Dívčí tvář, vzkříšení mrtvého i plačící Němci: hřbitov ve Velharticích je plný záhad a tajemství

Velhartice leží v předhůří Šumavy nad říčkou Ostružnou v Plzeňském kraji. V sezóně bývá městečko vyhledávaným cílem turistů, kteří míří na hrad – monumentální zřícenina zdejšího stejnojmenného gotického hradu je věhlasnou kulturní památkou. Jenže hrad není hlavním cílem fanoušků záhad a tajemna. Valná většina všech návštěvníků Velhartic dojde na hřbitovní kostel sv. Maří Magdalény.

Svatostánek byl založen v roce 1373, je obklopený hroby, které jsou kolem něj zhusta natěsnané a hřbitov je uzavřen oprýskanou hřbitovní zdí s mohutnou bránou. Záhadný kostel se nachází na malém vršku, který poskytuje výhled na obec i známý hrad. I ti, kteří neznají tajemné legendy velhartického hřbitova, se při vstupu na poklidné místo neubrání záchvěvu. Co se na idylickém místě u nenápadné obce mohlo přihodit tak strašného, že se citlivým lidem dělá špatně, jen na hřbitov vkročí?

Předně je zde kostel samotný. Je ještě starší než blízký hrad, počátkem 16. století byla přistavěna severovýchodní část, postupem doby byl významně upraven a zveleben. Traduje se, že na místě nynějšího kostela sv. Maří Magdalény se rozkládalo pohřebiště z dob Velkomoravské říše. V dávných dobách měl na místě nynější sakrální stavby stát prostý dřevěný kostelík, který se stal dějištěm velké tragédie - schovali se do něj osadníci, kteří byli napadeni tlupou lapků.

Lupiči vyrabovali jejich obydlí a dřevostavbu zapálili. Zaživa zde prý uhořely celé rodiny včetně malých dětí. Někteří místní přísahají, že za deštivých nocí je slyšet volání, pláč a rány. Jsou to jen výmysly pro přilákání turistů, nebo hra deště a větru v korunách stromů?

Nejděsivější věc, která se dle pověstí na velhartickém hřbitově odehrála, byla zřejmě inspirací pro onu slavnou baladu Svatební košile. I když Karel Jaromír Erben nikdy tuto spojitost nezmínil, při svém cestování za sběrem lidových legend a pohádek navštívil i Klatovsko a musel se o temném rituálu černé magie dozvědět. Událo se zde totiž něco tak děsivého, nechutného, temného a odporného, že hřbitov od tohoto zla nebyl a nikdy nebude „očištěn“, jak tvrdí ti, co věří v magii a rituály.

Jde samozřejmě o nekromancii. Vzkříšení mrtvého za pomoci temných sil je v legendách a pověstech všech zemí světa zmiňováno jako rituál nesmírně nebezpečný a „špinavý“. Kdo vzkřísí mrtvolu, překročí onen pomyslný Acheron, řeku, odkud již není návratu. Zůstane tím poznamenaný navždy.

Ať už jsou to povídačky nebo ne, jisté je, že pověst o oživení mrtvého v areálu velhartického hřbitova žije vlastním životem. Podle nejčastější verze šlo o dva soky v lásce. Různé zdroje citují legendu přibližně takto: mladá dívka milovala vojáka, který však padl v bitvě. Jeho tělo bylo převezeno do vlasti a mládenec byl pohřbený v jihovýchodní části velhartického hřbitova. Dívka chodila denně k jeho hrobu, naříkala a neustále se snažila zbavit neodbytného nápadníka, který si na mladou ženu myslel ještě před osudnou bitvou. Dala mu jasně najevo, že si ho nikdy nevezme, i když jí sliboval pověstné hory doly.

Zhrzený muž začal vymýšlet plán pomsty, která neměla obdoby. Podle legendy oslovil vědmu, která žila v lesích. Čarodějnice mu dala grimoár, magickou knihu, naučila ho zaklínadlo a pomstychtivý muž provedl příšernou věc - vyvolal z hrobu svého soka v lásce. Mrtvý neměl svou vlastní vůli, mohl ho ovládat, poručil mu tedy, aby svou nevěstu unesl a vzal ji k sobě do hrobu, což mělo skončit její smrtí.

Pověst praví, že se umrlec své lásky skutečně zmocnil, ale ona se mu vysmekla, utekla do kostela a zamkla se v něm. Dívka pak musela až do rána odrážet útoky mrtvoly, která bouchala do dveří a oken a drala se dovnitř. A jak vepsal Erben do své balady, tomuto záhrobnímu řádění učinilo přítrž ranní zakokrhání kohouta. Umrlec se musel vrátit zpět do hrobu, nevěsta klesla v mdlobách na dlažbu bočního vchodu kostela, kde je dodnes zasazený kříž, který má tuto nesmírně hnusnou věc připomínat.

