roku 1115, i když byl na poli nedaleko kostela nalezen vzácný denár Břetislava I., který odborníci datovali do roku 1050. Minci nalezneme v Západočeském muzeu v Plzni. Luková je malá víska, sčítání lidu z roku 1930 zaznamenalo 135 obyvatel, převážně Němců, dnes zde najdeme vesměs rekreační objekty a pár starousedlíků.

Dominantou vesničky je kostel svatého Jiří. Stojí na kopci, má vysokou věž, ale kdysi bezpochyby mohutná a krásná stavba je nyní polorozbořená. Kostel byl postaven v roce 1352. A jako kdyby byl prokletý. Během staletí čelil neskutečné smůle: nájezdy rabovačů a lupičů, kteří poškodili nebo ukradli veškeré vybavení z původních tří krásných oltářů; zcela vyrabován byl také za Husitských válek. V roce 1796 vyhořel, přičemž oheň zničil i varhany, zvon byl zrekvírován, okna vytlučena, z původního vybavení bohatě zdobeného kostela zbyly jen lavice.

Svatostánek byl poničený tak moc, že mu hrozilo zborcení a zřícení věže. Poslední pokus o obnovu proběhl v roce 1858. „Pohnutá historie zdejšího kraje je vepsána v jeho zvětralých zdech. Je tam vytesáno mnoho životních osudů. Žal, zoufalství, pevná víra prostých lidí i osudové válečné události…“ zmiňuje web kostela v Lukové. Kostel svatého Jiří byl přes svou zchátralost pořád navštěvován věřícími. Když zůstaly jen lavice, muselo se improvizovat, mše se sloužily na ohoblovaném prkně postaveném na dvou špalcích, z kostela byly také vypravovány pohřby. Hlavně německá část obyvatel si před druhou světovou válkou kostel oblíbila.

Jenže poválečný odsun znamenal pro mnoho z nich nejen ztrátu majetku a rodných chalup děděných po staletí - někdy si vyžádal i cenu nejvyšší - lidský život. Chmurná kapitola našich dějin skončila, aby se otevřela jiná, po převratu nastalo tažení proti církvi a s tím spojené ničení kostelů, jejich zabírání a přeměňování na sklady a podobně. V Lukové ale nebylo co brát. Kostel byl tak poničený, že ho strana nechala být. Zbožní lidé tak chodili dál na mše. Jenže při jednom církevní pohřbu v roce 1968 se znenadání uvolnil obrovský kus stropu a spadl přímo mezi rakev a truchlící.

Lidé se křižovali, popadli rakev s nebožkou, běželi ven a pohřební obřad byl raději dokončen pod širým nebem. Všeobecně bylo toto zborcení považováno za zlé znamení, za zásah „shůry“ - a do kostela svatého Jiří už raději nikdo nechodil. Pak byl pro veřejnost zcela uzavřen a probíhaly jen sanační práce, které měly zabránit jeho úplnému zřícení. „Byla opravena věž, zabezpečena sakristie, odstraněna sanktusní věž v havarijním stavu a provizorně spravována střecha. Je otázkou, jak by to bylo dál, nebýt roku 2012…“ naznačuje web kostela.

V tento rok si totiž kostel vybral student Fakulty designu a umění ZČU v Plzni Jakub Hadrava pro realizaci své bakalářské práce:

„Po nadšení, které ve mně vyvolala práce v otevřené krajině, jsem chtěl i bakalářskou práci vytvořit přímo v krajině. (…) Pochopil jsem totiž, že síla sochy z velké části pramení z místa, kde je socha umístěna a kde „ožívá“. A je-li s místem, kde se nachází, v souladu. V takovém případě vzniká synergie síly místa a sochy a může tak vzniknout i neobyčejně silné spojení. (…) Uvědomil jsem si, že opuštěné stavby obecně a zejména pak kostely jsou neobyčejně zajímavá a silná místa. Tvořit sochy do takových prostor je tak pro mě výzvou.“ uvedl Jakub Hadrava, který si vybral skutečně nevšední téma.

A nevšedně jej i zpracoval, to uznejme. Cesta za instalací výstavy s názvem Má mysl ale byla trnitá. Hadrava objížděl Čechy a vybíral adekvátní místo pro svůj projekt, ale všude narážel na nějaké problémy nebo nepochopení. Vytipoval si místa a snažil se spojit s majiteli - spousta kostelů už je dnes v soukromých rukou, nepatří církvi, komunikace pak byla složitá, protože ho správci a vlastníci jednoduše dovnitř nepustili.

