Článek
V Praze jsem žila dvacet dva let. Za tu dobu jsem tam potkala snad všechny úchyláky, kteří by mohli být zapsáni v sexuologických skriptech! Hlavně na cestách do školy. Autobus, metro, tramvaj, to byla paráda… Civěči, ošahávači, frotéři… Přesně jak říkala Bridget Jones: „Když jsem se přestěhovala do Londýna, na každého jsem se usmívala, dokud se mi jeden chlap v metru neudělal na záda!“ Asi tak.
Na vlastní oči jsem také viděla exhibicionistu: bylo to za bílého dne v Dejvicích naproti ČVUT, tehdy tam byl takový parčík. A ten pán měl opravdu dlouhý zelený kabát jako v nějakém blbém filmu, rozevřel jej, já civěla… Jak to bylo v Kameňáku: „Vejce sem zapomněla koupit!“ Ach jo. Na úchyláky jsem měla štěstí i ve vlaku, když jsem jezdila do Domažlic na víkendy za svým nastávajícím mužem. Jednou si mojí nevinnou otázku: „Prosím vás, jak dlouho stojíme ve Stodě?“ vyložil průvodčí couráku jako nabídku k sexuálnímu styku!
Asi s tím měly co do činění mé klepající se ruce, protože jsem si prostě potřebovala nutně zapálit na peróně jako uličník. A jistě mu přidalo moje další usměvavé zvolání: „Budu kouřit!“ No. Už jsem se ho nezbavila. Sahal mi na stehno, běhala jsem po vlaku sem tam, až mi nějaký hodný pán nabídl místo: „Pojďte se schovat, děvenko,“ pokynul mi laskavě. Dojatě jsem děkovala, dávala si tašku nahoru do té sítě - a najednou mě můj zachránce popadl za zadek a odmítal ho pustit!
Když jsem v Praze pracovala v Orbisu u Kanzelsbergera, chodila tam spousta různých cvoků. Už jsem o nich i psala, dokonce dvakrát, ale pak jsem si vzpomněla na další a další… Inu - všude je něco. V knihkupectví byli fetišisté na knihy: čuchači, plivači, zpěváci, blázni, animátoři, grafomani… To si fakt neumíte představit, co se tam všechno dělo! A my museli obsluhovat i je.
Pan Kanzelsberger si potrpěl na to, aby měl jeho personál úroveň - a žádný zákazník nesměl zůstat nepovšimnut. Také jsme my zaměstnanci museli mimo slušného chování i reprezentovat čili vypadat jaksi k světu. Nevím, jak to tam chodí dnes, ale za mých časů mi bylo jasně řečeno:
„Já tě zaměstnám, vždyť máš mou školu (opravdu to byla jeho škola, knihkupecká střední) ale nebudeš nosit ty kopyta a vezmeš si sukni. A tyhlety vlasy nebo co to je, to by chtělo s tím něco…“ vrtěl hlavou. Ehm. Kopyta byly martensky, které mi maminka tehdy po asi ročním dyndání za půl vejplaty koupila, aby pak až do své předčasné smrti říkala: „Tohle byl nejlepší kauf mýho života! Ta holka je nesundá z nohy!“ No aby ne! Mám je dodnes! Fakt v nich na podzim chodím na houby, jezdím na koni a kolik je to let? Ty jo. Skoro třicet!
V Orbisu jsme tedy s kolegyněmi pobíhaly v sukýnkách a těsných kalhotách a různých topech a tričkách, nicméně „ne-vy-zý-va-vých“, jak nám kladla na srdce tamní paní vedoucí. Boty byly docela oříšek - sežeňte krásné pantoflíčky nebo střevíčky, které mají ortopedickou stélku a nevypadají jako galoše z pitevny! A mít pohodlnou obuv byl základ - sloužily jsme dlouhý krátký týden, dvanáct hodin na nohou…
No jo, ale byly jsme mladé, nevadilo nám to - a s vlasy jsem si také poradila. Přestala jsem experimentovat s barvou, takže účes jsem měla sice velice výstřední, nicméně líbivý. Vzpomínáte na Renatu Kajdžas? Nahoře natupírované bodliny, dole vlasy do pasu, melír, to jsem měla já.
