Plačící vdovy jsou děsivé sochy truchlících žen. Ťukají na dveře hrobů rodiny Badaracco, roní slzy

„Pokud jdete po hřbitově Staglieno, na ploše kilometru čtverečního uzříte nejkrásnější výtvory, které byl schopen člověk stvořit. Každý monument, každý pomník: všechno je neuvěřitelné. Detaily stvořené člověkem, oči, které vás vidí, sochy, které k vám promlouvají.“

„Nezbývá než v tichém údivu žasnout nad dokonalostí, kterou stvořil člověk. Kam se ten um poděl? Kam zmizely talenty? Proč už nikdo takové sochy nevytvoří?“ ptá se sugestivně web AFIMS, který se snaží zkompletovat galerii náhrobků ze VŠECH starých evropských hřbitovů. Což je práce pro celou generaci, to uznejme!

Hřbitov v italském Janově je dle amatérských nadšenců do oné „funerální turistiky“ jedno z nejokázalejších míst posledního odpočinku na světě. Najdeme tam Monteverdeho anděla, stojí zde několik stovek mohutných sousoší, před kterými člověk jednoduše padne na zadek. Talent tehdejších mistrů sochařů dal vzniknout nádherným sochám, byť toto slovo v kontextu s morbidním prostorem hřbitova vyzní maličko divně, ale je to tak.

Rozsáhlý hřbitov Cimitero monumentale di Staglieno je jedním z největších hřbitovů v celé Evropě. Návrh na místo posledního odpočinku pochází už z dob Napoleona, který svým ediktem z roku 1804 zakázal pohřbívání v kostelech. Tak se bohatí janovští měšťané rozhodli, že „s tím něco provedou“. Tehdy byl Janov hlavním centrem vzdělanosti a kultury v celé Itálii, není proto divu, že přitahoval umělce, reformisty a boháče, kteří si přáli mít na svém hrobě něco netradičního, velkolepého; něco, co přetrvá věky a ohromí i budoucí generace.

Postupně se na hřbitově Staglieno vyvinula tradice realistického pohřebního sochařství. Obří sochy s precizními detaily někteří považují za velikášské, bizarní a laciné. Nic to nemění na tom, že Staglieno je nádhernou galerií pod širým nebem a rozhodně stojí za návštěvu. A nemusí být jen jedna - ba naopak, přímo se říká: „Jděte tam víckrát, to nejlepší je totiž skryto!“ A je to pravda.

Teprve když si návštěvník očeše smysly od přestřeleně velkých kopií antických památek a třímetrových andělů pomsty, najde poklad. Navenek nenápadná socha se totiž ukáže být něčím neskutečným. Tak jako náhrobky rodiny Badaracco. Tato dynastie byla jednou z nejvýznamnějších v Janově. Velice rozvětvená, až neuvěřitelně!

Zakladatel měl přes patnáct dětí s několika ženami, potomci měli spoustu dalších a dalších ratolestí, až se v tom nevyznají ani genealogové! Rodina Badaracco je v Itálii známá dodnes - snad každý z nynějších nositelů tohoto příjmení má své předky pochované na hřbitově v Janově. První zmínky o rodu spadají až do čtrnáctého století - postupem doby se z mužů rodu Badaracco stávaly velice slavné osobnosti.

Byli to stateční vojáci, správci, boháči, majitelé rozhlehlých statků; v dobách největšího rozmachu zámořských plaveb se tak jmenovalo několik námořních kapitánů. A když vznikl hřbitov Cimitero monumentale di Staglieno, zakoupila zde rozvětvená dynastie spoustu hrobových míst. Měli peníze, mohli si to dovolit - žijící nestoři rodiny Badaracco usoudili, že právě tam budou jejich hrobky. A aby vyčnívaly, budou na nich sochy, kterou svět neviděl!

„No jo, ale viděli jste to? Tam to roste jako houby po dešti! A vše je tak krásné, co si tam necháme dát?“ mohli si mezi sebou povídat bratři Pietro, Giuseppe, Marco a Lorenzo… A ještě další a další příbuzní, bratranci, synové, vnuci… Budiž jim řečeno ke cti, že byli nejen stateční a hrdí, ale také měli vkus. To nebývá u boháčů obvyklé. „Čím větší, tím lepší!“ hlásá mnoho movitých lidí, až jejich domy či právě hrobky mohou vypadat jako z lunaparku.

Badaraccovi vždy oslovili mistry sochaře té konkrétní doby, ve které zesnul významný člen rodiny. Samozřejmě, že ve Staglieno neleží všichni! „Pokud by se janovský hřbitov stal místem posledního odpočinku všech, kteří se jmenují Badaracco, byl by to rodinný hřbitov. Ani by se tam nemuseli psát jména,“ usmívá se kurátor webu AFIMS. Postupně vznikaly náhrobky členů rodiny, kde se začal opakovat jeden hlavní motiv: zdrcená žena.