Povídačky? Možná. Legenda má více verzí, ale jádro vždy zůstává stejné. Byla vzkříšena mrtvola za účelem pomsty. Kdo, a hlavně proč by si něco takového vymyslel? I když je lidská fantazie bezbřehá, tento příběh se traduje v Pošumaví od nepaměti. A inspirace pro Svatební košili se přímo nabízí!

Návštěvníci mysteriózního hřbitova však nechodí jen za legendou o nekromantickém zásahu. Slavná dívčí tvář na fasádě kostela sv. Maří Magdalény je proslulá po celé Evropě. Když se totiž podíváte pozorně na zděný štít svatostánku na jeho severní straně, objeví se na něm naprosto zřetelná tvář krásné smutné dívky. Nejlépe ji můžete pozorovat z dálky, a to ze silnice mezi Velharticemi a Nemilkovem. Tmavé skvrny ve fasádě mizí jen při novém nátěru, ale brzy se zase objeví. Přemalovat se prostě nedají.

Dívka zadumaně shlíží do okolí a tento obličej se stal vyhledávaným cílem fotografů. Fotky štítu kostela najdeme všude, na facebookových stránkách nadšených amatérů i na poměrně seriózních webech, kde se racionálně uvažující lidé shodují v tom, že se jedná o pareidolii. Hra smyslů je velice zajímavý jev, při němž si vizuální vjemy dotvářejí lidé za pomoci fantazie. Je to jako vidět Ježíše na toustu nebo Pannu Marii ve fleku na podlaze. Lidská mysl si pohrává, vidí zvířata v mracích a podobně. Pareidolie se přímo nabízí. Někteří lidé však skálopevně věří, že tato tvář patří oné dívce, kterou unesl vzkříšený nebožtík.

Jiná verze zmiňuje oběť autonehody – mladičká dívka se měla zabít při tragickém nárazu vozu do hřbitovní zdi. Její zoufalý výraz v okamžiku smrti se měl navždy otisknout do štítu kostela. Dále se praví, že obličej patří nešťastné zavražděné ženě, kterou měl brutálně sprovodit ze světa pán hradu Velhartice. Predátor a násilník Martin de Hoeff-Huerta vlastnil hrad v sedmnáctém století. Španělský dobrodruh zdejší obyvatele brutálně obracel na katolickou víru. Vybíral si hlavně mladé ženy, které krutě mučil.

Jedna z nich mu měla z hradní kobky utéct a nalézt podzemní chodbu, která spojuje hrad a hřbitov. O této chodbě se vypráví po celá staletí, ale nikdy nebyla nalezena. Nebohá oběť týrání zběsilého pána však svůj útěk nezvládla - Martin de Hoeff-Huerta ji dostihl a ubil k smrti. Děsivá vražda se měla „přenést“ do kamene, z něhož je starodávný kostel vystavěn. Jenže to jsou zřejmě jen povídačky z bujné fantazie prostých lidí. Don Martin byl spíše pokrokový člověk, ne tyran. A lidé mu nevěřili, tak z něj udělali netvora.

Velhartický hřbitov s kostelem sv. Maří Magdalény je místo s atmosférou, která se musí zažít na vlastní kůži. Své o tom vědí různí „záhadologové“, kteří jsou schopni na hřbitově nocovat nebo se pokoušejí vlézt do kostela. Za pomoci různých virgulí hledají onen hrob, ze kterého vstal nebožtík. A přísahají, že na ně ze střechy „někdo“ házel kameny.

Všude se mají ozývat prapodivné zvuky - šepot, sténání a vzdychání. Zoufalý pláč má pro změnu přicházet z neoznačeného hromadného hrobu. Jedna z tragických kapitol našich dějin totiž poznamenala už beztak zkoušený velhartický hřbitov. Někde v areálu se údajně nachází hromadný hrob zavražděných Němců, kteří místo odsunu skončili umučeni, rozstříleni a naházeni do neoznačené jámy.

Ať už je pravda jakákoliv, památka, obklopená tichým hřbitovem, je místem se zvláštní a fascinující aurou. Hřbitovní kostel sv. Maří Magdalény přitahuje každého, kdo má rád tajemno. Ať už jste fanoušci záhad, nebo se zajímáte o historii zajímavých míst naší země, mysteriózní Velhartice rozhodně stojí za návštěvu. Vrátíte se ale odsud zmateni a plni otázek - Mohlo se to stát? Kdo je ta dívka? Je tam ten obličej? Opravdu tady někdo vstal z mrtvých?

Odpovědi zřejmě nikdy nikdo nenalezne. Jen tichý hřbitov s kostelem bude ještě dlouhé roky přitahovat davy zvědavých lidí. Jeho legendy a magické události nemají v naší zemi konkurenci.

Autorský text, časopis Enigma, turistický portál Kudy z nudy Hřbitovní kostel svaté Máří Magdaleny Velhartice – Kudy z nudy, Historie, záhady, tajemno, Seznam odpovědí | dotazy.ujc.cas.cz