„Panu šéfovi“ dokonce bleskla v očích spokojenost. Tedy občas. Rozumějte, já s ním vycházela velice dobře, protože jsem chodila k němu na školu, respektovala jeho autoritu (málokdo má tak přirozenou autoritu jako právě pan Kanzelsberger st.) a vše bylo k oboustranné spokojenosti. Kdyby do prodejny nikdo nechodil, tak bych byla spokojená i já! Znáte to. Když pracujete s lidmi, potkáte zákonitě tolik strašných blbců, že to až není možný! Mně se občas chtělo výt na měsíc! Byla jsem jako hostinský v Hospodě na mýtince: Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi…
Ale abych nebyla nespravedlivá, potkala jsem tam spoustu velice sympatických, milých a inteligentních osob, které měly opravdový zájem o knihy. A mimo těchto skvělých zákazníků a zmíněných blbců a úchylů chodili do knihkupectví i ctitelé. S kolegyní Vendulou jsme byly mladé, pohledné, výřečné, mrštné…
Až se tu musím smát, včera jsem vyndávala knihu ze své knihovny v obýváku a ruplo mi v zádech takovým stylem, že doteď chodím jako šouravá stařenka! A tehdy jsme tam létaly jako komety se štosy těžkých svazků v náručí, a ještě šly po šichtě do baru! Dnes bych pravděpodobně umřela po hodině naceňování „zbo“ a rovnání knih na prodejnu!
Na Václaváku je velká koncentrace lidí a měly jsme tam spoustu úplně zmagořených nápadníků, to nemohu říct! Třeba pan Čuchač. To byl nějaký maniak přes voňavky a parfémy. Na vůně já si dost potrpím, mám čichovou paměť, stačí malý závan a okamžitě se mi vybaví celá konkrétní situace, kdy jsem tuhle vůni či smrad cítila. A v té době frčela Gabriela Sabatini, Jovan, Zelené Íčko… Takže Čuchačovi, což byl maličký drobný obrýlený mužík, se to velice líbilo. Dával to najevo hlasitým natahováním vzduchu nosem.
„Fff Fff Fff…“ ozývalo se spokojené nosohltanové vrnění. „Až mu to z nosu přejde do jiných prokrvených míst mužského těla, éééh, tak se modlím, aby si to šel pořešit někam do ústraní!“ šeptala jsem tiše Vendule. Ta od něj měla klid - preferovala vůně těžké, ba pižmové. To se mu nelíbilo. „Fííí Fííí Fííí!“ čmuchal znepokojeně, zcela nevzrušen. „Ty jooo, to nepla,“ smála se kolegyně jako ve školce na pískovišti, „Si vemu otcův Pitralon, uvidíme!“ řehtala se. Žárlivka! Čuchač byl můůůj! Ale ona měla svého zvrhlého ctitele. To byl Vlasař.
Ten se nakláněl a předstíral, že šeptá, aby si obličejem zajel do cizích vlasů. Ona měla hustou černou hřívu, účes jako Kleopatra… Krásná holka to byla! Já se mohla se svou Kajdžas jít zahrabat! Vlasař jí dokonce nechával dárečky na pokladně v podobě gumiček (do vlasů myslím!) nebo čelenek. Ten ani nevypadal od pohledu divně. Zkrátka miloval vlasy. Až se začala Vendy bát, že jednou vyndá nůžky!
Různých stalkerů bylo také požehnaně. K metru mě pronásledoval jako stín Plížič, jak mu říkal můj nejmilejší kolega pan Bojan Vařečka (budiž mu země lehká). „Já nevím, co to s těma klukama dneska je. Já když si namlouval děvče, tak jsem na to šel hupem. Jednu jsem tenkrát položil do trávy a její tatík mi zabodl vidle do zadku!“ rozohnil se horkokrevný Bulhar, který nám jednou ukazoval svou fotku z mládí a málem jsme padly do mdlob - vypadal jako černobílé dvojče Alaina Delona!
„Ale abych se za holkou plížil a lezl po břiše za stánky s klobásou… Proboha, už tam zase skáče. Kdybys byl, co k čemu, blbečku, tak jí aspoň tu klobásu koupíš! Pojď!“ chytil mě za křídlo a vlekl do metra, zatímco Plížič se přískoky plížil k eskalátorům a já se fakt bála! Pan Vařečka bydlel v Dejvicích, takže na Dejvické se mnou čekal na dvěstěosmnáctku; počkal, až smrdutý koráb silnic zavře dveře a vyjede směr sídliště Ruzyně-Dědina! To byl kavalír ze staré školy!