Rod se totiž pyšnil velkým počtem mužských potomků, krásní a inteligentní Italové si vybírali nevěsty po celé zemi, do klanu Badaracco se chtěla provdat každá bohatší měšťanská dcerka - a když dobrodruzi jezdili na výpravy do cizích zemí nebo bojovali ve válkách, zbyla po nich spousta vdov. Na hřbitově Staglieno se motiv sochy žalem zlomené ženy často opakuje, nejvýznamnější a nejvíce navštěvované jsou však dva náhrobky velevýznamných členů zmiňované dynastie.

Obě sochy vyvolávají u návštěvníků mrazení v zádech. Jsou precizní, do nejmenších detailů vyvedené a hojně kopírované. Říká se jim Klepající vdova a Plačící vdova.

Klepající (ťukající) vdova je realistická skulptura pokorně shrbené ženy zahalené ve vdovském šatu. Ovdovělá paní klepe na bronzové dveře hrobky svého muže Pietra Badaracca. To byl slavný námořní kapitán, který zemřel v požehnaném věku - a ještě chvíli před smrtí se dočkal narození dalšího syna!

Pomník, který zobrazuje jeho ženu Bianku, byl vytvořen v roce 1875 ve stylu raného naturalismu s vlivem romantismu. Vdova je zdrcená, má ve tváři výraz zoufalství, které je spojeno s mírnou zvědavostí. „Co za těmi dveřmi asi je? Otevře mi někdo?“ jako kdyby se ptala. Klepe, v druhé ruce má korunu, na dveřích jsou symbolicky vyobrazeny přesýpací hodiny jako ukázka uplývajícího času. Čekání za dveřmi věčnosti, tak se Klepající vdově také říká.

Ona je hlavní postavou celé kompozice náhrobku, zobrazení zemřelého najdeme v jednoduchém maličkém medailonku nahoře. Že šlo o námořníka, je poznat z dalších symbolů: kompas, kotva, knihy, glóbus, kormidlo. Autorem opravdu nádherné a bizarní sochy je Giovanni Battista Cevasco, proslavený sochař své doby. Inspiraci pro svou Klepající vdovu čerpal ze slavného Pomníku Marie Kristýny Rakouské, který stojí ve Vídni. A jak to tak bývá: o Ťukající vdově se povídá, že klepe doopravdy.

„No vážně, slyšeli jste to? Nikde nikdo, jdu kolem, dívám se na ni a slyším zcela jasné klepání! Já se tak strašně bál, utekl jsem!“ popisuje na facebookové stránce o starých hřbitovech jeden z návštěvníků janovské „zahrady ticha“. Ostatně není zdaleka sám. Že vdova Badaracco tluče na dveře hrobky a dobývá se ke svému muži, se mezi lidmi šušká od okamžiku instalace sochy!

Méně známá, ale snad ještě „krásnější“ je druhá vdova - Plačící. Sousoší z roku 1878 je schované v jednom z výklenků, tvoří ho modlící se žena, starý muž s sejmutým kloboukem - a postava na vrcholu celého monumentu je zřejmě ten, jehož klid hrobka střeží: Giuseppe Benedetto Badaracco. Zlomená stará žena s typickou vdovskou pokrývkou hlavy je vyvedena do nejmenších „pididetailů“.

Záhyby šatů, neuvěřitelně vypracované rysy, prsty… Právě tím se proslavil sochař Giacomo Moreno. Ten „sochal“ až brutální a naturalistická díla vdov, sirotků, truchlících manželů. Chodidla soch mají až anatomicky přesné rýhy, na prstech najdeme otisky… A Plačící vdova má zase jinou vychytávku: pláče.

Sochař si skutečně vyhrál s naprosto minimalistickým detailem u oka truchlící ženy. A záleží na úhlu, v jakém se na ni podíváte či ji vyfotíte: pokud dopadne dobré světlo a člověk se trefí, uvidí na tváři staré ženy stékající slzu.

Opravdu mistrovské. A také tajuplné! „Pláče doopravdy! Slzy jí kapou, viděl jsem to!“ přísahají návštěvníci Giuseppeho hrobky. Co jiného se také může říkat o tak netradičním módním doplňku, kterým je socha vdovy opatřena!

Plačící Vdova dál pláče, Klepající dál ťuká… A návštěvník žasne v údivu: „Jak tohle mohl někdo stvořit z kusu kamene? Jak ohromný talent musel mít?“

Zpracováno podle: SymbolsProject.com, Cemeteries Route, Ar-tour.com, AFIMS.com, Staglieno, Pinterest, Staglieno (2)