„Jako ideální prostor se jevil kostel povýšení svatého Kříže v Chebu. Jedná se o opuštěný klášterní komplex, jehož kostel během totalitního režimu využívali pohraničníci jako tělocvičnu. V současnosti je objekt uzavřený a jeho zkáza se blíží každým dnem. Bohužel zmíněný komplex vlastní podivná korporace, existující pouze v rejstříku firem, její majitel je turecké národnosti a nepodařilo se mi se s ním spojit.“ vzpomínal Jakub Hadrava na docela tristní situaci v mnohdy památkově chráněných objektech, které jsou v jakési „zemi nikoho“.

V úvahu nakonec připadal kostel sv. Anny v Olešné u Stráže, ale nakonec „vyhrál“ sv. Jiří v Lukové. „Vybral jsem si jej proto, že je pro figury věřících stejně vhodný, ne-li vhodnější, než objekt v Olešné a kromě toho je interiér mnohem zachovalejší. Vlastník kostela, katolická církev, by rozsáhlejší, popřípadě kontroverznější instalaci nepovolila, což bylo dalším důvodem pro volbu Lukové, jelikož se tak neuzavírá možnost vytvořit v kostele v Olešné něco, co by v Lukové neprošlo.“ konstatoval Jakub.

A začal tvořit dílo, které už nyní vešlo do novodobé historie nejen Plzeňského kraje. Nikde jinde v Čechách totiž nic podobného nenajdeme. Hadrava oslovil své spolužáky a dobrovolníky, které obalil igelitem, zabalil do prostěradel, různých krajek a nařasených rouch z plátna - a pak je zalil sádrou. Vzniklé odlitky v životní velikosti pak umístil do interiéru kostela. Netradiční, bizarní a strašidelná výstava byla na světě. Duchové tiše stojí a sedí, jejich postavy jsou naprosto realistické a lekají nebo fascinují návštěvníky.

Ti už výstavu vyhledávali cíleně a Jakub Hadrava vlastně kostel zachránil. Začalo se vybírat dobrovolné vstupné, nějakou částku přidala církev, vznikla sbírka na opravu střechy a dalších částí rozpadlého kostela. Sochy mají připomínat duše věřících, kteří zůstali kostelu věrni i v dobách nejtěžších. Další verze, kterou rozšířily spíše zahraniční magazíny, zmiňuje násilím vyhnané sudetské Němce. „Cílem bylo přiblížit divákovi svět minulý, kdy kostel využívali lidé, pro které byla víra přirozenou součástí života. Víra měla velký vliv na utváření jejich osobnosti,“ vysvětloval pro změnu Jakub Hadrava.

„Sochy představují postavy obyvatel, kteří ve vesnici dříve žili,“ má jasno dobrovolný správce objektu kostela sv. Jiří, „Díky této neobvyklé výzdobě má kostel šanci, že se díky své popularitě dočká dalších nutných oprav. Kostel byl dokonce v různých žebříčcích vybrán jako jeden z deseti nejděsivějších míst na světě a dočkal se tak světové popularity.“ poukazuje na fakt, že za sochami míří návštěvníci třeba až z Latinské Ameriky.

A tito zvědaví turisté jsou právem ohromeni mystikou celého výjevu, že přispívají do kasičky na obnovu kostela a často k dalšímu finančnímu daru donutí i své krajany. Jednoduše je celý výjev z Kostela duchů, jak se sv. Jiří přezdívá nejčastěji, zasáhne natolik, že dlouhou dobu o ničem jiném nemluví.

Díky Věřícím byl kostel skutečně „vzkříšen z mrtvých“. Pořádají se zde i různé akce, chorály a happeningy, zvláště v letních nocích, kdy sochy celý den vsakovaly sluneční světlo, takže někteří z duchů skutečně světélkují. Podívaná je to neuvěřitelná. Kostel sv. Jiří je otevřen od dubna do konce října každou sobotu od jedné do čtyř odpoledne. Zkuste si tam někdy vyrazit, protože to opravdu stojí za to.

Budete mít pocit, že jste se ocitli v úplně jiné realitě. Pochmurné a nehybné bílé postavy vyvolají u každého husí kůži. „Jsou to duchové? Nebo jsou to lidé? Nebo co to je?“ bleskne hlavou každého návštěvníka první myšlenka.

Je to dílo jednoho odvážného a nadaného mladého kluka, který se nebál a vytvořil něco, co obdivují lidé po celém světě. I když se obdiv snoubí se strachem a posvátnou bázní při spatření unikátních a strašidelných Věřících. To uznejme!

Vysvětlení smyslu soch a popis cesty k realizaci celé výstavy najdete například v článku Výstava Jakuba Hadravy, další zdroje: Časopis Enigma, Seznam Zprávy, Plzeňský deník, Luková - Kostel sv. Jiří, Zámek Manětín, Kudy z nudy