V plejádě těchto různých úchyláků jsem úplně vytěsnila mého oblíbeného nohostalkera Pana Nožičku. Až se najednou, jak to u mě bývá, vzpomínka vynořila z ničeho nic. Šla jsem pro dcerku do školky. No, šla… Funěla jsem pro dcerku do školky. S těmi kopci by tu vážně a opravdu měli něco udělat, například je otočit nebo srovnat terén, ehm! Ale co oni.
Hlavně já už bych asi opravdu měla omezit to kouření! No jo, když to je tak těžký! Moji rodiče od rána do večera hulili jak prokopnutý kamna, to se potom těžko odolává, když máte doma takový vzor! Před dcerou tedy zásadně nekouřím a můj muž je zlej vzteklej odnaučenej těžkej kuřák. Ze čtyřiceti na nulu, jak se rád právem chlubí!
Já jsem to zkusila. Fakt! Podnikla jsem jisté kroky k eliminaci svého hnusného zlozvyku - pořídila jsem si elektronickou cigaretu. No jo, jenže…To je jako kdyby hadrákovi na heroinu s tělem rozpíchaným jako cedník dali cucavé pastilky proti kašli příchutí šalvěje a řekli mu: „Na! To je úplně to samý!“ Tak jasně!
Tak jsem funěla a bezmyšlenkovitě odkopla z cesty nahnilé padané jablíčko. Skříííízzz… ozval se vrzavě štěrk a já si nabrala plný sandál pichlavých kamínků. Krucinááál, zavyla jsem, zase tu budu hrát kašpara celé vesnici. Jako obvykle! Nebylo čeho se chytiti, balanc na vysoké platformě neudržím, v minisukni jsem vrávorala s rozpaženýma rukama na jedné noze jako čáp s artrózou a pokoušela se vyzout si botu a vysypat její chrastící obsah. Za stálého troubení vyzubených řidičů! No jo, jen se podívej, to tu zase dělám!
Vrávorala jsem po ulici napůl bosa, jako když jde tančící derviš na rentgen a vztekle ometala chodidlo. „To by Pan Nožička nevydejchal,“ řekla jsem a začala se maniakálně smát. Když o tom tak přemýšlím, já se spoluobčanům vůbec nedivím, že mě považují za cvoka!
„To je manžel vod tý slabomyslný pani, jak píše ty věci na ty internety? Ta padlá na hlavu? Chudák… Ta furt něco vyvádí, dyť je to magor ženská!“ zaslechl jednou můj muž ve frontě na zákusky a málem se složil smíchy. Jojo! Ale Pan Nožička, to bylo dílo, chichotala jsem se i ve vestibulu školky jako poloviční blázen, až na sebe ostatní maminky významně mrkaly!
„Akce Nožička“ vypukla jednoho parného léta, když jsem ještě dělala v Orbisu, ale už jsem se chystala ku svatbě a stěhování. Při jedné ospalé směně, kdy nikdo nechodil, protože všichni měli rozum a byli někde u vody, přišel pan Kanzelsberger a kývl na mě: „Pojď, potřebuju tě!“ Ostatní zbystřili. Byl to v té době takový mikrokosmos, celá firma se znala a drby jely na plné obrátky! Divím se, že neměli v kanceláři nástěnku jako farář Otík ze Slunce sena: Kdo kdy kde s kým proč jak koho… No, možná i měli!
Pan šéf mi stroze oznámil, že mě překládá. To on dělal. Zčistajasna udělal škatulata hejbejte se a mnoho zaměstnanců to oplakalo. Nebo odešli. Naštěstí to bylo jen dočasné, protože mě násilně odervat od prvorepublikového galána pana Vařečky a „drndy“ Venduly těsně před skutečným odchodem do manželského života - to by mi urvalo srdce!
Pan Kanzelsberger mi sdělil, že na jedné z jeho pražských poboček (a já vůbec nevím jaká to byla pobočka, možná Vršovice?) onemocněla ta a ta a nemá náhradu a jde o týden a budeš končit v pět a víkend volnej a sem stejně teď nikdo nechodí i ty turisti jsou někde víš kde a klimatizace je nějaká divná a támhle někdo sedí a kde je pokladní to už je na záchodě snad hodinu já sem budu muset jezdit častěji… Do jeho monologu jsem se nepletla. Pan šéf totiž jednou udělal přepadovku i tím, že potají přijel spolu s popelnicemi a krabicemi nákladním výtahem ústícím z chodníku!
Co jsem měla dělat. Kývla jsem a posbírala si saky paky ze skříňky. Pan šéf měl ještě jedno překvápko - vzal mě do osiřelé prodejny svým vlastním vozem! „Ježiši, to zase budou drby!“ vypadlo ze mě, až se začal smát. Asi mu to lichotilo! Maně jsem za klobásovým rájem zahlédla Plížiče, umístila svůj zadeček na široké sedadlo luxusního Volva a pokynula provokativně kolegům jako nějaká hanbatá gejša! „Ave Caesar, morituri te salutant!“ zavolal pan Vařečka, který si to mohl dovolit, protože šéf ho měl velice rád. Jo, pan Vařečka. Kdo měl kolegu, na kterého nemůže zapomenout, ten mě pochopí!
Když jsme dojeli do maličkého krámku, u pokladny seděla vedrem zhroucená Iveta, kterou jsem už znala - všichni jsme se navzájem znali, za ty roky to jinak nešlo. Nedělá mi problémy se rychle aklimatizovat a zorientovat, takže sotva mě šéf vysypal z vozu (bez zajížďky kamkoliv, nebojte!), podala jsem jí ruku, šla do maličkatého kamrlíku vyndat si věci z tašky a přezout se z páskových sandálků s korálky a přezkou na patě do pantoflíčků na vysoké podrážce.
„Ty jdeš naboso?“ vyhrkla Iveta. Nad prapodivnou otázkou jsem musela dlouze přemýšlet. „No… A proč ne? Je vedro. Nebo s tím máš nějaký problém? Nebo zase vydal nějaké nařízení stran důstojného oděvu? Musíme nosit stepovací boty a tančit ku obveselení zákazníků?“ smála jsem se, protože Iveta nepatřila mezi kolegyně, které šéfovi lezly do zadku (a to byste koukali, kolik jich bylo a jak se chovaly, to bylo fakt zoufalý!)
„Ne, ale…“ byla na rozpacích. Mrkla jsem na její nohy a málem mě omyli: Iveta byla velice hezká plnoštíhlá žena, „uměla se nosit“, měla pěknou červenou sukni, bílé tílko, opálený výstřih, delší kudrnaté vlasy - a na nohách měla tlusté valchované ponožky do půli lýtek. Obuta byla, nekecám, v kotníkových pevných botách!
„Tobě není vedro?“ vyhrkla jsem. Bylo to fakt hrozně divné! „Ále…“ mávla rukou a jelikož přišli zákazníci, rozhovor jsme nedokončily. Kéž bychom ho dokončily! Ušetřila bych si spoustu toužebných myšlenek na přezkáče, lyžáky, běžkařské boty, sněžnice, válenky, onuce… „Asi ji zebou nohy. Moje máma je taky zimomřivá,“ vzpomněla jsem si na maminku, která si pořád napařovala nohy v lavoru. Nad podivnou Ivetinou libůstkou jsem mávla rukou.
Zákazníků přibývalo, v malém knihkupectví to bylo něco docela jiného, musela jsem se otáčet, když ke mně přistoupil vysoký hubený kluk. Měl protáhlý obličej, ke komu ho přirovnat - možná trochu připomínal pana Javorského v době, kdy hrál Kyslíka a nechal se šikanovat vychrtlým svobodníkem Hasmanem. Blonďatý, docela sympaťák, netušila jsem vůbec nic zlého, takže jsem ani neregistrovala Ivetino syčení. Kluk se díval do země (až poté mi došlo, že se mi dívá na nohy) a požádal o jednoho Bigglese.
Už jsem byla zorientovaná, knížky o pilotovi byly až úplně dole v jednom regálu. A místo shýbnutí jsem použila dřepu, jak by řekl doktor Štrosmajer (i když on dřep nepoužil, šťastlivec)! A představte si dřep. Automaticky se přesune těžiště těla na špičky, čímž se vám odhalí plosky chodidel. V mém případě bosých. Sahám po knize a najednou slyším táhlé hrdelní: „Hhhhrrr Hhhhrrr…“ „To má infarkt nebo co?“ pomyslela jsem si, „Já se snad těch podivínů nikdy nezbavím,“ letělo mi hlavou. Tak zvednu oči nahoru ke Kyslíkovi, ale on tam nebyl. On prosím pěkně KLEČEL přímo za mnou a obličej měl u země za mojí patou.
„Ježiši kriste!“ vyskočila jsem na nohy jako píchnutá vosou, „Co to dopr… je?“ Ta pozice byla tak strašně děsivá a netypická, jako z hororu! Kluk měl vytřeštěné oči a prostě slintal na podlahu, já to jinak říct neumím. „Ven!“ rvala ho Iveta z dlažby, chytila ho za flígr a nosem napřed s ním vyrazila dveře.
„Vidíš to. Já tě varovala, ale neřekla ti to. To je Nožička. Prosím tě, tak teď se ho nezbavíš.“ „Jak nezbavíš? Co to je za cvoka?“ „Cvok přes nohy! Bydlí tady kousek, všichni ho znají, je schopnej lízt za tebou po kolenou po ulici a dívat se ti na nohy. Já už nosím tyhle fusekle, babička mi je plete. No, podivej! Ten na tebe bude čekat a půjde s tebou na tramvaj. S nosem u země. A nedovoláš se, kolikrát už ženský volaly měšťáky! Prej je neškodnej. Má na to i papír. Fůtr, no.“
Footer stál za prosklenými dveřmi a civěl na mě. No těpic! Zlatej Čuchač a Plížič! Co teď budu dělat? „A ví o něm šéf?“ „A co by mohl dělat? Tak chodíme v ponožkách. On je magor.“ pokrčila rameny víceznačně, že nějak nebylo v první chvíli rozpoznatelné, koho vlastně myslí! Ehm!
Pobyt v malém knihkupectví se zvrhl v překážkovou dráhu. Ten člověk byl všude! Druhý den jsem si vzala do nazouváků silonové ponožky, ale chyba: viděl chodidla. Takže prásk na zem a funěl. A PLAZIL SE takovou pavoučí chůzí za mnou. Bylo to odporné, dělalo se mi zle! Utíkala jsem na tramvaj s ním závěsu, doma jsem div nebrečela. Můj tatínek se nejdřív smál, protože sice znal všemožné úchylky pudu pohlavního, znal i tyto footfetišisty, chápal, že to může někoho sexuálně vzrušovat, nicméně když se jednalo o nohy jeho dcery, tak se strašně naštval!
„Já ho zabiju. No zabiju. Rukama ho zabiju. Nohy mu přerazím. Éh, promiň,“ zarazil se. Zrovna u nás dlela na návštěvě babička, která rozšafně založila ruce na prsou a zvonivou chodštinou zvolala: „Tleto by si zkusil jen jednouc! A víš co, divče, buj ráda! Si eště mladá, ale mi dyby nědo čumíl jen na ty mý starý haxny, blo by to dobrý! Nevidíl by ten zvadlyj ksicht!“ „Ježišmarjá, mlčte už taky chvíli!“ okřikl nervózní táta svou tchyni a volal svému kamarádovi doktorovi.
„Nazdar. Průser. Peťu v práci pronásleduje nějakej cvok. Přes nohy. Cože? Co se směješ? No mě nezajímá, že to máš taky! Já chci vědět, jestli je to nebezpečný!? Co uříz? Jak uříz? Ty seš ale debil!“ práskl otec rozchechtanému lékaři vztekle s telefonem. Strejda byl totiž soudní patolog u kriminálky. Jezdil jako ohledávač k vraždám. Já ho měla ráda, měl skvělý smysl pro černý humor, což asi díky své práci musel, ale nemusel vykládat mému tátovi, že jednou ohledával ženskou, které někdo uřízl chodidlo ku uspokojení svých zvrhlých choutek!
Pak se mu to rozleželo a přišel: „Hele, já nejsem sexuolog, ale tyhle lidi nebejvaj nebezpečný. Jen jsou posedlý. Nohama. Někdo prsama, někdo nohama… Prostě se jim to líbí, vzrušuje je to. No. A když je ještě k tomu cvok, tak je to prostě slintal. Úchyl. Ať si Peťa vezme tlustý fusekle!“ řekl patolog. Tátovi zasvítilo v očích. Jestli něčím náš synek z důstojnické rodiny (a jeho bratři!) skutečně oplýval, byly to ponožky! Ale jaké! Samozřejmě! Když jsme se poprvé dívali na Pelíšky, táta v majoru Šebkovi poznával svého tátu, dědu.
A když filmový Michal dostal pod stromeček vojenské erární boty a vojenské erární ponožky, táta vyskočil, štrachal ve skříni, aby vzápětí přinesl naprosto stejné boty i ponožky in natura. „Jsou to voni? Jsou to voni!“ odpověděl si sám. Takže jsem druhý den ráno jela v martenskách tramvají a v kamrlíku si natáhla zelené chlupaté tlusté kousavé vojenské ponožky. Tento ohromující módní doplněk jsem vyšperkovala dvojicí hnědých vojenských přezůvek, tzv. kominíků. „Jachachachááá!“ rozřehtala se Iveta, když mou výstroj viděla. Já vypadala! K letním šatům to byla pěst ne na oko, ale přímo na solár!
Pan Nožička už v devět číhal za dveřmi. Slintal, načuhoval, mně ho bylo až líto! Já jsem schopná určité věci pochopit. Skutečně. I chápu, že je někdy něco silnějšího než rozum. Ale na Panu Nožičkovi bylo něco stejně znechucujícího a zároveň znepokojivého. Na tom jeho pohybu, jak se choval, plazil… Když to teď píšu, uvědomuju si, že to musel být hrozný chudák.
Ale on předčil i fotky víte čeho, které někteří chlapi prostě jen tak pošlou holce na mobil. Co si jako tito Posílači myslí? Že holka při spatření jejich výbavy padne do mdlob..? Garantuji, že většina se znechuceně odvrátí a vymaže to! Znechucený byl i Pan Nožička. Když tehdy uzřel mé ovojákované dolní končetiny, myslela jsem, že praskne vzteky. Zrudnul, udělal strašně zlý výraz, že jsme se s Ivetou až otřásly - a zmizel.
Dodnes nevím, jestli to byl jen neškodný cvok nebo nebezpečný deviant. Nevím. Co ale vím je, že na mě část své posedlosti doslova přenesl. Ještě dlouhou dobu po extempore s Panem Nožičkou jsem se dívala jako uslintaná fetišistka ženským na chodidla; zkoumala, posuzovala a vrtalo mi hlavou, co na tom je tak vzrušujícího? Ta skrytost, tajemnost? Ten tvar? Pach?
Pak jsem si jednou v krámu musela dát pár facek, protože nějaká slečna si přede mnou dřepla k regálu ve stejné pozici jako já tenkrát a co myslíte? Já se zasekla, čuměla jí na velice hezké nohy s krásně nalakovanými nehty, až mi málem rozbila ústa!
Tehdy ještě existovali Lidé.cz, nedalo mi to a napsala jsem do skupiny Footfetišistů. Popsala jsem chování Pana Nožičky, vtipně a s nadhledem. Ježišmarjá! Jak já dostala vynadáno, to bylo až děsivý! „Tohle nejsme my! My jsme estéti, ne slintači!“ Já se jim nakonec byla nucena OMLUVIT! Ale pak mi tam cinkla soukromá zpráva.
Byl to jeden z těch footerů a oznamoval mi: „Já asi vím, o koho jde. Je neškodnej. Co já vím, tak se léčil, ale nic nedělá, tak ho pustili. A chápu tě, vypadá to hrozně. Říkají mu Krab, Lezec, Slinták a Nohejl“
Tak jo. Nohejl. Taky pěkný. Kde je mu asi konec? Naučil se s tím žít? Je to asi hrozně těžké, neumět se ovládnout, a to jde „jen“ o nohy! Každopádně až pojedu do Prahy, tak se rozhodně vyhnu místům, kde za mnou Pan Nožička lezl!
A teď si jdu nalakovat nehty, koukám, že si mi uloupl kus na palci, tááák, hezky si k tomu dřepnu, a ještě si večer pěkně namažu chodidla a…
A dost! A pěkný den všem, kteří chápou, že některé vědci jsou prostě lidské! A také všem okončetinám!
